„Lidé v bohatých západních demokraciích jednoduše nemohli zůstat prvními lidmi v dějinách, kteří nemají žádné vysvětlení pro to, proč jsme tady, a žádný příběh, který by životu dával smysl.“
Tímto citátem z Murrayovy knihy Šílenství davů jsem zakončil jeden ze svých předchozích článků. Byl jsem z několika stran požádán, abych tuto myšlenku vysvětlil a rozvedl.
Douglas Murray není křesťan, nicméně jeho myšlenka koresponduje s jednou z hlavních myšlenek křesťanského autora Johna Eldredge, která se vine několika jeho knihami a které se nakonec tematicky věnovat v útlé, leč hluboké a důležité knížce nazvané příznačně Velký příběh. Tuto knížku vydalo před lety nakladatelství Návrat domů (u příležitosti patnáctého výročí své existence) a je již dlouho beznadějně rozebraná.
Oním velkým příběhem není nic jiného než křesťanské dějiny spásy. Je to velký příběh o Ježíši Kristu. V tomto příběhu je hlavní hrdina, je v něm padouch (Boží nepřítel), je v něm láska, je v něm smrtelné nebezpečí, je v něm oběť, je v něm obnova – vzkříšení. John Eldredge upozorňuje, že všechna významná umělecká díla obsahují více nebo méně prvků tohoto příběhu, všechna se mu vlastně do větší či menší míry podobají. A samozřejmě mnohá se od něj odchylují způsobem, který můžeme považovat na nepatřičný.
Do velkého příběhu Boží lásky, která se rozhodne zachránit člověka, můžeme vstoupit a můžeme v něm najít své místo. Anebo také nemusíme – můžeme se rozhodnout, říká Eldredge, že budeme hrát svůj vlastní příběh. Můžeme se rozhodnout, zda budeme hrát malou roli ve Velkém příběhu, nebo zda budeme hrát velkou – dokonce hlavní – úlohu ve svém malém příběhu.
Když jsem uvěřil v Ježíše Krista, vstoupil jsem do velkého příběhu – do příběhu, který mi dává poslání a smysl.
Všichni toužíme se nějak ve svém životě vyznat. Najít své poslání, pro něco se v životě nasadit. Některé příběhy jsou Velkému příběhu hodně podobné; nejlepší je, jsou-li přímo jeho součástí. To byl třeba příběh Matky Terezy, Williama Wilberforce nebo Přemysla Pittera. Některé jsou ošklivou parodií na Velký příběh – to byl třeba Hitlerův sen o Tisícileté říši.
Každé společenství rovněž potřebuje nějaký příběh, který dává smysl jeho existenci. A většinou ho má, nebo alespoň mělo. Pozor! Netvrdím, že každý příběh je pravdivý – mnohé jsou dokonce vražedné a některé jen pomýlené či hloupé. Pokud ale my osobně nebo naše společenství takový příběh nemáme, připadá nám život prázdný. A to je, domnívám se, smysl onoho Murrayova citátu. Příběhy mohou být samozřejmě i konfliktní – jiný je osobní příběh lidí, kteří organizují Prague Pride, jiný těch, kdo organizují Pochod pro rodinu. Obě strany se domnívají, že slouží dobré věci a vidí naplnění svého života v boji za to, aby se dobrá věc prosadila.
Některé národy byly schopny přinést v úsilí o nabytí nezávislosti neuvěřitelné oběti. Když bojoval maličký Východní Timor o nezávislost na Indonésii, zahynulo v tomto boji asi třicet procent obyvatelstva. Nám Čechům, povětšině zvyklým bojovat, jen když je téměř jisté, že vyhrajeme, by to možná nestálo za to. Ruští staroobřadníci, kteří v polovině 17. století odmítli reformu Pravoslavné církve, se nechávali utopit (to byl tehdy „standardní“ trest za toto lpění na staré víře) a takto jich dobrovolně zahynulo asi dvacet tisíc. Přitom šlo dle mého chápání o zcela nepodstatné věci, jako kolika prsty se má člověk křižovat. Je mi líto, že se nechávali utopit kvůli něčemu takovému, nicméně smekám před jejich věrností, jakkoli se i mně jeví jako pověrečná. Ovšem i jejich příběh ukazuje, jak je právě příběh pro lidi důležitý.
Těmto lidem, ať už na tom Timoru nebo před staletími na Rusi, na něčem velmi záleželo. Co blahobytně si žijící západoevropská a americká mládež? Samozřejmě, že také potřebuje nějaký příběh. Poslední velký příběh, na kterém se patrně skoro všichni shodneme, že byl velký, který se odehrál v USA, byl příběh boje za občanská práva černochů. Bylo na něm mnoho sympatického, protože měl mnoho rysů onoho základního „Velkého příběhu“. Ostatně ne náhodou ho vedli kazatelé, pastoři. Byl to příběh o nenásilí (to je vždy známka určité blízkosti k Velkému příběhu), sebeoběti, víry, naděje a lásky. Rasismus jistě stále ještě nějak přežívá, ale obecně je naprosto nepřijatelný. Den smrti Martina Luthera Kinga ml. je státním svátkem, M. L. King je na poštovních známkách…
Jenže co teď? Pokud je člověk součástí Velkého příběhu, jistě si své poslání může najít. Pokud ne, pak ten příběh hodně potřebuje. Na to právě Murray ukazuje.
Joe Dallas, jehož skvělé knihy o homosexualitě vyjdou letos i česky, upozorňuje, že mnozí Američané, zejména mladí, kteří jiný příběh zatím nenašli, se domnívají, že pokračováním příběhu bojů za občanská práva černochů je boj za práva homosexuálů. A pak dále: za práva trans lidí. Jistě, tito lidé to v dějinách měli opravdu těžké. Nicméně srovnávat utrpení homosexuálů s utrpením Afroameričanů je přece jenom trochu mimo. Homosexuálové nebyli prodáváni na trzích. Nebyli zbavováni občanských práv. Nemuseli otročit na plantážích. Mnozí mladí lidé se ale v tomto boji našli. Hledali – zcela přirozeně – věc, za kterou stojí za to bojovat, a domnívají je, že pracují na vzniku lepšího světa. Je-li ovšem výsledkem to, že cukrář, který nechce upéci homosexuálům dort s nápisem, který se příčí jeho přesvědčení, přijde o živnost, nebo že přijde o živnost fotografka, které nechce fotit homosexuální svatbu (ačkoli v tomtéž boku by organizátoři našli tři jiné fotografky, které by jim rád vyhověly), pak mi srovnání s tím, o co usilovali lidé, které reprezentoval Martin Luther King, připadá poněkud nepatřičné. A když vidím, s jakou nesnášenlivostí tito mladí lidé vykřikují naprosté nesmysly (např. „svoboda slova je nástroj útlaku, který používají bílí muži“), pak si říkám, že je tady něco špatně.
Ale věřím Velkému příběhu, a tam přichází vítězství ne „na poslední chvíli“, ale až pár minut po ní. A s Velkým příběhem ladí celé znění onoho výroku, jehož první slova jsou na naší prezidentské standardě: „Pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá.“
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 5. února 2020 Foto: screenshot – YouTube – Joe Dallas
32 Komentáře
Karel Konečný
Primitivnost, naivita , falešnost, a velmi nízká úroveň vzdělání a porozumění životu. To je ten příběh, o kterém píšete, bez zájmu, o svět o lidi kolem vás, které chcete utlouci svojí pravdou. Nic vás nezajímá, a tak si vytváříte své iluze. Heslo Pravda Páně vítězí… je zavádějící, protože vede k anarchii, jak se stalo i v historii mnohokrát.
Honza Hučín
To jste si asi spletl článek, a dost možná i portál. Fakt si myslíte, že autor nemá zájem o lidi kolem něho, o svět, chce ostatní utlouci svou pravdou?
Karel Konečný
Na Vaši otázku nebudu odpovídat, protože by to vypadalo jako hanobení dotyčného. Není třeba psát nějaké hodnocení druhých lidí, protože jejich projev, jednání, a jejich lidské slabosti svědčí o jejich vzdělanostní úrovni. Když to někdo nevidí, tak já s tím nemohu nic dělat. Já chápu, že to co jsem napsal prvně vypadá pro Vás jako pomluva, ale můj pohled je z prostředí mimo církev.
Eva Hájková
Pravda je, že mocní tohoto světa často ty příběhy, které souvisí s boji za práva, emancipaci atd., otočí ve svůj prospěch.
M. L. King toho jistě dosáhl hodně. Podařilo se mu pohnout srdci mnoha lidí, změnit jejich smýšlení, a nakonec to zaplatil životem. Ale nedosáhl všeho, čeho chtěl dosáhnout. V dalších snahách mu bylo zabráněno. Z jeho iniciativy nakonec nejvíc vytěžili jen někteří černoši. Ti bohatí a schopní se vzdělávat, jít za svým cílem… Dalo by se říct, že i Obama byl výsledkem jeho snah. A volba Trumpa je reakcí bílých obyvatel, kteří si začali připadat méně důležití.
Každé vítězství je zároveň porážkou.
Ani Gándhí si nepředstavoval takovou Indii, jaká je dnes.
Mocní tohoto světa si pochopitelně přivlastnili i boje za práva homosexuálů, stejně jako si přivlastní a využijí každou podobnou „revoltu“.
Je to ohromný kšeft.
Někdy si připadám hrozně cynická, až je mi to líto, že jsem ztratila veškerý idealismus. Ale co mám dělat?
Olga Nedbalová
Ale nejste cynická, paní Hájková, jenom se díváte špatným směrem. Doporučila bych obrátit zrak k Ježíši Kristu. Mně to vždy pomůže. A také máte načteno hodně zajímavých knížek. Tak třeba napsat o nějaké pěkné knížce, která nás povzbudí ve víře, pevně věřím, že máte další v zásobě 🙂
Eva Hájková
Napíšu, paní Nedbalová. Jen co se vrátím domů z Mnichova. Těší mě, že Vás zajímá, co čtu, a taky můj pohled na věc.
🙂
Olga Nedbalová
Už se těším, doufala jsem v tuto odpověď 🙂
Jiří Kouba
Kamarád, kterému ukazuji na Ježíše, objevil Schopenhauera. Svět podle A.S. něj není harmonický a logický. I jako křesťan si umím představit aspoň částečnou shodu s tímto myšlením. Idelaismus předmanželských příprav kontrastuje s reálným rodinným životem. Nepotřebuji tyto procesy, a s nimi všechny další od kolébky po hrob, vnímat jako „Boží dary“, spíše jako dílem dopuštěný a dílem námi zvolený úděl ve smyslu řeči Boží k Adamovi po lidském pádu. POtřebuji však prosit Boha, aby přesto všechno do těch našich běd vstoupil a pomáhal. To je moje forma „křesťanského“ cynismu.
Olga Nedbalová
Trochu nechápu poznámku o předmanželském a manželském životě. Moje manželství se mi zdá čím dál tím více lepší. Vím, že se můžu na manžela spolehnout, navzájem si pomáháme. Snažíme se alespoň trochu oběma maminkám oplatit, co nám daly a postarat se o ně. Máme také společnou radost z našich třech dětí. Máme co jíst, máme kde bydlet, díky Bohu jsme i zdraví. Možná stačí změnit úhel pohledu. Moje i manželova maminka ovdověly v poměrně mladém věku. Obě měly čtyři děti. Bylo to pro obě hodně obtížné období. Já děkuji Pánu, že takové starosti nemám. A také jsem ráda za moje děti, že mají oba rodiče. A máme být my křesťané cyničtí? Nemyslím si to. Máme růst do podoby našeho Pána, Ježíše Krista. Ten určitě cynický nebyl a není. A není také naivní, jak si někteří myslí. Zná nás, zná naše hříchy a přesto nás miluje. To není cynismus ani naivita. To je pragmatický pohled na nás spojený s notnou dávkou milosrdenství.
Jiří Kouba
Idealistický poměr k manželství, který pak vyvrátí realita, byl jen příklad toho, že „cynický“ názor může být pravdivější, než idealistický. PO mém soudu evangelium není idealistické. POkud bych ještě zůstal u tohoto tematu, tak právě Ježíš přitakal učedníkům na jejich „je-li taková pře s manželkou, není dobré ženiti se“.
Ale dejme jiný příklad, také aktuální. Za politickou angažovaností křesťanů vidím idealismus také, jakoby v zákulisí se rozcvičovaly zástupy Mirků Dušínů ochotných převzít odpovědnost za veřejné věci. Jen co přimějeme toho či onoho, dostaví se ráj. Cynik vám řekne, že v zákulisí se skutečně rozcvičují, ale nikoli Dušínové, ale oligarchové ještě horší a osůbky nedávno odříznuté od veřejných rozpočtů, které se chtějí znova přisát.
Jestliže i experti Vám řeknou, že problém není osobní, ale strukturální, je to mnohem blíž evangelijnímu přesvědčení o tom, že v srdci člověka dobro nebydlí. Evangelium koná stukturální změnu v člověku i společnosti. Ono jediné má tu sílu.
Olga Nedbalová
Také si myslím, že evangelium není idealistické. Ono je prostě pravdivé. Někdy jsou věci jednodušší, než si myslíme. A zbytečně se trápíme věcmi, které za to nestojí 🙂
Olga Nedbalová
A ještě k tomu cynismu. Pravý, nefalšovaný cynik o sobě málokdy prohlásí, že je cynik. Tváří se jako nejušlechtilejší člověk a pak vás cynicky podrazí. Proto ten cynismus nevěřím ani vám ani paní Hájkové.
Olga Nedbalová
A jako důkaz a také varování, že Ježíš není žádný idealista, který lehce skočí na udičku, budiž nám Písmo. Výživné je hlavně Janovo evangelium a Zjevení Janovo. Ježíš vidí každému až na dno jeho duše a nedá se obalamutit úskočnými řečmi. I my křesťané nemáme být a nejsme žádní naivkové. Proto nás nějaký oligarcha, který jako klíště si chce cucnout z veřejných rozpočtů (v tomto máte pravdu), nás nemůže rozhodit. O člověku, který pravdivě popíše stav politické scény bych neřekla, že je cynik, ale prozřetelný, pravdomluvný jedinec. A další věc, k evangeliu nic nepřidávat, nic neubírat, je úplné tak jak je a dostačující pro naše pochopení spásy, kterou nalezneme v přijetí Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele.
Konečný Fr.
Souhlasím. Proto nepodporuji Milion chvilek, protože jejich pomocí by se k moci dostali větší syčáci než jsou tam nyní. Financování tohoto spolku je neprůhledné a není jasné kdo je podporuje a s jakým záměrem.
Konečný Fr.
Svazáci po válce s nadšením budovali nový svět a je třeba říci, že i výsledky se dostavily. Německý proletář, když měl auto a vilu, tak už nechtěl žádnou revoluci a proto neomarxisti našli další utlačované – LGBT- a revoluce jede dál.
Řekl Mojžíš jednou lidu svému, nastal čas…… znáte,že. A Britové se inspirovali a vyšli z EU Egypta. To je zatím nejlepší událost v novém roce nejen pro Brity, ale i pro nás. Ti malí na velkého prostě nemají, ale, když ten velký dostane na kokos, tak to povzbudí.
Jiří Aron
Konečně velmi slibný název článku: Příběh, který potřebujeme.
Čtenář křesťan se, naladěn titulkem, těší na evangelium. Vždyť každý z nás velice potřebuje, každý den, nejlépe několikrát denně, připomínat příběh Syna Božího, kterého z lásky k nám poslal milující Bůh Otec. Aby na kříži vzal všechny naše viny na sebe. Tím, že mrtvého Krista Bůh Otec vzkřísil, potvrdil, že jeho oběť přijal. Každý, kdo věří tomuto příběhu, má život věčný a nepodléhá soudu. Žije navěky. Díky Bohu!
Takový příběh potřebujeme. V článku je tento příběh sice zmíněn, ale celkově je zahalen tmou. Čtyřikrát zmíněný a několikrát citovaný pan Murray, jakási ústřední postava článku, je ateistou a evangelium odmítá. Pan Eldredge se sice ke křesťanství hlásí, ale ve svých knihách si vytvořil svou vlastní ořezanou verzi evangelia, on má svůj vlastní maskulinní svět tady a teď. Matka Tereza žila dobročinností, ale evangelium ji neoslovilo natolik, aby je umírajícím vysvětlovala či něco řekla.
Vážíme si politické práce pánů Wilberforce a Kinga, též péče o děti pana Pittera. Na druhou stranu je divné, že křesťanský politik a současně i teolog dává Čechům za příklad, že třicet procent Timořanů zahynulo v boji za politickou nezávislost.
A nelíbí se mi ani urážka našich předků, hned v další větě. Obrovské množství z nich položilo život, trpělo, ztratilo majetek, práci, rodiny či zdraví a byli ponižováni právě kvůli Kristovu evangeliu. Popisuje to Komenský ve své Historii, která nedávno vyšla a existuje spousta další literatury, např. Patent zvaný toleranční. Toto je dobrý příklad, před kterým by měl pan Drápal smeknout a má jej přímo před očima. Nemusel by tolik obdivovat ruské staroobřadniky či timorské partizány.
Nehodlám v této souvislosti číst ty v závěru doporučované skvělé knihy o homosexualitě od pana Dallase, které mají letos vyjít. Proč? Protože znám ten jediný příběh, který dává smysl mé existenci. Lidé z hnutí LBGT a všichni další potřebují slyšet, nejlépe několikrát denně, tento stejný příběh Kristova evangelia. Ať už se hlásíme ke křesťanství, nebo ne.
Otakar Vožeh
Díky za toto okomentování, Jiří Arone.
Olga Nedbalová
Také jsem si myslela, jako pan Aron, že v článku bude alespoň kratičká zmínka o Písmu. Je to opravdu kniha knih, která nám stále má co říci. Navíc má jednu úžasnou výhodu, pokaždé v ní člověk objeví něco nového. Ano, vím, že je možná pro dnešního člověka příliš náročná, jak svou formální stránkou (složitější text), tak i obsahově (evangelium kříže se nemusí každému hned zalíbit). Ale to nesmí být důvod, proč ji denně nečíst. Opravdu jen trpělivou četbou s pomocí Ducha svatého může člověk poznávat Boží vůli. Cesta, která vede k věčnému životu, už byla dávno objevena, tak ji nemusíme stále složitě hledat. Já to alespoň nechápu, asi jsem zpátečník, ale proč bych měla zkoušet sama najít cestu, několikrát se na ní nebezpečně zranit a ve finále vůbec nedojít do cíle, když mám k dispozici osvědčený návod,jak dojít k věčnému životu v podobě Písma. Svět je opravdu pošetilý, to mi nikdo nevymluví.
Eva Hájková
Možná by se dalo říct, že nepotřebujeme nový příběh, protože už máme ten starý. Je to příběh o Bohu, který miluje svůj lid, a proto se rozhodl dát mu podíl na svém věčném životě.
Olga Nedbalová
Já jsem si znovu přečetla komentář pana Drápala a on tam má těch příběhů hrozně moc, trochu mě tím mate. Mluví o tom, že sám vstoupil do velkého příběhu, když uvěřil v Ježíše Krista. V tomto kontextu se dá určitě říci, že si nemusíme a nemáme tvořit své malé příběhy (nové), když už jsme součástí toho velkého (starého) příběhu. Uf, to mi ale dalo zabrat, než jsem v tom zorientovala. Já bych třeba perspektivně uvítala, kdyby někdo teologicky zdatný zpracoval rozdíl mezi Starou a Novou smlouvou a jak v tomto kontextu chápat Ježíšovo prohlášení, že on sám nepřišel změnit ani slovo ze Zákona. Jsem sice pilná čtenářka Písma, ale má úroveň je pouze „uživatelská“ a ráda bych si přečetla názor někoho, kdo je v Písmu přece jen zběhlejší.
Eva Hájková
To je zajímavá otázka. Spousta lidí si myslí, že Ježíš prostě „uvolnil“ příliš rigidní morálku tím, že odpouštěl. Přitom to vůbec není pravda. Ježíš naopak zavedl mnohem náročnější morálku než jakou požadoval Starý zákon. Ale tím, že do našeho srdce zároveň vnesl lásku, jakoby z nás sejmul okovy. („Mé jho je totiž příjemné a mé břemeno lehké.“)
Já bych k článku měla ještě jednu poznámku. Tím, že se tam tolik vyzvedávaji hrdinské příběhy, vyvolává to dojem, jakoby obyčejný život (kdy lidé jen poctivě pracují, vychovávaji děti a dělají běžné denní záležitosti) neměl takovou cenu jako život těch, kteří za něco bojovali. Přitom Berthold Brecht kdysi napsal :“Šťastný národ, který nepotřebuje hrdiny.“
Olga Nedbalová
Děkuji za vysvětlení, hodně mi pomohlo. Hlavně když budu diskutovat s někým, kdo si myslí, že Starý zákon už je mimo nás. Takové výstižné shrnutí jsem moc potřebovala.
Olga Nedbalová
Jenom malá poznámka k hrdinům. Myslím, že potřebujeme lidi, kteří se nezaleknou a dokáží bojovat. Třeba Milada Horáková. Ale nebuďme zklamaní, když zjistíme, že náš hrdina měl i své nedostatky. Nepropadněme skepsi, depresi, že ten příběh skončil trochu jinak, než jsme čekali. Vždyť ten nejdůležitější příběh už za nás vybojoval Ježíš na kříži.
Karel Krejčí
Pro sestru Nedbalovou,
Reaguji na Vaší zajímavou výzvu k diskusi. Ježíšovo prohlášení, že on sám nepřišel změnit ani slovo ze Zákona, potvrzuje jeho Božství v tom smyslu, že on, jako jediná živá bytost byl schopen všechna ustanovení, požadavky a nařízení, které Bůh po nás vyžadoval, také beze zbytku naplnit. Kdyby to takto nebylo, mohli bychom oprávněně vznést námitku, že na nás Bůh kladl jiné nebo dokonce větší nároky než na Ježíše. Ale když si přečteme Ježíšovo Kázání na hoře, naopak zjistíme, že v Božích očích byl Zákon navíc ještě důslednější, než pro nás z jeho ustanovení vyplývalo a jak jsme jej my chápali! V tom spočívá nenahraditelná role Ježíše Krista. On celý Zákon za nás dokonale naplnil, učinil to, co my bychom nikdy nemohli dokázat, čeho jsme vůbec nebyli schopni. Náš dlužní úpis potvrzený Zákonem, byl přibit na dřevo.
Apoštol Pavel vysvětluje v listu Galatským ve čtvrté kapitole, výstižnou alegorií rozdíl mezi Starým a Novým zákonem. V tomto přirovnání je skryto mnoho moudrosti a zákonitosti, proč a jakým způsobem hřešíme proti Božímu řádu, aniž bychom si toho byli vědomi.
Jiří Aron
Paní Nedbalová, co se týče rozdílu mezi Starou a Novou smlouvou a jak v tomto kontextu chápat Ježíšovo prohlášení, že on sám nepřišel změnit ani slovo ze Zákona, doporučuji pořídit si MacDonaldův komentář k NZ. https://www.ethos.cz/kniha-biblicky-komentar-k-novemu-zakonu.php
Mám komentář doma už několik let a čtu si v něm od té doby snad každý týden. Mohl bych Vám opsat např. pasáž str. 33-34, nebo další místa. Ale to by pak hrozilo, že si komentář nepořídíte a to by byla pro Vás velká škoda!
Olga Nedbalová
Moc děkuji jak panu Krejčímu, panu Aronovi i paní Hájkové za odpovědi. Doporučovanou knížku si určitě pořídím. Bohužel je pravda, co napsala paní Hájková, někteří lidé si myslí, že Ježíš uvolnil „rigidní morálku“. Ježíše přijímají jako svého Spasitele, ale jako svého Pána ho přijmout nechtějí. Chtějí spasení, ale přitom si chtějí ponechat svůj starý světský život. Já vím, že to je špatně, ale poněkud mi chybí odborná teologická argumentace. Ještě jednou moc děkuji a až zase na něco narazím, tak se zeptám, vidím, že ochotných bratrů a sester ve víře je zde dost.
Jaroslav Rada
Pro paní Olgu Nedbalovou
Jen bych pana Krejčího, který to napsal správně, že Ježíš naplnil bezezbytku požadavky Zákona, doplnil o praktickou aplikaci. Když my teď „spolkneme“ Kristova Ducha do sebe, máme před Božím soudem de-jure splněno spolu s ním, aniž bychom sami cokoliv splnili. No není to skandál? Ale přesně tak to platí podle Boží Smlouvy Nového zákona. Tím, ale hra ještě nekončí. Duch svatý v nás teď postupně proměňuje naši duši do Kristova charakteru tak, abychom ke stromu života v nebi už mohli přijít ve stavu, jako bychom vše měli splněno také de-fakto. Podle dosažených „procent“ pak obdržíme svou odměnu. To vůbec neodporuje Písmu.
Ještě k tomu Velkému příběhu podle J. Eldredge. Myslím, že on neměl na mysli jen biblický příběh Ježíše Krista, ale opravdu velký skrytý metapříběh lidstva, ve kterém jsme se všichni ocitli. Ten ale nevyjadřuje žádný ze zmíněných rytířských, nebo fantasy filmů, ve kterých J. Eldredge nalézá pouze opakující se podobnost. O tom nabízím svou trochu náročnější úvahu ve 36. kapitole: „Nový metapříběh lidstva“ na www stránkách „První věta Bible“. (Ťuknout na šedé jméno tohoto příspěvku a v rubrice Mapa stránek najít kap. 36.)
Olga Nedbalová
Přiznám se, pane Rado, že Vašemu vysvětlení nerozumím. Jsem staromilec a raději zůstanu u klasického Písma, Komenského, k Starému zákonu komentáře pana profesora Hellera (vynikající biblista a pokorný člověk), k Novému zákonu už mám objednán komentář dle rady pana Árona.
Mirek P.
Žijeme v pluralitní společnosti a tak si můžeme vybrat z několika velkých příběhů. Z těch 20. století to byl úspěch v byznysu či vědě, skauting, cestování. Pro nás dnes již -sátileté to byla ochrana přírody, když uschly Krušné hory, Jizerky a šířilo se to dál. Dnes jsou na vztyčených korouhvích nových cest již méně racionální motivy – boj s CO 2, vegetariánství, meditace a to, co zmínil již Dan. A identitarismus rasový, náboženský, nacionální je příběhem padlého lidstva stále.
Co chci říci : Jak člověk dospívá, velký ideál se mělní v střetech skutečného života. A začínají naše malé příběhy, zda dokážeme být čestní, slušní, poctiví. ( Tohle bych ještě včera napsat nemohl, než jsem se dnes omluvil za určité nedorozumění. ) Nebo se necháme přemoci svým sobectvím, zahořklostí, závistí ? A blaze tomu, kdo zjistí, že k tomuto svému malému příběhu potřebuje velkého Pomocníka. I tak může být nazván Duch svatý, kterého dává vzkříšený Ježíš Kristus.
Tím nechci brát nikomu veliké vize. Písmo ovšem říká : “ Smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry každému udělil Bůh. “ “ Kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké “ Na závěr Ž 131 ( se Ž 133 a po Ž 117 druhý nejkratší :).
Olga Nedbalová
Žalmy jsou nádherné. Na králi Davidovi se mi líbí, jak upřímně Hospodina chválil. A ač zhřešil, uměl se navrátit zpět. Kéž bychom to také uměli a zpívali radostně Hospodinu písně.
Eva Hájková
Ještě k tomu naplňování zákona (který nebyl zrušen). Apoštol Pavel říká, že celý zákon lze shrnout v jedné větě:
„Nikomu nedlužte nic než vzájemnou lásku; kdo miluje druhého, totiž naplnil Zákon. Vždyť přikázání „Necizolož, nezabíjej, nekraď, nezáviď“ a všechna ostatní jsou shrnuta ve větě: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Láska bližnímu nikdy neublíží – proto je naplněním Zákona láska.“
Ale je pravda, že my sami zřejmě skutečně nejsme schopni naplnit zákon, protože nejsme schopni takové lásky vůči bližnímu, jaké byl schopen Boží syn.
Jiří Aron
Pro paní Nedbalovou. Tak to jste mi udělala radost, že si chcete koupit ten MacDonaldův komentář k NZ. Přeji Vám, ať Vám slouží k většímu poznání Krista a jeho spasení. Mimochodem pan MacDonald byl velmi vzácný člověk a lidé, kteří jej znali, o něm říkali, že co kázal, i žil.
Mám jen velkou výhradu k jeho eschatologii, kdy proroctví Písmo vykládá podle, ve své době velmi populární, Scoffieldovy bible. Nebezpečí tohoto směru, dispenzacionálního premilenialismu, spočívá v tom, že církev se nechá ukolébat a nebdí, což jde proti příkazům Krista např. v Mt 24 -25. MacDonald, spolu s dalšími stoupenci, věřil, že před příchodem ‚syna zatracení‘ bude církev tajně vytržena do nebe.
Tento komentář velmi doporučuji i panu Radovi, zvláště po přečtení všech jeho tří svědectví na http://biblevkapcevody.cz/osobni-svedectvi/ a po.nahlédnutí na jeho „Nový metapříběh lidstva“ . Aby si nevytvářel vlastní výklady Bible, podle sebe či podle pana Joynera.