Dan Drápal: Bojácní politici a nebojácný Okamura

Mám na Moravě přítele, který občas glosuje mé články. Jestli mě paměť nezradila, v minulosti hlasoval pro sociální demokraty nebo pro lidovce, ale nyní volí Okamurovu Stranu přímé demokracie. Před nedávnem mi napsal, že lidovečtí politici (a nejen oni) se bojí mluvit o migraci, zatímco jediný Tomio Okamura se nebojí a nazývá věci pravými jmény.

Kdybych se v průběhu let nenaučil ovládat se, asi by mě tento názor pěkně vytočil. Jsem si jist, že pokud jde o vztah k migraci, lidovecké politiky (a naprostou většinu jiných) nějaký strach z migrace rozhodně nemotivuje.

Realita je dle mého názoru taková, že pokud jde o migraci, v krátkodobém či střednědobém horizontu se naši politici, ať už kteréhokoli politického přesvědčení, ničeho bát nemusí. A jsem si jist, že ať už by volby vyhrála jakákoli ze stávajících relevantních stran, nová vláda by zaujímala – možná s drobnými odstíny – podobné postoje jako předchozí vláda Sobotkova a nyní vláda Babišova. Můžeme diskutovat o tom, zda jsou názory českých voličů správné či nesprávné, můžeme diskutovat o tom, proč jsou takové, jaké jsou, nicméně v dohledné době u nás nebude sestavena vláda, která by nějak zdvihla „stavidla migrace“.

Z toho plyne, že o našich politických preferencích by měla rozhodovat jiná témata než migrace. SPD má ovšem jen dvě zásadní témata: Migraci a přímou demokracii, tj. snahu uzákonit referendum, které by do značné míry omezilo zastupitelskou demokracii. Důsledky takového kroku by byly naprosto katastrofální. Skutečné vládnutí někdy znamená příjímání nepopulárních opatření, jejichž správnost se projeví až po letech. Již nyní je rozhodování poslanců až příliš ovlivněno čtyřletým volebním obdobím; proto jsou poslanci ochotni přijmout takové zákony, jejichž blahodárnost nebo přinejmenším neutralita se projeví během čtyř let. To ovšem znamená, že chybí odvaha prosadit cokoli skutečně zásadního. Kdyby se uzákonila odvolatelnost politiků ještě před skončením jejich volebního období, mohli by politici přijímat pouze ta opatření, které by „lid“ bezprostředně kvitoval. Pán Bůh s námi a zlé pryč!

Okamurovo vítězství by znamenalo ekonomickou katastrofu a ztrátu západní orientace naší země. Nejvíc by postihlo právě ty segmenty společnosti, u nichž Okamura nejvíc boduje.

Je zde ovšem další otázka, a sice co dělat s rostoucími preferencemi tzv. „populistických“ stran. Většina evropských zemí zakouší jejich povlovný vzestup. Většina evropských politiků rovněž volí ostrakizaci těchto stran. „S takovými šílenci přece není možné o čemkoli jednat.“ Důsledkem tohoto postoje je stabilní pokles podpory tradičních stran. V některých případech vede tento vývoj k tomu, že se „populisté“ dostanou k moci (Itálie), nebo že nějakým zásadním způsobem „zavaří“ dané zemi (Spojené království). „Protipopulistický“ tábor se raduje, že Geert Wilders skončil v Nizozemí až třetí a že Marine le Pen se nedostala do druhého kola francouzských prezidentských voleb. A tak podobně. Nicméně vývoj jde zatím pořád jedním směrem…

Rozhodnutí nebavit se s „populisty“ se často zdůvodňuje třeba takto: „Němečtí politici se ve třicátých letech minulého století bavili s Hitlerem a jak to dopadlo!“ No, jedna věc je „bavit se“, druhá věc je hlasovat nebo dělat jiná politická rozhodnutí. Já bych taky nedělal rozhodnutí, jaká dělají okamurovci, ale bavil bych se s nimi. Srovnání s nacismem nesedí i z jiných důvodů. „Populistické“ strany, pro které Daniel Pipes volí označení „civilizacionistické“, nechtějí útočit proti jiným národům a zabírat jejich území. (Od toho jsou tu jinačí kabrňáci, sídlící na východ od nás.) Jde jim o obranu, nikoli o útok. Alternativa pro Německo nevolá po obnově Velkoněmecké říše. UKIP nevolal po obnově britského impéria. A tak bychom mohli pokračovat.

Snaha ostrakizovat civilizacionistické strany nakonec těžko uspěje. Jsem toho názoru, že je třeba pokusit se tyto strany kultivovat. K té kultivaci u některých z nich dochází i zevnitř, což platí zejména o Švédských demokratech. Neustále se jim přehazuje, že na jejich počátku stáli „nacisté“. Málo je této straně platné, že je už před dvaceti lety vyloučila a že na jejím programu i rétorice nic „nacistického“ není.

„Tradiční“ strany doufají, že pomalý postup civilizacionistických stran se podaří nějak zastavit. Já bych si taky přál, kdyby tu Tomio Okamura nebyl. (Kdo například ví, co si myslí o exekucích, nebo o sociálním bydlení, nebo o ochraně životního prostředí…) Jenže on nepřestane být, pokud já zavřu oči.

Kupříkladu jsem přesvědčen, že existuje velmi široký prostor pro rozhovor mezi stanovisky „muslimové vítáni“ (Mikuláš Vymětal) a „migranty střílet“ (lidé typu právě v pondělí odsouzeného pana Jaromíra Baldy). Když budou obě strany poukazovat na tyto extrémy, pochopitelně se nikdy nedohodnou. A asi spolu ani nezačnou mluvit. Za skutečné politiky, hodné toho označení, považuji ty, kdo jsou schopni a ochotni vést dialog a problémy nevyhrocují, ale pojmenovávají, a pak hledají jejich řešení.

Nakonec jedno přísloví pro anglicky mluvící: Fools argue. Wise men talk it over.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi podílet?

 

Autor je teolog a publicista.  Foto: Wikimedia Commons, T. Okamura

 

Kategorie: Komentáře

Tags: ,

10 Komentáře

  1. Máte pravdu, pane Drápale. Lid nemůže sám vládnout a o všem rozhodovat, zvlášť dokud se bude chovat stádně, namísto státnicky odpovědně. Vládnoucí politiky lze (aspoň teoreticky) volat k odpovědnosti. Ale kdo bude volat k odpovědnosti lid?
    Masový příliv migrantů u nás nehrozí, na rozdíl od vyspělých západních zemí, protože pro migranty zkrátka nejsme dost atraktivní. Proč potom naslouchat řečem populistů typu Okamury? Stačilo by myslet vlastní hlavou. Lidé mají ve skutečnosti neuvědomělý strach z neznáma. Ze společenských změn, které se nám pravděpodobně nevyhnou. A ze svých jinak smýšlejících spoluobčanů, kterým nerozumějí podobně, jako by byli z Marsu.

    Odpověď
  2. V Německu je ohrožena demokracie, občané jsou šikanování pro své názory. Pokud s tím KDU nemá problém, je pro mne nevolitelná, protože nechci mít nic společného s fašismem a totalitou. Ke štvanicím na Okamuru se připojovat nebudu, budu ho hodnotit podle jeho slov a činů.

    Odpověď
  3. Kdo vlastně ohrožuje demokracii? Je demokracie samoúčelnost nebo má k něčemu směřovat? Vždyť demokraticky byl zvolen také Hiter.
    Vzájemné označování se za fašisty různě smýšlejícími občany je dnes běžné. Dnes se tím slovem přímo plýtvá, což vůbec není dobré.

    Odpověď
    • Jestliže jsou členové AfD napadáni pro svoje odmítání řízené migrace a vláda tomu nečinně přihlíží a ještě tomu fandí – to je fašismus jako před válkou. Málem zabili poslance, otce 6-ti dětí. To je to jádro EU, ke kterému nechci patřit.

      Odpověď
  4. Karel Krejčí

    To, nad čím jsem se nejvíce podivil, je náhlá změna postoje autora komentáře vůči migraci. Ještě nedávno byla jádrem jeho komentářů vyjádřená obava z důsledků migrace, v nichž se opíral o problémy, které migrace přináší v zemích, kde již tento vývoj probíhá více let nebo dokonce generací a veškeré negativní dopady se začínají projevovat v plné nahotě. No a bylo by tedy moudré, vzít si z toho ponaučení a snažit se tomuto vývoji předejít. Toto bylo jádrem nedávných autorových komentářů. Proto mě právě zaráží negativní kritika Okamury, jakožto nesmlouvavého odpůrce migrace. Pak si ale kladu otázku: Kdo je čestnější nebo důvěryhodnější, autor komentáře nebo politici s konkrétními sliby a programy, kteří dají hlavy dohromady a usnesou se na nějakém „pro všechny“ přijatelném výsledku a nebo naopak ten Okamura, který se snad doopravdy snaží naplnit to, co slíbil? To, co v jádru Okamura prosazuje je „nemlžení“ v tom smyslu, jak je toho samotná politika všeho schopna.
    Politika je hodně slabý led a je škoda, že ji autor ve velké míře dává přednost před skálou …

    Odpověď
    • Pane Krejčí, myslím, že autora jen nechápete. Pokud byste byl členem KDU-ČSL, a to dokonce na volební kandidátce, určitě byste nefandil Okamurovi. Pokud ano, stal byste se členem SPD. Lidovci patří mezi vítače, kteří obvykle všechny pronárodní návrhy v parlamentu odstřelují. V Evropském parlamentu je to podobné. Vždyť i paní Merkelová, jedna z hlavních katalyzátorů migrační vlny, je členkou stejné mezinárodní politické denominace. Nyní se ale nechci nijak dotknout autora ani mu nic podsouvat. Uvažuji ovšem čistě pragmaticky: Pokud byste měl jako člen vítačské strany podobné názory na migraci jako Okamura, pak by byl váš pohled na něho možná ještě kritičtější, protože by to byla koneckonců konkurence. Sice byste mohl napsat přejnou recenzi na knihu Petra Hampla, který Okamuru volí a de facto doporučuje, ale to je tak vše.

      Odpověď
      • Karel Krejčí

        Děkuji za Vaší reakci. Nejsem politik ani politice nerozumím, ale sděluji toto: Celý migrační problém (důsledně pozor, ne uprchlický) je ve své podstatě jedna velká teatrální trapnost, která až nápadně připomíná biblické podobenství o obílených hrobech. Jako příklad nám poslouží Francie, v čele s prezidentem Macronem, který jako samozvaný generál, příkladný a mocný politik, vyhrožuje téměř zbytku Evropy různými sankcemi, v případě odmítavého nebo nepřizpůsobivého postoje vůči jím navrhované migrační politice. Současné dění v jeho Francii však odhalilo, že uvnitř jeho země něco silně zapáchá, něco, co by měl řešit v první řadě a na čem by mu mělo záležet nejvíce, jako politikovi, kterého si francouzský lid zvolil a získal si jeho důvěru. Po celé Evropě se „rozlezlo“ měřítko správného evropanství, jehož kritériem je „správný“ přístup k migračnímu problému. Možná, že ani před deseti lety nazpět, byla nastavena kritéria prosperity a kvality života v jednotlivých evropských státech podle naplnění sociálních potřeb obyvatel, svobody vyjadřování, možnosti vzdělávání, lékařské péče, péče o rodinu atd. Kam se to všechno podělo? Jak to, že prioritou EU garnitury se stávají témata, která naopak to, co dříve fungovalo a bylo základem dobrého chodu státu, jak to, že je to deformováno a zatlačováno do pozadí? Jak to, že Evropa se vzdává tradičních hodnot, stojících na funkčnosti jednotlivce, rodiny, nejbližšího okolí a státu a přechází na kritéria a statistiky, které obsahují něco zcela jiného?

        Možná, že výraz Babylon už je překonaný a výstižnější by bylo „obílené hroby“…

        Odpověď
    • Karel Krejčí

      Ano, že jde konvertitům v muslimských zemích o život je všeobecně známé. Snad by papež nebo zapálení propagátoři multikulturalismu mohli v těchto zemích provádět „osvětu“, že je Alláh a Bůh jedno a totéž.

      Odpověď
      • Pokud jsem tomu rozuměla, jde o muslimy, kteří přišli do Evropy a našli víru v Ježíše Krista. Poznamenává se, že u některých to může být víra předstíraná, která je záminkou k tomu, aby nebyli posláni zpět. Ale jistě aspoň u některých jde o skutečnou víru a skutečné přijetí Krista.
        I tato skutečnost je jedním z aspektů migrace. Kdo může vědět, zda si Bůh nepřeje, aby muslimové poznali Krista? A toto je příležitost. Samozřejmě, pokud bude Evropa schopna jim tu víru ukázat. Ale pořád je to pravděpodobnější, než když zůstanou muslimové tam, mezi samými muslimy. Takovým způsobem k nim Ježíš přijde patrně těžko.
        Bůh a Alláh nejsou totožní, i když v obou případech se jedná o monoteistické náboženství, podobně jako u judaismu. Alláh je Bůh bez Krista a bez Ducha svatého.

        Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář