Dan Drápal: O restitucích pro křesťany

O restitucích toho bylo v poslední době napsáno mnoho. I na Křesťanu dnes vyšla řada článků, s nimiž v podstatě souhlasím. Nicméně chci upozornit na jeden aspekt, kterému se, pokud jsem něco nepřehlédl, články na toto téma nevěnují.

Na úvod připomenu, že

  1. Již v první polovině devadesátých let jsem vyzýval všechny církve, aby se jakýchkoli nároků na vrácení ukradeného majetku vzdaly, protože se to obrátí proti nim. Předpovídal jsem, že se celá věc potáhne a výrazným způsobem podváže evangelizační věrohodnost církví. (Tehdy jsem ovšem odhadoval, že spor o restituce se potáhne nějakých osm let, nikoli pětadvacet.)
  2. Vždy jsem byl proti tomu, aby stát církve financoval, a když jsme zaregistrovali Církev Křesťanská společenství, o státní finance jsme nežádali, a to z principu.

 

Současné spory se týkají již ani ne tak oprávněnosti, ale výše náhrad. Komunisté a jejich spojenci vědí, že restituce už nelze zcela zrušit, a jde jim jen o to, církve maximálně poškodit. Možná si řeknete, že nějakému Drápalovi to může být jedno, když na nic nárok nemá a o státní příspěvek nikdy nestál. Jenže celá věc má určitý duchovní rozměr, který se týká nás všech.

Celá kauza restitucí skončí tím, že nastane naprostá odluka církve od státu, což považuji za velmi žádoucí. Nepřátelé církve, kteří zpochybňují jakékoli finanční nároky církve, nemluví o tom, že stav, kdy stát financoval církve, byl církvi vnucen, a to komunistickou vládou v roce 1949. Církev byla připravena o majetek s tím, že stát se postará o platy duchovních. Jaká byla motivace komunistických mocipánů, není těžké odhadnout. Státní financování bylo prostředkem kontroly duchovních – finance byly vázány na tzv. „státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“, a kdo ho nedostal, nejen že nedostal plat, ale nesměl vykonávat „duchovenskou činnost“, pod níž mohla komunistická justice zařadit prakticky cokoli, co se jí nelíbilo nebo co se jí zdálo podezřelé.

Domnívám se, že přes určitý počáteční šok by to po sametu šlo i bez restitucí. Církev je natolik silná, nakolik jsou schopni a ochotni její provoz financovat její členové v dané chvíli – tedy např. v daném kalendářním roce. Kdyby restituce nebyly, dělaly by toho církve mnohem méně, nicméně morálně by byly mnohem silnější. Ale budiž – stalo se.

Že s návrhem na zdanění restitucí přijdou komunisté, jistě nikoho nepřekvapilo. Ti svou nestoudnost prokazují opakovaně a není třeba na ni nějak zvlášť upozorňovat. Církvi chtěli škodit vždy, a když k tomu dostali příležitost, tak některé duchovní povraždili a jiné persekvovali. Jde mi nyní o ty, kdo je v jejich hanebném počínání podporují, respektive o jejich voliče. Tedy o voliče SPD, sociálních demokratů, hnutí ANO a prezidenta Zemana.

A nejde mi nyní ani tak o to, že tyto strany (a pan prezident) škodí církvi jako takové. Jde mi o to, že tyto strany, potažmo prezident, zásadním a flagrantním způsobem zpochybňují právní stát. Právní stát předpokládá, že smlouvy a zákony platí. Pokud jsou s nástupem každé nové vládní garnitury zpochybněny smlouvy uzavřené vládou předchozí, vzniká právní nejistota. Ti, kteří volají k revizi či přímo zrušení stávajících smluv – a může jít o zcela jiné záležitosti, než jsou církevní restituce – vytvářejí právní nejistotu a prohlubují nedůvěru k právnímu státu jako takovému.

Argument, že za Nečasovy vlády prošly restituce většinou jediného hlasu, je irelevantní. Pravidla buď platí, nebo neplatí. Demokracie je z devadesáti procent procedura. Někdy nepříjemně zdlouhavá. Ano, tam, kde je diktatura, se zákony schvalují mnohem rychleji – a diktátor je může dle libosti měnit, třeba i retroaktivně. Žil jsem od sametu v dojmu, že něco takového nechceme.

Tomio Okamura a jemu podobní mluví o záchraně evropské civilizace. Nyní již naprosto neoprávněně. Jestli něco potřebujeme chránit, tak je to právě právní stát. To je něco, na čem se může shodnout levice i pravice, ba i věřící i ateisté.

V prezidentu Zemanovi někteří křesťané viděli novodobého Kýra. Zastane se prezident Zeman čínských křesťanů, aby nebyli vráceni do země, kde mnozí křesťané za svou víru umírají v pracovních táborech? Silně pochybuji. Vy, kdo jste ho volili, zamyslete se nad důsledky této volby. Bylo přece předem jasné, že pan prezident se chce v Číně učit, „jak stabilizovat společnost“. V Číně to znamení pronásledování všech jinověrců. Dávám přednost svobodě slova a právnímu státu.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi podílet?

 

Autor je teolog a publicista  Foto: pixabay, ilustrační

 

Tags: ,

8 Komentáře

  1. Karel Konečný

    Článek je dobře napsaný. Nechci si nijak přisazovat, ale to chování naší vlády může mít vliv třeba i v oblasti arbitráží a všelijakých nároků k České republice, protože se druhá strana může domnívat, že vláda je rozumově omezená.

    Odpověď
  2. Karel Krejčí

    Pozastavil jsem se nad autorovým upozorněním na „duchovní rozměr“ vlastního sporu, čemuž se dost divím nebo jej asi špatně chápu. Pod touto kvalitou si představuji skutečný duchovní rozměr, který podle Písma v první řadě náleží církvi, jako Kristově nevěstě. Podle úrovně sporu a jeho předmětu, nic nenasvědčuje, že by si církev byla vědoma této jedinečné role a z ní i vyplývajících vlastností a ctností, které by měly charakterizovat nevěstu, ozdobenou bělostným závojem. Církev si sama naběhla a nechala se omezit modlou majetku a financí a nyní spatřuje viníky všude kolem sebe.
    Opět, pouze politický rozbor …

    Odpověď
    • Souhlasím, Tato kauza má politický, nikoli duchovní rozměr. Duchovní rozměr by se dal stručně vyjádřit například takto:
      „Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“

      Ale chci věřit, že církev snad použije majetek aspoň k nějakým Bohu milým záležitostem.

      Odpověď
  3. 1/ „Možná si řeknete, že nějakému Drápalovi to může být jedno…“ Autor výroku je nejen teolog a publicista, ale také politik strany KDU – ČSL https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-koho-budu-volit/
    Kteří asi politici mají největší zájem na udržení současné podoby restituci a podpor od státu?

    2/ „Jenže celá věc má určitý duchovní rozměr…“. O duchovním rozměru by se všem lépe uvažovalo, pokud bychom. všichni souhlasili se závěrem, že současná výše podpory je dílem jen spravedlivého Boha, bez spoluúčasti nespravedlivých politiků. Problémem je, že ne každý se s takovým závěrem zcela ztotožňuje.

    3/ ‚Žil jsem od sametu v dojmu, že něco takového nechceme.“ Nikdo přece nechceme návrat k diktatuře. Ale ani návrat k takovým diktaturám, které se vyskytovaly tam, kde se církve rozhodly spojit se pro prosazování svých zájmů se světskou mocí, s politikou.

    Odpověď
  4. Jsem hluboce přesvědčený, že bez státního financování by to opravdu objektivně veljká část české církve po revoluci nedala. Pro mnoho denominací by to znamenalo kolaps. Možná někdo myslíte, že by to bylo jen dobře. To také býval dříve postoj autora. Uvědomte si ale, prosím, že třeba průměrný věk členů řkc je cca 70 let. Jsou zde velké denominace s drtivou převahou důchodců.
    Tento postoj mi připomíná jednoho kazatele, který v kázání vyučoval, že důchodci se mají vzdát svého důchodu od státu a žít prací a vírou- Bůh se o ně postará.

    Odpověď
  5. S něčím souhlasím a s něčím ne. Např. je podle mne zcela postavené na hlavu toto: „Argument, že za Nečasovy vlády prošly restituce většinou jediného hlasu, je irelevantní. Pravidla buď platí, nebo neplatí. “
    V demokracii je přece zcela běžné, že jedna strana zákony vytváří a druhá je mění. Pokud by tomu tak nebylo, NEBYLA by to demokracie, ale jasná diktatura. Navíc každý, kdo to sledoval, ví, že restituce prosadila nejnenáviděnější vláda od r. 1989 a to hlasem jediného poslance, kterého přivezli z vězení. Je tak jasné, že z morálního hlediska jsou restituce prosazeny úplně stejným způsobem, jako kdysi komunisté tento majetek získávali.
    Je proto zcela oprávněné, že se někdo snaží o jejich revizi, protože v případech některých církví se opravdu o žádné restituce nejedná, ale je to jasný dar. Jak může apoštolská církev, která tu před rokem 1989 nikdy neexistovala, dostat jako „restituce“ 1,5 miliardy Kč. A takových církví je víc.

    Odpověď
    • No, tak apoštolská církev tu existovala, akorát nebyla „povolena“. Naštěstí církev může existovat, i když ji stát nepovoluje, a to platí i pro jiné církve, než je apoštolská.
      Já si také myslím, že AC dostala neúměrně mnoho, a že bylo lepší nežádat. Ale proč nějaké dostala, je nasnadě: Podle církevních zákonů, které platily za komunistů a pak se změnami až do roku 2002, měly církve nárok na státní podporu. Zákon o restitucích se netýkal jen vracení něčeho, ale i přechodu na plnou odluku státu a církve. Proto bylo třeba nějak vypořádat i církve, které před rokem 1989 žádné nemovitosti nevlastnily.
      Pokud v demokracii platí, že jedna strana zákony vytváří a druhá je mění, pak se smiřme s právní džunglí, která u nás vládne, a díky které trvá stavební řízení 7 – 9 let, a smiřme se i s tím, že nemáme žádnou důchodovou reformu. Demokracie vyžaduje i dobrou vůli, bez ní to prostě nejde. Není-li dobrá vůle, pak se čeká na církevní zákon 12 let a na restituce 25 let. A vozí se poslanci z vězení.

      Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář