Dostal jsem e-mail od jedné čtenářky, který byla pohoršena nemravným jednáním některých disidentů. Přečetla si totiž článek na Echu (které velmi doporučuji) referující o knize Cecílie Jílkové, která popisovala své vyrůstání ve dvou disidentských rodinách. Zřejmě o tom dříve nevěděla, nebo možná jen netušila, jakých rozměrů nemravnosti některých disidentů nabyly. Lze k nim nyní mít úctu?
V e-mailu pak tato čtenářka jmenuje některé lidi, které jsem relativně dobře znal a o jejichž nemravnosti jsem věděl. Nebudu nikoho z nich jmenovat, jen popíšu jednu svou zkušenost.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Přímluvy za špatné lidi
V letech 1972-1974 jsem byl na vojně. Už před vojnou – zhruba od pražského jara v roce 1968 – jsem se postupně seznamoval s některými (tehdy ještě budoucími) disidenty. Někteří pro mne byli velmi inspirativní, jiní méně. Málokdo z nich za normalizace obrátil, i když i takoví se našli. Když jsem se vrátil z vojny, normalizace už byla – v podstatě „úspěšně“ – završena. Jedna z prvních akcí, kterých jsem se účastnil, bylo, jak jsme to nadneseně nazvali, „První celostátní nietzschologické symposium“ na hradě Houska, kde tehdy dělal kastelána Sváťa Karásek. Filosofové, sociologové, psychologové spali ve spacácích, a já jsem byl zděšen, když jeden z přítomných filosofů, kterého jsem si vážil, vylezl z lůžka, kde zřejmě strávil noc se ženou, která patřila někomu jinému. Byl jsem v šoku.
Ano, mezi disidenty bujela promiskuita a někdy i drogy, a mohu ještě dodat něco, co má čtenářka nezmiňovala, totiž okultismus.
StB to samozřejmě věděla a pochopitelně se to snažila všelijak využívat. Nutno dodat, že nepříliš úspěšně. Občas něco zveřejnila, aby se lidé dověděli, jací to chlíváci tito disidenti jsou.
Nebudu jejich nemravné počínání hájit. Znamená to však, že zasluhují pouze odsudek?
Lidé, kteří se snaží bojovat proti nezákonnému počínání policie a nespravedlivým odsudkům vynášeným na zmanipulovaných soudních jednáních, měli pochopitelně výhodu, pokud na ně představitelé režimu nic neměli. A byli i takoví. A co ti ostatní?
Přál bych si, aby na straně dobra byli samí mravně bezúhonní lidé.
Mravně bezúhonní lidé ale většinou mlčeli. Pokud šlo o představitele církví, Sváťa Karásek (který patřil mezi disidenty, ale na zmiňovaných nemravnostech se nijak nepodílel, snad až na nějakou mírnou pitku, ale žádné drogy a žádná nevěra) jim adresoval jednu ze svých písní:
Vy silní ve víře,
Vy v Písmu kovaní,
Když začnou bít pastýře,
Kde jste schovaní?
Já si disidenty nijak neidealizuji. Vím o nemravnostech, ale vím také o velké statečnosti. A nám, pokud se chceme považovat za ty mravné, případně v Písmu kované, bych chtěl připomenout, že mezi těmi, kteří nevstoupí do Nového Jeruzaléma, budou i lidé bázliví, kteří mlčeli, když „začali bít pastýře“ (nebo někoho jiného).
V dobách komunismu jsem byl dvakrát u voleb. Jednou u těch prvních po dosažení věku 18 let, myslím, že to bylo roku 1970. Byl to pro mne otřesný zážitek, i když vlastně nevím, proč jsem to vnímal tak negativně. Celé mi to připadalo jako strašlivé divadlo (Jan Sokol trefně nazýval tehdejší volby „kontrolou buzerability obyvatelstva“) a rozhodl jsem se, že už nikdy k takovým volbám nepůjdu. Tento slib jsem porušil až při posledních „volbách“ před pádem komunismu. Byl jsem tehdy motivován strachem, že přijdu o „státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“ a náš krásný sbor na Maninách bude rozprášen. Je to něco, za co se dnes stydím, a co jsem se pokusil reflektovat v brožurce Církev a budoucí pronásledování, která vyšla v roce 1993.
Ano, možná by nás rozprášili. Ale co se stalo, když někdy ve čtyřicátých letech prvního století rozprášili jeruzalémský sbor? Evangelium se začalo šířit po celém světě. Ne, strach nebývá dobrou motivací.
A tak, když slyším někoho odsuzovat disidenty za jejich nemravnosti, ptám se někdy v duchu, někdy nahlas, a někdy třeba i skrze takový článek, jaký právě čtete: „A co jste dělal vy, když estébáci mlátili Petra Placáka? Co jste dělal, když (v rámci akce „Asanace“) málem uškrtili Zdenu Tominovou, aby její rodinu přinutili opustit republiku?“
Přál bych si, aby za pravdu a spravedlnost bojovali samí bezúhonní lidé. Sám se snažím takový být, a každému doporučuji, aby mne v této věci následoval. Soukromý život disidentů si neidealizuji, nicméně nemohu nevidět, že mnohdy se zachovali velmi statečně. Nejsem ani jejich nekritický obdivovatel – ostatně každý z nich je jiný, včetně morálního profilu – ani jejich soudce.
A raduji se z toho, že jejich soudcem být nemusím. Jednou staneme před tím jediným oprávněným soudcem všichni, a to každý sám za sebe.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 11. prosince 2024 Foto: Wikipedie – L. Svoboda a G. Husák
28 Komentáře
Realtoltek
No spise uvazuji jak muze byt nekdo tak naivni, ze vide disidenty se svatozari kolem hlavy. Taky nechci jmenovat ale k jednomu takovemu disidentovi chodili promiskuite na hrad, kde probihali sodomie a atd. To ze pan Drapal zminil okultismus me neprekvapuje. Ten je hlavnim znakem THULE atd…
Konečný Fr.
Ta fotografie k článku nesedí, byla špatně zvolena. Jako nemravní hrdinové by tam měli být např. Havel s Dienstbierem.
Svoboda byl příkladný československý vlastenec a Husák ve funkci byl možná poctivější než mnozí pozdější politici, kteří si říkali demokraté.
Karel Konečný
Komunistům nejvíce vadili lidé, které oni považovali za velmi chytré. Takoví lidé se samozřejmě někdy vyjádřili negativně k jejich vládě. Komunisté pak používali úspěšnou metodu jak takové lidi eliminovat. Ta spočívala v tom, že dokázali proti nim obrátit celou společnost a ta je perzekuovala. Komunisté vždy počítali s tím, že společnost je naivní a hloupá. Jedna tragická událost z loňského roku má také takový charakter.
pavel v
Kdo je bezúhonný? Není nejmenších pochyb, že se za bezúhonné považovali farizeové a zákoníci. Věřím, že nebyli žádní „chlíváci“, že si na sobě nesmírně zakládali a proto nepřipadalo v úvahu, aby měli nějaké promiskuitní vztahy. Přesto Ježíš dal přednost celníkům (zlodějům) a prostitutkám. Nebylo to od Ježíše nespravedlivé, že si místo „bezúhonných“ vybral „chlíváky“? Co ho k tomu vedlo? Co mu na těch „bezúhonných“ vadilo? Byla to jejich nadutost. Každý asi někdy udělal zkušenost, jak odporní jsou takoví pyšní lidé. Pyšný člověk se utápí v dojmech o své vlastní dokonalosti (svatosti). To mu obvykle nestačí. Má potřebu násilím přivést ke svatosti i své bližní. Protože sleduje vysoce ušlechtilý cíl, je mu dobrý každý prostředek k jeho dosažení. Tedy i lež a vražda.
Myslím, že Ježíš se mě nebude ptát, jak jsem dodržoval všechna přikázání – zda jsem byl bezúhonný. Bude se mě ptát, co jsem udělal, abych zmírnil jeho utrpení.
Jiří Aron
„Přál bych si, aby za pravdu a spravedlnost bojovali samí bezúhonní lidé.“ Jinde zase píše o “straně dobra“.
Jako křesťané máme jiná měřítka pravdu a spravedlnost a dobro, než jaké měli či mají političtí oponenti komunistů. Až na drobné výjimky jejich pravdou nebyl Kristus a spravedlnost nebyla ta Boží. Maximálně sem tam nějaká mírná pitka?
Změnil se politický režim, ale političtí vítězové neznajíce Boha neposunuli národ blíže Pravdě ani Spravedlnosti či Dobru.
