Nepodařilo se mi zjistit, kdo s tím návrhem vlastně přišel. Nicméně odborníci na zemědělství a zejména zemědělci hospodařící na velkých pronajatých plochách diskutují o tom, zda by měli mít ti, kdo na těchto polích hospodaří, předkupní právo.
Je za tím svůdná socialistická a komunistická myšlenka, která je variantou téhož principu v jiné oblasti: „Stroje patří těm, kdo na nich pracují.“
Proč na svých polích nepracují ti, kdo je vlastní? Bylo by to přece logické!
Vysvětlení leží v minulosti: V Československu byla pod komunistickou vládou provedena „kolektivizace zemědělství“. Byla to vlastně maskovaná krádež, o čemž svědčila skutečnost, že probíhala často násilně.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Írán a atomové zbraně
V rámci restitucí došlo i na vracení jak polí a luk, tak někdy i zařízení a nemovitostí a dokonce i zvířat původním vlastníkům nebo jejich dědicům. Byla to nesmírně složitá operace, a je s podivem, že se celkem zdařila.
Část restituentů začala pracovat na vracených statcích. Mnozí ale byli již příliš staří a na nový začátek se necítili. Jiní již dávno pracovali v jiných oborech a návrat do doby před kolektivizací pro ně z nejrůznějších důvodů nepřipadal v úvahu. Co tedy s polnostmi, které měly staronového vlastníka, ale ti přitom na nich pracovat nemohli nebo nechtěli? Nasnadě bylo logické řešení: Pronajmeme půdu těm, kdo na ní pracovat mohou a chtějí. Výsledkem je stav, který je v Evropě ojedinělý.
Mnohá družstva se přeměnila v podnikatelské subjekty, které nyní pracují na obrovských plochách. Rodinné farmy mají v českých podmínkách často výměru přibližně mezi 20 až 100 hektary, přičemž menší rodinné hospodářství se běžně pohybuje kolem 30 až 70 hektarů. Na druhé straně velké zemědělské společnosti hospodaří zpravidla na stovkách až tisících hektarů půdy. Není výjimkou podnik o velikosti 800 až 1500 hektarů, někdy i více. Jen malé procento velkých podniků přitom obhospodařuje značnou část zemědělské půdy v České republice.
A nyní se diskutuje o tom, že pokud by nějaký vlastník chtěl svou polnost prodat, měl by předkupní právo mít ten subjekt, který na jeho polnostech hospodaří.
Určitou logiku by to mělo, ale když se nad touto otázkou jen trochu zamyslíme, poměrně rychle musíme dojít k závěru, že takový zákon by vlastně zbavil vlastníky jejich majetku, a tudíž by – pro drsné porušení vlastnických práv – byl protiústavní.
Jenže… Jenže zemědělská lobby má u nás obrovskou sílu. Vlastníci ve sporu s nájemci zpravidla tahají za kratší konec. Kdyby onen plánovaný zákon prošel, měl by vlastník jen dvě možnosti: Buď neprodat, nebo přistoupit na cenu určenou nájemcem. Důsledkem by patrně bylo, že beztak obří zemědělské kolosy by se ještě zvětšily a docházelo by jen k další koncentraci majetku v rukou několika oligarchů. Kdo by na tom asi nejvíce vydělal? Hádejte, smíte třikrát.
Doufám, že si všichni zúčastnění uvědomí, co by to znamenalo. V jedné věci by záleželo na znění zákona: Pokud by to dikce zákona dovolila, mohla by značná část zemědělské půdy skončit v majetku velkých zahraničních společností.
Konkrétní znění zákona patrně ještě není na světě. Doufám, že tento návrh se do Parlamentu ani nedostane. A pokud ano, že bude zamítnut. Zásah do vlastnických práv je velmi vážný a nebezpečný. Proto tuto záležitost pozorně sledujme.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 21. března 2026 Foto: Pixabay
