Před zhruba patnácti lety jsem měl něco jako vidění. Spíš bych to měl nazvat neplánovaný rozhovor s Bohem. Bylo to v neděli brzy po ránu, při pravidelných modlitbách, než rodina vstala a než jsme odjeli na bohoslužby. Měl jsem pocit, že se mě Bůh ptá: „Dane, kdo bude v nebi?“
Byl to velmi silný vjem. Co na to člověk může říct? Tak jsem zaujal takový náboženský postoj: „Pane, Ty víš…“
Bůh jako by na mou odpověď ani nečekal. A rovnou mi řekl: „V nebi bude ten, kdo chce být s Pánem Ježíšem.“
Možná vás to překvapí, ale tento jednoduchý rozhovor mi rázem ujasnil celou řadu věcí a dal mi odpověď na celou řadu otázek, které jsem si kladl já sám, nebo které mi kladli jiní.
Mnohokrát jsem tento rozhovor zmiňoval v kázáních a vždy jsem upozorňoval, že takové osobní zjevení je jen osobní zjevení a nelze na něm zakládat učení ve smyslu doktríny. Nicméně nedávno mi došlo, že se mě tehdy sice Bůh osobně dotkl, ale to, co mi řekl a co mi ujasnil, je v Bibli mnohokrát uvedeno. Já jsem to sice vnímal jako osobní zjevení, ale v Písmu je to řečeno mnohokrát, přímo i nepřímo. „A pak už navždy budeme s Pánem”, píše Pavel (1Te 4:17b). „…jejich Bůh bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí“, čteme v poslední knize Písma (Zj 21:3b4a).
Opravdu stačí jen chtít?
I když známe, ba dokonce i když vyučujeme spasení z milosti, přece máme mnohdy pocit, že abychom se dostali do nebe, musíme se slušně chovat. Jistě, v tomto životě nedosáhneme dokonalosti, ale měli bychom se alespoň snažit. Ostatně i to je dobře biblické: „Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána“ (He 12:14).
Problém je v tom, že mnozí lidé chtějí do nebe, protože nechtějí do pekla. Něco v životě prožívají, jsou v pokušení, vědí to nebo to alespoň tuší, a pak přijdou s otázkou: „Dane, co myslíš, dostanu se do nebe, když…“ Na počátku své pastorační služby jsem hledal odpověď na takto položenou otázku. Teď už vím, že otázka je špatně položena a ani nemá smysl hledat na ni odpověď. Někdy odpovídám protiotázkou: „A proč chceš vlastně do nebe?“ Mám totiž podezření, že nejde ani tak o to, že by ten člověk chtěl do nebe, jako spíše o to, že nechce do pekla. Jenže kde je tu místo pro Ježíše?
„V nebi bude ten, kdo chce být s Pánem Ježíšem.“ Dalo by se to říci i takto: Bude tam ten, kdo s ním má obecenství již nyní. Ježíš nás miluje, ale nečeká od nás dokonalost. Můžeme si to přiblížit na vztahu mezi manželi. Když se muž vrací domů z práce, nečeká, že se vrátí do perfektně uklizeného bytu, teplá večeře připravena, děti vymydlené, šťastné a spokojené. Mnohdy se vrátí domů a uvítá ho plínka na zemi uprostřed obýváku a vyčerpaná manželka. Ale pokud ji miluje, tak jí odpustí všechna selhání. A v opačném gardu to platí samozřejmě stejně.
Realističtí manželé od sebe navzájem nečekají dokonalost. (Pokud to ještě nevíte, prozradím vám tajemství: Žít s dokonalým partnerem je někdy vyložené peklo.)
Vše tedy záleží na tom, zda jsme s Pánem Ježíšem. Pokud s ním máme obecenství, zvládneme i nečekaně nepříjemné situace. Pokud jsme na to sami, mnohdy vypěníme.
„Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese“ (Ž 16:8). Což si můžeme někam „stavět Hospodina“? Zkusme si to vyložit takto: „Znám Boha natolik, že na něj mohu stále myslet, a ve všech situacích se ptám, co On na to. Pak mě nic fatálně nezaskočí.“
Kdykoli nás čeká nepříjemný rozhovor, můžeme se na něj připravit tím, že nasloucháme Ježíši. Ne tím, že si cizelujeme argumenty. Máme přece zaslíbení, že Duch svatý nám dá, co máme mluvit. Duch svatý nám zprostředkovává obecenství s Ježíšem.
Bohu nikdy nešlo o to, aby měl tady na zemi dokonalé roboty. Hledá u nás nikoli dokonalost, ale odpověď na jeho lásku. Nabízí nám obecenství.
Domnívám se, že většina pastoračních problémů je způsobena tím, že lidé nemají obecenství s Pánem Ježíšem. Když se lidé rozhodují pro manželskou nevěru, bývá to v drtivé většině případů proto, že neměli takové obecenství s Pánem Ježíšem, které by je nasytilo. Jenže pokud nás nenasytí Ježíš, který je dokonalý, jak nás může nasytit náš partner, který dokonalý není? Hledat ovšem zaplnění vakua v nitru u jiného člověka je doslova „cesta do pekel“.
Když má člověk obecenství s Pánem Ježíšem, snese nedokonalosti svého partnera. Snese i nedokonalosti své. Není situace, do níž by s námi Pán nešel – pokud o něj budeme stát. Jak napsal A. W. Tozer, k Bohu můžeme přijít odkudkoli, jsme-li ochotni činit pokání.
