Dan Drápal: Společenství – třetí křesťanská disciplína

Křesťan nemůže duchovně růst bez Písma svatého, skrze které k nám promlouvá Bůh, bez modlitby, v níž my promlouváme k Bohu, a bez obecenství s ostatními Božími dětmi. Právě v otázce obecenství ale můžeme velmi snadno propadnout sebeklamu. Mnozí křesťané se domnívají, že „mají obecenství“, když jsou členy nějakého společenství, případně když chodí na bohoslužby nebo jiná sborová shromáždění. Účast na bohoslužbách nebo členství v církvi jsou sice chvályhodné záležitosti, nicméně obecenství je něco víc.

Skutečné obecenství máme až tehdy, mám-li s někým (může to být jednotlivec, ale lépe je, pokud je to malá skupinka) natolik upřímný a otevřený vztah, že od něj přijímám povzbuzení a napomenutí – a že ho (nebo je, pokud jde o skupinku) povzbuzuji a napomínám. Jde tedy o sdílení, o otevřenost, o opravdovost. Takové společenství nezbytně potřebujeme, protože pokud ho postrádáme, snadno upadneme do sebeklamu. Lidské srdce má totiž značnou kapacitu ke „lstivosti“ (Jr 17:9).

S Písmem a s modlitbou je to jednodušší než se společenstvím. I Písmo nás může zranit (pokud nás usvědčuje z hříchu), i modlitba může být nebezpečná (pokud nám Bůh během modlitby skrze naše svědomí ukáže, že s námi něco není v pořádku), nicméně pokud jde o Písmo a modlitbu, nevstupuje do našeho vztahu s Bohem jiný člověk. Avšak ve společenství se setkávám s někým, kdo na rozdíl od Boha není dokonalý, a kdo mně může zranit způsobem, jakým mě Bůh nezraní. (A platí to i obráceně: I já jsem nedokonalý, a mohu zranit druhého člověka.)

Význam obecenství jsem pochopil již v době, kdy jsem – po roce duchovenské služby – prožil skutečné obrácení. Prožíval jsem tehdy rozpad manželství a postupně jsem si bolestně uvědomoval, kolik jsem v něm udělal chyb. A ještě více mě usvědčovali z hříchu moji nejbližší – bratři a sestry, s nimiž jsem se scházel každou neděli večer k modlitbám. Ano, bylo to zraňující a bolestivé – kolikrát jsem měl chuť vystřelit z místnosti a prásknout za sebou dveřmi.

Jelikož jsem neměl před obrácením žádnou zkušenost s evangelikálním sborem a s intenzivním společenstvím, domníval jsem se, že takové obecenství je „normální“. Až později jsem poznal, že ač se o obecenství tak nějak teoreticky ví, skutečně hluboké společenství je vzácností. A že sami pastýři jsou často po celá léta bez pastýře. Většinou se křesťané scházejí v jakýchsi „předsunutých pozicích“ – něco na sebe sice „prásknou“, ale raději ne ty nejpodstatnější věci. Vědí o potřebě vyznávání hříchů, ale mnohdy sami sebe přesvědčí, že „stačí, když to řeknu Bohu“. (A ono to v mnoha případech opravdu stačí; bohužel ale zpravidla ne u těch záležitostí nejpodstatnějších.) Absence skutečného obecenství v evangelikálním sboru má ale různé negativní následky, které se pokusím popsat v některém z příštích článků.

Jakkoli je hluboké obecenství požehnané a krásné, zůstává prchavé. Udělal jsem tu zkušenost (dokonce opakovaně), že i když domácí skupinka zakusila zázrak pokání a proměny, zázrak hluboké radosti z Boží přítomnosti, není vůbec jisté, zda po několika měsících neupadne do povrchnosti. Podobně jako se čtení Písma a modlitba mohou stát rutinou, zvykem, který pěstujeme ze setrvačnosti, ale který nám už nezprostředkovává zázrak setkání s Bohem, může se i společenství stát příjemným zvykem, kdy si pěkně popovídáme s přáteli, dokonce se i pomodlíme, ale podstatné záležitosti svých životů již nesdílíme. Společenství je tedy něco, oč musíme stále znovu usilovat, oč musíme stále znovu prosit, a zač musíme děkovat, pokud opět prožijeme zázrak pokání a vnitřní proměny.

Počítejme s tím, že i tato disciplína bude předmětem soustředěných útoků Nepřítele. Udělá vše pro to, aby nás o takové společenství připravil. A protože jsme lidé nedokonalí a ještě „ne zcela proměnění“, pokusí se, abychom i my někoho zbytečně zranili – nebo abychom ztratili odvahu mluvit s druhými o svých prohrách. Uděláme dobře, když i přes negativní zkušenosti setrváme v „kvalitním rozhodnutí“, že budeme hluboké obecenství vyhledávat. A nenechte se prosím odradit, když ho nebudete mít hned. Ono se musí narodit – nevznikne lusknutím prstů. Nepřestaňte o ně usilovat, nenechte se odradit počátečními neúspěchy! Jakmile takové obecenství jednou zakusíte, budete po něm toužit stále znovu. Cena je ale vysoká, a někdy to vzdali i ti, kteří dobře vědí, o čem píšu.

 

Autor: Dan Drápal Foto: Pixabay 

 

.  

Kategorie: Komentáře

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář