Dan Drápal: Tisícileté království pro začátečníky

Když se člověk pustí do četby knihy Zjevení, narazí na celou řadu obrazů, z nichž některým lze rozumět poměrně snadno, jiným však obtížněji. A pokud se nenechá odradit a dočte až do 20. kapitoly, narazí na pojem „Tisícileté království“. Pokud začne knihu Zjevení studovat „odborně“ (nejsem si stoprocentně jist, zda to vůbec jde), narazí v literatuře na řadu pojmů. V tomto článku se zastavím u tří, které souvisí právě s Tisíciletým královstvím. Prosím, nenechte se jimi odradit.

„Milénium“ etymologicky znamená „tisíciletí“. V křesťanské literatuře se tento pojem takřka výhradně používá jako synonymum pro Tisícileté království.

Tři pojmy, které jsem avizoval, znějí „premilenialismus“, „postmilenialismus“ a „amilenialismus“. Premilenialismus je názor, že Ježíš nejprve přijde a až pak nastane tisícileté království (milénium). Postmilenialismus je názor, že nejprve nastane tisícileté království a až v jeho závěru přijde Ježíš. Amilenialismus je názor, který s doslovným tisíciletým královstvím nepočítá.

Na první pohled se může zdát, že tento názor je nebiblický, protože v Novém zákoně se přece o Tisíciletém království mluví, byť výslovně jen na jednom místě, ve zmíněné 20. kapitole. Nicméně když se začtete do amilenialistických argumentů, zjistíte, že nějaké existují. V 2. Petrově se např. mluví o tom, že u Hospodina je tisíc let jako jeden den a jeden den jako tisíc let. Nemůže to mít nějaký vliv na chápání Tisíciletého království? Nadto v době Ježíšově i Janově byla rozšířena představa, že svět trvá šest tisíc let, což se dávalo do souvislosti se šesti dny stvoření, a po nich nastane „den odpočinutí“ – v trvání tisíce let. Ale to jen tak na okraj – osobně amilenialismus nevyznávám a v tomto článku se jim již zabývat nebudeme. Nutno ale zmínit, že oficiální názor církve byl od Efeského koncilu v roce 431 až po dobu velkých reformátorů (Luthera a Kalvína) právě amilenialistický. Víra v tisícileté království žila pouze na okraji církve. To mělo své důvody, ale jejich vysvětlení přesahuje záměr tohoto článku.

Jak premilenialismus, tak postmilenialismus se vyskytují v různých varietách. V různých dějinných epochách převažoval buď první, nebo druhý názor, ale v novověku nebyla doba, kdy by jeden z těchto dvou pohledů zcela zatlačil pohled druhý.

Velcí američtí teologové 18. století – především Jonathan Edwards, vůdčí postava tzv. „Velkého probuzení“ – byli postmilenialisté. Tito lidé věřili, že před druhým příchodem Kristovým přijde doba, v níž bude církev prosperovat, kdy křesťanská misie úspěšně zasáhne celý svět a kdy křesťanské principy převládnou v celé společnosti, které se bude dařit jak duchovně, tak materiálně. Tento pohled počítal s tím, že současný věk přejde plynule v Tisícileté království.

Premilenialismus ožil v devatenáctém století a ve století dvacátém pak jednoznačně převládl. Co k tomu přispělo?

Díky Johnu Nelsonu Darbymu začali křesťané brát Bibli mnohem doslovněji, než ji brali reformátoři, katolíci, ale třeba i kraličtí překladatelé. Za Darbyho rovněž ožil jeden významný pojem, který se před ním prakticky nevyskytoval. Mám na mysli pojem „vytržení“. Podle Darbyho a mnoha jeho přímých i nepřímých následovníků to půjde se světem od desíti k pěti, nastane „velké soužení“, před nímž nebo během nějž přijde Ježíš pro svou církev, která zmizí z tohoto světa. Velké soužení bude ukončeno Kristovým druhým příchodem, po němž nastane Tisícileté království.