Eva Hájková
Tak jsem hledala v Bibli slovo „hrdina“ a nějak se mi moc nedařilo ho najít. Leda snad v knihách Makabejských je cosi o hrdinském jednání. Ani o Davidovi se nepíše, že byl hrdina, zato Goliáš je tak jmenován: „Když Pelištejci viděli, že jejich hrdina je mrtev, dali se na útěk“ (1 Sam 17, 51). Ve starověkém Řecku byl hrdina (heros) něco jako polobůh. Příbuznost s bohy se ozývá také v ruském slovu „богаты́рь“. Možná by se to označení hodilo i pro onoho Nietzschova nadčlověka.
Petr Kartouz
Vy jste byl na Housce? To je docela pojem! Zrovna včera jsme na skupince mluvili na toto téma. Předmětem byl Václav Havel. Člověk, který žil promiskuitním životem a toužil po polyamorii. Nestyděl se napít a měl zalíbení v mnoha neřestech. Přesto se raději nechával opakovaně zavřít a nezadal si s režimem. Obdivuji vzdělanost, rozhled a zásadovost Jiřího Němce, ale už méně jeho rodinné vztahy a nevěru v jeho rodině. Byl jsem zděšen, když jsem objevil jeho eseje o víře, za které by se nemusel stydět evangelikální teolog. Obdivuji Lenku Procházkovou, její neohrožený postoj vůči církevním restitucím i kovidovému šílenství. Ale ani ona není příkladem mravnosti. Ostatně, kdo je? Vůbec nejsem nadšen z trockismu Petra Uhla a dalo by se pokračovat. Někdy mám pocit, že někteří tito lidé by byli disidenty za každého režimu, i kdyby zde vládl Ježíš Kristus. Trochu jsem nejistý právě ohledně Svatopluka Karáska. Jedna evangelická farářka, znovuzrozená křesťanka, mi řekla, že se jednou přímo vyděsila moudrostí, kterou byl schopen poskytnout.
Pane Drápele, jsem fascinován historií Manin a tím, co mezi vámi tehdy Bůh činil. Jste asi jediným křesťanským intelektuálem (v dobrém slova smyslu), který měl zřejmě u disidentů respekt a nenechal se stáhnout liberály. Stejně tak hltám dějiny letničních nebo darbistů. Jakoby mírné pronásledování církvi prospívalo. Nemáte někdy pocit, že církev ztratila něco, co tehdy měla? Raději volím svobodu, ale neotevřeli jsme se něčemu, čemu jsme neměli? Například ukrajinské letniční nezničil ani Stalin, ale když přišla možnost, odešli někteří na západ vydělávat peníze.
P. Ašer
Slovo „disident“ je složeno z latinské předpony dis- = „roz-“ a slovesa sedere = „sedět“. Mohli bychom ho tedy přeložit jako „rozsedlík“, případně „rozseda“, když se lat. president překládá jako „předseda“. Disidentem je tudíž ten, kdo, obrazně řečeno, již nesedí na stejné lodi jako ostatní, ten kdo přesedl někam jinam, díky čemuž již s nimi nesdílí dříve společné názory, hodnoty ap., kvůli čemuž je pak z bývalého společenství vyloučen a mnohdy dehonestován. V tomto smyslu lze za disidenty považovat i křesťany. Apoštol Petr totiž píše:
„Dost již zajisté na tom, že jste v uplynulém čase života vykonávali vůli pohanů, když jste žili v nevázanostech, v žádostech, v opilství, v hostinách, v pitkách a v nedovoleném uctívání model. Proto se diví, že s nimi neběháte do téhož proudu prostopášnosti, a uráží vás.” (1 Pt 4:3-4)
Političtí disidenti zmínění v článku však nejsou takovými disidenty jako křesťané v Petrově epištole. Političtí disidenti, u nás to často byli někdejší komunisté, kteří se “rozsedli” se svými bývalými soudruhy, usilovali o nápravu některých nespravedlností tehdejšího režimu.
Nespravedlnost je ovšem tomuto světu vlastní (Mt 18:7; J 7:7; J 14:17; J 15:18; J 16:33; J 17:25), neboť svět je pod vládou satana (J 14:30). Čili snažit se odstranit ze světa nespravedlnost k ničemu kloudnému nevede. Je to marný boj jako boj s větrnými mlýny. Takže světské neboli politické disidentství nemá smysl.
Politický disident Havel, který byl z tohoto světa, se nechal ustanovit presidentem, pravý parakosmický disident Ježíš, který nebyl z tohoto světa (J 17:14), se však odmítnul nechat ustanovit králem (J 6:15), poněvadž jeho království není z tohoto světa (J 18:36).
Ježíš tedy vůbec nebyl politickým disidentem podobným třeba našim chartistům. Po Pilátově masakru Galilejců (L 13:1-2) nebo zavraždění Jana Křtitele na příkaz Heroda Antipy (Mk 6:24-29) nezaložil Ježíš na způsob VONS žádný Výbor na ochranu nespravedlivě zmasakrovaných. Ani nesepsal žádnou petici adresovanou císaři na odvolání Piláta apod.
Nastolit spravedlnost v tomto satanském světě proto nebylo něco, k čemu by se Ježíš považoval být kompetentním a s čím by měl ztrácet svůj drahocenný čas:
„Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ (L 12:14)
A nejsou k tomu kompetentní ani křesťané:
„Proč bych měl soudit i ty, kdo jsou mimo nás? Nesoudíte snad vy ty, kdo jsou uvnitř? Ty, kdo jsou mimo, bude soudit Bůh.“ (1 K 5:12-13)
Křesťané jsou ovšem stejně jako Ježíš (Mt 4:23; 9:35) kompetentní k hlásání Božího království (Mt 24:14) a k vyzývání lidí tohoto světa k tomu, aby se zachránili z nespravedlnosti a běd tohoto světa v Božím království (Sk 2:40; Sk 14:22).
Je tedy zásadní rozdíl mezi politickými disidenty, kteří jako součást tohoto světa usilují o nápravu tohoto nenapravitelného světa, a mezi parakosmickými disidenty (tj. Ježíšovými následovníky), kteří nejsou z tohoto světa (J 15:19), pročež neusilují o jeho nápravu, ale místo toho nabízejí lidem z tohoto světa záchranu v Božím království (Kol 1:13). Ukazují tak lidem tohoto světa, že znovuzrozením do Božího království (J 1:13; J 3:3.5) už nemusejí být součástí tohoto světa (J 17:16), i když na něm zatím ještě tělesně pobývají (J 17:15; 1 K 5:10).
Olga Nedbalová
Souhlasím s panem Pavlem. Co se týče neobrácených lidí, Ježíši vždy více naslouchali lidé „hříšní“ než ti „dokonalí“. Ostatně „dokonalost“ ve smyslu vnějších projevů ve mně budí spíše hrůzu než obdiv. Připomíná mi například „dokonalost“ fašistické mašinerie, která se neváhala vypořádat se „špinavými“ Židy, Romy, homosexuály, křesťany. Upravení nacisté v čistých nablýskaných uniformách působili navenek tak spořádaně. Oproti tomu – Ježíš se narodil v chlévě. Stoloval s hříšníky, uzdravoval v sobotu. Do Betléma vjel jako král na oslu. Nakonec potupně skončil na kříži. Přesto všechno je Král králů a Pán pánů.
Pak je zde otázka vnitřní čistoty nás, co se obrátíme k Ježíši a prohlásíme se za křesťany. Předpokládám, že nikdo, kdo skutečně následuje Ježíše a naslouchámu, nechce být nevěrný svému partnerovi. Ne proto, aby ukazoval vnějškově svou „svatost“, ale aby neublížil druhému člověku. Máme přece dvě nejvyšší přikázání, ze kterých nám to jasně vyplývá.
pavel v
to Jiří Aron
Všiml jsem si, že pro vás existují různé druhy pravd. Lidé za pravdu považují to, co je ve shodě s realitou – například je pravda, že 1+1=2. Vy říkáte, že mimo tuto pravdu existuje ještě nějaká jiná pravda. Čím se tato jiná pravda liší?
Obecně pojem spravedlnost je opakem křivdy (křivda je nespravedlivá). Vy říkáte, že existuje ještě nějaká jiná spravedlnostů. Čím se liší od obecně pojaté spravedlnosti? Jak se ta vaše spravedlnost vztahuje ke křivdě? Považuje křivdu za nespravedlnost?
pavel v
to Petr Kartouz
Ve svém příspěvku soudíte Václava Havla, mimo jiné proto, že „se nestyděl napít“. Připomnělo mi to, že pyšní farizeové vytýkali Ježíšovi, že je „žrout a pijan“. Kdyby žil Ježíš dnes, nevím, zda by se vám zavděčil.
Bolševici Havla krutě pomluvili, aby skryli své černočerné svědomí. Nikdo z nich mu nesahal ani po kotníky.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Všiml jsem si, že pro vás existují různé druhy pravd. Lidé za pravdu považují to, co je ve shodě s realitou – například je pravda, že 1+1=2. Vy říkáte, že mimo tuto pravdu existuje ještě nějaká jiná pravda. Čím se tato jiná pravda liší?“
Pro každého člověka existují různé druhy pravd. Nebo snad chcete tvrdit, že pravda, za niž se prohlašuje Ježíš („Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.” J 14:6), tedy ta spasitelná pravda, která jediná může člověka vysvobodit z hříchu (J 8:32.34.36), je stejného druhu jako matematická pravda, že 1+1=2? To by pak byli z hříchu vysvobozeni všichni, kdo umějí počítat. A to nám snad nechcete vážně tvrdit… K čemu by pak ještě potřebovali onu zosobněnou pravdu – Ježíše?
Navíc triviální tvrzení, že pravda je shoda s realitou, je zcela nedostačující, poněvadž aby Vám k něčemu bylo, musel byste napřed vědět, co je to „realita“ a co je to „shoda“. A o tom lze vést filosofické spory donekonečna.
Napsal jste:
„Vy říkáte, že existuje ještě nějaká jiná spravedlnostů. Čím se liší od obecně pojaté spravedlnosti?“
To neříká pouze pan Aron, to tvrdí samo Písmo, jak jsem Vám v jiných diskusích již několikrát napsal. Proto to zde nechci už znovu obšírně rozvádět. Ocituji Vám pouze jeden verš:
„Protože neznají Boží spravedlnost, a místo toho usilují postavit svou vlastní spravedlnost, nepodřídili se spravedlnosti Boží.” (Ř 10:3)
Zde se jasně píše o dvou různých spravedlnostech. Podobně jako v citovaném verši usilovali Židé postavit svou vlastní spravedlnost, podobně o to usilovali chartisté, kteří chtěli postavit svou domnělou spravedlnost proti domnělé historicky oprávněné spravedlnosti dělnické třídy, kterou se zaštiťoval tehdejší režim.
Jiří Aron
Pane Pavle V. Píšu o obecné náboženské adoraci disidentů. O nich autor píše, že bojovali za pravdu a spravedlnost. Takto ale pravdu relativizuje. Pravda je jen jedna samozřejmě. Ale hříšníci, kteří jdou svým hříšným způsobem života proti Bohu, pravdu neprosadí. Vyhánění čerta Belzebulem se tomu říká.
1Kor 6:9-10: „Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království.“
Jenom jeden člověk a současně Boží Syn žil v pravdě. Pokud chcete či chceme napravit společnost, musíme se pokořit před Kristem a uznat, že to bez Něj nezvládneme a pokazíme.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Ve svém příspěvku soudíte Václava Havla, mimo jiné proto, že „se nestyděl napít“. Připomnělo mi to, že pyšní farizeové vytýkali Ježíšovi, že je „žrout a pijan“. Kdyby žil Ježíš dnes, nevím, zda by se vám zavděčil.
Bolševici Havla krutě pomluvili, aby skryli své černočerné svědomí. Nikdo z nich mu nesahal ani po kotníky.“
Neřekl bych, že někdo Havla krutě pomluvil stran jeho sklonu k abusu alkoholu a prášků či stran jeho promiskuity. Havel to totiž v osobní korespondenci se svou milenkou, psycholožkou Jitkou Vodňanskou, s níž se stýkal i na Hrádečku, a za přítomnosti své manželky Olgy, sám přiznává – viz jeho vlastní slova:
„Proč vůbec nejsem schopen – aspoň v osobním životě – nějakého výrazného činu, radikálního řezu, velkého citu? Proč jsem tak beznadějně zaseklý ve svém nepříliš vyjasněném statu quo? Cítím – od návratu z vězení – že se kdesi velmi hluboko ve mně cosi zhroutilo, zbořilo, zmařilo, nenávratně rozpadlo (naše „nenarození“ je jen – aspoň z mého hlediska – v řádu této mé celkové existenciální situace, i ono je jen součástí jakéhosi globálnějšího zmaření či zmařenosti). TÉTO SVÉ HLUBINNÉ TÍSNI ČELÍM V PODSTATĚ JEN ÚNIKY: k dizi-aktivitě, k natírání, K BEZBŘEZE LIBOVOLNÝM A V PODSTATĚ NESMYSLNÝM EROTICKÝM ÚLETŮM, K ALKOHOLU, PRÁŠKŮM, a někdy snad – i k psaní, což by byl relativně nejlepší způsob „úniku“, takový způsob, který by téměř hraničil s řešením. Tenhle způsob je však, žel aspoň zatím, upozaďován jinými. Tebe mi je najednou hrozně líto: ČÍM JSI SE PROVINILA, ŽE TI MUSEL ZKŘÍŽIT ŽIVOTNÍ CESTU TAKOVÝ NANICOVATÝ ČLOVĚK? Líbí se mi a cením si (ne proto, že jde o mne, ale obecně) toho, že se navzdory jasnému vědomí oné „bezperspektivnosti“, jak to nazýváš, nevzdáváš, že jsi otevřená všemu v naději, že se to může vyvinout nakonec k něčemu dobrému. Svědčí to o Tvé vitalitě a víře – víře jako stavu ducha, ne tedy jako upnutosti k nějakému předmětnému objektu. Vážím si i toho, že to nelámeš násilím a neužíváš nátlaku, k němuž si měla v nedávné době arci dobrou příležitost. To svědčí zase o tvé dobrotě. Přesvědčiv se o těchto všech Tvých dobrých vlastnostech, jsem ovšem o to sklíčenější, PROTOŽE O TO VÍC SI UVĚDOMUJI SVOU PUSTOTU: když ani taková bytost mne nevylomí z mé zaseknutosti, kdo to tedy může udělat? Zřejmě nikdo. No nic, dosti pochmurných úvah: bylo mi tu s Tebou fajn, těším se, až zase přijedeš, a už teď plánuji, jaká dobrá jídla při té příležitosti uvařím a jaké kulturní akce naplánuji (umanuté hostitelství je, jak víš, jedním z projevů mých sympatií).
A teď několik konkrétností o mně: pilně natírám, zařizuji, pracuji. Dnes jsem například dovezl (za pomoci přítele) poslední kus vyčalouněného nábytku. VEČER SE OMAMUJI – NEBO MÁM SKLON SE OMAMOVAT – ALKOHOLEM A PRÁŠKY K TOMU, ABYCH SPAL JAK DUB A CO NEJDÝL (mimo jiné: ta psychiatrička, co mi před pětadvaceti lety dávala posudek o mé depresivní psychopatii, který mne měl uchránit, a neuchránil, od vojny, mi říkala – jasně si na to vzpomínám – že přemrštěná touha spát co nejhlouběji, co nejdýl a vše zaspat je projevem tíhnutí či dispozic k sebevraždě: je to takový provizorní – prý – projev touhy nebýt. Jestli to tak je, nevím, ale sebevražda mi rozhodně zatím nehrozí). PŘI SVÉ PRÁCI V DOMĚ, JAK JINAK, DĚLÁM TAKY OBČAS PĚKNÉ VOLOVINY, zvláště když mne pedantická potřeba mít něco rychle hotového PŘEPADNE VE STAVU ONÉ ZMÍNĚNÉ OMÁMENOSTI: tuhle jsem například natřel všechen (přesněji: ne všechen, ale ten vyrobený, nikoliv ten koupený) nábytek v kuchyni jakýmsi mnou namíchaným sráčem, vypadalo to – barevně – docela dobře, ale vůbec to neschlo, bylo to naopak čím dál tím lepkavější, tak jsem to pak přetřel jiným sráčem, místo abych čekal, jestli to přeci jen neuschne, tím jsem tomu dal korunu, zcuckovalo se to a pokurvilo, takže jsem dnes celé odpoledne, vyhražené původně psaní dopisů, MUSEL NAPRAVOVAT TYHLE NÁSLEDKY SVÝCH OPILECKÝCH EXCESŮ. Teď to je už zase v pořádku, ale co to bylo zbytečně ztraceného času a energie!“
(z dopisu Václava Havla Jitce Vodňanské ze dne 13. 5. 1984 uveřejněného v knize Jitky Vodňanské: Voda, která hoří, Praha 2018, s. 190-192)
Toto není žádná Havlova autostylizace určená pro veřejnost, ale jeho intimní vyznání určené jemu tehdy velice blízké osobě, s níž čekal dítě, které však bylo s jeho souhlasem uměle potraceno. Vaše přirovnání, že Havel byl svými nepřáteli obviňován z opilství stejně neoprávněně jako Ježíš, o němž dle evangelií říkali, že je žrout a pijan, je tedy zcela mimo mísu.
Konečný Fr.
Co dělat pro to, aby pravda a láska zvítězila? Svého času Havel tvrdil, že by mělo být zrušeno NATO. To byla nadčasová myšlenka, ke které jsme ještě nedozráli.
pavel v
Pane Ašere,
citací intimního dopisu Václava Havla jste mi připomněl mého šéfa. Byl to bývalý papaláš a neměl mě rád. Házel mi klacky pod nohy. Nikdy jsme se nehádali, panovalo však mezi námi napětí. Myslím, že jeho povýšenost vadila i ostaním členům pracovního kolektivu, ale je to jen má domněnka. Rychle jsem rozhodl a podal výpověď. Protože on i já jsme se hlásili ke křesťanství, a protože jsem se řídil zásadou, že by „nemělo zapadat slunce nad naším hněvem“, poslal jsem mu po odchodu smířlivý dopis. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se pak náhodně dověděl, že on ten dopis ukazoval mým bývalým kolegům a ti se velice divili, jestli jsem zbláznil, že jsem takový dopis napsal.
Zveřejnit intimní dopis bez svolení je neuvěřitelný hnus. Zvláště takový dopis, který má charakter osobní zpovědi. Jitka Vodňanská se tím znemožnila. Totéž platí, pane Ašere, pro vás. Jste zlý, bezcharakterní člověk.
pavel v
to Jiří Aron
Rozhodující není, co řekl Pavel, ale co řekl Ježíš. V kázání o posledním soudu nemluví o tom, že bude posuzovat dokonalost člověka, ale to, zda mu ve svých trpících bližních projevil lásku.
Představte si, že umíráte hladem. Kolem projde člověk bez jediného hříchu a nechá vás tak. Nebo půjde okolo děvkař, který vás však zachrání od smrti hladem. Kdo by vám byl bližší?
Je tedy dekalog zbytečný? Není zbytečný, ale není ani samospasitelný. Je pouze mnohem pravděpodobnější, že člověk dodržující přikázání, bude schopen projevit lásku než ten, kdo je po krk v různých závislostech.
Václav Havel byl sice také závislák, ale přesto, když mu komunista nabídl emigraci, řekl, že bude ochoten odejít, jen když propustí také jeho kamarády. To nebyli ochotni splnit. A tak šel raději do vězení, než by své kamarády zradil.
pavel v
O pravdě
Gnostici věří, že spása člověka je podmíněna jeho exkluzívním poznáním toho, co přesahuje tento svět. Za pravdu považují určité znalosti a myslí si, že tyto znalosti zaručí člověku spásu. To je nesmysl. O spáse nerozhodují ani sebevznešenější myšlenky, ale naše činy.
Když o pravdě hovoří Ježíš, má na mysli opak lži. Lež je zbraní satana. Když Ježíš vystoupil, farizeové a zákoníci nemohli snést jeho učení, protože ohrožovalo jejich exkluzívní postavení, proto se snažili dokázat, že Ježíš nemá pravdu. Ježíš ale říká: Ne já, nýbrž vy jste lháři, protože překrucujete to, co Bůh sdělil prorokům (miluj bližního svého jako sám sebe). Pravdou zde nebyla žádná exkluzivní znalost nýbrž to, co dobře věděl každý Izraelita, ale co bylo úmyslně odsunuto do pozadí a nahrazeno tradicemi či rituály. Když Ježíš říká, „já jsem pravda“, neznamená to nic jiného než, já vám nelžu (protože na rozdíl od farizeů nemám zapotřebí vás manipulovat, abych vás ovládal).
Zlaté pravidlo Bible „jednej s druhými tak, jak chceš, aby oni jednali s tebou“ je stejnou elementární pravdou jako 1+4=2. Je výsledkem elementární logiky, takže ho přijímají inteligentní lidé všech kultur.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Zveřejnit intimní dopis bez svolení je neuvěřitelný hnus. Zvláště takový dopis, který má charakter osobní zpovědi. Jitka Vodňanská se tím znemožnila. Totéž platí, pane Ašere, pro vás. Jste zlý, bezcharakterní člověk.“
To je věcí názoru, co je více neuvěřitelný hnus. Zda zveřejnit něčí intimní dopisy po jeho smrti, anebo Havlův postoj k těhotenství Vodňanské, kterého byl sám původcem, kdy dokonce z řízení před interrupční komisí, kde se mělo rozhodovat o smrti jeho dítěte, chtěl vytěžit námět pro nějakou svou absurdní jednoaktovku a pak si s Vodňanskou, jako by se nechumelilo, zajít na dobrý oběd. Opět budu citovat z jiného jeho dopisu Jitce Vodňanské:
„Otěhotněla jsem. Trojúhelník byl rovnostranný. Nikam se nepřekuloval. Všichni jsme v tom byli ponořeni nastejno. Napsala jsem Olze dopis. Václava miluju, jsem s ním těhotná.
Nedoufala jsem v nějaké náhlé řešení. Ale věděla, že je možné Olze psát s takovou otevřeností. JEJÍ REAKCE BYLA VÍC NEŽ PŘEKVAPIVÁ. BYLA LASKAVÁ, MILÁ. NABÍDLA NEPŘEDVÍDATELNÉ ŘEŠENÍ. KOMUNA. VE TŘECH.
20. 4.1984 — Olga mě pozvala na Hrádeček. Tom má na hraní Aničku Honzovu, sestava: V., Olga, Honza, Vávra a já. Václav zprávě o mé graviditě nevěří. Poklízím ve stodole, lakuji, šmirgluji, snažím se být veselá. Je to křeč. Zklamalo mě nenadšené přijmutí zprávy Václavem, či spíše nevěřící. Vlastně se mu nedivím. Ale co Já? Olga přijmula zprávu, jak jsem předpokládala — věcně a s radostí. Návrh na „komunu“.
27. 4.1984 — ŽÁDOST O INTERRUPCI. Oboje argumenty, pro i proti, mají nízké karáty. KDYBY V. JÁSAL, TAK TAM NEJDU. Uvědomuju si svoji k neunesení osamělost. Ivan Havel se mnou jezdí po Praze, asi i na různá vyšetření.
Václavův dopis ke graviditě:
[…) Co říci k věci samé? Kdybys byla o deset či patnáct let mladší obyčejná holka, která bere tyhle věci ležérně (dítě sem, dítě tam, hlavně že ho mám, nikomu ho nedám), pak bych Ti Tvé rozhodnutí asi vymlouval. Nicméně NAHLÍŽENO Z HLEDISKA REÁLNÉHO STAVU VĚCÍ – kdo jsi Ty, kdo jsem já, do jakých vztahů jsme zapleteni (a ty vztahy nějaký úřední akt, i kdyby byl proveden, asi nezmění) atd. atd. NAHLÍŽENO TEDY Z TOHOTO HLEDISKA, JE TO ASI ŘEŠENÍ ROZUMNÉ A NEJSCHŮDNĚJŠÍ, BYŤ JAKÁSI NEDOBRÁ PŘÍCHUŤ V PUSE PO TOM ASI NÁM OBĚMA ZŮSTANE. JENOMŽE JÁ SKUTEČNĚ NEMÁM PRÁVO SVOU CHUŤ MÍT SYNA VAŠÍČKA (BEZTAK BY TO BYLA JISTĚ HOLKA) NADŘADIT VŠEMU OSTATNÍMU, TJ. REÁLNÉMU ZHODNOCENÍ SITUACE. Co se komise týče: že bych se tam cítil zrovna dobře, to jistě ne (I KDYŽ MÁ ZVĚDAVOST A SMYSL PRO ABSURDITU BY MNE TAM DOCELA
TÁHLY), nicméně přesto bych rozhodně přijel, protože se mi zdá být správné, abychom si ten pohár hořkosti vypili spolu, když jsme mu dali spolu vzniknout, A ABYCHOM SE NAVZÁJEM PODEPŘELI A PAK ŠLI SPOLU NA DOBRÝ OBĚD A CELOU TU ABSURDITU S NÁLEŽITÝM NADHLEDEM PROBRALI (TŘEBA BY Z TOHO BYL I NÁPAD NA JEDNOAKTOVKU). Přijel bych tedy, kdybych mohl. Jenomže já nemůžu! Ten Saturn na Slunci nebo co způsobil, že právě 3. květen je jediným dnem, kdy tu opravdu a nezbytně musím být, neboť dojde k nejdůležitější akci v celé rekonstrukci Hrádečku: ČSAD přiveze fůru trámů a jiných materiálů a odveze odtud nábytek k čalouníkovi, což je dost absurdní…
Čili: na tu schůzi nepřijedu, proto Ti přikládám příslušné prohlášení. Já ti to napíšu, jak nejsugestivněji budu schopen. Nejde o mne, mně je to úplně fuk, ale jde o Tebe: VŽDYŤ TA KOMISE TO BUDE HLÁSIT STB, TO POVAŽUJ ZA STOPROCENTNĚ JISTÉ, a pro StB to bude první věcný, nevývratný a písemně doložený fakt. A jak to dělají v případě slavných herců, vysokých komunistů apod.? OSTATNĚ, BYLO BY MOŽNÁ PIKANTNÍ, KDYBYS TAM ŘEKLA, ŽE OTCE NEMŮŽEŠ UVÉST, PROTOŽE JDE O ČLENA PŘEDSEDNICTVA ÚV KSČ. JEDNAK BY TI TO POVOLILI BEZ BLBEJCH ŘEČÍ, náležitě vystrašeni, jednak by Tě to uchránilo od eventuálních politicko-policejních následků.
HLAVU VZHŮRU!
NEJSI ANI PRVNÍ, ANI POSLEDNÍ!
JE TO— jak Libor Fára říká — „DAŇ Z VICHŘICE“ (i když já si
zrovna jako nějaký VULKÁN — bůh větrů a vichřic — nepřipadám).
BER TO SPORTOVNĚ!
Uvědom si, že příroda, Pánbůh a Bytí nedělají věci jednoznačně a srozumitelně smysluplné, ale že mají i své rozmary, nástrahy, že líčí rozmanité mazané zkoušky (jejichž smysl můžeme pochopit po deseti letech, nebo taky nikdy), že dramatická, tajemná a strhující krása světa netkví pouze ve VÝZNAMECH, ale také v EXPRESIVITĚ (viz Ruyer), k níž náleží neúčelnosti, omyly, zrůdnosti, úchylky, žerty, patvary, bludné stezky atd.
Líbe Tě Vašek“
(Jitka Vodňanská: Voda, která hoří, Praha 2018, s. 187-189)
Kdybyste tu knihu četl, tak byste sotva mohl tvrdit, že se Jitka Vodňanská zveřejněním některých Havlových dopisů znemožnila. Ta kniha totiž není o Havlovi, ačkoli se tam Havel, který hrál důležitou roli v určitém období jejího života, pochopitelně objevuje. Stejně pochopitelně se tam objevuje i její exmanžel Jan Vodňanský a další muži. Vodňanská tu knihu napsala především pro svá vnoučata, aby věděla, co byla jejich babička zač. A o Havlovi se v knize nevyjadřuje špatně ani zapškle. Prostě se jen snaží po pravdě ilustrovat, jak to tehdy bylo, a zdaleka ne jenom s Havlem. A kvůli tomu cituje své deníkové záznamy i třeba některé Havlovy dopisy.
A pokud mám být podle Vás kvůli tomu, že cituji z její knihy, zlým, bezcharakterním člověkem, tak musím zopakovat, že jste opět mimo mísu. Jak jinak než vlastními Havlovými slovy jsem měl asi čtenářům dokázat, že Vaše tvrzení, že bolševici Havla krutě pomluvili, když poukazovali na jeho sklony k alkoholismu atd., je pouhou Vaší lží či smyšlenkou? Takže laskavě nikoho neobviňujte ze zlosti a bezcharakternosti, ale namísto toho se kajte ze své lži či možná jen neznalosti.
Mimochodem ta údajná morální autorita, Olga Havlová, se v té knize také objevuje v zajímavém světle, když Jitce Vodňanské po oznámení její gravidity navrhla komunu ve třech, že? Ale tak to u těch disidentů chodilo, jak popsal již sám autor článku…
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Když Ježíš říká, „já jsem pravda“, neznamená to nic jiného než, já vám nelžu (protože na rozdíl od farizeů nemám zapotřebí vás manipulovat, abych vás ovládal).“
To tedy rozhodně neznamená. Kdyby chtěl Ježíš říci pouze to, že svým učedníkům nelže, nedodával by, že je také cestou a životem (J 14:6). Kromě toho výrok, že On je pravdou, ne že On má pravdu, pronáší na Tomášovu otázku po cestě (J 14:5). Nesnaží se tedy své učedníky přesvědčit o tom, že jim nelže, jak se ten výrok v rozporu s kontextem pokoušíte překroutit. Ježíš učedníkům zkrátka říká, že k Bohu nevede jiná cesta než právě skrze Ježíše. Jen On jakožto osoba je tou spasitelnou pravdou.
Napsal jste:
„Zlaté pravidlo Bible „jednej s druhými tak, jak chceš, aby oni jednali s tebou“ je stejnou elementární pravdou jako 1+4=2. Je výsledkem elementární logiky, takže ho přijímají inteligentní lidé všech kultur.“
Zlaté pravidlo (které vyřkl už třeba Konfucius aj.) Vás ovšem nemůže vysvobodit z hříchu, to by bylo lidstvo přece už dávno před Ježíšem vysvobozeno z hříchu skrze Konfucia. Vysvobodit z hříchu může lidi jedině pravda-osoba Ježíš:
„Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“ (J 8:32)
“Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo činí hřích, je otrokem hříchu.” (J 8:34)
“Jestliže vás tedy Syn vysvobodí, budete vskutku svobodní.” (J 8:36)
Jinak jen podotýkám, že mathematická logika není stejně pravdivá jako ethická pravidla. Tak jako pohořel Wittgenstein, když chtěl zredukovat filosofii na mathematickou logiku, nelze na mathematickou logiku zredukovat ani ethiku.
P. S.: A jestliže je pro Vás elementární pravdou 1+4=2, pak je pro Vás elementární pravdou lež… 😊
Jiří Aron
Pavlovi V už dříve jsem Vám několikrát oponoval co se týče Vašeho nekřesťanského výkladu těch výroků o posledním soudu. Žádné vlastní dobré skutky nikdy nikoho před Bohem neospravedlnily. Potřebujeme naopak smíření s Bohem skrze to co udělal jeho svatý Syn na kříži.
PS. Píšete lidem i takové věci: “Jste zlý, bezcharakterní člověk.“ Na to si prosím dávejte pozor protože
Mat 5:22: „Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Rozhodující není, co řekl Pavel, ale co řekl Ježíš. V kázání o posledním soudu nemluví o tom, že bude posuzovat dokonalost člověka, ale to, zda mu ve svých trpících bližních projevil lásku.“
Takže epištoly apoštola Pavla si můžeme v NZ škrtnout? Nemusíme je brát vážně? Mimochodem, asi jste nějak špatně četl i slova samotného Ježíše. Dokonalost člověka se totiž bude posuzovat i podle Ježíše. Neříká snad právě Ježíš tato slova?
„Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.” (Mt 5:48)
A v čem ta dokonalost spočívá? Například v tom, že se člověk nebude hněvat na svého bratra (Mt 5:22), že nebude cizoložit ani v myšlenkách (Mt 5:28), že se nebude rozvádět (Mt 5:32), že nebude přísahat (Mt 5:34), že nebude odpírat zlému (Mt 5:39), že se nechá obrat o své věci (Mt 5:40) a nutit se ke službě (Mt 5:41), že bude milovat své nepřátele a modlit se za ty, kteří ho pronásledují (Mt 5:44). Bez této dokonalosti nikdo nemůže být synem nebeského Otce:
“… abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích…” (Mt 5:45)
Bez této dokonalosti tedy nikdo nemůže vstoupit do nebeského království, poněvadž jeho spravedlnost bez ní nepřesahuje spravedlnost zákoníků a farizeů:
“Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebes.” (Mt 5:20)
Takže i kdyby člověk sytil hladové, napájel žíznivé, ujímal se cizinců, oblékal nahé, navštěvoval nemocné a vězněné (Mt 25:35-36), avšak přitom by se hněval na bratra (Mt 5:22) nebo by cizoložil, byť jen v myšlenkách (Mt 5:28), nebo by se rozvedl (Mt 5:32) nebo by přísahal (Mt 5:34) nebo by odpíral zlému (Mt 5:39) nebo by se soudil o své věci (Mt 5:40) a nenechal se nutit ke službě (Mt 5:41), případně by nemiloval své nepřátele a nemodlil se za ty, kteří jej pronásledují (Mt 5:44), nic by mu to nepomohlo. Do Božího království by přesto nemohl vstoupit (viz Mt 5:20.45.48).
Nemůžete zkrátka zredukovat evangelium, které kázal Ježíš, pouze na onu jednu krátkou pasáž o posledním soudu (Mt 25:31-46) a ignorovat ostatní Ježíšem uvedené podmínky pro vstup do nebeského království.
Napsal jste:
„Václav Havel byl sice také závislák, ale přesto, když mu komunista nabídl emigraci, řekl, že bude ochoten odejít, jen když propustí také jeho kamarády. To nebyli ochotni splnit. A tak šel raději do vězení, než by své kamarády zradil.“
No a co? Neexistovali snad komunisté, kteří raději položili život, než aby nacistům zradili své soudruhy? A je snad proto komunismus správný? Je snad kvůli tomu, že Havel šel raději do vězení než do emigrace, havlismus správný? Ivan Jirous alias Magor si odseděl raději více let než Havel (přes 8 let), a to v podstatně těžším kriminále než Havel, než aby šel do emigrace. Máme snad kvůli tomu básníka Jirouse, jinak opilce, výtržníka, rváče a zřejmě i ebrietního pedofila, adorovat?
pavel v
to P. Ašer
„Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“ – Mt 7:12
V 7. kapitole Matoušova evangelia Ježíš také říká, že člověk nemá soudit své bližní. Podle mého je právě Vodňanské kniha i vaše citace z ní takovým souzením. Vám Václav Havel nic zlého neudělal, tak proč ho soudíte? Kdyby Havel to, za co ho dehonestujete, propagoval, pak by vaše kritika byla na místě. Jelikož to byly jeho navýsost soukromé věci, nemáte nejmenší důvod se v tom šťourat. Vyndejte, prosím, nejprve ze svého oka trám své nadutosti.
Dále se tam píše, že dobrý strom se pozná po ovoci. Co je ovocem vašeho příspěvku? Pomluva. Pomluvou je každé bezdůvodné upozorňování na chyby druhých. Nechápu, proč upozorňujete na chyby Václava Havla. Nikdo vás nenutí ho adorovat, jak to požadovali komunisté, aby lidé adorovali jejich masové vrahy.
V té 7. kapitole je také Ježíšův výrok: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ To znamená, že není podstatné, zda člověk verbálně vvznává Krista, ale zda jedná podle jeho slov. Jeho slova jsou: „Milosrdenství chci a ne oběť.“ Milosrdenství bylo a je hlavní agendou Ježíšovy mise, ne pouze v kázání o posledním soudu.
pavel v
V Janově evangeliu se Ježíš setkává se samařskou ženou a mluví s ní o svém poslání. Přitom dobře ví, že ta žena žije s mužem „na psí knížku“, když předtím vystřídala 5 jiných mužů. Tento příběh dokumentuje, že Ježíš nesoudil lidi podle jejich slabostí, ale podle ochoty změnit své smýšlení. Kdyby ta žena byla otrokyní samařských tradic, kdyby šla s davem, vůbec by se s Ježíšem nebavila. Stejně tak Václav Havel projevil samostatnost ducha navzdory svému duševně tupému okolí. Bylo úctyhodné, že dokázal vzdorovat obrovské převaze gaunerů . Ti měli na svědomí tisíce vražd a zničených osudů. Přesto si mysleli, že mohou druhé moralizovat.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„V 7. kapitole Matoušova evangelia Ježíš také říká, že člověk nemá soudit své bližní. Podle mého je právě Vodňanské kniha i vaše citace z ní takovým souzením. Vám Václav Havel nic zlého neudělal, tak proč ho soudíte? Kdyby Havel to, za co ho dehonestujete, propagoval, pak by vaše kritika byla na místě. Jelikož to byly jeho navýsost soukromé věci, nemáte nejmenší důvod se v tom šťourat. Vyndejte, prosím, nejprve ze svého oka trám své nadutosti.“
Kde, prosím Vás, Havla soudím? Citace z knihy jeho milenky přece není žádným souzením. Je to jen uvedení věcí na pravou míru čili reakce na Vaše lživé tvrzení, že bolševici Havla krutě pomluvili. Citace z Havlových dopisů má jen dokázat, že stran Havlova abusu alkoholu a prášků a stran jeho děvkařství ho nikdo nepomluvil, poněvadž sám Havel se k těmto věcem přiznává. Takže jaképak pomluvy? A jaképak moje souzení? Přečtěte si pořádně vlákno té diskuse, abyste pochopil, že já jsem s žádnou Havlovou promiskuitou a pitím nezačal. Já jsem jen korigoval Vaše nestoudné, fakty nepodložené tvrzení.
Souzení Havla spadá do Boží kompetence, ne mojí:
„Proč bych měl soudit ty, kdo jsou mimo nás? Nemáte soudit ty, kdo jsou z nás? Kdo jsou mimo nás, ty bude soudit Bůh.” (1 K 5:12-13)
Napsal jste:
„Dále se tam píše, že dobrý strom se pozná po ovoci. Co je ovocem vašeho příspěvku? Pomluva. Pomluvou je každé bezdůvodné upozorňování na chyby druhých. Nechápu, proč upozorňujete na chyby Václava Havla. Nikdo vás nenutí ho adorovat, jak to požadovali komunisté, aby lidé adorovali jejich masové vrahy.“
Žádná pomluva. Chcete snad tvrdit, že Havel svými dopisy pomlouvá sám sebe? Mé upozornění na Havlův amorální život také vůbec nebylo bezdůvodné. Proč upozorňuji na hříchy Václava Havla? Pouze proto, že Vy jste ho v rozporu se skutečností líčil jako někoho, kdo byl neprávem „krutě pomluven“ těmi, kdo mu nesahali ani po kotníky. No, v neřestech mu snad vskutku ani po ty kotníky nesahali…
Napsal jste:
„V té 7. kapitole je také Ježíšův výrok: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ To znamená, že není podstatné, zda člověk verbálně vvznává Krista, ale zda jedná podle jeho slov.“
Souhlasím. To byste si měl zapsat za uši. Vůlí Ježíšova Otce v nebesích totiž jsou i ty Vámi tak často ignorované nebo Vámi dokonce cíleně zneplatňované Ježíšovy výroky, které jsou obsaženy v jeho manifestu – Kázání na hoře, jež předcházejí tento Vámi citovaný verš Mt 7:21, který se nachází téměř na konci tohoto manifestu. Tudíž vůli Ježíšova Otce nečiní a do království nebeského nemůže vejít například ten, kdo by se hněval na bratra (Mt 5:22) nebo kdo by cizoložil (Mt 5:28) nebo kdo by se rozvedl (Mt 5:32) nebo kdo by přísahal (Mt 5:34) nebo kdo by odpíral zlému (Mt 5:39) nebo kdo by se soudil o své věci (Mt 5:40) nebo kdo by nemiloval své nepřátele a nemodlil se za ty, kteří jej pronásledují (Mt 5:44). Takže vskutku není podstatné, zda člověk verbálně vyznává Krista, ale zda jedná podle jeho slov.
Napsal jste:
„Jeho slova jsou: „Milosrdenství chci a ne oběť.“ Milosrdenství bylo a je hlavní agendou Ježíšovy mise, ne pouze v kázání o posledním soudu.“
Jeho slova nejsou pouze „Milosrdenství chci, a ne oběť“, nýbrž i všechna ta slova z Kázání na hoře, která jsem citoval výše. A mnohá další. Opět se dopouštíte nepřípustné redukce Ježíšova poselství. Pokud budete k lidem milosrdný, ale přitom budete třeba cizoložníkem nebo modlářem, do Božího království nebudete moci vejít. Ježíš se k Vám nebude v onen den znát (Mt 7:23).
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„V Janově evangeliu se Ježíš setkává se samařskou ženou a mluví s ní o svém poslání. Přitom dobře ví, že ta žena žije s mužem „na psí knížku“, když předtím vystřídala 5 jiných mužů. Tento příběh dokumentuje, že Ježíš nesoudil lidi podle jejich slabostí, ale podle ochoty změnit své smýšlení.“
Myslíte si snad, že Ježíš jí její konkubinát schválil a nechal ji, aby v něm pokračovala? To asi těžko, když ta Samařanka sama řekla svým soukmenovcům „řekl mi všechno, co jsem udělala“ (aorist – viz J 4:29.39). To naznačuje, že byla Ježíšem usvědčena ze svého hříchu, učinila pokání a už v tom hříchu nepokračovala. Ježíš se totiž staví k cizoložství jednoznačně nekompromisně (Mt 5:27-32). Ježíš ji sice neodsoudil, ale s jejím hříchem ji jasně a záměrně konfrontoval:
„Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš jí řekl: „Dobře jsi řekla: ‚Nemám muže.‘ Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok.” (J 4:16-19)
Ježíš tedy, aniž by ji výslovně pranýřoval pro její hřích, ji nenásilně navedl k tomu, že sama poznala, “co udělala” (J 4:29.39), že poznala svůj hřích. Ježíšův rozhovor se Samařankou proto vůbec nenaznačuje, že by mu byl její hřích lhostejný.
Napsal jste:
„Stejně tak Václav Havel projevil samostatnost ducha navzdory svému duševně tupému okolí. Bylo úctyhodné, že dokázal vzdorovat obrovské převaze gaunerů . Ti měli na svědomí tisíce vražd a zničených osudů. Přesto si mysleli, že mohou druhé moralizovat.“
Samostatnost jakého ducha? Pouze ducha světa (1 K 2:12). Nechápu, proč by právě toto mělo být křesťany oceňováno. Ježíš i apoštolové po nás přece chtějí něco jiného, než chtěl Havel a chartisté. Ježíš a apoštolové se nezajímali o nějaká „lidská práva“ a jejich respektování vládnoucím režimem, nýbrž zajímali se o lidský hřích a cestu z něj ven skrze nové narození do Božího království. Proto musí být Havlova úctyhodnost pro křesťany jen úctyhodností falešnou.
„Vždyť co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svou duši?” (Mk 8:36)
Současný mainstream nám sugeruje, že Havla uznával a chválil celý svět. Ale co z toho chudák Havel měl, pokud své duši uškodil svým zhýralým životem? Neboť:
“Ani SMILNÍCI ani modláři, CIZOLOŽNÍCI, rozkošníci ani homosexuálové, zloději ani hrabivci, OPILCI, utrhači ani lupiči neobdrží Boží království za dědictví.” (1 K 6:9-10)
A cizoložníkem a opilcem dle svých vlastních slov Havel nesporně byl. Pokud tedy před smrtí nedospěl k pokání a nepřijal Ježíše za svého spasitele, celá ta světská chvála mu není nic platná, poněvadž cizoložníci a opilci Boží království nezdědí.
pavel v
Apoštol Pavel se v 6. kapitole epištoly Korintským pustil na tenký led, když tam řekl, že svatí budou soudit svět. To je nesmysl. Tuto věc má ve své kompetenci pouze a jen Ježíš. Ten však řekl: “ Nepřišel jsem svět soudit, ale zachránit. “ Toto prohlášení krásně konkretizoval v podobenství o návratu ztraceného syna. Ztracený syn byl smilník, opilec, požitkář, přesto mu Boží království zůstalo otevřeno. Jeho bratr byl jakoby dokonalý a přesto zůstal venku ve tmě aniž by okusil radost ze společenství se svým otcem. Středem podobenství o návratu ztraceného syna je vlastně ten druhý, „bezhříšný“ syn. Ježíš na něm chtěl ukázat, jak daleko jsou farizeové daleko od Božího království. Pavel byl, žel, jejich nesprávným učením ovlivněn (byl jedním z nich).
My nemůžeme vědět, zda Václav Havel činil pokání. Proto nemáme právo hrabat se v jeho slabostech. Co víme určitě, Havel si nedělal nárok na Boží království, nebyl tedy podoben tomu pyšnému, „dokonalému“ synu. Havel ze sebe nikdy nedělal svatého. Havel byl extrémně soucitný člověk. Plodem jeho soucitu bylo a je Forum 2000, které se zabývá lidským utrpením (potlačováním práv) po celém světě. Myslím, že jeho dobré skutky (pomoc trpícím) dalece překonaly všechno zlo, jehož se v životě dopustil.
Jsem toho názoru, že lhostejnost k utrpení bližních je porušením nejdůležitějšího Božího přikázání: Miluj bližního svého jako sám sebe. Bližním je trpící člověk, s nímž se Bůh ztotožňuje. Proto pomáhat trpícímu člověku znamená milovat Boha.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Apoštol Pavel se v 6. kapitole epištoly Korintským pustil na tenký led, když tam řekl, že svatí budou soudit svět. To je nesmysl. Tuto věc má ve své kompetenci pouze a jen Ježíš. Ten však řekl: “ Nepřišel jsem svět soudit, ale zachránit. “
Takže apoštol Pavel psal nesmysly a Pavel V. nám zde vysvětlí, proč nebrat apoštolova slova vážně a proč si dělat z Nového zákona trhací kalendář? Co se nám z Písma nehodí, to prohlásíme jednoduše za nesmysl – a hotovo…
Stavíte se tak nad apoštola:
„Jestliže však soudíš zákon, nejsi činitelem zákona, nýbrž soudcem.“ (Jk 4:11)
To samé platí o Písmu. Vy zde soudíte Písmo a sám si určujete, co z něj budete přijímat a co prohlásíte za nesmysl.
Kromě toho Vaše argumentace Ježíšem proti apoštolu Pavlovi je zcela nemístná. Sám Ježíš přece říká stejně jako Pavel, že svatí budou soudit jiné lidi:
„Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, když se Syn člověka při obnovení všech věcí posadí na trůn své slávy, usednete také vy, kteří jste mne následovali, na dvanáct trůnů a BUDETE SOUDIT DVANÁCT KMENŮ IZRAELE.” (Mt 19:28)
A potvrzuje to v Apokalypse i Jan:
„A spatřil jsem trůny a ty, kteří se na ně posadili, A BYL JIM SVĚŘEN SOUD; uviděl jsem také duše těch, kteří byli sťati pro Ježíšovo svědectví a pro slovo Boží, i ty, kteří se nepoklonili šelmě ani jejímu obrazu a nepřijali její cejch na čelo ani na ruku. I ožili a kralovali s Kristem tisíc let.” (Zj 20:4)
Takže jakýpak nesmysl? Nerouhejte se! To Vám nedochází, že pokud prohlásíte něco z Písma za nesmysl, znevažujete tím jeho autora, jímž je Duch Boží?
„Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti…” (2 Tm 3:16)
Asi Vám nemusím připomínat, jak dopadnou ti, kteří se Duchu svatému rouhají (Mt 12:32).
Napsal jste:
„Středem podobenství o návratu ztraceného syna je vlastně ten druhý, „bezhříšný“ syn. Ježíš na něm chtěl ukázat, jak daleko jsou farizeové daleko od Božího království. Pavel byl, žel, jejich nesprávným učením ovlivněn (byl jedním z nich).“
Vy jste nečetl nic o tom, že apoštol Pavel považoval po svém obrácení ke Kristu své někdejší farizejství za exkrementy (kulantně řečeno)?
„…ačkoli já bych mohl spoléhat i na sebe. Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na sebe, já tím víc: obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z kmene Benjamínova, Hebrej z Hebreů, jde-li o Zákon – farizeus…” (Fp 3:4-5)
“Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista uznal za ztrátu. A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za hnůj, abych získal Krista…” (Fp 3:7-8)
Vy jste nečetl, jak razantně proti farizejské samospravedlnosti právě ap. Pavel vystupoval (Ř 10:3; Ga 5:2; Fp 3:2 aj.)?
Vy zde lživě tvrdíte, že ap. Pavel byl ovlivněn nesprávným farizejským učením, avšak apoštol Petr to vidí zcela opačně. Apoštolu Pavlovi podle něj byla dána moudrost, kterou jen neučení a neupevnění lidé překrucují ke své vlastní záhubě:
„A trpělivost našeho Pána považujte za záchranu, jak vám to napsal i náš milovaný bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána, a jak to napsal i ve všech dalších listech, v nichž o tom mluví. Jsou v nich některé těžko srozumitelné věci, které neučení a neupevnění lidé překrucují, jako i ostatní Písma, ke své vlastní záhubě.” (2 Pt 3:15-16)
A právě toto činíte svou vylhanou dehonestací ap. Pavla Vy. A není to poprvé. Na tomto webu jsem od Vás podobné Pavlovo znevažování četl již opakovaně…
Je vskutku skandální, že někdo, kdo se vydává za křesťana, se opovažuje hanit nejagilnějšího apoštola, který je autorem největší části NZ, a přitom jedním dechem oslavovat nemravného cizoložníka a opilce Havla téměř coby spasitele světa.
Napsal jste:
„My nemůžeme vědět, zda Václav Havel činil pokání. Proto nemáme právo hrabat se v jeho slabostech.“
Ale samozřejmě, že to právo máme. Havel totiž veřejně neustále moralizoval a brojil proti všem, kteří dle jeho názoru porušovali jakási smyšlená lidská práva. Ale on popřel to nejzákladnější právo svého dítěte se vůbec narodit. Takový člověk by se měl zahrabat 100 metrů pod zem, a ne veřejně vystupovat jako nějaký morální mentor.
