Křesťané v poslední době stále více svůj zrak upínají zpět k rané církvi a studují její učení o sexualitě.Velká část rozhovorů o této problematice se soustředí na staré duchovní praktiky celibátu a tvrzení o tom, co raní církevní vůdci učili o single křesťanech.
Někteří tvrdí, že raní církevní vůdci nadšeně ‚bourali‘ ústřední postavení manželství v církvi. Jiní argumentují, že způsob, jakým dnes chápeme (takzvaný) „dar celibátu“, je přímým dědictvím apoštolů.
SOUVISEJÍCÍ – Když o něčem mluví Bůh, měli bychom i my
Lekce, které se můžeme od starověké církve naučit o životě v celibátu, jsou podle Christianity Today mnohé a velmi silné, ale nejsou ani jednoduché, ani přímočaré. Ve skutečnosti nám raní církevní lídři nenabízejí jednotný názorový proud.
Je potřeba mít na paměti, že raná církevní éra trvala téměř 500 let a zahrnovala obrovské území. V tom čase a prostoru existovala velká názorová rozmanitost o tom, jak přistupovat ke celibátu. Existovaly věci, na kterých se církev shodla, ale také témata, kde panoval ostrý nesouhlas.
Například bývalý mnich Jovinianan ze čtvrtého století měl odvahu tvrdit, že „panny, vdovy a vdané ženy, které prošly Kristovou očistou…, mají stejnou hodnotu“. Toto stanovisko potvrzovalo rovnost křesťanů v Kristu, bez ohledu na jejich rodinný stav. To však nakonec přispělo k tomu, že Jovinian byl během svého života na několika raných církevních synodách prohlášen za heretika.
SOUVISEJÍCÍ – Jako malí jsme se neměli rádi
Inspirovalo to také některé autory, jako byl raný církevní otec Jeroným (který prosil „čtenáře, aby nebyl rušen, když bude nucen číst Jovinianovy nechutné odpadky“), a dokonce Augustina (který byl vděčný, že se církev „proti tomu monstru postavila“ velmi odvážně a velmi důrazně“ a který podnikl kroky, aby zabránil Jovinianovi „tajně šířit jedy se vší silou, kterou mi dal Pán“).
Nebo si vezměte, že svobodný křesťan ve východní části říše byl vnímán zcela jinak než v západní. Zhruba půl tisíciletí si každý region utvářel své vlastní nezávislé teologické důrazy k tématu křesťanského celibátu.
Při zkoumání minulosti je velmi důležité porozumět dynamice dějin. V některých evangelikálních kruzích se znovu zpopularizoval termín celibátu jako určitý druh odhodlání žít životem mimo manželství. Někteří, kdo toto tvrdí, považují celibát za přímé dědictví starověké historické praxe. A přesto ve svém původním kontextu slovo celibát, z latinského výrazu caelebs, jednoduše znamenalo „neženatý“ – což je funkční ekvivalent našeho výrazu svobodný.
Před zřízením klášterních komunit (což je to, co obvykle máme na mysli, když dnes přemýšlíme o celibátu), existovala rozmanitá škála svobodných jedinců, mezi něž patřili potulní učitelé, osamělí obyvatelé pouště, členové asketické sekty, kněží, panny, vdovy a vdovci a další.
Nejenže existovaly nejrozmanitější projevy křesťanského života v celibátu, ale některé z nich byly považovány i za teologicky problematické.
Vezměme si například enkratity – křesťanskou sektu z druhého století, která kladla důraz na sebekázeň tím, že nejedla maso, nepila víno a co je nejdůležitější, neměla sex. Základním kamenem enkratismu bylo jejich úplné odmítnutí manželství.
Toto hnutí bylo nějakou dobu populární, ale začátkem třetího století se raní církevní otcové jako Ireneaus a Klement Alexandrijský aktivně postavili proti enkratitům. Tvrdili, že zakazovat manželství (a sex v něm) je kacířské.
Jakkoli to může být pro nás jako moderní čtenáře historie nepohodlné, v rané církvi prostě neexistoval žádný jednoznačný přístup nebo ojedinělá praxe „celibátu“. Musíme porozumět tomu, že současný kulturní kontext singles je značně odlišný od kontextu rané církve. Například dnešní křesťanští singles mají určitý stupeň osobní autonomie při rozhodování o tom, proč, s kým a kdy uzavřít sňatek. Taková manželská nezávislost by byla pro naše starověké protějšky nepředstavitelná. Manželství pro ně bylo v podstatě sociálním konstruktem a ekonomickou nutností – často iniciované členy jejich rodiny, ať už se jim to líbilo nebo ne.
V mnoha moderních komentářích k daru celibátu (1. Kor. 7,7) jsou tací, kteří budou hájit jediný výklad konkrétní pasáže Písma slovy „tak, jak to bylo vždy“. Pokud jde o „dar osamělosti“, často neexistoval jediný standardní výklad. Přesto jako křesťané máme jen jeden neocenitelný zdroj. A nakonec jedině skrze optiku Písma, interpretovaného Božím Duchem, můžeme rozeznat, jak a proč na historické zkušenosti s celibátem v církvi skutečně záleží v našem současném kontextu.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
-red- Datum: 14. prosince 2021. Foto: Wikimedia Commons – ilustrační