Reaguji na článek redaktorky Evangelického týdeníku Heleny Bastlové „Zástupné pokání, odpuštění a smíření“ (vyšel 26. května t. r.). Článek poněkud skepticky hodnotí akci Iniciativy smíření, která se konala 8. května na Bílé Hoře. První, co mě zarazilo, je kritika data: Bělohorská akce probíhala v předvečer svátku Jana Nepomuckého. Na Bílé Hoře jsem byl, nicméně přiznám se, že o slavnostech na počest Jana Nepomuckého jsem se dověděl až z článku Heleny Bastlové. Možná to svědčí o mé malé informovanosti, nicméně datum bělohorského setkání se ocitlo v souvislosti s akcí na počest kontroverzního světce skutečně jen „shodou okolností“, jak autorka píše.
Autorka vidí poněkud skepticky vliv iniciativy smíření na naši sekulární společnost. V tom má do značné míry pravdu. Nutno ale připomenout, že primárním účelem Iniciativy smíření nebyla evangelizace české sekulární společnosti. Šlo v ní o vzájemné vztahy katolíků a protestantů.
SOUVISEJÍCÍ – David Loula: Kněží, mniši a jeptišky před námi poklekli a prosili o odpuštění
I z jiných autorčiných článků je zřejmé, že moc nefandí plytkému ekumenismu, kdy se navzájem poplácáváme po zádech a o tom, co nás rozděluje, raději mlčíme. Autorčiny obavy z této povrchnosti v podstatě sdílím. Za plytkým ekumenismem může být lhostejnost vůči pravdě.
Sám jsem na Bílé Hoře byl jako řadový účastník. Texty, které jsme tam četli – jednak za katolíky, jednak za protestanty, jednak společně – však hodnotím velmi pozitivně. Ne, na Bílé Hoře nešlo o spojení církevních institucí. Nebyly popřeny velké věroučné i praktické rozdíly. Šlo primárně o jednu konkrétní věc: O oboustranné zřeknutí se násilí ve věcech víry, a o jasné prohlášení, že násilí páchané v minulosti nebylo správné a my cítíme potřebu se ho jednoznačně zříci.
Autorka se dále kriticky staví k zástupnému pokání, odpuštění a smíření: „Žádný člověk nemá právo kát se za druhého, odpouštět za jiného nebo se zástupně smiřovat… Copak je možné věřit v Boha tak, aby mi to někdo věřil?“
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Zde autorka směšuje několik věcí. Předně: Zástupné pokání nacházíme v Písmu, především v 9. kapitole Nehemjáše a v 9. kapitole Daniele. Zástupné pokání plyne z toho, že před Bohem ani před lidmi nejsme pouze izolovanými jednotlivci, ale patříme do celé soustavy nějakých vyšších (či širších) celků. Mám na mysli rodinu, místní křesťanský sbor, obec, nebo i národ. Nehemjáš i Daniel vyznávali něco, na čem se sami osobně nepodíleli a ani podílet nemohli. Podobně já jsem se vícekrát při různých příležitostech omlouval za násilí páchané Čechy na Němcích v rámci „odsunu“. Sám osobně jsem nikomu z nich neublížil, nicméně cítím se jako Čech a toto násilí mne hluboce trápí.
SOUVISEJÍCÍ – Semínko bylo zaseto
Jiná věc je ovšem „zástupně věřit v Boha“. Plně s autorkou souhlasím, že to je nesmysl. Nicméně je nefér z takové myšlenky podezírat ty, kdo iniciativu smíření zorganizovali. Zde autorka bojuje proti vymyšlenému nepříteli.