Ono jde vždy o morální integritu člověka. Mohli bychom parafrázovat slova apoštola Pavla:
„Neumí-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?” (1 Tm 3:5)
na:
“Neumí-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o stát?”
A Havel vedl svou rodinu (manželku) otřesně. V jednu dobu měl kromě ní ještě dvě milenky (Annu Kohoutovou a Jitku Vodňanskou), kromě dalších příležitostných sexuálních avantýr:
“Je mravné a odpovědné, že chodím s Andulkou a zároveň se přátelím (způsobem, jakým to dělám) s Tebou? Zdá se mi (ostatně asi i Tobě a tím spíš Andulce), že to moc správné není. Ale co mám dělat? Andulku mám rád, mrzí mě, že je nešťastná (ne snad přímo kvůli Tobě, ale celkově ze mne), je mi jí líto a mrzí mě, že její vztah ke mně (aspoň jak se mi zdá) chladne. S Tebou je mi ale taky fajn, jsi takový radostný balzám na mou rozvrácenou duši a kousek Tebe bych taky rád vlastnil. A při tom všem se cítím patřit k Olze, víc asi, než ona ke mně. A při tom všem jsem ještě podezírán z děvkařství! CO STÍM UDĚLAT? Prosím, aby ses o tom zamyslela — jako žena, jako přítelkyně z nejbližších i koneckonců jako psycholožka — a abys mi výsledky svého zamyšlení sdělila. Pomoc potřebuji, protože jsem sám ze sebe bezradný. (Má rozkolísanost je ovšem komplexnější, netýká se jen mých rozvětvených vztahů k ženskejm.)“
(Z dopisu Václava Havla Jitce Vodňanské ze dne 20. 10. 1983 in: Jitka Vodňanská: Voda, která hoří, Praha 2018, s. 170)
Je nabíledni, že kdo zradí svého nejbližšího člověka (manželku), nebude mít žádný problém zradit tím spíše i lidi vzdálené, tj. občany státu.
Pokud by Havel někdy krátce před smrtí činil pokání, o čemž mi není nic známo, jistě by se přiznal ke svým hříchům cizoložství, pití, toxikomanie, podílu na zavraždění svého dítěte atd. A kdyby k tomu již neměl dostatek fyzických sil, jistě by jako kající se hříšník neměl nic proti zveřejnění těchto svých hříchů, aby si z něj lidé nevytvářeli falešnou ikonu. Podobně jako apoštol Pavel po svém obrácení své hříchy neskrýval, ale veřejně je vyznal:
“ …ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. Došel jsem však milosrdenství, protože jsem to činil z nevědomosti v nevěře.” (1 Tm 1:13)
Jestliže však pokání neučinil, je zcela namístě o těchto jeho hříších veřejně mluvit, když on sám se ze své vlastní vůle stal veřejnou osobou, která cíleně vystupovala v roli jakési „morální autority“, která si osobovala kádrovat jiné politiky ve světě stran dodržování „lidských práv“ atd. Do veřejného života ho přece nikdo vstupovat nenutil. Veřejnost proto má právo znát jeho odvrácenou tvář, aby nebyla klamána jen tou jeho mediálně proklamovanou „morální“ maskou.
Napsal jste:
„Co víme určitě, Havel si nedělal nárok na Boží království, nebyl tedy podoben tomu pyšnému, „dokonalému“ synu.“
Bodejť by si dělal nárok na Boží království, když pocházel ze zednářské rodiny a jeho rétorika také byla vesměs zednářská. Ale dělal si nárok na peskování jiných světových politiků a na jejich odstraňování, když nebyli podle jeho gusta – viz např.:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/havel-zada-zasah-v-libyi-klaus-je-fatalne-proti-226267
To snad není projev pýchy? To snad není stavění se nad ty, jejichž odstranění požadoval, jako by se byl cítil mravnějším než oni? Takže rozhodně nebyl nepodoben tomu pyšnému „dokonalému“ synu.
Napsal jste:
„Havel byl extrémně soucitný člověk. Plodem jeho soucitu bylo a je Forum 2000, které se zabývá lidským utrpením (potlačováním práv) po celém světě.“
Ano, Havel byl tak „extrémně soucitný“, že ze zavraždění svého dítěte, kterému se nijak nesnažil zabránit, naopak ho podpořil, chtěl vytěžit téma pro nějakou svou absurdní jednoaktovku… Havel miloval nějaké abstraktní lidstvo na druhém konci světa, ale nenáviděl vlastní dítě, které s klidem poslal na smrt. To je pokrytectví nejvyššího kalibru. A Vy si zde dovolujete ho glorifikovat jakožto extrémně soucitného jedince?
A Forum 2000 – to vychvalujete tu synkretickou platformu à la New Age?
Nečetl jste nikdy následující slova?
„A jaké je společenství světla s tmou? Jaký je souzvuk Krista s Belialem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím?” (2 K 6:14-15)
Napsal jste:
„Myslím, že jeho dobré skutky (pomoc trpícím) dalece překonaly všechno zlo, jehož se v životě dopustil.“
Žádnými dobrými skutky se nikdo nemůže vykoupit ze svých hříchů. Jakub napsal:
„Kdo by totiž zachoval celý zákon, ale v jedné věci klopýtl, stal by se vinným ve všech. Vždyť ten, kdo řekl: ‚Nezcizoložíš‘, řekl také: ‚Nezavraždíš‘. Jestliže tedy necizoložíš, ale vraždíš, stal ses přestupníkem zákona.” (Jk 2:10-11)
Stejně to platí i naopak. Jestliže nevraždíš, ale cizoložíš, stal ses přestupníkem zákona. Havel tedy byl úplně stejným přestupníkem zákona, jako kterýkoli vrah. I pokud by nevraždil (což je ovšem sporné – viz jeho schválení potratu Vodňanské, důsledku jeho cizoložství), ale “jen” cizoložil, byl by stejným přestupníkem zákona jako ten, který sice necizoložil, ale vraždil.
Napsal jste:
„Jsem toho názoru, že lhostejnost k utrpení bližních je porušením nejdůležitějšího Božího přikázání: Miluj bližního svého jako sám sebe. Bližním je trpící člověk, s nímž se Bůh ztotožňuje. Proto pomáhat trpícímu člověku znamená milovat Boha.“
Stále se dopouštíte oné nepřípustné redukce evangelia na pouhou pomoc trpícímu člověku, na niž Vás opakovaně upozorňuji. Dopouštíte se stejné chyby jako L. N. Tolstoj, který celý Nový zákon zredukoval pouze na evangelia, evangelia pak zredukoval jen na Matoušovo, Matoušovo evangelium na Kázání na hoře a Kázání na hoře zredukoval v podstatě na zásadu neodpírání zlému. Pokud by bylo nejdůležitějším příkazem snižovat utrpení lidí ve světě (a proč ne také zvířat, jak chtějí třeba džinisté?), což akcentuje např. Popperova ethika (Vámi zjevně akceptovaná), podle níž je mravné jen to, co snižuje celkové utrpení ve světě, pak bychom museli označit Ježíšovo učení za nemravné. On totiž říkal:
„Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit člověka ‚proti jeho otci, dceru proti její matce a nevěstu proti její tchyni a nepřáteli člověka budou členové jeho domácnosti‘.” (Mt 10:34-36)
„Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem.” (L 14:26)
Ježíšovo evangelium takto utrpení v rodinách čili ve světě ještě vyostřilo a zhoršilo, poněvadž postavilo rodinné příslušníky proti sobě. Stejně se zvyšuje utrpení Ježíšových následovníků, kteří jsou pro jeho jméno pronásledováni a vražděni tímto světem (např. J 16:2).
Takže z hlediska Popperovy ethiky by bylo Ježíšovo evangelium nemravné, ale nikoli z hlediska Božího království.
A sám Ježíš by porušil dle Vás to nejdůležitější Boží přikázání tím, když zůstal lhostejným k utrpení Pilátem zavražděných Galilejců a po nich pozůstalých (L 13:1-2) či k utrpení svého příbuzného Jana Křtitele, kterého ve vězení ani nenavštívil, což přitom požaduje po svých následovnících (Mt 25:36). Podle Vaší „logiky“ by pak Ježíš vlastně nemohl milovat Boha. Nemůžete si z Ježíšova učení vyzobávat jen to, co se Vám hodí do Vaší světské ideologie a ostatní jeho příkazy a příklady ignorovat.