Původně jsem chtěl napsat článek o tom, jak se vyvarovat zbytečného hněvu. Zdálo se mi, že jsem o tom už někdy psal, a když jsem bádal ve svém archivu, objevil jsem tento deset let a dva měsíce starý článek. Nechci recyklovat staré myšlenky a nový článek o hněvu mé věrné čtenáře stejně nemine, ale tento starý článek mi připadá nadčasový a mnozí moji současní čtenáři ho neznají.
Unebování a nadobřování
Život pod Boží vládou rozhodně není nudný. Ostatně ani nemůže nebýt dobrodružný, protože svět ve zlém leží a křesťan se neustále pohybuje na území pod vládou nepřítele. Z určitého pohledu se křesťanova pozice v tomto světě zdá být beznadějná. Podobně beznadějná, jako pozice novorozeňátka, narozeného v Betlémě někdy na počátku našeho letopočtu. Jakou šanci měli Josef s Marií proti Herodovým vojákům?
Zázrak inkarnace, kdy Boží syn přichází do tohoto světa v podobě malého děťátka, zranitelného a v podstatě bezmocného, mě nepřestává fascinovat. Boží syn, který mohl kdykoli povolat zástupy andělů, prožil svůj pozemský život bez jakýchkoli vnějšně mocenských prostředků. Dokonce se – na rozdíl od apoštola Pavla – nemohl odvolávat ani na římské občanství.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Psychoblábol – volání ke korekci
„Jako Otec poslal mě, tak já posílám Vás.“ Tato slova jsou určena nám, kdo jsme přijali vládu Kristovu. A náš Pán nás nenechává na pochybách, co to znamená: „Posílám vás jako ovce mezi vlky.“
Křesťan, který ví, že svět ve zlém leží, by neměl být překvapen, stane-li se terčem pomluv či dokonce bezpráví. Potřebuje si připomínat, že nikdy nesmí oplácet stejnou mincí. Jakmile by se vydal touto cestou, má už nepřítel vyhráno. Mstivého a vzteklého křesťana se bát nemusí – takový už totiž je na jeho straně, byť to netuší nebo si to nechce připustit.
Na každou vypjatou situaci v našem životě se můžeme dívat jako na součást duchovního boje. A v každé takové situaci je dobré se vnitřně zastavit a přemýšlet o tom, čeho asi chce dosáhnout nepřítel, a jak se v dané situaci zachovat, aby byl oslaven náš Pán.
Čeho chce nepřítel dosáhnout, když nás někdo urazí, pomluví nebo nějak jinak poškodí? Chce, abychom se litovali, abychom upadli do malomyslnosti, abychom přemýšleli o pomstě, nebo jednoduše abychom si zlost, která v nás vzkypěla, vylili na někom jiném.
I nevěřícímu člověku je srozumitelný obraz facky, která bloudí světem. Šéf vynadá muži v práci, ten se rozmrzele vrátí domů a utrhne se na svou manželku, ta znervózní a zakřičí na děti, děti se začnou mezi sebou prát… a nepřítel se raduje a se zalíbením pozoruje všechny tyto scény.
Už před mnoha lety jsem zjistil, že křesťan může tyto situace řešit způsobem, pro který se hodí termín „unebování“. Je to něco jako uzemňování. Když uzemníte elektrický spotřebič nebo když instalujete bleskosvod, znemožníte elektrické energii, aby škodila. Uzemnění automatické pračky vám může zachránit život.
Uzemnění znamená, že potenciálně smrtící energie se jaksi rozplyne v zemi. Napětí zmizí.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Tak trochu loučení
S unebením je to vlastně stejné, pouze se jedná o záležitosti duchovní. Unebit bloudící facku je velice snadné. Stačí se podívat na celou situaci z hlediska duchovního boje a vědomě se rozhodnout, že ji prostě nepředáte dál. Jednoduše si o celé situaci pohovoříte s Pánem a požádáte ho, aby vám dal zahlédnout ji z jeho hlediska, tedy z hlediska duchovního boje. Pokud tak učiníte, nebudete mít po unebení pocit, že jste slaboch, který se nedokáže bránit, a netrápí vás pocit, že zrovna vy jste ten člověk, který si tu „bloudící facku“ nechal líbit a nepředal ji dál. Nepřítel se bude samozřejmě snažit vám namluvit, že „máte plné právo“ být taky naštvaný a někomu to dát najevo, a pokud ujedete, facku neunebíte a oplatíte stejnou mincí (byť v mnoha případech někomu jinému), bude vás utěšovat, že se to stejně nedalo vydržet, že každý musí pochopit, že jste byl opravdu hodně naštvaný a že přece křesťanství nespočívá v tom, že si necháme všechno líbit.
Pokud ale neztratíte správnou perspektivu a facku (nadávku, nespravedlnost…) unebíte, můžete mít slastný pocit, že jste nepříteli vypálili rybník. Ostatně, ze starého života přece víte, že pokud člověk oplatí urážku urážkou, uleví se mu, ale jen na velmi krátkou chvíli. Každá facka ostatně čeká na unebení – pokud k unebení nedojde, může bloudit světem do konce věků. To, čemu se říká „duchovní boj“, může mít velmi prozaickou podobu – není to nic superduchovního a zpravidla to nespočívá ve všelijakém svazování a rozvazování. Řekl bych, že unebování bloudících facek je snad nejdůležitější součástí duchovního boje. Přitom se do toho může pustit prakticky každý, aniž by si vážně ublížil nebo upadl do nějakých bludů či extrémů.
A co má být to „nadobřování“? To jsem objevil při studiu Písma. V tomto článku není prostor vysvětlit, jak – chystám o tom knížku biblických studií, kde to podrobněji vyložím. Nadobřování je opak nakažování. Pokud se pohybujete v blízkosti infikovaného člověka, který kolem sebe šíří viry nebo bacily, můžete se od něj nakazit. Pokud se pohybujete v blízkosti člověka, který chodí s Bohem a žije posvěcený život, můžete se od něj naopak nadobřit. A nejvíce se nadobříte, pokud se naučíte chodit s Bohem. V krajním případě se můžete nadobřit natolik, že přestanete být vidět v tomto světě – to byl případ biblického Enocha z knihy Genesis.
Jako pastor jsem byl mnohdy smutný z toho, když jsem viděl, jak členové sboru, kteří mají vážné problémy, vyhledávají spíše jiné „problémáky“, místo aby se přidrželi těch, od kterých by se mohli „nadobřit“. Myslím, že není nic špatného na tom, snažit se pobývat v blízkosti lidí, na nichž vidíme, že vedou vítězný život. Pod vítězným životem nemám na mysli zbohatnutí, úspěšnou duchovní službu a podobné věci, ale právě schopnost unebovat bloudící facky a žít skromně a pravdivě. Nejlepší zpráva pro nás všechny ale je, že je možno „chodit s Bohem“. Je možno v každém okamžiku pamatovat na Boha, dotazovat se ho před každým závažnějším rozhodnutím, žít v neustálém děkování a prosit o Boží vedení. Bůh z nás nechce mít loutky – chce z nás mít bytosti, které ho mají rády a které s ním rády tráví čas. A pokud se s ním budeme chtít radit, nikdy nás neodmítne. Miluje totiž obecenství – láska k němu je zabudována v samotné jeho podstatě.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 6. října 2025 Foto: Pixabay