Pokud jde o odpuštění a smíření, pak je docela běžné, že někteří představitelé jednají zástupně za určitý z vyšších celků, které jsem zmínil. Jistě, ne každý musí souhlasit. Katolíci mají svůj katolický tálibán a evangelíci zase své evangelikální ultras. Obě tyto krajní skupiny iniciátory akce smíření už dopředu odsoudily buď jako heretiky, nebo jako modláře. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby na Bílé Hoře vystoupil přímo kardinál Dominik Duka a předseda Ekumenické rady církví. Duchovní dosah by byl větší. Bělohorskou akci z 8. května nijak nepřeceňuji. Přesto považuji za správné a užitečné, že se konala. A pokud se týká sporných otázek – mám dokonce zato, že nyní bude (alespoň pro mne určitě) poněkud snazší je otvírat než dříve. Budu (a mohu) si připomínat, že můj oponent není můj nepřítel, a patrně ani nepřítel Boží, přestože věří věcem, které jsou pro mě nepřijatelné.
Cestou z Bílé Hory jsem se v tramvaji sešel s jedním saleziánem. Měli jsme skvělý rozhovor – o tom, jak jsme uvěřili, o tom, jak chápeme svou duchovní službu. Shodou okolností jsme si navzájem požehnali už na Bílé Hoře. Rozcházeli jsme se jako přátelé. Byť on dál zůstává katolíkem a já evangelikálem.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 9. června 2021 Foto: Život víry – Iniciativa smíření
27 Komentáře
Eva Urbanová
Bohu díky za tuto akci.
Realtoltek
Neboť celý Zákon je naplněn v jednom slovu: ‚ Budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Pokud byla celá akce vedena tímto směrem není ji co vytknout a ani lidem, kteří se na ni v tomto duchu podíleli.
Slyšel ale už jsem názor, že slovo bližní neznamená „všechny“ což ale evidentně autoři takových výroků vůbec nepochopili písmo a lze to krásně dokázat skutky, které udělal Ježíš.
Bližní je každý a je jen otázkou jak „blízko“ je jedinému Bohu. A jedině ve světe kde budou všichni všem bližními nebude hladového dítěte.
Realtoltek
Láska bližnímu nepůsobí nic zlého. Naplněním Zákona je tedy láska. Tato láska byla vylita a touto láskou je sám Svatý Duch. Boha nikdo nikdy neviděl. Jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal ze svého Ducha.
Naplnění zákona je tedy naplněním se Svatým Duchem
Adam Hladky
„Budu (a mohu) si připomínat, že můj oponent není můj nepřítel, a PATRNĚ ANI NEPŘÍTEL BOŽÍ, přestože věří věcem, které jsou pro mě nepřijatelné. “
to je ale hodně hnusné podezření: co kdyby někdo uvažoval, že DAN DRÁPAL JE NEPŘÍTEL BOŽÍ?
Dan Drápal
Ale tak přece nemálo lidí uvažuje. Různí lidé mi to z různých důvodů říkají už přes čtyřicet let. A o katolících jako nepřátelích Božích mám v knihovně spoustu knih. A podobně i naopak, řada katolíků má hodně knih o těch protestantských kacířích. Akce na Bílé Hoře byla drobným příspěvkem ke snahám to změnit. Toho jste si nevšiml?
Vladimír
DD kdysi kázal Boží slovo, nyní jaksi „vyměkl“ a stal se z něj liberární člověk. Říká …Rozcházeli jsme se jako přátelé. Byť on dál zůstává katolíkem a já evangelikálem….
Pro mě těžko může být přítel ten, kdo odporuje Božím pravdám a ještě je vydává za Boží. Postavení modly na Staroměstském náměstí ukazuje že ŘKC jede dál ve svých bludech a modlářství a že ERC je jen spolek náboženských lidí, kteří bázeň před Bohem vyměnili za tělesné přátelství s člověkem.
A nějakém odpuštění či pokání nemůže být ani řeč, když důvody pro které katolíci dříve prostestanty vraždili a pronásledovaly (myšleno učení) nadále u ŘKC zůstává.
Můj názor na celou akci je zde https://www.youtube.com/watch?v=ZcJEqOVAdIk kde dopodrobna rozebírám jednotlivé postoje a vyznávání.
Petr Adamec
Třeba byste je tedy mohl milovat ne jako přátele, ale jako nepřátele? Jak o tom mluvil Pán Ježíš? Třeba se s nimi sejít, pozvat je na večeři, mluvit s nimi a podobně? Ježíš se taky takto setkával s farizei a saduceji, prostitutkami, celníky …s kterými nebyl úplně na stejné lodi..
Jiří Aron
Děkuji za odkaz na Vaše video, vydržel jsem je sledovat jen do necelé první třetiny. Zaujalo mne video z akce ze 7.11.2020 na Bílé Hoře v tom, že podle výroků řk kněze p. Sadílka (jeden ze 3 mluvčích tzv. Iniciativy smíření) se řk církev za oněch 400 let nezměnila. Cituji jej z odkazu, od 29:52: „Odpouštíme vám, že jste opustili katolickou církev a založili mnoho protestantských církví. Odpouštíme postoj tvrdosti a nadřazenosti nad katolíky v českých zemích.“¨
Nesvědčí tento výrok ve skutečnosti právě o postoji tvrdosti a nadřazenosti pana Sadílka nad mnoha protestantskými církvemi? Svou samospasitelnost řk církev vysvětluje jinde těmito slovy: „Katolická církev se nazývá církví samospasitelnou a to proto, že podle ustanovení Ježíše Krista je jediným řádným prostředkem, skrze který mají být lidé vedeni ke spáse.“
Kněz p. Sadílek namísto učení Písma ohledně toho, jací lidé tvoří Kristovu církev a jakým způsobem Bůh tyto lidi ke své církvi přidává, věří svému vlastnímu katechismu, např. článek 1213: Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu („vitae spiritualis ianua“) a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání: „Proto se křest správně a vhodně definuje jako svátost znovuzrození skrze vodu ve slově.“
Za plytkým ekumenismem pana Drápala může být i ta lhostejnost vůči pravdě.
Konečný Fr.
Protestanté neopustili katolickou církev, ale církev římskokatolickou, do které se i dnes vrátit nemohou.
Václav Drozda
Neustále se sice omlouváme a smiřujeme, ale pokud máme potřebu to činit opakovaně, pak ukazujeme, že setrváváme v neodpuštění a nenávisti. Čím jsou tyto neodpuštění a nenávist způsobeny? Inu, tím, že trváme na svých učeních, která rozbila jednotnou církev. Proto jediným účinným krokem smíření, kdy již nebude třeba v dalších letech nových a nových akcí tohoto typu, je účinné pokání. To by mělo spočívat ve čtyřech neopominutelných věcech:
1. Uznat, že protestanti vstoupili do vzpoury skrze herezi, dopustili se schismatu, což nutně vede k současné společenské apostasi.
2. Uznat papeže jako hlavu viditelné církve a jako garanta jednoty.
3. Podřídit své farnosti autoritám vysvěceným v apoštolské posloupnosti.
4. Nově získanou jednotu manifestovat ve společné oběti eucharistie, ze které se protestanti sami vyloučili.
Pokud budou autoři pouze psát podobné články bez konkrétních činů, nic tím nedocílí. Jednota musí být i institucionální, kdy nelze obejít staletími prověřené a Bohem dané struktury. Tato jednota musí být čitelná a viditelná, umožňující sdílení společného stolu Páně. Pokud budeme lpět na své identitě, získané z hříšného rozdělení, nepůjde o žádnou jednotu. Pokud nebude činěno pokání z takovýchto knih, kde si autor dokáže představit a považuje za možné, že katolická církev se nakonec skutečně stane nevěstkou z knihy Zjevení, pak půjde opravdu jen o plytké vztahy.
