David Loula: Kněží, mniši a jeptišky před námi poklekli a prosili o odpuštění

Rozhovor s Davidem Loulou o iniciativě smíření při příležitosti výročí bitvy na Bílé hoře.

Při příležitosti výročí bitvy na Bílé hoře jste zorganizovali akci, které cílem bylo přinést smíření mezi katolíky a protestanty. Jak celé toto setkání hodnotíte?

Zatím jsme neměli poradu užšího výboru, ale  co jsem zachytil jejich reakce, tak to hodnotili velice pozitivně. Na to, jak to bylo celé náročné zorganizovat a připravit, ne tak technicky, ale shromáždit ty všechny pastory a kněží a přijít na to místo bolesti a dotknout se té bolesti, tak to přítomní vnímali velmi pozitivně. Ze všech oslovených, došla asi třetina duchovních – 55 z té katolické strany a 55 z té protestantské. Modlili jsme se, aby tam přišli ti správní lidé, kteří to pokání udělají opravdu ze srdce. Nešlo nám o to, udělat formální akci nebo formální akt, ale něco, co bude vycházet z touhy a z  porozumění bolesti v našem národě a z celého srdce proklamovat smíření.

Související – Semínko bylo zaseto

Před samotnou akcí jsme měli na místě 24hodinovou službu chval a byli jsme tam přes celou noc. Všem byla veliká zima, ale chválící týmy to zvládly a počasí se proměnilo z toho mrazu nad ránem do slunečního odpoledne.

Můžete popsat, jak tato myšlenka vznikla a co celé akci předcházelo?

Původní myšlenka vznikla asi před sedmi lety. Cítili jsme, že bychom se potřebovali nějakým způsobem vyrovnat s tímto tématem. Tak jako izraelský národ byl 400 let v egyptském otroctví, tak po 400 letech je Pán Bůh vyvedl do svobody a my jsme vnímali, že ten náš národ je po bitvě na Bílé hoře vnitřně rozdělený z té roztržky a bolestivé rány. Už tehdy jsme přemýšleli, že bychom udělali nějaké modlitební setkání a ani nás nenapadlo zvát katolické duchovní, na které jsme neměli kontakty. Nevnímali jsme ani, že by z katolické strany byla nějaká potřeba na tu minulou situaci reagovat nebo to reflektovat. 

To se ale změnilo před třemi lety, kdy jsem byl na setkání, které organizovaly v Liberci sestry františkánky, a které bylo zaměřené právě na usmíření katolíků a protestantů. To bylo v březnu 2018 a bylo tam kolem 80 lidí. Kněží, mniši, jeptišky před námi poklekli a prosili o odpuštění i za tu Bílou horu. Tehdy jsem si uvědomil, jakou hlubokou ránu jsem v sobě měl. Nebyl to hněv nebo zášť, ale nevěděl jsem, jak hluboce ve mně jako v protestantovi je tato věc hluboce uložena. Ve mně se to zlomilo a od té doby se z nás stali přátelé, třeba s bratrem Serafínem Beníčkem a dalšími duchovními.

To pak vedlo k tomu, že právě s bratrem Serafem a s Pavlem Strežem jsme začali mluvit o tom, že bychom uspořádali nějakou akci smíření na Bílé hoře. Postupně jak jsme o tom mluvili, tak to přešlo do té podoby, že bychom tam chtěli mít autority, aby se tam kněží, pastoři a kazatelé sešli před Boží tváří a učinili tečku za tou temnou minulostí a říci, že už do budoucna nechceme spolu bojovat – ani zbraněmi fyzickými ani zbraněmi slov, ale že spolu chceme žít ve smíření, přesto, že máme odlišnou teologii.

Za zmínku stojí ještě jedna věc. Bez ohledu na to, co jsme tady připravovali, tak od začátku dubna se na Bílé hoře začali každou neděli od 9 do 11 hodin někteří křesťané modlit. Nakonec z toho vyrostla skupina asi 30 lidí, kteří tímto způsobem chválili Pána, a věřím, že tak se duchovně připravila cesta pro to smíření. Tuto skupinu jsme vnímali jako velikou posilu, že tam už svým postojem vyjadřovala, že to smíření je něco reálného.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

V loňském roce nebylo možné vzhledem k těm opatřením setkání uspořádat ve větším počtu. Bylo jen takové symbolické setkání, které se přenášelo prostřednictvím televize Noe. Zúčastnil se jeden zástupce katolíků a jeden zástupce protestantů, kteří tam přečetli naši deklaraci, ale samotnou akci jsme chtěli přesunout na příhodnější čas.   

Pro zlepšení ekumenických vztahů je potřebné udělat mnoho podobných kroků. Co by podle vás mělo dále následovat?

Povzbudili jsme všechny ty křesťany, pastory i kněze, kteří se tam sešli, aby podobné setkání zorganizovali ve svém městě, regionu, farnosti či vesnici, tam kde ti lidé žijí, aby to prorostlo do církve. Naše základní myšlenka je z proroka Izajáše, kde se píše o tom, jak se meče překují na radlice a oštěpy na vinařské nože, tedy jde o proměny myšlení, že spolu nemusíme bojovat, ale raději tu energii, kterou jsme věnovaly do boje, budeme dávat do vzdělávání této země a společné evangelizaci. To nebyl akt smíření jen pro nás, pro církev, ale také pro nevěřící svět, abychom mohli společně jít za tím vyšším cílem a to je spása tohoto národa. Takže to je taky náš cíl, přenést to smíření do jednotlivých farností a srdcí lidí, aby to viděla celá společnost. Protože nedokážeme-li společně komunikovat nebo si odpustit 400 let staré křivdy, tak tím jen dokazujeme to, že evangelium se stává pro okolí nevěrohodné. Evangelium je o lásce a odpuštění, ale když ti, kteří hlásají evangelium, nejsou schopni si navzájem odpustit, tak tím naše evangelium se stává nevěrohodné. Cílem je vytvářet další platformy pro uzdravení vztahů, ale nejen jako samoúčelné ekumenické setkání, ale naším cílem je společně vstoupit do služby tomuto národu.

Ve stínu této události je vztyčení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, které mnozí protestantští křesťané vnímali s velkou bolestí.  Jak to dnes zpětně hodnotíte?

Můj osobní postoj na mariánský sloup se nezměnil. Historicky to vnímám jako projev vítězství katolické církve nad protestanty a z toho hlediska je to pro nás nepochopitelné a nepřijatelné, bez ohledu na to, že se to týká Panny Marie, ke které máme úctu, ale to poselství sloupu historicky vnímáme v tomto kontextu. Když to loni v lednu zastupitelství schválilo, tak jsem vnímal, že naše pozice iniciativy ke smíření to bude mít se získáním pastorů těžší. Na druhou stranu to mělo jeden pozitivní dopad, že když nám někteří duchovní říkali, že jsme už smířeni, že tady neexistuje žádný problém, tak na diskuze křesťanů na toto téma v sekulárních médiích neměla co říct. Uvědomili si, že smíření je třeba. Že neřešíme jen nějakou bolest, která je 400 let stará, ale takovou, která se nás týká.

Samozřejmě, že jsme uvažovali, zda se nám to vůbec podaří za těchto okolností, když právě v roku smíření byl postaven sloup, který protestanti vnímají jako nepřátelský krok. Ale právě proto jsme si řekli, že je potřebné učinit krok ke smíření. Vnímali jsme dokonce, že nepřítel lidských duší nás chce zastavit a odradit, když se to takto silově na tom zastupitelstvu prosadilo.   

Autor: Michal Nosál Datum: 29. května 2021 Foto: David Loula