Je tomu už asi sedm let. Kdosi mi tvrdil jakousi bizarnost, už ani nevím jakou. Ale pamatuji si dobře svou reakci: „Jestli tomuhle věříš, pak bych se nedivil, kdyby mi dneska někdo tvrdil, že země je placatá.“
Netušil jsem, že ještě téhož dne se o takovém člověku dozvím. A během posledních sedmi let jsem slyšel o celé řadě takových lidí. Přiznávám, že jen z doslechu – osobně jsem se s nikým takovým nesetkal. Vím o několika lidech, které osobně znám, ale o této věci jsem s nimi nemluvil, protože ze sboru odešli.
Zdá se mi, že po zhruba dvou staletích víry ve vědu přichází jakýsi zpětný náraz. Dnešní lidé věří někdy neuvěřitelným bizarnostem.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Chvála laskavosti
Lámu si hlavu, čím to asi je. Vyslovím určitou hypotézu, ale je to opravdu jen hypotéza, navíc nevím, zda by se dala nějak potvrdit nebo vyvrátit.
Už na základní škole jsme se učili, že nejjednodušší částečkou hmoty je atom, který se skládá z protonů, neutronů a elektronů. Proton něco váží a nese kladný náboj, neutron váží zhruba jako proton a nenese žádný náboj, a elektron neváží skoro nic a nese záporný náboj. Bylo to relativně jednoduché a srozumitelné.
Pak se nám to začalo trochu komplikovat. Začalo se mluvit o neutrinech a fotonech a dalších částicích, a už se nedalo tvrdit, že atom je nejjednodušší částečka hmoty. Nyní je to všechno ještě neskonale složitější. Už se to ani neodvážím popsat, protože fyzikům bych se asi zdál směšným.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Nejsem fyzik, ale do jisté míry jsem historik-amatér. Několik let jsem se věnoval ruským dějinám. V něčem je historické poznání podobné tomu fyzikálnímu. Vezměme si nějakou jednotlivou událost většího významu, například Krymskou válku. Ve stručnějších dějinách Ruska je jí věnováno několik odstavců, v těch trochu obsáhlejších dejme tomu celá kapitola. Uděláte si určitou představu o jejích příčinách, průběhu a následcích. Pak se vám dostane do rukou nějaká monografie, vy si ji přečtete a řeknete si: Aha, tak ono to bylo složitější. A pokud se dostanete k dobovým pramenům, třeba osobním dopisům nebo oficiálním depeším, začne se vám to notně komplikovat. Po přečtení Dějin Ruska, jak je vydalo například nakladatelství Lidové noviny, můžete mít pocit, že tomu trochu rozumíte. Když se ale určitou událostí zabýváte detailněji, vaše jistota, že jste tomu porozuměli, dostává trhliny. A jdete-li do pramenů (tam se ovšem dostává málokdo), tuto jistotu ztrácíte téměř úplně.
Udělal jsem osobní zkušenost s dějinami, podobně jako fyzik dělá osobní zkušenost s fyzikou nebo lékař s medicínou. Mělo to pro mě jeden důsledek: Když mi někdo něco tvrdí s naprostou jistotou, rozsvítí se ve mně červené světlo. Ovšem na rozdíl od historie zjištění fyziky mohou být verifikovatelná. Nicméně my, kteří v daném oboru nejsme odborníky, jsme stejně na odborníky odkázáni.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Generační posuny
Žijeme ve složitém světě. Skuteční odborníci si uvědomují, že znají jen malý výsek toho, co lze poznat. Mnohým věcem nerozumí nikdo. A v tomto světě máme žít!
Pro některé lidi je to neúnosné. A tak hledají nějaké řešení – něco, co by jim umožnilo se ve světě nějak vyznat. Nějaký jednodušší model. Třeba placatou zemi. Nebo bilderbergské spiknutí.
To má ovšem jednu velkou nevýhodu. Musíte žít s vědomím, že obrovská spousta lidí je součástí spiknutí. A všichni spiklenci vám lžou.
Mám to z druhé ruky, ale ptal jsem se, jestli věřící v placatou zemi vědí, jak to vypadá na jejím konci. Prý jsou před koncem placaté země vojáci, kteří nikoho dál nepustí. Ti ale všichni – a musí jich být přece tisíce – znají pravdu! A tají ji před zbytkem lidstva.
A teď si představte všechny ty lidi, kteří sedí v Houstonu a předstírají, že vysílají nějaké rakety do kosmu, a dokonce nás bulíkují tím, že nějaká raketa obletěla měsíc, nebo na něm dokonce přistála! Vytvářet takovou pseudorealitu musí přece stát obrovské množství peněz.
Přes všechny tyto – podle mne neřešitelné – problémy někteří lidé dávají placaté zemi přednost. Tento model je totiž mnohem jednodušší. Žijete ovšem ve světě, kde polovina – nebo přinejmenším obrovské množství lidí – vědomě lže. To to nikdo neprozradí?
Lidé věřící v placatou zemi jsou stále ještě takovým bizárem na okraji. Jsou lidé, kteří věří, že všichni „ekoteroristé“ jsou „placení“. O mně se tvrdilo, že jsem „placen“ za pomoc iráckým nebo pakistánským uprchlíkům. Samozřejmě, někteří lidé skutečně placení jsou. Třeba lékaři, kterým farmaceutické společnosti zaplatí cestu na konferenci a poskytnou jim ubytování v drahém hotelu. Takové případy byly zdokumentovány. Nicméně, bohužel, tam, kde dojdou argumenty (nebo kde by bylo náročné je hledat), se přijde s tvrzením, že člověk je za svou snahu někým placen. I toto je způsob, jak se vyrovnat se složitým světem.
Samozřejmě na tyto problémy narážíme i v politice. Je evidentní, že v ní hrají peníze obrovskou roli. Mnohdy pomáhají vyhrát volby. Nicméně v politice je ještě jedna touha silnější než touha po penězích. Je to touha po moci. Jen málokdo, kdo ji okusí, se jí dobrovolně vzdává. A dalším problémem je, že z toho, čím sám trpí, obviňuje druhé, protože si nedokáže představit, že pro někoho moc není silnou motivací, respektive že někdo může mít ještě jinou, silnější motivaci, než je touha po moci.
Občas se ale v politice vyskytnou čestné (a velmi pozoruhodné) výjimky. Takovými výjimkami byli kdysi prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomír Voleník nebo filosof a jednu dobu ministr školství (a neúspěšný kandidát na prezidenta) Jan Sokol.
Ano, žijeme ve složitém světě, v němž mnohdy není snadné se orientovat. My ale složitost (realitu) světa spoluvytváříme a rovněž si volíme, v jakém světě budeme žít. Vzpomínám na modlitební večer v našem sboru někdy v první polovině osmdesátých let. Přišel mezi nás i jeden narkoman, brzy jsme zjistili, že chodil do sboru krást. Jednou na té modlitební chvíli prohlásil: „Stejně je to všechno jen iluze, co tady vykládáte.“ Odpověděl jsem mu – a sám jsem byl svou odpovědí překvapen: „Ivoši, já bych nevyměnil svou iluzi za tvou realitu.“
Konec konců jde o to, v čem hledáme oporu a jistotu. Hledáme něco, co nám pomůže orientovat se ve světě. Já jistotu nacházím v Písmu, ale vím, že se neobejdu bez Ducha Svatého, který nám Písmo otvírá. Žijeme-li s Ježíšem, uneseme i skutečnost, že svět je složitý a že spoustě věcí nerozumíme. V životě s Bohem nacházíme novou realitu, realitu nového stvoření.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 21. prosince 2022 Foto: Pixabay – ilustrační
