31. října 1517 zveřejnil Luther 95 tezí, a toto datum je považováno za počátek reformace. Tento den je rovněž označován za „Den reformace“ a mnohé protestantské církve si o tomto dni tuto dějinnou událost připomínají.
Jak to tak s dějinnými událostmi bývá, jde o pohled hodně zjednodušený. Zatímco v Německu se za počátek reformace považuje až veřejné vystoupení Martina Luthera, český církevní historik Amedeo Molnár (1923-1990) razil rozlišení mezi tzv. „první reformací“ (Valdenští, Hus a jeho předchůdci, Jednota bratrská) a „druhou reformací“ (Luther, Zwingli, Calvin). Molnárův pohled považuji za oprávněný.
První reformace ovšem neměla na římskokatolickou církev výrazný očistný vliv. Ač Hus odsuzoval pohoršlivé odpustky a simonii (kupčení s církevními úřady), ve většině evropských zemí tato nemravná praxe pokračovala s neztenčenou měrou. V době, kdy Luther veřejně vystoupil, rozhodně bylo co reformovat.
Jak tomu je u většiny historických jevů, i reformace je jev víceznačný a mnohovrstevný.
Lutherova reformace znamenala znovuobjevení základních biblických pravd – spasení z milosti (sola gratia – pouhou milostí), poznání, že všechny podstatné věci od Boha přijímáme vírou, nikoli vnějšími prostředky (sola fide – pouze vírou), a že rozhodující slovo by mělo mít Písmo svaté (sola scriptura – pouhým Písmem).
Krokem zpět (ve srovnání s první reformací) bylo přijetí politické zásady cuius regio, eius religio (o náboženském vyznání rozhoduje vladař). To bylo pragmatické rozhodnutí, které umožnilo ukončit náboženské války. Katastrofální důsledky měla tato zásada pro pobělohorské Čechy – před Bílou horou tvořili katolíci asi deset procent populace, po Bílé hoře bylo katolictví jediným povoleným náboženstvím.
Důraz na Písmo vedl k rozkvětu zejména severu Evropy, kde reformace převážila. Ačkoli národy katolického jihu – především Španělé, Portugalci – měly přístup ke zlatu a stříbru Nového světa, začaly zaostávat za zeměmi, v nichž panovaly méně příznivé klimatické podmínky a které byly až do reformace méně rozvinuté.
Nicméně druhá reformace měla silný očistný vliv právě na římskokatolickou církev. Zatímco papežové v době reformace a ve staletích před ní byli nezřídka především politici či dokonce válečníci, sto let po Lutherově vystoupení byla situace zcela odlišná. V církvi se prosadilo mnohem více kázně a opět v ní šlo o náboženské otázky, nikoli pouze o moc.
Velký posud nastal zejména ve dvacátém století. Už během devatenáctého století zvítězila na protestantských universitách liberální teologie a „biblická kritika“, a učení profesoři se předháněli ve vyznáních, čemu nevěří. Církve, které byly teoreticky založeny na zásadě sola scriptura, Písmo opouštěly, a filosoficky a politicky přejímaly spíše osvícenskou agendu, než aby hlásaly a žily biblické křesťanství. Hráz tomuto neblahému vývoji postavilo až letniční hnutí, které se zrodilo na počátku dvacátého století v Kalifornii, ale které se rychle šířilo po celém světě.
V katolické církvi nastal vývoj do značné míry opačný. Zatímco ve středověku tato církev bránila laikům, aby četli Bibli v rodných jazycích, ve dvacátém století se přístup k Písmu změnil a nápor osvícenství a liberalismu katolickou církev poškodil mnohem méně než církve protestantské. Kromě toho se katolické církvi podařilo integrovat charismatické hnutí, které je v určitém smyslu pokračováním hnutí letničního. Zatímco v dobách velkých reformátorů to byli protestanté, kdo (znovu)objevoval a hájil základní pravdy křesťanské víry, v druhé polovině dvacátého století to byli spíše katolíci, kdo tyto pravdy dál pevně držel.
V současné době čelí jak katolíci, tak evangelikálové (protestanté, kteří si podrželi biblickou víru) mohutnému náporu sekulárního humanismu na straně jedné a islámu na straně druhé. S „klasickými“ protestanty se již počítat nedá – ti většinou přejali agendu sekulárního humanismu. Jak to dopadne s katolíky, není rozhodnuto. Útoky zvenčí se jí snad podaří ustát; otázka je, zda sekulární humanismus a liberalismus nepronikne přímo do nitra církve. Čím si můžeme být jisti, je, že zde vždy zůstane „věrný zbytek“, který přečká všechna pronásledování.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 31. října 2020 Foto: Wikimedia Commons – Martin Luther
44 Komentáře
Honza
Kam se posunula Římskokatolická organizace ve světle Písma, to jak se skutečně změnil její přístup k Písmu, se každý může přesvědčit při čtení letáku s názvem „Plnomocné odpustky pro duše v očistci“ – viz link níže. Foto je ze dne 29.10.2017 (nejedná se o dílo z Photoshopu).
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=401341573615335&set=a.256079044808256.1073741826.100012184878992&type=3
https://www.youtube.com/watch?v=awlDnq3fYX8
Jiří Aron
Navazuji na předchozí praktický příspěvek Honzy. Na hodnocení reformace od Dana Drápala vidím nepochopení historické i současné teologické pozice „Římskokatolické organizace“.
1/ Ani dnes řkc teologové neuznávají dostatečnost díla Pána Ježíše Krista na kříži, On samotný jim nestačí na to, aby člověka spasil od hříchů k věčnému životu s Bohem a přivedl jej k Bohu do nebe. Viz poslední vydání řkc katechismu, kde se např. v par. 1498 učí, že „Prostřednictvím odpustků mohou věřící získávat pro sebe, ale i pro duše v očistci prominutí časných trestů, následků hříchů“. Tento paragraf je jeden z řkc teologických podklad pro Honzou odkazovaný leták s názvem „Plnomocné odpustky pro duše v očistci“.
Podobně předchozí paragraf, 1497: „Individuální a úplná zpověď těžkých hříchů s následujícím rozhřešením zůstává jediným řádným prostředkem smíření s Bohem a s církví.“
Dan Drápal přitom v článku tvrdí, že „Zatímco v dobách velkých reformátorů to byli protestanté, kdo (znovu)objevoval a hájil základní pravdy křesťanské víry, v druhé polovině dvacátého století to byli spíše katolíci, kdo tyto pravdy dál pevně držel.“
2/ Řím reformaci nikdy nepřijal (viz Tridentský koncil 1545-1563) http://www.reformace.cz/zod/tridentsky-koncil-v-cestine-cislo-94, cituji Kánon 12: „Jestliže kdokoliv říká, že ospravedlňující víra je pouhou důvěrou v Boží milost odpouštějící hříchy pro Kristovu zásluhu, nebo že jsme ospravedlněni pouze vírou; ať je proklet“.
Dan Drápal oproti tomu v článku píše, že reformace měla na řkc „silný očistný vliv“, že „se prosadilo mnohem více kázně a opět v ní šlo o náboženské otázky, nikoli pouze o moc“. Kázní a soustředěním na náboženské otázky vyniká i řada dalších náboženských organizací, ani tyto další skupiny se nesoustřeďují pouze na boj o moc.
3/ další tvrzení Dana Drápala, které nezakládá na pravdě, je zde: „V katolické církvi nastal vývoj do značné míry opačný. Zatímco ve středověku tato církev bránila laikům, aby četli Bibli v rodných jazycích, ve dvacátém století se přístup k Písmu změnil…“
Jako bývalý katolík mohu potvrdit, že až do konce 80 let jsem se nesetkal v řkc kruzích s osobou, vč. kněze, která by vlastnila překlad celé české Bible. Naproti tomu v protestantských rodinách a v církvích byla běžná Bible kralická a též zájem o první (nejdříve pašované) výtisky ekumenického překladu byl v těchto kruzích zcela zásadně odlišný, než byl v řkc. A i když zpětně procházím své zkušenosti po sametu, nevnímám ani dnes, že by řkc někde výrazněji podporovala čtení a studium celého Písma u svých členů.
5/ článek v závěru tvrdí, že „V současné době čelí jak katolíci, tak evangelikálové (protestanté, kteří si podrželi biblickou víru) mohutnému náporu sekulárního humanismu na straně jedné a islámu na straně druhé.“
K tomuto tvrzení chci ocitovat dva dokumenty:
a/ Nostra aetate, deklarace z 2. vatikánského koncilu (1965): „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem.“
b/ Lumen gentium, papež Pavel VI, (1964): „Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.“
Praktickým potvrzením tohoto řkc teologického přístupu jsou, mimo jiné, mezináboženská sekání v Assisi, se kterými začal papež Jan Pavel II. V Assisi jsou za účelem společných modliteb za dosažení světového míru s představiteli světových náboženství do řkc svatyní instalovány jiné, než křesťanské symboly a ty křesťanské jsou naopak odstraňovány.
Nejedná se tedy o „útoky zvenčí“, jak píše Dan Drápal, ale o praktickou spolupráci nejen s islámem, ale i se sekulárním humanismem (v ČR např. známý humanista a kněz T. Halík).
Olga Nedbalová
Tak nevím, zda jsem to správně pochopila, mě už pan Drápal asi odepsal. Patřím do Českobratrské církve evangelické, tudíž jsem zřejmě v kategorii klasická reformovaná církev a cituji „ti většinou přejali agendu sekulárního humanismu.“ Jsem členem staršovstva a nezdá se mi, že bychom přejímali tuto agendu. Já sama za sebe se hlavně nesnažím dělit lidi na ty, kteří jsou s námi a kteří jsou proti nám. Zároveň reaguji i na článek o tom, zda světit nebo nesvětit. Jakoby účelem víry bylo vytvoření odděleného prostoru, vysvěceného, kde si budeme spokojeně žít a nebudeme si zadávat se špínou světa (nenapravitelný hříšník). Myslím ale, že výzva nezadávejte si se špínou světa znamená něco úplně jiného. My se nemáme pošpinit svým hříšným chováním, ne tím, že budeme chodit za hříšníky a ukazovat jim Krista. A jak se můžeme pošpinit. K tomu nám může sloužit pasáž z Písma, kdy Ježíš na poušti je pokoušen Satanem. Satan Ho nepokouší, aby někoho zabil, něco ukradl. To pokušení je daleko rafinovanější. Nespoléhej se na Boha, spolehni se na sebe. Žádej obživu a o duchovní věci nepros. A nakonec pokušení – chtěj všechnu slávu světa. Nepátrej po Božím království, vždyť je to tak nejisté, ale podívej se, teď se před tebou skloní všechny národy. Díky Bohu, Ježíš všechna pokušení odmítá. A jak jsme na tom my?
Olga Nedbalová
A malá vysvětlivka, jak je to s pokušením spoléhej se na sebe. Ježíš je nabádán, ať se vrhne dolů, vždyť Ho přece Bůh zachrání. Ježíš správně namítá, že nebude pokoušet Boha. Proč by se měl bez příčiny, jen tak svévolně vrhnout dolů a přitom volat Boha? Tomuto pokušení můžeme podlehnout i my, Bože, jestli mě přijmou do vysněného zaměstnání, jestli se mé dítě uzdraví, jestli, jestli……….Dáváme Bohu podmínky, za kterých jsme ochotní věřit. Spoléháme se na své plány a ne na plány Boží.
Olga Nedbalová
A malý dovětek ,jak to vlastně funguje v ČCE – synod respektujeme jako nadřízený orgán ve věcech administrativních. Ve věcech víry pro naše sbory je nadále nejvyšší autorita Písmo. Jak vysvětloval náš farář rozdíly mezi katolíky a námi – pokud prohlásí ve věcech víry něco papež – jsou tím věřící vázáni. Pokud toto učiní náš synodní senior – tak si ho můžeme vyslechnout, ale pokud se nám to zdá v rozporu s Písmem, poslušností v žádném případě vázáni nejsme. Navíc náš sbor v Prusinovicích je proslulý tvrdými hlavami, což se mi nejdříve moc nezdálo, ale čím dál více se v našem sboru zabydluji. Společenství bratří a sester je pro mě hodně důležité a určitá zarputilost ve věcech Písma někdy není na škodu, jak jsem zjistila.
pavel v
Žel, byli papežové, kteří se považovali za neomylné, ale tato praxe byla již dávno opuštěna. Současný papež František sice také vydává encykliky, ale sám říká, že mají být námětem k přemýšlení a nikoliv dogmatem.
Zásada „sola scriptura“ se mi jeví mylná. Ježíš totiž apoštolům slíbil, že pošle Ducha svatého, který je uvede do celé pravdy, kterou v té době nebyli schopni absorbovat. Je to naprosto pochopitelné. Dnešní svět je v mnohém jiný než ten starověk, v němž žil Ježíš – vyvstávají závažné otázky, které si tehdejší lidé ani neuměli představit. Je to například otázka genetické manipulace – co člověk ještě smí a co je již za hranou. V Písmu o těchto otázkách pochopitelně nenajdete ani slovo. Můžete sice provést rozhodnutí „v souladu s duchem Bible“, ale to má daleko k „sola scriptura“.
Jiným příkladem, jak se dnešní svět liší, je otázka demokracie. Apoštol Pavel vyzývá křesťany, aby se dobrovolně podřizovali světským autoritám, které budou skládat účty ze svého panování. Kolik lidí vůbec pochopilo, že v demokracii se karta obrátila? Že těmi vládci (autoritami) jsme nyní my, běžní občané. A že také my budeme skládat účty z našeho panování. Například lidé, kteří dali hlas Hitlerovi, nesou spoluvinu na jeho vraždění. Také my máme před Bohem odpovědnost za zlo politiků, které jsme volili. Ani tím, že člověk nejde k volbám, se nevyváže ze zodpovědnosti. Díky jeho pasivitě se mohou vlády zmocnit bandité.
Olga Nedbalová
Myslím, že Ježíš se dívá přímo k našim srdcím. Tomu, kdo Ho upřímně hledá a volá, tak vždy odpoví. I když máme někdy pocit, že nás neslyší. Hlavní dvě přikázání známe. A pokud si sami vykládáme Písmo špatně, je to k naší velké škodě. Nakonec uškodíme nejvíce sobě. Já sama osobně se distancuji od prostého třídění – katolíci (špatní), evangelíci (dobří). Myslím, že si nás nahoře přebere sám Pán a věřím, že je k tomu nejlépe kvalifikovaný. A k otázce Sola Scriptura – Písmo je psáno tak, že i po 2 000 letech k nám hovoří stále aktuálním jazykem. Mně osobně se osvědčilo nad Písmem rozjímat. Ale to je věc každého věřícího, do jaké míry sám o sobě se chce Písmu věnovat. Na mém sboru se mi právě líbí písmácká tradice, hluboce mě to oslovuje. A také četba Písma mi dodává patřičný klid. Myslím, že cesta víry se ani nedá úplně sjednotit, aby všichni věřící konali úplně stejné úkony, měli stejné modlitby atd. I u nás ve sboru je vidět, že každý z bratrů a sester má jiné obdarování a jinak přispívá. Jsme údy jednoho těla a každý z nás má svou funkci. Ale hlavou by vždy měl být Kristus.
Konečný Fr.
Podřizovat se světským autoritám chápu tak, že církev nemá být opozicí státu a bojovat s ním o moc. Pro církev je nejlepší spolupráce se státem, který církvím poskytuje svobodu. A sola scriptura znamená, že v Bibli je obsaženo vše co člověk potřebuje znát ohledně spasení, Bible stačí.
pavel v
Spolupráce církve se státem se stala příčinou úpadku katolické církve. Na konci 4. století se křesťanství stalo státním náboženstvím . To byl začátek jeho konce. Spolupráce s politickou mocí těžce poškodila důvěryhodnost církve. Dnes je církev obviňována, že vedla (náboženské) války, že upalovala kacíře a čarodějnice. Ve skutečnosti války vedli panovníci a rovněž čarodějnice byly souzeny světskými soudy. Církev na těchto zvrácenostech nesla spoluvinu, ale její nepřátelé, například komunisté, jí přisuzují vinu celou. Dnes se středověké spojení trůnu a oltáře obnovilo v Rusku. Patriarcha moskevský a celé Rusi Kyrill (Vladimir Michajlovič Gunďajev) je Putinův přítel. Jezdí spolu lyžovat na soukromé Putinovo sportoviště v Soči. Ruská pravoslavná církev legitimizuje Putinovu totalitní vládu.
Konečný Fr.
Slovo spolupráce evokuje např. spolupráci s StB. Pokud stát dobře plní svou funkci, pak s ním církev nesmí bojovat třeba při hájení svých zájmů. Dnes spolupráce existuje – např. faráři působící ve vězení nebo armádě. Není to jednoduché. Farář v armádě dost těžko může kritizovat NATO nebo EU. A to by dle mého soudu měl. Tím by se z něho stal zrádce. Křesťan může tolerovat pouze obrannou válku a ne třeba agresi NATO v Jugoslávii nebo Iráku. Putin se snaží postavit Rusko na nohy a ochránit před úpadkovou západní liberální demokracií. V tom s ním souhlasím. Církev je v tomto jeho spojencem.
Eva Hájková
Existují dva druhy víry. Jedna sestává z formulací, které vytvořili jiní a my je přijímáme, protože se jim podřizujeme. Přináší to pocit jistoty. Je to vstupenka pro připojení se k velké skupině lidí. Přináší ulehčení v obtížném úkolu myslet samostatně a rozhodovat se. Tento typ víry k nám přichází zvenčí. Kvůli tomuto jsou lidé ochotni vzdát se i vlastní nezávislosti.
Druhý typ víry je založen na vnitřní zkušenosti. Je to jistota pravdy, která nemůže být dokázána rozumově evidentním důkazem, avšak je to pravda, kterou jsme si jisti na základě svých zkušeností a subjektivního svědectví.
Hebrejské slovo pro víru je „emunah, „jistota“ a též věrnost této vnitřní zkušenosti – jistotě. Jak je psáno zde https://www.chabad.org/library/article_cdo/aid/1398519/jewish/Emunah.htm
„popřít svou emunu znamená popřít kvintesenci svého bytí“
Proto Luther nemohl jednat jinak než jednal. Přitom krok, který udělal, nepřinesl jen dobré, ale přinesl i špatné. Ale těžko se tomu mohl vyhnout.
Jaroslav Rada
V principu to píšete správně, ale ta vnitřní subjektivní víra má také svůj teologický (technický), tedy racionální základ ve křtu v Duchu svatém. Není to věc jen čisté víry, ale jakéhosi „quasi-biomorfního aktu“, ve kterém jsme přímo „oplodněni“ v nitru své osoby jinou „cizí“ osobou, kterou je Duch svatý. Nevím, jestli Duch svatý může vstoupit do nitra člověka bez jeho pozvání jen na základě víry a zbožnosti. Pokud ano, tak ho měl i Luther.
Křesťanem se ale stává člověk, až když si uvědomuje Gal 2:20 (Nežiji už já, ale žije ve mě Kristus.) Když ovšem tohle uslyší stoupenec hnutí Harekrišna, řekne: „Tak to si rozumíme, naše hnutí je také cestou uvědomování si Krišny!“ Oni ho ale nikdy nepřijali dovnitř, do svého ducha jako jiného Ducha. To umí jen křesťanství.
Dnes se tato letniční zkušenost nahradila pojmem „Přijmout Krista“, ale pod tím si už může každý představit ledasco.
Dříve jsem se toho až lekl. Jak ve mě může bydlet Kristus Pantokrátor – světovládce? Bál jsem se, že ho svými nečistými (nechtěnými) myšlenkami zas vyženu ven. Ptal jsem se: „Pane, jak to vůbec ve mě můžeš vydržet?“ A Pán jako kdyby mi s nadsázkou odpověděl: „Na kříži to bylo horší.“ Pán se proto rozhodl jít na kříž, aby nás pak mohl zevnitř svým Duchem proměňovat. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Pokud nemáme tuto zkušenost vnitřního dialogu (ne jen víru), pak bychom měli zvážit, zdali jsme nepřijali jen nějakou ideologii, to je ten váš první druh víry.
Olga Nedbalová
Na kříži to bylo horší, toto svědectví se mi moc líbí ☺️, plně to odpovídá Ježíši. Taky s ním vedu obdobné dialogy. A neustále žasnu nad Jeho trpělivostí a milosrdenstvím, já bych toho sama se sebou nebyla schopna.
pavel v
Paní Evo,
připomněla jste mi C. G. Junga. Když se ho novináři ptali, zda věří v Boha, odpověděl: „Nelze říci, že v Boha věřím, já vím, že je.
Váš příspěvek souzní s knihou Morgana Scotta Pecka Nevyšlapanou cestou. Peck je psychoterapeut a při poznávání Boha více než ze svatých knih vychází z vlastních zkušeností.
Duchovní růst (duchovní zdatnost), což není nic jiného, než vidět svět takový, jaký opravdu je, může člověka přivést k Bohu. Nemůže mu sice přinést důkaz Boha ve vědeckém slova smyslu, může mu však přinést indicii. Tou je Boží milost, která není ničím neobvyklým. Vymyká se však obvyklým přírodním zákonům – zůstává zázračná a úžasná. Asi každý zažil příhodu, kdy neuvěřitelnou kombinací „náhod“ vyvázl z beznadějné situace a kladl si pak otázku, zda se opravdu jednalo o náhodu, nebo zda byl svědkem zázraku. V té chvíli byl přesvědčen, že mu pomohla nějaká tajemná síla. Autor také popisuje jev zvaný serendipita, což je „dar nacházet cenné, aniž bychom je hledali“. Jde o jinou formu milosti. Obecně je milost nabízena všem lidem, ale jen někteří ji využijí. Jedna z příčin, proč ji nedokážeme využít, je, že nedokážeme rozeznat cenu nabízeného daru. Jiným důvodem je přímo odpor k milosti Boží. Milost totiž přispívá k duchovnímu růstu a ten nás přibližuje k Bohu, ba vybízí nás, abychom byli jako On, ale to je pro nás zavazující – klade to na nás nové povinnosti. Je to naše lenost, kvůli níž milost odmítáme. A bez ohledu na to, jak jsme duchovně rozvinutí, máme v sobě vždy alespoň malou část osobnosti, která se nechce namáhat, lpí na všem starém a známém, bojí se jakékoliv změny, vyhýbá se bolesti a touží po pohodlí za každou cenu.
Jak již bylo řečeno, duchovní růst znamená pravdivé poznání světa. Stává se, že když učiníme nějaký „objev“, řekneme si: Vždyť je to vlastně úplná samozřejmost – já jsem to už dávno věděl, ale neuvědomil jsem si to. Ano, poznání často znamená uvědomování – přesunutí informací z nevědomí do vědomí. Psychoterapeuti jsou o existenci nevědomí skálopevně přesvědčeni, byť neví zcela přesně, co to je. Různé denominace pro to mají různá jména. Například pro křesťany je to Duch svatý. Autor knihy říká přímo, že nevědomí je Bůh, který je v nás, že jde o to, aby naše vědomí splynulo s nevědomím, tedy aby se jedinec stal Bohem a zachoval si při tom své vlastní vědomí, své „já“. V tom je smysl naší individuální existence. Přicházíme na svět proto, abychom jako jedinci vytvořili novou formu Boží existence. Bůh pak bude působit skrze nás – staneme se jeho prodlouženou rukou, staneme se i my dárci milosti Boží – budeme vytvářet lásku tam, kde nebyla – postrčíme celou evoluci lidstva kupředu. Získáme obrovskou moc, která však nemá nic společného s mocí politickou. Krásně to vyjádřil Augustin z Hippo: „Miluj a dělej, co chceš.“ Jinak řečeno: Je-li je to, co chceš udělat, motivováno opravdovou láskou, máš ničím neomezenou svobodu to učinit. Lidé obvykle jednají jinak. Tážou se: Co by tomu řekli druzí? Bude takové počínání odpovídat předpisům?
To jsou jen některé myšlenky z uvedené knihy. Vřele doporučuji.
Eva Hájková
Já jsem nedávno napsala na svůj facebook citát z knížky „Tak věříme“, který mě zaujal. Bylo to takhle:
„Někteří lidé věří, že dokážou jasně rozlišovat duchy a někteří docela realisticky berou svět takový, jaký je. Vždycky jsem si přál, aby existoval nějaký svatý Jiří, kterého můžeš jasně poznat podle svatozáře a který zabije draka, kterého samozřejmě poznáš už podle jeho páchnoucího dechu. Ale kamkoliv se ve skutečnosti podívám, drak má taky malou svatozář a svatý Jiří má dračí ocas. Takže čisté rozlišování nacházím jenom v knihách, ale v reálném životě nikdy. Vždycky je to smíšené. Jak často se pod záminkou dobra děje i zlo! Ježíš vždycky káral sebeuspokojení. Není pokaždé jasné, co je dobré a co špatné. Nedá se to chemicky čistě rozdělit. Vždycky je to smíšené.“
Jedna paní mi na to odpověděla: „Já mám svého „svatého “ Jirku …to mi nikdo nevezme.“
Myslela tím svého nedávno zemřelého manžela.
A já jsem jí odpověděla:
„Protože jste ho milovala. Takového, jaký byl. Možná, že všechno, co milujeme, můžeme ve svém srdci učinit svatým.“
Konečný Fr.
Zmiňovaná biblická kritika byla správná cesta, která je oprávněná i dnes. Správné myšlení je kritické myšlení , všeobecně, nejen pokud jde o Bibli. Nelze věřit všemu. Někteří věřící si myslí, že Adam byl konkrétní muž. Jiní se domnívají, že třeba ani nežil a za skutečně historickou postavu považují až Abrahama.
Adam Hladky
„.. tak evangelikálové (protestanté, kteří si podrželi biblickou víru) .. “
.. a jiní protestanté ne?
Ale ale, pane Drápale .. nepřipadáte si s těmi Vašimi evangelikály jako ta „jediná samospasitelná církev římskokatolická ?
Olga Nedbalová
ŘKC + evangelikálové = drží ještě pravou víru, ostatní = přejali agendu sekulárního humanismu. Navrhovala bych si jít společně hodit mašli, nic jiného nám asi nezbývá. Nebo, že bychom se zkusili ještě zeptat Ježíše, co On na to?
Konečný Fr.
Někteří křesťané sebe nenazývají evangelikály, ale třeba evangelíky. A já se domnívám, že asi není nutné, aby se evangelikály stali.
Olga Nedbalová
Vypadá to tady jako před volbami. Která ze stran je lepší? Já zůstávám ve sboru Českobratrské církve evangelické. Mám kousek do kostela, líbí se mi sborový život a jsem moc vděčná bratrům a sestrám ze sboru, že mi pomohli na mé cestě víry. Osobně si myslím, že je na tom dobře sbor, kterému se daří držet si Krista ve svém středu. Ať si každý pod tím představí, co chce. Navíc to není žádná soutěž, kdo je lepší, rychlejší, vzdělanější. Všichni se tak nějak snažíme dobrat pravdy v podobě Krista. A nemusíme si ani podrážet nohy, abychom doběhli první do cíle. Ježíš je trpělivý pastýř a čeká i na nás, pomalejší.
Olga Nedbalová
Naše vnímání Bible je ovlivněno i překlady, které nejsou vždy úplně dokonalé. Já jsem si na pomoc vzala sbírky kázání Jana Hellera, který byl vynikající biblista a specializoval se především na SZ a dokázal vysvětlit, jak se SZ promítá do NZ. V jeho kázáních se odráží vysoká odbornost a zároveň obrovská pokora, pokora před Bohem. Krásné je jeho kázání na Zj 22, jak čekáme na příchod Kristův. „Jedni se pilně modlí, jejich horlivost je často obdivuhodná. A přece si nemyslím, že by tím příchod Páně uspíšili. Jejich modlitby mají cenu především v tom, když je samotné utvrzují v trpělivém a věrném čekání. Ti druzí si vzpomenou, že by mu měli připravovat cestu, a tak se snaží vylepšovat svět. Jen někteří si uvědomují, že to není přesně totéž. Někdo to dělá s opravdovostí, je horlivý, vynalézavý i obětavý. Pokud se tím člověk cvičí v poslušnosti a obětavosti, je to dobré. Ale pokud si myslí, že svět kolem vylepší, ba promění natolik, aby se v něm začalo Bohu líbit a aby přišel o něco dříve, tak je to zase problematické. Komenský v závěru Labyrintu napsal: I kdyby nad světem sám anděl vládu držel, svět světem být nepřestane. My z něho, sami ze sebe, království Boží neuděláme.
Tak to máme jen tak trpně čekat a složit ruce do klína? Jistě ne. Je třeba se modlit, ale především o to, abychom nevešli v pokušení a namísto příprav nezapřahali Pána Boha do vozíčku svých tužeb. A je třeba se připravovat jeho cestu, ale především každý ve svém vlastním srdci, tedy pokáním, nebo civilněji řečeno odklízením všeho, co je v něm překážkou jeho příchodu.
Kdo to však poctivě zkusí, přijde s kajícným vyznáním. Vždyť já se ani neumím opravdově modlit a neumím v sobě samém tu cestu chystat. Ležím tu polomrtvý u cesty jako ten, kterého oloupili a přizabili na cestě z Jeruzaléma do Jericha. Kdo mi pomůže? Kdo mi přijde na pomoc?
Písmo na to odpovídá. Ten, který už přichází. Ten, k němuž voláš: Přijď brzo! Přijď rychle! Pojď, protože temnoty houstnou, k zoufalství jen krůček a mocnosti temnoty nás začínaní obléhat v naši nemohoucnosti i strachu.
Možná, že je tu blízko někdo, kdo mě má rád. Ale ani upřímná, leč jen lidská láska neuchrání před temnotou a marností, nicotou a smrtí. Přijď Pane Ježíši, ty mocný a živý, ty obětovaný a vzkříšený. Vždycky jsem k tobě volal málo, málo jsem ti chystal cestu ve svém nitru i kolem sebe. Poutalo mě sobectví a leckdy i svévole, moje viny a moje hříchy, má bída i nemohoucnost. Teď jsem v koncích. Nepřijdeš-li, zahynu! Přijď brzy! Přijď rychle!
Začneme-li takto volat a jsme pozorní, rozpoznáme, že nevoláme sami. Kolem nás je velký chór, který volá stejně. Tak volá církev – Nevěsta, které to vkládá do úst Duch svatý, a proto tak vlastně volá Duch sám (Zj 22,17). A kdokoliv slyší toto volání, ať se přidá. Ať řekne: „Přijď!“
Ten však, kdo nejen volá spolu s Nevěstou, nýbrž i pozorně naslouchá, slyší odpověď, tentokrát shůry (Zj 22, 20):
„Ten, od něhož je toto svědectví, praví: „Ano, přijdu brzo.“ A Boží svědek, který nám vše zapsal, připojil na závěr celé bible svou prosbu: „Amen, přijď, Pane Ježíši.“
Karel Krejčí
Miluj svého bližního jako sám sebe. Vše, co se děje kolem nás, v jakém prostředí žijeme, s kým žijeme a stýkáme se, to vše pro nás v daném okamžiku vytváří realitu a souhrn výrazu – bližní. Nic není náhoda, všechno má svůj význam, smysl a účel. Žijeme ve světě, který je možná ještě méně skutečný, než jsme schopni si připustit. Každý, s kým se setkáme, stává se nám více či méně bližním a my jsme nuceni zachovat k němu nějaký postoj, nějak zareagovat, nějak jednat. Tak to je Bůh – to je život a my jej tímto máme milovat a poznávat zase z opačné strany.
Olga Nedbalová
Ano, milovat svého bližního je důležité. Ale myslím si, v souladu s výkladem pana Hellera, té lásky sám od sebe není člověk schopen. Jen vedení Duchem Svatým můžeme pohlížet na bližního tak, jak to je to schopen Kristus. A skutečně odpouštět viny. Jistě, milovat někoho, kdo je nám sympatický a pomáhá nám, není až tak těžké. Ale jak milovat někoho, kdo mi ubližuje? To lze jen v Kristu.
Mirek P.
Lidově řečeno, reformace v dlouhodobém horizontu umožnila konec vlády jedné strany, navíc s využitím mocenského aparátu. Pro člověka je dobré nejen to, že si může vybírat, ale i to, že si musí vybírat, čemu uvěří ! Na jakém základě bude stavět svůj život. A my víme, že základ již byl položen a je jím Ježíš Kristus 1 Kor 3, 11-14. Jak kdo na něm staví a co obstojí, se ukáže až v onen den. I když to katolická církev mnohými nánosy tradice zastřela, pořád je zde základem Kristus ukřižovaný za naše hříchy a vzkříšený pro naše ospravedlnění. I Marián Kuffa, který tolik podléhá mariánským zjevením, učením o očistci ( což je takový katolický krok k universalismu ) pojmenoval svou službu Institut Krista Velekněze. A kněz či řeholník, který se opravdu oddělí od světa, je obrovským svědectvím a povzbuzením.
Stejně tak monopol evangelických církví po několik století ve Skandinávii mnoho dobrého nepřinesl. Zatímco tam, kde to neustále jiskřilo konfrontací ( anglosaský svět ), vznikaly nové obrodné proudy a hnutí. I z liberálních teologických seminářů vycházeli lidé, kteří se plně rozhodli následovat Krista ( A. Schweitzer, D. Bonhoeffer ). Bohužel, můžeme zde vidět i opačný směr – od Kanta a Hegela k Nietschemu a Heidegerrovi, kteří dokázali jen to, že filosofie, původně láska k moudrosti, je bez lásky k Bohu mrtvou naukou. Když V. Havel vyhlásil své heslo “ pravda a láska musí zvítězit na lží a nenávistí “ ( a on sám si nebyl jist, zda to má myslet zcela vážně ), hned mi došlo, že pravda a láska má šanci zvítězit, jen když jejím garantem bude Bůh. „Pravda je osoba“ a „láska je osoba“, osoba jménem Ježíš Kristus.
Olga Nedbalová
Dokud člověk sám nepochopí, jak je bídný, hříšný a sám nepoklekne před Bohem, dotud nemůže poznat pravdu o vykoupení skrze Krista. Z Krista se tak stane jen další postava – humanista hlásající pravdy o lásce. Naopak, pokud si budeme uvědomovat jen lidskou špatnost a zapomeneme na univerzální oběť Krista, zůstane z křesťanství jen silně depresivní nauka. Ale Boží plán vykoupení je dokonalý. Pevně věřím v Kristovu oběť a v Kristovo vítězství. A věřím, že Kristus nikoho neodsoudí nespravedlivě. Člověk někdy rád přidává a ubírá, obrací věc ze všech stran a filozofuje. Ale Kristus není ani filozof, ani humanista, ani psycholog. Kristus je Spasitel.
Olga Nedbalová
Milí bratři a sestry zde na KD. Připojuji ještě mou omluvu, když si tak zpětně pročítám své příspěvky, tak většinu věcí píši hlavně sama sobě. Vím, že hodně z Vás už je daleko přede mnou, kdežto já jsem teprve vylezla tak na první dva schody stezky ve skalách, která vede tam k vrcholu. Další věc – z důvodu současných omezení mi chybí kontakt na mé bratry a sestry ve sboru, jak jsem psala, jsme spíše tradiční sbor, tudíž se u nás on-line forma komunikace moc nevede. Tak si tady píši, co mám vlastně udělat a vypadá to, že jsem zdatný grafoman. Přeji všem Boží požehnání a do všech našich denominací – ať je Kristus v našem středu. A našim pastýřům (farářům, kazatelům) hodně trpělivosti a síly od našeho Pána, Ježíše Krista. To přeje ovečka, co má někdy hodně ostrý jazyk a dříve mluví, než myslí. Jestli tedy vůbec může mít ovečka ostrý jazyk 🙂
Karel Krejčí
Vaše angažovanost je zde velikým přínosem. Ale i ostatních – vždyť právě to je přece život.
Olga Nedbalová
Napadla mě teď jedna závažná myšlenka. Co my vlastně můžeme tomuto světu nabídnout? V souladu s komentářem Všeobecný úvod do Listu Rimanom jedině Krista spasitele (zachráncu). A pro koho tento Spasitel přišel. Pro toho, kdo pod vedením Ducha Svatého si uvědomí svoji vlastní hříšnost (nedostatečnost) před Bohem. Zřejmě nemáme nabízet nějaký jiný politický nebo sociální program. Velké nebezpečí spatřuji ve zkreslování této základní myšlenky. Člověk se může nějakým způsobem vykoupit sám (odpustky), stačí zajít do kostele v neděli. Může být sám se sebou spokojený. Tomuto nebezpečí ovšem nepodléhají jen věřící z ŘKC. I my evangelíci mám ve svých řadách lidi, kterým stačí jednou za čas zajít do kostele, absolvovat Večeři Páně a jít si zase po svém. A co evangelikáni – může tam být nebezpečí, že místo Krista začnou nabízet určité komodity – uzdravení, otěhotnění…..Do našeho sboru po jistou dobu docházeli manželé ze vzdálenějšího města. Najednou přestali chodit. Když jsem se ptala faráře, proč přestali chodit, odpověděl: „Mysleli si, že jim zařídíme miminko. A odešli rozhněvaní na nás a na Boha.“ Vím, že to není zrovna lákavý program – nabízet Krista ukřižovaného za naše viny, ale přidávat si zajímavější marketingové vychytávky může být taky hodně ošemetné.
Karel Krejčí
Snad největší poznání, které můžeme v tomto světě realizovat, je poznání nezasloužené, ničím nepodmíněné lásky. Je pravděpodobné, že každý ji zažije jiným způsobem, ale pokud ano – není většího pokladu. Pokud nám Bůh z jeho milosrdenství tuto zkušenost dá, uvědomíme si, jak jsme proti této lásce absolutně nezpůsobilí, hříšní, egoističtí, necitliví s kamennými srdci. Ano, největší a nejmocnější silou a hodnotou je poznat lásku, ničím nepodmíněnou, nijak zdůvodněnou, nijak zaslouženou – to je ten největší zázrak, který nelze lidsky nijak vysvětlit 🙂
Olga Nedbalová
Ano, máte pravdu, pane Krejčí. Zrovna jsem přemýšlela, že jsem ten svůj závěr pojala poněkud depresivně, Ježíš nám hodí kříž na záda a nějak se s tím poper. Což samozřejmě není pravda. Neustále nám pomáhá, buď kříž nese s námi (třeba i prostřednictvím našich bratří a sester), nebo náš kříž změní v radost. Klidně přijde a tak jak si vykládal u studny se Samařankou, dá řeč se mnou, obyčejnou ženou u plotny. Nebo se celou noc namáhám, lovím na moři a pořád nic. Už začínám mít obavy, zda vůbec bude mít rodina co jíst. A najednou přijde Pán, poradí ať síť hodím na pravou stranu a najednou mám tolik ryb, že stačí nejen pro mě, ale mohu se podělit i s dalšími bratry a sestrami. Ráda se podělím, protože mi Ježíš dal jednu velmi moudrou radu, ať moc neinvestuji do hmotných věcí, protože často reznou nebo se do nich pustí mol. Velmi praktické z pohledu hospodyně, nejlépe se stará o věci, které vůbec nevlastním :-)Vůbec celé Písmo, pokud ho čteme pod vedením Ducha Svatého, je velmi praktická a hlavně moudrá kniha. A Ježíšova láska, člověk stojí v úžasu, čím si on sám, tak hříšný, chybující, nedokonalý tak obrovskou lásku zasloužil. Lidsky to určitě nejde zdůvodnit, takže jen sám Pán ví, proč se rozhodl pro nás obětovat. A my můžeme jen neustále děkovat a alespoň střípky z Jeho lásky ukazovat i ostatním.
Jiří Aron
Moc hezky napsáno, děkuji! Kristus je ten jediný pravý Pastýř.
Ať Vám Bůh dál žehná.
Jaroslav Rada
Paní Nedbalová, vaše otevřenost a sdílnost mne dojaly tak, že mne přinutily reagovat. Netušil jsem totiž, že jste z ČCE a jste ve staršovstvu. Proto bych chtěl říct, nezlobte se na Dana Drápala, že vaší církvi přiřkl nějaké nedostatky. Myslel to obecně ve vztahu k vývoji všech církví v poslední době, ne k jednotlivcům. (Charismatik Pavol Strežo je katolík a mnohé nás evangelikály strčí do kapsy a je jistě veden Duchem svatým, aby od katolíků neodcházel.)
Evangelikálové nejsou denominace. Podle mne jsou to letniční = paktikující křest v Duchu svatém + mluvení v jazycích. Toto hnutí přišlo do Evropy asi před 80-ti lety. Na ně pak navázali charismatici = praktikující další duchovní dary (vzkládání rukou, uzdravování, vymítání a prorokování). A k nim se pak připojili evangelikálové = dávající kromě charismatických darů důraz také na společenství. Autoritu Písma uznávají (snad) všichni protestanté.
K evangelikálům se dnes hlásí tyto denominace: AC, CB, JB, KS, AS, BJB, ECM, SŽ, KřSb a částečně i adventisté sedmého dne (CASD) a slezští evangelíci (SCEAV). I mezi evangelikály jsou ale velké rozdíly v pojetí např. zakládání nových sborů, misijní činnosti v zahraničí, evangelizace, ale hlavně ve vedení sborů a pravomocí autorit od episkopálních (episkop = dohližitel) přes presbyterní (presbyter = starší) až po kongregační (kongregace = shromáždění). Kongregační jsou u nás snad jen KS (to jsem já), které před 30-ti lety založil právě Dan Drápal, tím, že s celým pražským sborem ČCE na Maninách od vás odešel „na volnou nohu“. Tak se nedivte. Jak to celé probíhalo popsal v třídílné(?) historii KS (I. Jak to všechno začalo, II. Léta růstu a III. Zlom). V té době od vás z ČCE odešel i celý sbor v Benešově do JB, jehož pastor je dnes biskupem JB. Naopak jiná část JB tehdy přešla pod vás (ČCE) jako tzv. Ochranovský seniorát. Jsem si jist, že těmto přesunům Bůh z milosti žehná. Každý má svobodu si najít to, co mu vyhovuje a cítil se být přijímán, nebo ještě lépe, kde ho Pán chce mít.
Znám evangelíka, který si po přečtení knížky „Říkali mu pan Letnice“ uvědomil, že takové dary u nich v ČCE nemají, hledal ve městě a dohodou přešel do JB.
To, že církev zesvětštěla neplatí dnes jen o ČCE, ale o všech církvích, charismatické nevyjímaje. I předůrazněné duchovní dary se mohou stát pouze přízemními. Sem patří nebezpečí jako jsou např.: „hnutí víry“ , evangelium prosperity a triumfalismus (tak to definoval jeden učitel z VOŠMT na EF). To vám v ČCE se asi stát nemůže.
Článek byl ale o reformaci a já si myslím, že je zaděláno na novou. Torben Sondergaard (velmi aktivní evangelista Boží mocí v Kodani) napsal knihu „Poslední reformace“ (volně ke stažení) a ten dělí reformaci jinak než Dan Drápal. První byla „Teologická“ a to byl Luther, druhá „Duchovní“, to byl John Wesley a třetí probíhá teď a to je reformace „Eklesiologická“ – čili nový přístup k tomu, co je církev. Každá reformace přinesla potřebu vzniku nového typu církve nebo také „Probuzení“ (ve smyslu mocného vylití Ducha svatého v ulicích měst). Pán ale ty staré typy nikdy nezatracuje a žehná jim dál, tedy i vašemu ČCE. Pokud máte letniční zkušenost křtu v Duchu svatém a smíte svobodně užívat duchovní dary (a vašemu pastorovi to nevadí), pak jste vlastně také evangelikálka a je dobře, když tam zůstáváte.
Jana Hellera neznám, ale podle toho, co píšete, mi to připomíná „Cestu poutníka“ od Budiana (též docela roztomile jako starší film na YouTube), kdysi mne to také oslovovalo, ale teď je to pro mne poněkud zastaralé, kalvinistické, pouze na svou osobní víru zaměřené a zcela bez charismat.
Já čtu o trochu jiné cestě: „Oheň na hoře – CESTA“ od Ricka Joynera (prorok), cesta, která podle mne velmi výrazně směřuje k nové reformaci, která se ovšem asi nebude líbit ani některým našim evangelikálním pastorům. Budou to ale nové věci, které svět osloví. Bible ještě nevydala všechna svá tajemství.
Tak jako se globalizuje svět (i viry), je třeba globalizovat i evangelizaci a to už nemůžou dělat pouze jednotlivci na ulici. Bude to úplně jiný typ církve, která přijde ve viditelné moci, a bude z generace lidí, kterým je dnes zatím asi tak 4-7 let.
Olga Nedbalová
Pane Rado, nezlobím se na Vás ani na pana Drápala. Myslím, že všichni hledáme Krista a snažíme se to dělat poctivě. Já mám opravdu moc ráda kázání Jana Hellera, viz. můj příspěvek z 1. 11. v 7:31. Také ráda čtu Komenského a přiznám se, že jsem tak trochu staromilec. Někdy jsem si dokonce představovala, jak sedím v chaloupce někde v horách s tajnými evangelíky nad Písmem, ovlivněně tak i trochu filmem F. L. Věk a postavou Žalmana. Nebo uklízím na kůru a tam vidím zarámované staré žalmy. Tak je jenom tak hladím rukou a říkám, jak ti naši předci dokázali být pokorní. Ale to neznamená, že nutně musíme být všichni stejní. Chápu mladé lidi, co chtějí sdílet Ježíše poněkud modernějšími způsoby. Nedávno jsem diskutovala celkem ohnivě nad komentářem Světit či nesvětit. Do jaké míry vadí třeba obrázky svatých na stěnách? A pak jsem si řekla, vždyť já mám taky takové pomůcky, nosím třeba v peněžence úryvky z Bible. Ne snad jako amulety, ale vždy, když potřebuji duchovní oporu a nejsem doma, abych vytáhla Bibli, tak vytáhnu ty útržky. Takže pokud bratři z ŘKC (myslím pan Dávid) bere kříž na stěně jako pomůcku k připomenutí Krista, tak jsem na tom v podstatě stejně. Pro mě stále zůstává Bible důležitá. Tím, že jsem staromilec, tak bych ji nejraději vůbec neupravovala. Přijde mi pořád aktuální a různé přidávání, ubírání může být spíše na škodu. A opět zdůrazňuje, že jsem laik, ale snažím se i poctivě studovat, třeba pan Áron mi doporučil vynikající komentáře k SZ a NZ. Určitě není na škodu Písmo studovat, vykládat, hlídat věrouku. Ale nemělo by nám to zakrýt náš osobní vztah s Ježíšem. A také bychom si měli dávat pozor na to, abychom Písmem neubíjeli bližního. Tak jak Ježíš vyčítá farizejům, že si mění zákon podle svého, aby nemuseli přispívat rodičům na obživu, tak si hned našli skulinku. Na druhou stranu, Ježíš pozná upřímnou víru. Já jsem třeba i řešila to, jak se dívat na uctívání Panny Marie. Jako evangelík vím, že to není to pravé ořechové. Ale protože chodím na Modlitby matek, které mám dohromady s katolíky, tak jsem se s tím musela nějak popasovat. Vždy přes léto chodíme do katolického kostela, přes zimu na evangelickou faru. Navazujeme na mezinárodní společenství, modlíme se za své děti a hlavně je odevzdáváme Ježíši. Hodně mých kamarádek je katoliček. Když je tzv. tridium, tak se mé kamarádky modlí i k Panně Marii. Já jen prostě sedím, poslouchám a rozjímám. Ale modlí se upřímně a zvláště na jedné sestře vidím, jak jí z očí září obrovská víra. Také jsem se s tím trápila, jestli tedy nepáchám nějaký hřích, ale pak jsem usoudila, že si to snad Ježíš přebere. Že vidí k srdci člověka, tak mu nebude vyčítat formální nedostatky. Ale má víra je hodně ovlivněna i tím, že jsem žena. Chápu, že vy muži více dbáte na formální stránku a má to tak i být. Prostě proto Bůh stvořil muže i ženu. Abychom se vzájemně doplňovali. I ve víře.
Jaroslav Rada
Paní Nedbalová omlouvám se velice, ale opravdu jsem si myslel, že vás Dan Drápal zarmoutil, když jste veřejně napsala: „…pan Drápal mne asi odepsal…“ a jinde: „Navrhovala bych si jít společně hodit mašli.“ Já to vzal ne snad doslova, ale vážně. Opravdu jsem vám chtěl pomoci a přiblížit vám, co všechno Dan Drápal pro charismatické (evangelikální) hnutí v Praze před 30-ti lety vykonal a proč byl nucen kvůli tomu s celým sborem opustit vaši denominaci. Vy odcházet nemusíte, ale pokud máte srdce otevřené a já jsem přesvědčen, že ano, mohla byste vědět, co všechno Bůh dnes dělá v církvi.
Pána totiž nemáme hledat celý život. Máme ho také najít, přijmout jeho Ducha (to je ta letniční zkušenost), chodit s ním a vstupovat do skutků, které pro nás Bůh připravil (Ef 2:10). To nejsou žádné mužské formality, ale ani žádné ženské emoce. Ani z jednoho si Evropa „na zadek nekecne.“
Bůh má také nějaké starosti a hledá, koho by poslal. Když se necháme véct Duchem k vyřešení těchto starostí, Bůh se postará o ty naše. Není to jistě úkol pro všechny, ale všichni by měli znát toto učení a podpořit ho alespoň modlitbou.
Olga Nedbalová
Pane Rado, já jsem ta ovečka, co má někdy ostrý jazyk. Navíc beru víru hodně citově, takže si prostě jen tak s Ježíšem povídám. Přiznám se, že k rozlišování jednotlivých denominací mám obdobný vztah jako k politice. Nevyznám se v tom a obsáhlé diskuse o tom, co a kdo je vlastně lepší ve mě působí spíše zmatek a úzkost. Což není chyba diskutujících, to je prostě moje povaha. Já se ve sboru ČCE cítím dobře i z toho důvodu, že tu mám sestry a bratry, kteří mi pomohli, když jsem v životě procházela náročným obdobím. Stačilo podání ruky, povzbuzující slovo. Nechat se vést Duchem, myslím, že mnoho věřících je vedeno Duchem, jen ty projevy nemusí být vždy úplně stejné. Mně v poslední době neznámí lidé říkají, že se tak pěkně usmívám, že jde ze mě zvláštní pokoj, že jsem tak hodná….Dokonce se mi někteří i rozplakali. Ale není to mnou. To je právě ta obrovská, ničím nezasloužená Kristova láska. Vždy jim říkám, že jsem věřící člověk a Pánem nad mým životem je Ježíš. To mu patří veškerá sláva a díky. Nutno dodat, že jsem nekonala žádné velké skutky, jen jsem pomohla drobným skutkem a přidala k tomu dobré slovo. Na druhou stranu, mně osobně bylo také takto bratrem, sestrou ve víře pomoženo. Hodně se mi líbí, jak to popsal pan Krejčí ve svém příspěvku (2.11., 19:06), ono poznání nepodmíněné lásky. A když ji člověk od Ježíše zažije, pak má sílu předávat ji dalším. To rozdělení na muže a ženy ve víře – spíše jsem to myslela tak, že muži více budou dbát na formální stránku víry. Ono asi není dost dobře možné, aby ve sboru si každý říkal a dělal, co ho napadne. To zřejmě vedlo i u prvotní církve ke vzniku různých pravidel. Je to vidět i z listů, adresovaných jednotlivým sborům. Třeba je zajímavé, že ve Zj. 3,7 je nejlépe hodnocen sbor ve Filadelfii, kde věřících není mnoho. A už se raději přestanu tady pokoušet amatérsky mluvit do církevního zřízení, protože to opravdu není moje parketa. A nakonec přidám nádherný apoštolský pozdrav. Přeji Vám i všem ostatním Milost a Pokoj od našeho Pána, Ježíše Krista.
Eva Hájková
Paní Nedbalová, to je dobře, že vám nevadí, když se někdo modlí k Panně Marii. Já si také myslím, že Bůh si naše nedokonalé modlitby přebere.
Sama jsem nedenominační křesťan (ale nikoliv podle Trumpa 🙂). Beru si něco od katolíků, něco od evangelíků či evangelikálů. Snažím se číst Bibli a vzdělávat se, jak umím.
Před časem jsem si koupila růženec. Ne že bych si myslela, že je to potřeba nebo že snad má růženec nějakou kouzelnou moc. Jenom tak. Podobně jako jsem si koupila křížek na stěnu. Dlouho ten růženec jen tak někde ležel. Nedávno jsem zjistila, že když vezmu růženec do ruky, daleko lépe se mi modlí. Asi to u mne podporuje soustředění. Prostě je to takový podmíněný reflex. Nevidím na tom nic špatného. Je to podobné, jako když se lidé chodí modlit na určitá místa, protože tam cítí lepší spojení. Málokdo je ostatně schopen modlit se třeba u rušné komunikace.
Před několika lety se mi zdálo nepochopitelné, že měl kdosi na WC citáty z Bible. Dnes už mi to připadá normální, ačkoliv sama je tam nemám. Vždyť Duch svatý nás neopouští ani tam.
Máte pravdu, že ženy mívají k Bohu trochu jiný přístup než muži. A možná bývají i méně „pod zákonem“. Zároveň je to možná i tak, že křesťané během svého života procházejí různými „vývojovými“ stádii, jak o tom píše Pavel Hošek https://proboha.cz/magazin/vira/brana-cb-cz/2020/09/lecebna-kura-intelektualni-pychy-moje-cesta-k-vire/
Olga Nedbalová
Paní Hájková, já mám zase takový divný pocit, tentokrát sama ze sebe. Zdá se mi, že k vyjadřování k některým věcem prostě nejsem kvalifikovaná. Nerada bych tady zakládala nějaké nové učení nebo tu plácala hotové nesmysly. Ale opravdu si myslím, že Ježíš vidí do našich srdcí. Nenakládá nám břemena, která neuneseme. A snad ani nemá daný nějaký formální způsob, kdy a jak se k němu modlit. Doporučuje jednoduchou modlitbu Otče náš, kterou mám velmi ráda. Obsahuje totiž všechno potřebné. Tady to mé prohlášení má ovšem jednu velkou chybu a to, že nejsem ani pastor, ani kněz, ani farář. K této stránce věci by asi bylo lepší, kdyby se vyjádřil někdo z výše jmenovaných. Když to takto praktikuji já, že si jen tak hovořím s Ježíšem, tak pokud je to špatně, padá to jen na mou hlavu. Nerada bych ovšem svedla někoho dalšího na falešnou cestu. Taky je v Bibli psáno, že těm, kdo zkreslují učení by bylo lépe, kdyby si uvázali kolem krku kámen a skočili do vody. I proto se tak modlím za všechny naše pastory, kněze, faráře, opravdu vás potřebujeme. Jinak budeme jen stádo ovcí, které jen tak bezprizorně pobíhá sem a tam.
Eva Hájková
Já jsem zrovna včera četla Ezechiela 34. Podle McDonaldova Biblického komentáře ke Starému zákonu (jestli mu dobře rozumím) to znamená, že Bůh sám se stává pastýřem svých ovcí namísto někdejších pastýřů.
„Můj služebník David je bude pást“ prý znamená odkaz na Pána Ježíše.
Nejdůležitější je tedy vztah mezi každou ovečkou a Ježíšem.
Olga Nedbalová
To by odpovídalo i tomu, že nakonec každý sám za sebe budeme stát před Ježíšem. A pamatuji si, že kdysi jste paní Hájková říkala, že nejdůležitější je láska (myslím se to týkalo výkladu různých biblických pasáží). Také jsem přemýšlela o ženách v NZ. Marie sedí u Ježíšových nohou a naslouchá mu. Ježíš mluví se Samařankou u studny. Ježíš odpouští cizoložnici. Ježíš zde nedělá žádné rozdíly mezi muži a ženami, jak to bylo v té době obvyklé. Obrací se k ženám stejně jako k mužům. Ženy zpovzdálí přihlížejí, když je Ježíš ukřižován. Ženy se vypraví potřít Ježíšovo tělo. Ježíš Kristus vstal z mrtvých časně ráno v neděli. Nejprve se ukázal Marii Magdaléně. My ženy možná spíše více říkáme, co cítíme k Ježíši. Neznamená to, že muži by nebyli nadáni stejnou láskou k Ježíši, jen někdy možná mají více zábran lásku vyjádřit. A přiznám se, mě zpočátku mé cesty víry ani nenapadlo, že by bylo něco špatného přímo hovořit k Ježíši. Jsem asi celkově taková drzá, prostě jsem zrovna šla rovnou za Ježíšem. Rabbi, co ty na to?
Eva Hájková
Ano, já věřím, že láska je důležitější než mravnost. A myslím si, že se pro to v Bibli najde dost podkladů.
Také se mi zdá, že Ježíš vůbec nedělal rozdíly mezi muži a ženami. Představte si, jak strašné drzosti se dopustila žena trpící chronickým krvácením. Vždyť tehdy byl dotek s krvácející ženou pro Židy strašné tabu. A přece nebyla odmítnuta, ale naopak pochválena za svou víru.
I Samařanka se divila, že s ní mluví, neboť, jak je psáno, Židé se se Samařany nestýkali. Neodbyl dokonce ani Syroféničanku.
Ženy, které se pohybovaly v jeho blízkosti, byly jeho přítelkyněmi. A ano, ženy zůstaly nedaleko kříže, když muži utekli. Ženy se vypravily ke hrobu. A ženě se Ježíš po vzkříšení ukázal jako první. Protože Marie Magdaléna přišla za učedníky se zvěstí „viděla jsem Pána“, byla později církví nazvána apoštolkou apoštolů (apostola apostolorum).
Jak velká změna to byla oproti dřívějším dobám! Mojžíšův zákon byl určen vlastně jenom mužům. Ženy v něm byly jen objektem, za který muž odpovídal. A najednou se Bůh obrací i k ženám. Podobně jako bylo novinkou, že se obrací k pohanům.
Maja
Je úžasné, jak se u článku rozjela obrovská diskuse 🙂 . Všem vám přeji plnou jistotu, že Bůh je s vámi i se všemi ostatními lidmi na světě, protože tomu já nejen věřím, JÁ TO VÍM, On to řekl. Toto uvědomění, si myslím, je na světě ta největší jistota. Poznání může mít každý jiné a postupně v něm může růst. Zdravím vás!
Olga Nedbalová
A je úžasné, že se můžeme navzájem utvrzovat ve víře a společně chválit Pána. Jak muži tak i ženy. Protože ke komu jinému bychom šli než k Ježíši. On má slova věčného života.
Jiří Kouba
Pro br. Radu: jen taková korekce-letniční hnutí staršího ražení znalo plnost darů a neomezovalo se jen na jazyky. Odlišnosti ale byly, teologické i kulturní.
Adam Hladky
„V současné době čelí jak katolíci, tak evangelikálové (protestanté, kteří si podrželi biblickou víru) mohutnému náporu sekulárního humanismu na straně jedné a islámu na straně druhé. S „klasickými“ protestanty se již počítat nedá – ti většinou přejali agendu sekulárního humanismu.“
.. ..aneb každá liška chválí svůj ocas.
Dane, Dane .. trochu objektivity by Vám neuškodilo.
Zrovna předevčírem jsem při reakcích na Deň reformácie narazil na Lutherúv požadavek upalovat čarodějnice, protože „Čarodějnici nenecháš naživu“ (Ex 22:17) a Sola scriptura.
Takže ano .. já jako člen ČCE se hlásím k „sekulárnímu humanismu“ .. a ne k upalování čarodějnic dle požadavku Zákona.