Petr Adamec
Je jednoduché mít přesné představy o pokání a změně těch druhých. Zkuste činit pokání sám, to jediné je v naší pravomoci. A udělejte změny ve vlastním životě. A ostatní nechte na Bohu. Třeba protestanté něco takového jednou udělají, je k tomu ale ještě velká cesta. Nevěřím, že taková je Boží vůle. Prostě chcete všechny ostatní křesťany převálcovat a udělat z nich úplně stejné katolíky. Asi máte dojem, že evangelíci nemají žádný hodnotný duchovní život a identitu. Jediný Váš plán je jim toto vše vzít a jejich rekatolizace. Zkuste raději vymyslet, co by měli udělat katolíci, aby to protestanté někdy chtěli udělat. No a pak to sám udělejte… a třeba přesvědčujte i ostatní katolíky. Jestli ale myslíte, žeprotestanty k tomu motivujete takto, opravdu se mýlíte. Boží plán je v lásce k ostatním, kteří jsou jiní než my. Není v tom, všechny udělat úplně stejné a jejich minulost a identitu jim vzít…
Václav Drozda
Podle čeho soudíte, že jsem katolík? Nejsem, jen ukazuji cestu, kterou prošli lidé jako Scott Hahn nebo Ulf Ekman a věřte, že nejsou jediní a rozhodně ne poslední. Koneckonců i to video od Kennetha Coplanda, které sem vložil pan Valachovič, potvrzuje správnost tohoto směru, byť zatím bez dosažení zaslíbeného cíle. Myslím, že touto cestou se vydají i mnozí z KS Plzeň a dobře „nakročeno“ mají i někteří vedoucí Církve bratrské. Mám naději, že tuto cestu urychlí i pandemie, kdy možná v dalších vlnách využijeme i společných sakrálních prostor a později i povolaných služebníků, jejichž služba nám pomůže překlenout naše staleté předsudky.
Jiří Aron
Pane Adamec, pan Drozda ty čtyři návrhy napsal formou nazvanou sarkasmus. Rozumím mu i to, že reaguje na to, jak si pan Drápal, zřejmě ve snaze zalíbit se protistranám, sám protiřečí.
A zcela bez sarkasmu s Vámi souhlasím, že tzv. protestanté něco takového udělají. Už to začalo. Pan Kácha stál hned vedle p. Sadílka a řekl tak za všechny české protestanty své amen k jeho obviněním, že protestanté a/ opustili katolickou církev a že že b/ protestanti rozpoutali 30 letou válku https://iniciativasmireni2020.cz/spolecne-vyznani/
ad a/ Vždyť katolická církev staletí pronásledovala jinak smýšlející a nazývala je kacíři. Nebylo možné žít život víry jinak, než za jejími hradbami. Kdo první vymyslel koncept samospasitelné církve a kdo jej násilím prosazoval, ten je na vině a ne ten, kdo z důvodu svědomí opustil totalitní organizaci.
ad b/ Válka jako každý konflikt vždy zahrnuje dvě strany – i kdyby platilo velmi sporné, že stavovské povstání vyvolali protestanti sami od sebe, obě strany zhřešily tím, že proti sobě navzájem pozvedly zbraně a povolaly do boje žoldnéře.
Co je to za vyznávání svých hříchů, ve kterém sám obviňuji druhou stranu? Takové modlitby se Bohu nemohou líbit. Viz také můj předešlý komentář.
Václav Grozda
Milý pane Árone,
já si vůbec nemyslím, že by se pan Drápal chtěl zalíbit protistraně. Vždy zdůrazňoval mravní integritu, a pokud ho správně chápu, nebál se dát i sám sebe a KS za příklad chození ve světle. Špatné motivy bych u něho rozhodně nehledal. Člověk prožívá v životě posuny své víry. Pan Drápal vícekrát dospěl ke změně svého teologického postoje a dokázal to otevřeně přiznat, a dokonce pak podle toho i žít. Nejprve byl proti druhým sňatkům, a nakonec v tom učinil posun a opustil to. Byl proti službě žen ve vedoucích funkcích a nyní je hájí. Zjistil, že Bůh neví vše, aby nám umožnil svobodnou vůli, zatímco dříve tento postoj zastával. Pokud jsem jeho práce správně pochopil, pak učinil i jistý posun od symbolického chápání Večeře Páně, a nakonec zřejmě i v eschatologii, kde akcentuje parciální préterismus. Vždyť se snažil následovat učení Dereka Prince, který byl klasický dispenzacionalista. Proč by nyní nemohl učinit posun i ve vztahu k římskokatolické církvi? Jen doufám, že to jasně a veřejně akcentuje, jako své předchozí posuny. Podle mě by to mohlo být i završením jeho teologického putování.
Petr Adamec
Máte pravdu, že Dan Drápal opravdu v životě vícekrát změnil své postoje a učení. Často i docela radikálně a rychle. Osobně si rozhodně nemyslím, že v současné době učinil nějaký zásadní posun k řkc. Myslím, že mu v článku šlo opravdu jen a jen o smíření a navázání vztahů, nikoli o nějaké své myšlenkové posunutí k učení řkc. Připadá mi, že snad nejste vůbec schopen vnímat, že někdo naváže přátelský vztah ke katolíkovi bez toho, aby to nějak ovlivnilo jeho postoje…
Konečný Fr.
Některé ekumenické aktivity lze chápat i jako sjednocení se křesťanů proti politickým protivníkům. V dnešní situaci se domnívám, že pro křesťana není správná volba, když bude volit křesťanské strany.
Petr Adamec
Myslím, že to nejsou rozumná očekávání. Jistě, někteří protestanté se možná k řkc připojí. Většinově ale ne. Že by br. Kácha nebo třeba D. Drápal, nebo P. Černý kráčeli po této cestě je docela absurdní. To může napsat jen člověk, který je trochu uzavřený v myšlenkách ale konkrétní lidi moc nechápe. Pokud opustíme jako protestanté a evangelikálové nepřátelství k řkc nebo třeba pravoslavné církvi a odpustíme staré křivdy, bude to zdravé. Ta nepřátelská zahořklost není nic hezkého. To ještě neznamená, že se tím postavíme na cestu do řkc. Možná někdo sem tam odejde, to ano. Pokud naše sbory budou plné Božího života a ohně, budou naplňovat potřeby oveček, velký odchod nehrozí. Podobně se katoličtí kněží často bojí, aby se jejich farníci příliš nesbližovali s protestanty, aby jim tam neodešli za lepším… Podobné obavy nejsou úplně opodstatněné a moudré. Spíše by ke stabilitě obou větví pomohlo, aby v katolických farnostech zaznívalo otevřeněji a častěji evangelium. V evangelikálních sborech zase třeba větší důraz na církev jako celek a svátosti…
Konečný Fr.
Evangelikálové by měli být více katoličtí. Ale ne římskokatoličtí.
Václav Drozda
Myslíte, že by se láska a nenávist ke katolíkům dala popsat takto lapidárně:
Milovat katolíky = milovat i jejich učení; a naopak nenávidět katolíky = odmítat nebo dokonce kritizovat jejich učení?
Anebo: odpustit katolíkům = již nikdy nepřipomínat historii; a nenávidět katolíky = připomínat a poučit se z historie?
Anebo ještě jinak: milovat katolíky = tvrdit, že tomu, co učí, sami nevěří a nejednají podle toho; a nenávidět katolíky = brát vážně, že tomu, co učí i sami věří a jednají podle toho?
Jinak já sám katolíkům nemám co odpouštět. Nikdy, nijak a v ničem mi neublížili, a protože je mám rád, snažím se je vést k evangeliu. Oni například věří, že jsou znovuzrozeni křtem, přijetí Krista ztotožňují s polknutí hostie, snaží se zasloužit si spasení skutky a nemají jistotu spásy. V tom jediném vidím svůj dluh vůči nim.
Nemám ani potřebu se ztotožňovat s hříchy předků a vyznávat vraždění katolíků, protože bych mohl z úst Krista slyšet slova, že tím jen dokazuji, že jsem synem těch, kteří vraždí katolíky.
Konečný Fr.
Protestanti se oddělili z církve, která se neřídila slovem Božím, ale vlastními dogmaty. Řím se musí navrátit k pravdě, kterou je Kristus.
Jaroslav Rada
Myslím, že článek dostatečně přehledně vysvětluje o co na Bílé hoře šlo. Nikoliv o sjednocení církví, ani tolik o vzájemné odpuštění si, ale o společné zástupné vyznávání hříchů svých předků (v tomto případě především mocenských a politických), které má, jak bylo uvedeno, oporu i v Bibli. Snad mohlo být v článku více zdůrazněno, že to má velký význam v duchovním boji proti společnému nepříteli v duchovních oblastech, kterým není člověk, ale mocnosti temnoty, které ovládají tento věk tmy (Ef 6:12). Tímto vyznáním se láme jejich moc. Možná to chtělo více zdůraznit i na té Bílé hoře samotné, lidé pak opravdu nerozumí, o co šlo a zbytečně to nadělalo spoustu zmatku ve veřejnosti.
Na čistotě věrouky jistě záleží dál a rozhodně akce Bílá hora neznamená spojení do jedné církve.
Jaký je mocný účinek zástupného vyznávání hříchů před Bohem např. na snížení kriminality města, dokládá i krátký úryvek ze svědectví z Dolného Kubína od Pavola Streža, shodou okolností charismatického katolíka.
https://www.facebook.com/AktualizaceEvangelia/videos/3793753040658329
Pavol Strežo bude čistě náhodou také letos na naší protestantské konferenci KMS v Praze.
Václav Drozda
Souhlasím, že vyznávání hříchů je velmi podstatným teologickým objevem a vždy, když se vehementně konalo, došlo k významným posunům, např. k probuzení v Jednotě bratrské po akcích Smíření v roce 1998 apod. Nejvíce bude samozřejmě ďáblu vadit sloup Smíření na Staroměstském náměstí, nebo církevní restituce, které poprvé demonstrovaly jednotu katolíků a protestantů v naší zemi. Dopad můžeme rovněž vidět v požehnání během let 2020/2021.
Obvykle je sice nutné zástupné pokání směřovat vůči katolíkům a Němcům, vůči kterým jsme se během celých staletí (prakticky od 10. resp. 14. století) jako Češi tolik provinili.
Jsem ovšem přesvědčen, že z tohoto učení lze vytěžit mnohem více a že je neprávem opomíjeno. Dnes se tolik snažíme přinést Království do tohoto světa, které ztratil již Adam, když ho předal ďáblu, jak nás učí američtí bratři. Avšak kdybychom se jako církev po celém světě sjednotili a zástupně tento Adamův hřích vyznali, našli bychom jistě ztracený Ráj.
Petr Adamec
Omlouvám se za svou první reakci, pochopil jsem Váš sarkazmus až nyní, jsem dost naivní a beru vše jednoduše. Uznávám, že zjevně katolíkem nebudete. Chápu, že se Vám tento způsob teologicky nelíbí. Přesto však ukřivděnost, nesmiřitelnost a nepřátelství vůči jiným křesťanům není moc zralé. Není trochu absurdní, jak moc se Vaše postoje vlastně podobají postojům skalních ultraortodoxních katolíků?
Konečný Fr.
Když jde o peníze, tak jde věrouka stranou – to jste dobře vystihl.
Eva Hájková
Křesťan by vůbec neměl používat sarkasmus nebo ironii. Zvlášť když vůbec neví, zda mu druzí budou rozumět. Jak by potom mohl zvěstovat evangelium? Vždyť si lidé budou myslet, že jde také o ironii. Kdo uvěří jeho zprávě?
Olga Nedbalová
To je velmi dobrá myšlenka, ironii a sarkasmus by křesťan neměl vůbec používat.
Václav Drozda
Obávám se, že mnozí podlehli sebeklamu vlastní důležitosti a takovéto akce jim nabízí příležitost k sebeuplatnění. Jiní jsou možná jen naivní, což je neomlouvá. Římští katolíci rozhodně nejsou hloupí a těchto možná ambiciózních a naivních lidí (stejně jako v historii) používají k dosahování vlastních cílů. Viz královský gambit s názvem „církevní restituce“. Ale nenechte se mýlit, po dosažení cílů tito lidé nebudou na výsluní. Co si třeba Dominik Duka myslí o bývalém předsedovi ERC, který tento scénář v jejich režii občas hrál, dokázal pan kardinál nedávno docela výmluvně, a v soukromí se svými názory na protestanty nijak netají. A věřte, že je to skvělý a vysoce inteligentní scénárista a diplomat.