V předchozím článku jsem psal o společenském napětí, vyvolaném brutálními vraždami, motivovanými buď náboženstvím, nebo etnicitou, případně obojím. Po několik desetiletí mají politické strany ve Spojeném království ve svých programech slib, že omezí nebo úplně zastaví migraci, ale po volbách se nic podstatného nezmění. To vyvolává nedůvěru k institucím a k celému politickému systému, a nevyhnutelně posiluje radikální strany, které se dosud na vládě nepodílely a tudíž se zatím nezkompromitovaly.
Původní obyvatelstvo neustále slábne z prostého důvodu: Má málo dětí. To je nyní již problém celosvětový: Méně dětí mají i v jiných kulturách, například v Číně nebo Japonsku. Porodnost klesá i v islámských zemích. Nicméně je to věc míry: Vloni se prý v Bruselu narodilo 78 procent novorozeňat rodičům, kteří nepocházeli z Belgie.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Dějinný zlom
Důvodů, proč se rodí málo dětí, je celá řada. Poněkud podrobněji – byť stále ještě povrchně – jsem tyto důvody rozebíral ve své knížce O stavu společnosti. Mohu zmínit strach z budoucnosti, který vyvolávají klimatičtí alarmisté, bytovou krizi, vliv pornografie (ti, kdo jí propadli, mají problém navazovat smysluplné vztahy), zpochybňování či zesměšňování klasické rodiny, biologicky daná neplodnost, ať už se týká mužů či žen, a mohu dodat: Jakýsi strach ze života, tj. že nezvládnu trvalý vztah, případně výchovu dětí. Vím, že tím asi někoho popudím, ale dovolím si tvrdit, že je to svého druhu zbabělost.
Tyto problémy jsou umocněny přemrštěným individualismem. Mnoho lidí si uvědomuje, že strmý demografický pokles bude mít vážné následky, to je ale nepřiměje, aby se sami rozhodli mít dítě. Vlády jednotlivých států jsou si rovněž vědomy vážnosti situace a snaží se rozvíjet prorodinnou a pronatalitní politiku. Snad nejdále v tom zašly Polsko a Maďarsko. Jejich snaha podpořit rodiny s více dětmi je hodná uznání, nicméně celkový trend není schopna zvrátit. Skoro jsem byl překvapen, jak málo tyto snahy demografický vývoj ovlivnily.
Různá vládní opatření, která mají zvýšit natalitu, jsou dobře míněna. Nicméně je potřeba vzít vážně to, co nám demografické statistiky říkají. V žádné zemi, v níž porodnost klesla pod údaj 2,1 dítěte na ženu, se tento trend nepodařilo zvrátit. V komunistickém Československu vláda zavedla masivní pronatalitní opatření, díky nimž se porodnost tzv. výrazně zvedla – rodily se tzv. Husákovy děti. Domnívám se, že tato opatření byla dokonce účinnější než již zmíněná opatření v Maďarsku a v Polsku. Nicméně ani ta nezvýšila porodnost nad kritickou hodnotu 2,1.
Tento vývoj má nepochybně určité poznatelné příčiny. Zdá se mi ale, že pokud se na toto téma diskutuje, už dlouho se neobjevují nějaké relevantní argumenty, proč tomu tak je. Pokusím se s určitými hypotézami přijít, byť vím, že narazím, protože budu argumentovat Božími řády.
Už ve své knize Vztahy, sex, rodina jsem argumentoval tím, že rodina je Boží vynález, a ta může zdravě fungovat jen za předpokladu, že lidé budou respektovat Boží řády. Současné názory na vztahy, sex a rodinu jsou ovšem s těmito řády v příkrém rozporu. Ukážu to na jedné věci. Na demonstracích zastánkyň potratů můžete vidět heslo „Mé tělo patří mně.“ Naproti tomu v Bibli je psáno: „Žena nevládne svým tělem, nýbrž její muž, podobně ani muž nevládne svým tělem, nýbrž jeho žena“ (1. Korintským 7,4). (Je to, mimochodem, dobrý argument pro tvrzení, že muž a žena jsou si rovni.)
Apoštol Pavel nepředpokládal, že sexuální styk se jednou zcela „osvobodí“ od vztahu, od budování manželství a rodiny. Podle Božího záměru se muž a žena vstupem do manželství zavazují, že nebudou žít sami sobě, ale že se svým partnerem zbudují vztah, který bude něčím víc než jen součtem dvou samostatných jedinců. Ve svatební liturgii mé církve – ale i v jiných – si snoubenci slibují: „Já, xx, odevzdávám se tobě, xx…“ U civilního sňatku nic neslibujete. Pouze potvrzujete, že do manželství vstupujete dobrovolně a že znáte zdravotní stav svého partnera.
Že jsem naivní idealista? Že nemohu nikoho nutit k manželské věrnosti? Samozřejmě že nemohu. Nicméně statistiky dokazují naprosto jednoznačně, že lidé zastávající konzervativní pojetí manželství jsou zdravější, šťastnější, a to kupodivu i v sexuálním životě, a především mají zdravější a úspěšnější děti.
Můžete se mnou nesouhlasit, můžete mít pocit že Bible nastavuje příliš vysokou laťku, a já to nebudu rozporovat. To, že jsou tu určité Boží řády, které je třeba respektovat, neznamená, že žít v manželství a vychovávat děti je snadné. Bůh nás zve k životu, který je smysluplný, ne k životu, který je snadný. A protože lidé Boží řády neznají a nerespektují, celé národy vymírají. V druhé polovině minulého století, kdy probíhala „sexuální revoluce“ a kdy lidé nabyli sexuální svobody, nastaly změny, které asi nikdo neočekával: Sexuální svoboda vedla k tomu, že lidé přestávají mít o sex zájem. V posledních dvou staletích snad nežila ani jedna generace, v niž by žilo tolik sexuálně neaktivních lidí, ať už je jejich abstinence dobrovolná či nedobrovolná.
Dobrou zprávou je, že podle Božích řádů se dá žít i dnes. I dnes se lidé mohou ženit a vdávat nikoli „za účelem pozdějšího rozvodu“, ale aby se pustili do velikého dobrodružství, kdy se budou učit se navzájem milovat.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 1. července 2026 Foto: Wikimedia Commons
10 Komentáře
Karel Krejčí
Smysluplný komentář neboť je postaven ne na světských a plytkých bla, bla, ale na pevném a neměnném základu – Božím řádu.
Je otázkou každého jednotlivce, jak přistupuje k významu a smyslu svého života zde na zemi. Pokud někdo žije v tradované iluzi, že k věčnému životu v nebi stačí pouhé uvěření, že Kristus je jeho spasitel a po fyzické smrti je již v nebi vše dokonale „zařízeno“, je to naivní a nebezpečná představa. Každý bojujeme se svým egem, které nás stejně tak ovládá, jako učí pochopit sebe samo i toho druhého. Bůh to vymyslel dokonale. A vlastně, neměli bychom si položit otázku, zda není něco špatně z Boží strany, když se rodí stále méně dětí a význam rodiny ustupuje právě různým zmíněným negativním faktorům? Ne, rozhodně ne. A je tedy zajímavé, že se nikdo neobrací s otázkou na Boha, proč to tak je, proč se chová k lidstvu tak necitelně, když máme „pouhý“ jeden život?
Pokud bychom se chtěli opravdu a poctivě dopátrat, proč věci jsou takové, jaké jsou, musely by se všechny otázky setkávat v jednom bodě a tím bodem je – Bůh.
Děje se tak?
pavel v
Ježíš sám nikdy rodinu nezaložil, ani ji nepropagoval. Ba dokonce v Matoušově evangeliu definoval jiný typ rodiny. Když ho jeho rodina chtěla odvést ze shromáždění, protože si mysleli, že se pomátl, řekl: „Kdo je má matka a moji bratři?“ Ukázal na své učedníky se slovy: „To je moje rodina. Každý, kdo poslouchá mého nebeského Otce, je můj bratr, sestra i matka!“ Rovněž apoštol Pavel rodinu nezaložil a řekl, že je záslužné se rodiny vzdát, aby se člověk mohl plně soustředit na Boží království. Rodina se proměňovala. U Hebrejů bylo běžné mnohoženství. Král Šalomoun měl dokonce 700 žen. Propagace rodiny má s křesťanstvím málo společného.
Přesto není bez zajímavosti otázka, proč si lidé nepořizují děti. Domnívám se, že za tím stojí populismus, totiž všeobecně rozšířená představa, že stát je něco jako rodina, která je morálně povinna se starat o své občany. Říká se tomu pečovatelský stát. Jeho projevem je například průběžný důchodový systém, pracující odvádí do státní pokladny pojistné, z něhož jsou pak placeny důchody. Důchod však dostane i ten, kdo děti nemá a nikdo na něj nevydělává. Kdysi dávno, když důchodový systém neexistoval, byly děti pojistkou na stáří. Kdo je neměl, musel si na stáří naspořit. Průběžný důchodový systém zbavil občany odpovědnosti. Většina lidí zůstává mentálně dětmi do pozdního stáří. Děti nechtějí nést odpovědnost, která přináší starost. Původ pečovatelského státu je v utopistických konceptech, z nichž se vyvinuly diktátorské režimy, jež degradovaly člověka na poslušnou loutku, tedy dítě. Diktatura vzniká tam, kde nějaký ješita chce ovládat občany a ti mu vycházejí vstříc v domněnce, že náhradí „tatíček“ jim prodlouží dětství na celý život.
Utopistické myšlenky zplodily nacionalismus s jeho heslem „národ sobě.“ Nacionalismus je přiznané sobectví. Všimněme si, že všichni nacionalisté se dostávají k moci příslibem blahobytu, kterého bude dosaženo tak, že se „naši lidé“ nebudou s nikým dělit, že budou zastaveny humanitární projekty a že budou ze země vyhnáni cizinci, kteří nám podle nacionalistů „ujídají z chlebíčka.“ Tím, že nacionalisté propagují blahobyt, stává se mamon bohem. Občané pak chápou život jako sport, v němž mezi sebou soutěží, kdo dosáhne vyššího společenského statutu, ať už se jedná o majetek nebo o nákladné zážitky. Děti tyto závodníky brzdí.
Petr Kartouz
Pane Krejčí,
myslím, že by i stálo za to se podívat na vztah Boží lid a Boží reakce. Zkusme se třeba podívat na to, co letělo v církvi v posledních dekádách a jak se to naplnilo:
Anglie: Toronto a Kurzy Alfa, proroctví o probuzení. Realita – islamizace a křesťanská dekonstrukce.
Nigérie: Bonnkeho centrum a spasená Afrika. Realita – zřejmě největší probíhající genocida křesťanů.
Evropa: stovky proroctví o probuzení a import západních nauk. Realita – rozvody a nové sňatky (v církvi již
běžné) a vymírání kontinentu a stagnace.
Snad nemusím pokračovat…
Jak reaguje církev? Činil někdo pokání z těch stovek falešných proroctví a učení? Ale kdepak! To by musel uznat svůj omyl, a to přece nejde. A tak se nyní církev raději zabývá politikou a podporuje progresivní politiky, zatímco proti těm konzervativním pořádá demonstrace. Připomíná mi to slavnou dobu aktivit zanícených členů SSM bojujících proti Reaganovi a vnitřnímu nepříteli. Co se stane? To, co vždy. Dostaneme to, po čem toužíme. Progresivní liberalismus, který nás nakonec zničí. Jistě ne všechny, vždy tu budou křesťanští dezoláti nesdílející ty správné evropské hodnoty a nepodvolení, ale zřejmě již v podzemí…
Karel Krejčí
Pane Kartouzi,
ono je to vše již tak nějak „přednastavené“ od založení světa. To není můj výmysl, ale fakt, který je uveden v Bibli a my jej můžeme v reálu pozorovat. A máme dvě možnosti, buď jsme těmi, kteří se nechají právě tou realitou plně zatáhnout do tohoto děje a jsme jeho spoluúčastníky nebo těmi, kteří toto pozorují s nadhledem a poznáním, jak je to vše falešné a odpadlé od Boha. Ale to je proces, kterým každá vtělená duše musí projít, čímž se zase vracíme a vycházíme z informací Bible. Na začátku jsme pouhou hliněnou nádobou a na konci proměněni v drahé kameny, ze kterých je postaven Nový Jeruzalém. Což potvrzuje, že tato proměna není zdaleka otázka pouhého jednoho života – pro mnohé křesťany nepřijatelné – ale dlouhodobým procesem, v němž poznáváme různými způsoby sami sebe, svou hloubku odpadlosti a naopak, narůstající víry v Boha, jako jediné cesty vysvobodit se z marnosti tohoto světa. Ale, pokud si někdo myslí, že toto je proces na jeden život a že ho úspěšně zvládl, je to otázka víry, vše je otázkou víry.
Paradoxem je, že právě „osvícení“ křesťané se zapojují do veřejného života s tím motivem, že jejich osvícenost je k této aktivitě předurčuje, aby konečně zde na zemi skoncovali se zlem a mohli zaslouženě odejít s čistým svědomím do nebe.
Je to úsměvné, ale bohužel, tak to je. A víte, co je naprosto absurdní? Jak tento svět plánovitě vydává stále větší a větší částky na zbrojení a státy se zavazují k plnění těchto závazků.
A co na to Bible? Na poražení skutečného zla – nad kterým již Kristus zvítězil – nepotřebujeme vynaložit ani korunu!
A svět blbne a blbne stále dál ….
Eva Hájková
Panu Pavlovi:
Nejde o propagaci manželství, ale Ježíš zcela samozřejmě předpokládá, že žít bez manželství znamená zároveň žít bez sexu, stejně jako žil on nebo třeba apoštol Pavel (a toho je, myslím, málokdo schopen). A uvádí, za jakých okolností lidé žijí bez manželství: „Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské.“ (Mt 19.12)
Petr Kartouz
Pravda, čtu zde jen příležitostně, ale myslel jsem si, že jste křesťan, pane Krejčí. Smím se zeptat, jakého jste vyznání?
Karel Krejčí
Pane Kartouzi,
uvěřil jsem v Krista, jako svého Pána. Vše ostatní vůbec není podstatné, spíše naopak zavádějící ….
Petr Kartouz
Přeci jenom mi to nedá, ale jak víte, že je Kristus Pánem a že je třeba mu odevzdat život?
Karel Krejčí
To je jednoduché. Až Vás život unaví a zjistíte jeho marnost, začnete hledat a uděláte spásný krok k pootevřeným dveřím, za kterými čeká Kristus …. (čeká na každého, nikoho neodmítá) 🙂
Lída A. R.
Nemyslím, že by církev zničil progresivní liberalismus. Církev se úspěšně ničí sama, ale zničena nebude, neboť brány pekelné ji nepřemohou. Církev ničí rodinné spory, sobectví, vlastní ego a další tyto věci. Oproti tomu jsou zde rovněž dobré vztahy, služba lidem, vydání se do služby. Církev jako společenství lidí má vždy dvě strany. A tak to bude vždy. Někteří křesťané však stále vyhledávají nepřátele.
Jednou jsem napsala kritiku jednomu vysoko postavenému představiteli jedné církve. Jednalo se o jeho článek proti jinému vysoko postavenému představiteli jiné církve. On mi za kritiku poděkoval, uznal chyby a okamžitě opravil. Musím přiznat, že moje kritika byla ostrá, avšak slušná a věcná. Došlo to tak daleko, že jsme si pak ještě něco napsali, spřátelili se a on na moji žádost přijel zdaleka udělat přednášku v našem městě. Nakonec jsme si potykali. Naprosto mne získal svým přístupem. Tak si někdy říkám, jak obrovský rozdíl je to na rozdíl od některých, kteří lidi rozeštvávají a vytvářejí alarmisticiské scénáře a určují, kdo správně věří a kdo ne. To církvi nepomůže. Takto si ničí i svůj pozitivní dosah, který by mohli mít. Církev ničí daleko víc přístup, který nevidí člověka, ale pouze ideologii. Lidé už toho, alespoň ti, co znám, začali mít dost a hledají něco, co funguje. Kéž by bylo více lidí jako tento církevní představitel. Kéž bychom všichni tohoto stavu dospěli. Tam se nemusí nic říkat, a přesto za něj mluví jeho skutky a přitahuje lidi ke Kristu. Co kdo zasévá, sklidí.