Na závěr ještě teologicky upřesňující poznámka: Obrat „jít do nebe“ používám jako zkratku pro „být s Ježíšem“ nebo „být spasen“. Stánek Boží s lidmi (Zj 21:3) bude na zemi, kam sestoupí z nebe. Ale hlavně jde o to, abychom byli s Ježíšem. Nesprávné teologické formulace nejsou pro Boha dostatečným důvodem, aby nás poslal do pekla, a správné teologické formulace nepostačí, abychom se dostali do nebe. V nebi bude ten, kdo chce být s Pánem Ježíšem.
Zdroj: Blog Dana Drápala
Foto: Creative Common Search
4 Komentáře
Otakar Vožeh
Dík za článek, s důrazem na ten poslední odstavec. Nejde o nebe, ale o Pána Ježíše Krista.
Karel Krejčí
Dovolím si trochu oponovat. Nebe je vlastně klíčový výraz, který se prolíná Biblí již od Genesis 1.1 a končí ve Zjevení a vyjadřuje prostor mimo zemi. Když budeme s určitým nadhledem pročítat knihu Zjevení, dojdeme k závěru, že výraz nová zem a nový Jeruzalém, neznamenají „přestavěnou zemi“. Takže otázka – kdo bude v nebi – stojí samozřejmě na společenství s Ježíšem Kristem, ale také jednoznačně neznamená, že nebe bude zde na zemi (nebylo ani před Adamem). Kdo tedy bude v biblickém nebi a kde vlastně bude?
Petr Adamec
Tehdy ovšem toto autorovo zjevení a související opakované poměrně ostré formulace při kázání odvedly z jeho sboru více lidí do světa… snad by řekl, že je to tak dobře??? že se jen potvrdilo, že vlastně Krista nemilovali dost???
Nemohu si pomoci ale dosud po těch lidech truchlím a říkám si, jestli já miluji Krista o tolik víc?? Jsem vděčný Kristu, že umřel za mne, abych nemusel do pekla já. Abych nedostal spravedlivý trest, který plně zasloužím. V tom je místo Krista.
Myslím, že to není zdravá a vyvážená teologie. Spíš nebezpečná zkratka. Především úzkostlivější duše uvrhne do deprese a dá jim nezvládnutelnou laťku… nedá svobodu a radost, odpuštění, jistotu spásy, ale nárok… Obecenství ovšem nároky tohoto druhu ničí… Obecenství může vzniknout jen v bezpečném prostředí…bezpodmínečného přijetí…Zkuste podobné myšlenky aplikovat na obecenství v manželství…Manželství také není jen o touze po druhé osobě a obecenství. Jde i o svazek uzavřený Bohem…co Bůh spojil, člověk nerozlučuj…svazek stále trvající i když třeba dočasně jsou manželské problémy a city a touha vymizí… Stále je zde svatba a manželství jako realita.
Stejně spása je víc než naše touha po Kristu…kterou třeba já mám občas silnou a bolavou a občas nulovou. Občas i zápornou… Vím, že mne Kristus přijal a měl jsem křest. I když občas mám vůči Kristu odpor a negativní emoce…Svátost a slib přijetí mi dává pevnou naději. Dar je dar…nesouvisí přímo se mnou a mými touhami a emocemi. Sláva Kristu!
Mirka Adamcová
Ráda bych ocenila článek svého manžela a přidala se k němu otázkami, které trápí mne osobně. Pokud je pravda, co tvrdí Dan Drápal, jsou tedy vstoupit do Nebe jen osoby schopné vztahu? A pak mne napadá, co osoby, které vztahu s Bohem schopni nejsou, ne protože by nechtěli, ale protože to nedokáží nebo dočasně nedokáží jsou tedy jasně mimo. Nezdá se mi tento výklad úplně správný.
Mám na mysli několik skupin osob, kteří to nemají v církvi snadné, ale o nichž jsem přesvědčena, že Bůh s nimi stojí.
První z nich je porucha autistického spektra – lidé, kteří nejsou schopni vztahu či omezeně. A přesto si myslím, že Bohu nejsou lhostejní a nejde si způsob jak s nimi být.
Druhá skupina a to je skupina, která se neuvěřitelně rozšiřuje je skupina, která díky špatné péči v rodině v raném věku trpí poruchou důvěry a takových lidí v naší společnosti přibývá. Takoví lidé nesnadno důvěřují a nesnadno milují a také nesnadno věří. A jejich situace je často ostatním v církvi nesrozumitelná a z toho vyplývá spousta komplikací, ale přesto si myslím, že Bohu nejsou lhostejní a nějak pomalu se buduje vztah. A Tito lidé nemají tak dobré vnější vztahové úspěchy s ostatními a ani s Bohem a tak je to pro ně těžké, protože ostatní v církvi to mají jinak.
Třetí skupina jsou lidi v krizi, v osobní krizi, ve které se zdá že Bůh na ně zapomněl a oni se něj a na ostatní i v církvi mohou hněvat, Krize jsou různé od rozvodu rodičů, přes rozpad manželství či zklamání z ideálů či jiné tragédie atd. Celá Bibli mluví o tom, že Bůh je s nimi…………………………………………………
Když si tyto věci poskládám, říkám si, že to musí být i jinak než tvrdí Dan Drápal.