Je tedy patrné, že mezi současností a Tisíciletým královstvím nebude žádný povlovný přechod – naopak, půjde o sled katastrofických událostí.

Proč vlastně píšu tento článek? Všiml jsem si, že obojí pojetí – tedy jak postmilenialismus, tak premilenialismus, se odrážejí v atmosféře doby a jsou určující pro přístup ke světu, a tedy se promítají i do postojů politických.

Víra v postupné vítězství křesťanství na celém světě, spjatá s postmilenialismem, se potkala s osvícenskou vírou v pokrok. Samozřejmě zde byly podstatné rozdíly. Jonathan Edwards a ostatní křesťanští zastánci postmilenialismu si pochopitelně nemysleli, že lidstvo může dosáhnout Tisíciletého království vlastním úsilím. I Tisícileté království nemůže nebýt darem Boží milosti. Křesťané ale mohou směle pracovat na christianizaci světa a očekávat bohatou žeň. Pohled na svět je zásadně optimistický.

Premilenialismus tento názor nesdílí. A zejména dvacáté století s jeho dvěma světovými válkami a hrůzou dvou zrůdných ideologií, marxismu a nacismu, zasadilo optimistickému pohledu na svět těžkou ránu. A týká se to jak sekulárního osvícenství, tak představy, že když se budou křesťané snažit, během jedné generace naplní evangelium celý svět.

Křesťanství pozbývá svého vlivu na společnost, a to mnohé křesťany vede k pesimistickému pohledu. Nějaké politické či sociální akce, neřku-li akce na ochranu či dokonce záchranu životního prostředí, pozbývají smyslu, protože svět leží ve zlém a nebude trvat dlouho a Bůh na něj vylije svůj hněv. Nač se tedy snažit něco zlepšovat, když stejně všechno půjde brzy „do kytek“? A jako měl optimistický křesťanský pohled na svět svůj protějšek v sekulárním humanismu, má i pesimistický křesťanský pohled svůj protějšek v očekávání zániku západní civilizace. Tento pesimismus přehlíží spoustu pozitivních věcí, které se na světě dějí. To, že je dnes na světě více lidí trpících obezitou, nežli lidí trpících podvýživou, jistě není jednoznačně pozitivní, nicméně je to přece jenom lepší než to, co bylo dříve. Stamiliony lidí se v posledních dvou generacích vymanily z chudoby. Průměrná délka dožití stoupá v naprosté většině zemí. Ano, vím, že dokud bude jediné dítě umírat na podvýživu, nemůžeme být spokojeni, nicméně nevidíme-li spoustu pozitivních věcí, které se dějí, něco je špatně. Mou motivací k evangelizaci není a nebude tvrzení, že za pár měsíců bude všemu konec a vy máte poslední možnost, jak uniknout zkáze. Taková „evangelizace“ příliš úspěšná není, a vlastně není čemu se divit.

Očekávám otázku: „Dane, přiznej barvu. Čemu věříš ty?“

Věřím, že bez Krista se člověk nemůže proměnit k lepšímu. Věřím, že jak jako jednotlivci, tak jako místní sbory potřebujeme Boží milost. Že má smysl nést ovoce Ducha. Věřím, že nás čeká i velká žeň i velké soužení. A namísto spekulací nabádám k praktickému následování naše Pána Ježíše Krista. Jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi. Kladu si otázku, zda se tato jeho moc projevuje v mém životě a zda se projevuje v životě našeho sboru.

A především: Bděme a buďme připraveni. Pán přijde jako zloděj v noci – ať už pro nás jako jednotlivce, ať už pro církev, ať už k soudu nad světem. V tom, že máme být připraveni, se všichni shodneme. Zdali také skutečně jsme, je jiná otázka.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

 

Autor je teolog a publicista.  Foto: Wikimedia Commons – ilustrační

 

Tags:

12 Komentáře

  1. Eva Hájková

    Co vlastně byl Jan Amos Komenský? Jistě se nedá říct, že neměl s milenialismem vůbec nic společného. Tipovala bych, že zpočátku snad postmilenialista, neztrácející naději ve „všenápravu“.

    Odpověď
  2. Eva Hájková

    Zajímavé téma. Řekla bych že v Čechách, tedy v české reformaci, milenialismus nežil jen na okraji církve, ale zaujímal zde poměrně významnou pozici.
    Táborité byli asi premilenialisty, kteří čekali brzký příchod, kdežto Komenského s jeho všenápravou bych tipovala na postmilenialistu.

    Odpověď
    • Konečný Fr.

      Ve vyznání víry se praví – ….odkud přijde soudit živých i mrtvých. Tedy druhý příchod Krista. Zda to bude post nebo pre asi není významné.

      Odpověď
      • Eva Hájková

        Není to zas tak nevýznamné. I autor naznačuje, že obojí představy – post i pre – jsou určující pro přístup ke světu, a tedy se promítají i do postojů politických.

        Odpověď
        • Konečný Fr.

          Dnes je důležité správně volit do EU – nejspíše SPD nebo komunisty, aby se zabránilo v rozkladu Evropy. Orbán a Salvini – to je rozum a ne Macron a Němci.

          Odpověď
  3. Eva Hájková

    Tak vida. Myslela jsem si, že se můj diskusní příspěvek neodeslal, když ani po patnácti hodinách nebyl viditelný.
    A tak jsem napsala nový…

    Odpověď
  4. Karel Krejčí

    Ať už to autor s vlastním názvem komentáře myslel jakkoli, slovní spojení „tisícileté království pro začátečníky“, příliš smysluplné není. Především proto, že se jedná podle Božího scénáře o téměř finální období tohoto věku, tedy toho, co Bůh předem neomylně určil a také se jistě stane. Pokládám si ale otázku, proč zpochybňovat určený sled těchto událostí? Je samozřejmé, že každý má svůj osobitý pohled, názor, ale přesto jsem udiven, co je příčinou nejasnosti v této posloupnosti? Je možné že to ve skutečnosti nebude tisíc let – plus/mínus – ale podstatné je, co tisíciletí předchází, co je jeho smyslem a co bude následovat. Je patrné, že všeobecně životní podmínky se zde na Zemi natolik zhorší – jak lidskou činností, mezilidskými vztahy, tak i „Božími ranami“, že jediné, co bude smysluplné, bude naprosté smíření s Bohem. To je jediná záchrana, jediné východisko. Není to jakási všeuniverzální láska, kterou oplývá papež a mámí (ale spíše oblbuje) své obdivovatele, ale konkrétní vztah a odevzdání se Bohu a stát se Kristovou nevěstou, oděnou do bílého závoje.

    Odpověď
  5. Eva Hájková

    I když se podmínky na světě hodně zhorší, křesťané by přesto měli vytvářet Boží království. Myslím, že proto je řeč o začátečnících. Už bychom měli konečně začít.

    Odpověď
    • Konečný Fr.

      Jedno království jsme již měli a byli jsme rádi, když skončilo a teď jsme členy dalšího EU království, nového ráje na zemi. Už aby byl konec.

      Odpověď
        • Výraz „politika“ je od řeckého „záležitosti města“. Jedná se o řízení lidských záležitostí, o spravování země a lidí. V tom smyslu je tedy i Boží království politickou záležitostí, protože se jedná o Boží vládu nad lidmi, o Boží spravování lidských záležitostí, lidských životů. Nesmíme se dívat na Boží kralování, na Boží vládu, pod vlivem toho, co vidíme ve světské politice.

          Odpověď
    • Boží království vytváří Bůh, my jsme jeho účastníky, Božími poddanými. Biblické tisícileté království je však něco jiného. Je to zcela konkrétní období Boží absolutní a svrchované vlády – monarchie – na této zemi.
      Jinak je však nutno podotknout, že o událostech poslední doby – o eschatologii – se nedají psát jen krátké články. To je na poctivou, hlubokou a pokornou studii se značnými nároky na čas.

      Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář