Dan Drápal: Modlitba – druhá křesťanská disciplína

Před časem jsem napsal článek o disciplíně první, totiž o našem vztahu k Písmu. A dá-li Pán, napíšu ještě článek o disciplíně třetí, totiž o společenství.

I když někteří lidé mají pocit, že hledají Boha, ve skutečnosti by ho nehledali, kdyby Bůh nejprve nehledal nás. Bůh k nám promlouvá. Volí k tomu různé prostředky, z nichž Písmo je zdaleka nejdůležitější. Jistě, Bůh k nám může promluvit skrze své proroky a učitele. Může nám něco sdělit ve snu. Může nás oslovit i skrze jiné knihy, než je Bible, a snad se dá (s velkou opatrností) tvrdit, že k nám může promluvit i skrze okolnosti. Bible je ovšem jeho nejdůležitějším prostředkem.

Skrze modlitbu my promlouváme k Bohu. Modlitba má řadu poloh. V modlitbě děkujeme, prosíme o vysvobození, v modlitbě se přimlouváme za druhé nebo Boha oslavujeme.

Chci ale psát především a nejprve o tom druhu modlitby, který považuji za nejdůležitější. Nazývám ho „vylévání srdce před Bohem“. (Mně samotnému to zní poněkud pateticky, ale zatím jsem nenašel lepší stručný název.) Je to vlastně velmi jednoduché: Mluvím s Bohem o všem, co prožívám a co mě potkává.

Nejlépe je začít hned ráno. Krátce se modlím, hned když vstávám. Taková modlitba je cosi jako „houslový klíč“ pro celý den. Připomenu si, že jsem Boží syn. Poděkuji za odpočinek. A prosím, aby mě Bůh chránil a provázel celým dnem, který právě začíná.

Varuji: Nezačít takto den s Bohem je velice nebezpečné!

Mám tu výsadu, že jsem do značné míry pánem svého času. (Nebylo tomu tak vždycky, a tak soucítím se všem rodiči malých dětí, lidmi pracujícími na směny, lidmi postrádajícími soukromí atp.) Proto se mohu hned po snídani věnovat přímluvám. O těch ale v tuto chvíli psát nechci.

Důležité je pomodlit se za vše jen trochu důležité, o čem víme, že nás ten den čeká. Někdy jsou to závažné věci – přijímačky na školu, pohovor s novým potenciálním zaměstnavatelem, řešení nějakého vztahového problému. Jindy jsou to věci méně závažné – účast na třídní schůzce neproblematického dítěte, koupě dárku pro příbuzného, který má narozeniny, setkání s objednaným řemeslníkem atp.

Během dne nás zpravidla potká několik neplánovaných věcí. Některé mohou být nepříjemné – třeba když nám ujede vlak nebo když nám vichřice poničí střechu. Jiné mohou být naopak příjemné – třeba když potkáme starého kamaráda, kterého jsme léta neviděli. Na tato setkání a na tyto otázky jsme se nemohli „modlitebně připravit“, protože jsme nevěděli, že k nim dojde. A právě v takových situacích je modlitba velmi důležitá. Nebudeme-li v takových situacích hledat Boha, můžeme nadělat hodně škody – nebo naopak propásnout skvělé příležitosti.

Důležité je umět se zastavit – pokud to jen trochu jde. Tak jsem si kupříkladu zvykl neodpovídat na e-maily nebo SMS obratem, pokud v nich jde o víc než o neutrální informaci. Bohužel i křesťané si napíší někdy hodně ošklivé věci. Domnívám se, že kdyby se po přečtení e-mailu, který je vytočil, dokázali zastavit a „vylili své srdce před Bohem“, tzn. řekli Bohu, co prožívají a co je vytočilo, dospěli by k závěru (nebo by „slyšeli Boha, jak jim říká“), že bude lépe, když s odpovědí potkají do druhého dne. V některých případech možná dospějí k závěru, že bude lépe, když nebudou reagovat vůbec. A pokud nás někdo vytáčí hodně často, doporučuji se za takového člověka pravidelně modlit. Někdy si vyprosíme lásku k němu, jindy mu dokonce dáme za pravdu – a v některých případech naopak dojdeme k závěru, že je lépe styky přerušit úplně. V každém případě je klíčové tyto momenty „promodlit“, jak se říká mezí námi charismatiky, a nenechat je jen tak být. Pokud o takových věcech nemluvíme s Bohem, může se v nás hromadit zášť, aniž si to uvědomujeme.

Nemohu tvrdit, že mě samotnému se vždy daří na nepříjemné události či nepříjemná setkání reagovat modlitbou. Ale pokud mohu sám sebe posuzovat, jistý pokrok u sebe registruji. Píšu to proto, abych nepůsobil dojmem člověka, který už to má „všechno zmáklé“, a současně abych vám dodal naději. Mluvím o křesťanské „disciplíně“, a toto slovo považuji za vhodné. Toto slovo znamená jednak „obor“, jednak „kázeň“. Souvisí se slovesem disco, učím se, a se slovem discipulus, učedník. Tím je vyjádřeno, že toto „vylévání srdce před Bohem“, tato modlitební reakce na události všedního dne, nám není zcela přirozená – musíme se jí naučit, což vyžaduje kázeň. Pokud ale chceme „překonávat zlo dobrem“, jak nás vyzývá apoštol Pavel, nezbývá než začít trénovat.

Je skvělé, když se někdo hodně přimlouvá, je skvělé, máme-li různé „sborové modlitební“, je skvělé, zapojíme-li se do modlitebního prstence nebo modlitebního řetězu. Ale „vylévání srdce před Bohem“, které se v tomto článku snažím popsat, bych tomu všemu předřadil. Protože jedině když žijeme svůj život před Boží tváří a ihned „unebujeme“ všechny nepříjemnosti a zbavujeme se břemen, která nepocházejí od Otce, nýbrž od nepřítele, přijdeme na společnou modlitební v Božím pokoji, připraveni přijímat Boží zjevení a přimlouvat se se srdcem plným lásky.

 

Autor: Dan Drápal, je teolog a publicista  Foto: CC Search – ilustrační, americký voják počas Narodního dne modlitby 

Kategorie: Komentáře

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář