Církev neustále vyhlíží probuzení. A pokud nepřichází, jsou mnozí křesťané zklamaní a někteří dokonce od Pána Ježíše Krista odpadnou. Jiní v církvi sice zůstávají, ale ve skutečnosti jsou také zklamaní. Mají dojem, že někomu naletěli. Nechtějí sice Boha opustit, ale pěstují takové to křesťanství „vocať až pocať“. Jsou rozhodnuti nikomu nenaletět. A pokud to odpovídá jejich letoře, jsou velmi kritičtí k těm, kteří o probuzení mluví a kteří se snaží dělat něco, aby přišlo.
Občas se v církvi vynoří nějaká nová iniciativa. Kurzy Alfa, Česko – nový den, Nová reformace,
Národní probuzení, abych jmenoval alespoň některé. Jsou to iniciativy různého typu a nechci je nyní srovnávat a vytvářet jakýsi žebříček kvality. Co však platí, je to, že každá taková nová iniciativa má nedlouho po svém vzniku celou řadu kritiků, neřku-li nepřátel.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Žehnejte!
Probuzení jsem studoval v Písmu i v dějinách a myslím si, že o nich něco málo vím. Ale nebudu tvrdit, že jsem skutečné probuzení zažil. Poslední velké probuzení v Evropě se odehrálo v roce 1904 ve Walesu a pak bylo ještě jedno menší na Hebridech (málo obydlených skotských ostrovech) v roce 1949.
Skutečné probuzení jsem tedy nezažil, ale zažil jsem mocné Boží jednání. Jednak v našem sboru na Maninách v osmdesátých letech minulého století, jednak v celé zemi v letech 1990-1992. Ani jedno z toho nelze nazvat probuzením – byly to, abychom byli terminologicky přesní, relativně úspěšné evangelizace, byť každá úplně jiná.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Tělesnou smrtí život nekončí
Z hlediska toho, co jsem z Boží milosti zažil, se mi jeví pozdější iniciativy jako poměrně ubohoučké. Přesto jsem za ně vděčný a nerad poslouchám jejich kritiky. Vlastně si vážím iniciátorů těchto hnutí, protože se o něco snaží, a to v době, kdy je to mimořádně těžké, ať už pro neutěšený stav církve, ať už pro neutěšený stav společnosti. Pročítal jsem nějaké materiály Národního probuzení a nenašel jsem tam pro sebe nic nového. Ale myslím si, že to je dobře, nikoli špatně. Nepřicházejí s nějakým novým učením. (Něco vám prozradím: Nové učení je špatné už proto, že je nové.) Jejich manuály jsem shledal pravověrnými a přiměřenými k účelu, pro který vznikaly. A má smysl polepovat tramvaje Božími pravdami? No, můj šálek kávy to není, ale oceňuji snahu a nasazení. My jsme v roce 1990 taky reklamou na tramvaji zvali k Ježíšovi. A sklízeli jsme za to možná víc kritiky než pochval.
Mně šla pouliční evangelizace pouze na samém počátku Manin, tedy koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Teď už to ani nezkouším, ale jsem rád, že to zkouší můj syn. A to, že to neumím, nepovažuji za svou přednost. Zkouším to jinak.
Vzpomínám si na jednu situaci z Manin. Navštívil nás nějaký křesťan a začal kritizovat evangelizační snahy Pavla Kábrta, který tehdy patřil k vedení sboru. „Mně se to, jak to děláte, moc nelíbí.“ „Mně taky ne,“ řekl Pavel, „nechceš mi předvést lepší způsob?“ Na jedné konferenci Lubomír Ondráček řekl: „Znáte pěkné přísloví: ‚Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí.‘ Mám pocit, že v našem sboru je hodně lidí, kteří už dlouho nic nezkazili.“
A tak, když někdo kritizuje různé evangelizační snahy, přemýšlím o tom, kdy asi ten kritik naposledy něco zkazil.
Když vzpomínám na léta služby, uvědomuji si, že devět z deseti mých nápadů byly slepé uličky. Ujala se jen menšina toho, co jsem vymyslel. Možná si řeknete: „To ale svědčí o tom, žes nebyl veden Duchem svatým?!“ Nu, nebudu zde tvrdit, že jsem Duchem svatým určitě veden byl. Ale mohu vyznat, že jsem Pánu Bohu velice vděčný, že jsem se mohl (a snad ještě budu moci) podílet na jeho jednání.
Určité nebezpečí vidím v tom, že nové iniciativy neunesou kritiku. A křesťané dokáží někdy být kritičtí, až mrazí. Nadšencům se pak někdy zdá, že s „tradiční“ církví nelze počítat, a mají tendenci se oddělit a stát se výlučnými. Proto různým iniciativám dobrořečím a nikoli zlořečím. Nemyslím si, že jejich nositelé jsou dokonalí, a nemyslí si to o sobě ani oni. Církev potřebuje mládence, kteří jsou silní, protože Boží slovo v nich zůstává a oni přemáhají toho Zlého.
Nepřestaňme probuzení vyhlížet. Můžeme se za ně modlit, ale nemůžeme ho zorganizovat. Jednou jsem se připojil na modlitební Zoom Národního probuzení, a bylo mi líto, že je nás tam připojeno žalostně málo. Ale pak jsem si vzpomněl na probuzení v New Yorku v roce 1849. Začalo modlitebními setkáním v polední pauze. Zpočátku přicházelo pouhých 10 – 20 lidí. Ale po nějakém čase se roztrhl pytel a do půl roku se v polední pauze scházely k modlitbám tisíce lidí. Někdo to tedy zažil. Vím, že to nejde udělat, ale lze to vyhlížet. A přitom být vděčný za vlastní sbor, byť nedokonalý a tápající. Je-li naším úkolem na této zemi naučit se lidi milovat, nic nám v tom nebrání. I když jsme zatím probuzení nezažili.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 6. prosince 2023 Foto: Asbury University
19 Komentáře
pavel v
Věřím, že probuzení může být nádherný mystický zážitek. Je však probuzení smyslem života křesťana? Domnívám se, že křesťan má důležitější cíle.
Cukrář Josef Maršálek se v pořadu Star dance podělil o zážitky ze svých cest. Řekl, že lidé v Česku mluví o vlastní chudobě, ale ani netuší, co skutečná chudoba je. Pro ně by bylo užitečné, kdyby jim někdo zaplatil jednosměrnou letenku do Indie. Na zpáteční letenku by si tam museli mnoho let vydělávat. Pak by snad u nich došlo k probuzení.
Umím si představit, že Maršálek ztratil všechny sympatizanty z řad bojovníků proti migrantům.
EV-URBNOVÁ
Bohu-díky-z-vše.
Jsem-jedna-z-90.let-i-můj-muž.
Jsem-vděčná-za-káždý-vánek-Ducha.
Bůh-ti-žehnej-a-pomáhej-Dane-a-zdraví-přidej.
Dan Drápal
Milý Pavle, kdybyste zakusil probuzení nebo se o něm alespoň trochu informoval, mluvil byste jinak. Představte si, že po velšském probuzení neměly ve dvou okresech soudy jediný trestní případ! Neuvěřitelně klesla rozvodovost. Legrační bylo, že poníci z dolů přestali rozumět příkazům protože byli zvyklí na obscénní klení horníků, kteří se zcela změnili. Byla to úžasná doba. Viděl jsem něco podobného v Torontu v roce 1996, kde jsem zakusil mocné jednání Ducha svatého sám na sobě.
Petra D.
Probuzení se nemá vyhlížet, ale má se udělat :). Dobré je si všímat v různých okamžicích probuzení, co to probuzení předcházelo…co se dělo, co dělali následovníci Krista atd. Byly modlitby, atd. ale hlavně se šířilo slovo – slovo o Kristu. Kázal se Ježíš Kristus takový jaký opravdu je, bez kudrlinek, příkras….Vyhlašovalo se plné evangelium…Pokud chceme i my zažít probuzení, je třeba šířit Slovo o Kristu, Evangelium. Je jedno, jestli ho zazpíváme, napíšeme, nebo budeme kázat na mikrofon…je důležité, aby se ta zpráva dostala k lidem. Samozřejmě to také souvisí se stavem nás křesťanů a s církví…Pokud žijeme my světsky, sbor máme plnou světa…tak asi ani toho moc čekat nemusíme…Bůh chce dát probuzení…ale také to vyžaduje vydannost, svatost…s požehnáním také přicházejí soudy…
Dan Drápal
Petře D.: Probuzení se „udělat“ nedá. Udělat se dá úspěšná evangelizace, a díky Bohu za ni, ale probuzení je Boží milost a svrchované Boží jednání. Dokud si budeme myslet, že ho můžeme „udělat“ my, řekne Bůh: No tak dobře, tak to zkuste, když myslíte.
Patrik Soukup
Ahoj Dane, moc si vážím tvých zkušeností a moudrosti. Tvůj pohled se mi líbí! Přesto nejsou iniciativy, které popisuješ (snad kromě kurzů Alfa), úplně můj šálek čaje. A to z důvodu určité výlučnosti. Dochází pak k odchodu lidí z místních církví (např. hnutí Poslední reformace) nebo snaha „aktivovat“ místní církve tak nějak po svém (hnutí Národní probuzení). Věřím tomu, že každá církev / hnutí / společenství dostalo od Boha nějaký záměr / vizi / poslání a tu má naplňovat. Některé jsou více sociální / charitativní, některé zase více evangelizační. Vidím ale chybně, pokud se snažíme vytvořit dojem, že zrovna to naše hnutí je správné a frčí a církve, které se k němu nepřipojí, jsou zatuchlé.
Dan Drápal
Patrikovi Soukupovi. Vidím to podobně, ostatně na to nebezpečí výlučnosti upozorňuji. Poslední reformace se v tom namočila dost. O Národním probuzení takové informace nemám.
Pavla Klingerová
Probuđ se kdo spíš a zazáří ti Kristus. Dlouho jsem si myslela že tento verš je pro nevěřící, ale více a více shledavám,že je to verš pro církev.Je to verš o Probuzení. Může existovat cirkev bez Krista? Často to tak vypadá. V mnoha církvích církevních společenstvích se obejdou s programy a formami a rituály a někdy jméno Ježíše Krista zazní jen ve chvalách a někdy i ty chvály jsou o nás o tom jak se cítíme a co prožíváme a tak máme křesťanství bez Krista.zrovna dnes jsem slyšela výrok, že kdyby se křesťanství a Kristus znovu sjednotili bylo by to to největší probuzení.Kolik křesťanů zná Krista? Kolik křesťanů nechce znát nic jiného než Krista mezi námi? Krista v nás? Chápu, že článek je o svrchovaném Božím probuzení vylitém shůry o různých iniciativách, které se snaží tomuto probuzení jak se teď v Čechách říká „jít naproti“ a já jsem vděčná za každého kdo káže evangelium, ale už mnoho let vyhlížím, kdy církev opustí lidské náhražky, světské a manažerské manuály a navrátí se k Ježíši Kristu.Když se církev probudí je probuzení.
Jiří Kouba
Pavle Klingerové: ano, sbory buď jdou do kopru, nebo se drží a dokonce rostou-ale čím? To se pozná, když podrůstá kořen hořkosti, vedoucí až k rozdělení. Většinou jím jsou nenaplněné osobní ambice. Pracovní metodou je manažerismus, výtvorem estrády. Politická agenda ve výstupech církevních vůdců.Že s křesťanskou náplní? Ovocem takové atmosféry jsou pak často osobní selhání, vyhoření, rozvody. Odpovídá to (ne)kvalitě semena, které se zaselo.
Karel Krejčí
Ano P. Klinerová,
probuď se kdo spíš a zazáří ti Kristus. Je nepochybně mnoho křesťanů, kterým při uvěření skutečně zazářil Kristus nadpřirozeným způsobem, provázený silným a nezapomenutelným duchovním prožitkem. Avšak i zmíněné velšské probuzení má nezpochybnitelný význam neboť jeho strůjcem nemůže být nikdo jiný než Bůh. Očekávat ale další probuzení nebo dokonce i vytržení nějakou formou doktríny, má zabarvení náboženskosti. Ale nejen toto, svádí to i k určité pasivitě, jejímž vlivem zapomínáme běžet vítězný závod, který za nás nikdo běžet ani vyhrát nemůže. Toho kvasu náboženskosti křesťanství rozhodně uchráněno není, jak se sama zmiňujete.
Petr Kartouz
Myslím, že recept na probuzení je jednoduchý a zaručený a mnohé iniciativy ho znají. Například velmi úspěšně byl aplikován v Argentině nebo Nigérii, kde vytvořil současnou křesťanskou, svobodnou a prosperující společnost. Recept lze v podstatě shrnout do následujícího Desatera, přičemž některé kroky lze provést společně nebo dle okolností přehodit pořadí.
1. Identifikovat apoštoly a další z pětice úřadů v jednotlivých denominacích;
2. zavázat je mezi sebou duchovními smlouvami;
3. vytvořit pod nimi městské mezidenominační pastorské skupinky z různých církevních vedoucích a opět je smluvně zavázat;
4. tito vedoucí zase vytvoří síť skupinek ze svých společenství pod tímto apoštolským přikrytím ve smyslu jeden sbor na jedno město a jeden vůdce v jednom čase („smluvní společenství“);
5. společnými akcemi, školeními, semináři ad., podporující tuto vizi, se pak překoná hříšné denominační rozdělení a Církev dospěje do plnosti korporativního Krista;
6. následně se zmapuje terén a začnou se zástupně vyznávat hříchy předků v daných lokalitách, což odzbrojí teritoriální duchy, zabraňující lidem přijít ke Kristu (pozor na duchy nad denominacemi!);
7. společným exorcismem pak korporativní Kristus svrhne na zem i samotného satana (Siláka), spoutá jej, a nastane doba divů a zázraků, jaké svět nikdy nezažil (End-Time Revival);
8. křesťané vstoupí do politiky a ovlivní kategorie, jako je rodina, náboženství, podnikání, umění, vzdělání a média;
9. společnost příjme křesťanskou vládu a její principy a promění se do Božího království na zemi;
10. pak na zem přijde Mesiáš, kterého bude následovat celá země.
A netvrďte mi, že jste o tom nevěděli nebo že to slyšíte poprvé!
P. Ašer
A není to čekání na probuzení tak trochu čekáním na Godota?
Vždyť přece sám Ježíš prohlásil:
„Jen až přijde Syn člověka, zdali nalezne víru na zemi?“ (L 18:8)
Toto vyjádření jaksi nevypadá na obrácené miliony či dokonce miliardy lidí. Možná ne ani na tisíce…
pavel v
Vážený pane Drápale,
vzal jsem k srdci vaše slova a prostudoval dostupné informace týkající se fenoménu probuzení. Hlavní vůdci probuzení, jako George Whitefield , John Wesley a Jonathan Edwards , stavěli na základech starších tradic – puritanismu , pietismu a presbyterianismu – formulovali teologii probuzení a spásy , která překračovala hranice denominací a pomohla vytvořit společnou evangelickou identitu.
Edwards napsal knihu Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha. Je to Edwardsovo nejslavnější písemné dílo a výstižné znázornění jeho stylu kázání. Toto bylo velmi vlivné kázání Velkého probuzení, zdůrazňující Boží hněv na nevěřící po smrti do velmi skutečného, děsivého a ohnivého Pekla. Základním bodem je, že Bůh dal lidem šanci vyznat své hříchy . Podle Edwardse je to pouhá Boží vůle, která brání ničemným lidem, aby byli dostiženi ďáblem a jeho démony a uvrženi do pekelných pecí – „jako chamtiví hladoví lvi, kteří vidí svou kořist a očekávají, že ji budou mít, ale jsou prozatím zadržováni [Boží rukou].“ Vlastní pokusy lidstva vyhnout se pádu do „bezedné propasti“ kvůli ohromující „váze a tlaku směrem k peklu“ jsou nedostatečné, protože „pavučí síť by musela zastavit padající kámen“. Tento akt milosti od Boha dal lidem šanci uvěřit a důvěřovat Kristu . Edwards poskytuje velmi rozmanité a živé snímky k ilustraci tohoto hlavního tématu.
Přečetl jsem si také některá ze „standardních kázání“ Johna Wesleye – viz file:///C:/Users/Po%C4%8D%C3%ADta%C4%8D/Downloads/John%20Wesley%20-%20k%C3%A1z%C3%A1n%C3%AD.pdf Měl jsem z nich pocit, že se jedná o pouhé převyprávění Nového zákona. Jejich těžištěm je, že by se křesťan měl zříci hříchu, aby dosáhl ospravedlnění znovuzrození. Kazatel sáhodlouze rozebírá teorii, že ospravedlnění nelze dosáhnout sebelepšími skutky (dobrem), ale zásadně zdarma – vírou. Je to vlastně teologický traktát.
Slyšel jsem spoustu kázání, která byla vlastně jen převyprávěním evangelia. Takové kázání lidé obvykle zapomenou dříve, než se vrátí domů z kostela. Odnesou si jen pocit, že by měli být ctnostnější a vystříhat se hříchu. Když potom jdou ke zpovědi, zjišťují, že sice nejsou svatí (dokonalí), ale na druhé straně nikomu vědomě neublížili, takže vše je víceméně OK. Jinak řečeno, pokud se křesťan chová podle tradičních kulturních vzorců, zdá se mu, že je dobrým křesťanem.
Pak je záhadou, kde se v křesťanské společnosti vzalo upalování čarodějnic, války, pogromy na židy, rasizmus (nacismus), Ku-klux-klan atd. Mám pro to následující vysvětlení: Křesťané usilují o zachování svého (věčného) života (o spásu). To však však není jednání podle Ježíšova příkladu. Ježíšovým posláním byla láska – odstraňování utrpení a záchrana lidstva. Tak jako Ježíš, nese každý křesťan odpovědnost za celý svět.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Křesťané usilují o zachování svého (věčného) života (o spásu). To však však není jednání podle Ježíšova příkladu. Ježíšovým posláním byla láska – odstraňování utrpení a záchrana lidstva. Tak jako Ježíš, nese každý křesťan odpovědnost za celý svět.“
A jakoupak asi odpovědnost za řešení utrpení plynoucího z žabomyších i velkých sporů tohoto světa nesl Ježíš, když se v nich ať už výslovně nebo mlčky (J 6:15) odmítl angažovat?
„Někdo ze zástupu mu řekl: „Učiteli, řekni mému bratru, ať se se mnou rozdělí o dědictví.“ On mu řekl: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ (L 12:13-14)
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Pak je záhadou, kde se v křesťanské společnosti vzalo upalování čarodějnic, války, pogromy na židy, rasizmus (nacismus), Ku-klux-klan atd.“
To přece není vůbec žádnou záhadou. Upalování čarodějnic, války atd. v „křesťanské“ společnosti pocházely z úplně stejného zdroje, z něhož pocházejí i dnes – tj. z tělesného smýšlení (1 K 3:3), které si myslí, že zlo lze vymýtit jiným zlem, namísto toho, aby bylo přemáháno dobrem (L 6:27-28; Ř 12:17.21; 1 Te 5:15; 1 Pt 3:9), namísto toho, aby proti němu bylo bojováno výhradně duchovními zbraněmi (2 K 10:4; Ef 6:12-17).
Je s podivem, že to za záhadu považujete právě Vy, který zde pravidelně dehonestujete pacifismus a chcete proti zlu ve shodě s upalovači čarodějnic a bývalými válečníky bojovat zase jen tělesnými, tedy ďáblovými, zbraněmi (1 J 3:10.15). Lidově řečeno, chcete vymítat ďábla belzebubem.
pavel v
Svůj díl odpovědnosti za svět na sebe vzal velký duch protestantismu Dietrich Bohoeffer. Od dubna 1933 zaujímal otevřeně odmítavé stanovisko proti nacistickému pronásledování Židů a v rámci tzv. Kirchenkampfu (zápasu mezi německými evangelíky v období nacismu) vystupoval proti hnutí Německých křesťanů (Deutsche Christen) a rasovým zákonům. Od roku 1935 vedl kazatelský seminář Vyznávající církve ve Finkenwalde, který působil v ilegalitě až do roku 1940. Asi roku 1938 se přidal k odbojové skupině kolem Wilhelma Franze Canarise. Dne 5. dubna 1943 byl zatčen a o dva roky později na výslovný rozkaz Adolfa Hitlera popraven jako jeden z posledních odpůrců nacismu, kteří byli spojováni s neúspěšným atentátem z 20. července 1944.
Jako svébytný teolog zdůrazňoval přítomnost Ježíše Krista ve společenství křesťanů po celém světě. Kladl důraz na kázání na hoře, následování Ježíše, soulad víry a jednání, v čemž šel sám příkladem, obzvláště v době nacismu. Ve svých dopisech z vězení rozvíjel vlivné, i když kusé myšlenky ohledně budoucího směřování církve k solidaritě s potřebnými a k nenáboženské interpretaci Bible, církevní tradice i bohoslužby.
Vyznávající církev nebo Vyznavačská církev bylo hnutí uvnitř německé luterské církve proti tzv. Německým křesťanům (Deutsche Christen), kteří přijali nacistickou ideologii včetně rasismu a s velkou podporou nacistického režimu omezovali samostatnost Německé evangelické církve. Řada členů Vyznávající církve se postupně dostávala do konfliktu i s nacistickým státem a někteří byli uvězněni a zavražděni.
Podle mého představovala Vyznavačská církev opravdové, ne pouze formální probuzení. Její členové museli prožít skutečné obrácení, totiž obrácení od společensky zažitého antisemitismu a národní pýchy k soucitu s trpícími.
Dělám si naději, že se i v současné době dočkám křesťanského obrácení, že křesťané odvrhnou farizeje dnešní doby, Putina a Trumpa, zastanou se trpících válečných uprchlíků a také lidí, kterým hrozí genocida a zotročení.
P. Ašer
Ad pavel v
Co se týče Bonhoeffera, tak ten se připojil ke spiklenecké skupině, která chtěla odstranit Hitlera. Dovedete si představit, že by se apoštol Pavel podílel na přípravě atentátu na Nerona, který přitom nechal veřejně upalovat křesťany jako louče či je předhazovat k roztrhání psům? A Pavel zrovna v té době, kdy Nero vládnul, píše, že není vládní moci, leč od Boha, a že křesťané jí mají být podřízeni. Rozhodně nikde nenaznačuje jako Bonhoeffer, že za určitých okolností, je pro křesťana přípustné zabít tyrana. Koho tedy budete následovat? Bonhoeffera nebo apoštola? Ani tak bystrý duch, jako byl Dietrich Bonhoeffer, se neuchránil od fatálního pochybení, které ho nakonec stálo život. Evidentně odmítnul brát vážně jasná Pavlova slova, že kdo se vzpírá vládní moci, odporuje Božímu zřízení. A ti, kdo mu odporují, pak přijmou pro sebe odsouzení (Ř 13:2). Proto bych jeho smrt neoznačil za smrt mučednickou. Spíše bych řekl, že sklidil, co zasel (Mt 26:52).
pavel v
Ježíš přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě. Co si pod tím máme představit? Jednalo se o nějakou speciální božskou pravdu, odlišnou od pravdy pozemské? Existují nějaké navzájem se lišící druhy pravd? Pravda je jen jedna a je to shoda se skutečností. Pravda je zcela univerzální – není na ničem závislá a je stejná v Božím království i na zemi. Co bylo obsahem Ježíšova pravdivého sdělení? Že Bůh má člověka, podobně jako rodiče mají rády své děti. A že si přeje, aby člověk měl rád člověka, který trpí, protože tím trpícím je sám Ježíš.
Ukázalo se, a ukazuje se znovu a znovu, že říci pravdu znamená riskovat život. Pravda ohrožuje postavení lidí, kteří na lži (na pokrytectví) vybudovali svou existenci. Takoví lidé nechtějí pomáhat trpícím, protože by to ohrožovalo jejich komfort. Každý, kdo hlásá spravedlnost, bude dříve či později kamenem úrazu pro zločinnou „autoritu“. Ježíš by nemusel umřít, kdyby se vzdal pravdy (že farizeové jsou dětmi ďábla). Stejně tak nemusel bý zavražděn Bonhoeffer, kdyby se vzdal pravdy o zločinnosti nacistického rasizmu.
Za komunistické vlády jsem zažil, že člověk řekl pravdu a byl za to perzekuován. Vždy se našli tací, kteří řekli, že si za to mohl sám, protože nedržel hubu a krok (sklidil, co zasel). Chucpe.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Ježíš přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě. Co si pod tím máme představit? Jednalo se o nějakou speciální božskou pravdu, odlišnou od pravdy pozemské? Existují nějaké navzájem se lišící druhy pravd? Pravda je jen jedna a je to shoda se skutečností. Pravda je zcela univerzální – není na ničem závislá a je stejná v Božím království i na zemi.“
Ježíš dle vlastních slov přišel vydat svědectví pravdě (J 18:37). Jakou pravdu tím však mínil? Asi těžko nějaké revoluční pravdy kosmologické, astronomické. geologické, biologické atd., nýbrž daleko spíše tou pravdou mínil pravdu Božího slova (Ž 119:86.138.142.151.160; J 17:17, případně Boha samotného jakožto epitheton (srov. náhradní termíny slovo Bůh: Jméno Lv 24:11, Nebesa Da 4:23, Moudrost L 11:49, Pravda Da 10:21 apod.). To souvisí s rozdílným pojetím pravdy v řečtině a hebrejštině. Zatímco etymologie řeckého termínu pro pravdu „ALHTHEIA“ (ἀλήθεια) je vlastně záporem podobně jako třeba atheismus (alpha privativum), který vyjadřuje, že pravda je něčím neskrytým, nezapomenutým, takže ji je třeba vydolovat ze skrytosti či zapomnění, etymologie hebrejského termínu pro pravdu „´emet“ (אֱמֶת) vyjadřuje něco věrného, na co se lze spolehnout, co je lidem známo a není to třeba odnikud dolovat. Písmo jakožto pravda bylo Izraelcům známo, stejně tak jejich Bůh.
Jestliže tedy Ježíš přišel vydat svědectví pravdě (J 18:37), pak přišel vydat svědectví tomu, kdo ho poslal – tj. svému Otci, jak vyplývá z kontextu uvedeného verše, kde se píše o těch, kteří jsou z Pravdy (epitheton Boha Otce), podobně jako je o nich na jiném místě téhož evangelia napsáno, že se narodili z Boha (J 1:13). Tedy do Ježíšova svědectví této Pravdě nelze zahrnout např. pravdu o gravitaci.
Ježíš proto odkazuje na Pravdu (Boha) nebo na pravdy Písma, jako třeba že „…že Stvořitel od počátku ‚muže a ženu učinil je‘?“ (Mt 19:4). Vy však evidentně věříte jiné „pravdě“ – té darwinistické, že člověk se vyvinul ze zvířecích předků, Takové pravdě však Ježíš svědectví vydat nepřišel. Takže mezi různými pojetími pravdy samozřejmě rozdíl je, a v případě Ježíšova svědectví Pravdě šlo skutečně o speciální božskou pravdu, respektive o Boha samotného.
Napsal jste:
„Ježíš by nemusel umřít, kdyby se vzdal pravdy (že farizeové jsou dětmi ďábla). Stejně tak nemusel bý zavražděn Bonhoeffer, kdyby se vzdal pravdy o zločinnosti nacistického rasizmu.“
Kázal Bonhoeffer proti Hitlerovi veřejně tak, jako kázal Ježíš veřejně (J 18:20) proti zákoníkům a farizeům? Nebo se zapojil do tajného spiknutí na zavraždění Hitlera, čímž chtěl ukončit Hitlerovu politickou vládu? Pokoušel se Ježíš odstranit do jisté míry autonomní „vládu“ zákoníku a farizeů? Určitě ne, když své posluchače vyzýval, aby je ve všem poslouchali (Mt 23:3). Ježíšova kritika se týkala pouze náboženské funkce (Mt 23:13) této židovské elity, nikoli její funkce politické. Ta Ježíše zjevně nezajímala. Ježíš ani nekázal nic proti zločinnému Pilátovu režimu. Bonhoeffer se však na rozdíl od Ježíše zajímal o odstranění politika Hitlera. A k tomu ještě násilným, tudíž ďábelským, způsobem. Jak ho tedy vůbec můžete přirovnávat k Ježíši?