Přiznávám, že se vydává, do oblasti, v níž nejsem odborníkem. V současné době ale dochází k tak prudkým změnám a k takovému souběhu různých vážných problémů, že o naší ekonomice nemohu nepřemýšlet. Skutečné odborníky prosím o shovívavost a jsem plně otevřen hlasům, které mě případně vyvedou z omylu.
Všichni víme, že v posledních letech vynaložila vláda spoustu peněz, aby naši zemi uchránila před nárůstem nezaměstnanosti a před hrozícím krachem celé řady firem. Šlo o náklady vyvolané covidovou pandemií.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Autorita Písma dnes
Víme rovněž, že v situaci, kdy závratným tempem rostly výdaje veřejných rozpočtů, rostly rovněž platy a důchody. Všem zúčastněným přitom bylo jasné, že tento růst nutně povede ke zvyšování státního dluhu.
Důsledkem těchto vládních opatření je, že pandemie nevedla k nějakému zásadnímu snížení životní úrovně, alespoň pokud jde o peněžní příjmy.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Problémem ovšem je, že schodkové hospodaření státu přesouvá břemeno dluhu jednak do blízké, jednak do vzdálené budoucnosti. Jinými slovy, důsledky katastrof, které nás postihují (pandemie je jen jednou z nich, byť v současné době nejvýraznější) necháme splatit naše děti či vnuky. Nelze říci, že by se o tomto problému nemluvilo vůbec, nicméně hlasy, které na tuto skutečnost upozorňovaly, byly celkem ojedinělé.
Zastánci masivního zadlužování zpravidla argumentují tím, že jiné státy jsou zadluženější než my. U nás činí státní dluh zhruba 40 procent HDP, zatímco v bohatším Německu je to kolem 80 procent a ve Francii či Itálii více než 100 procent. Argument, že když jsou vyspělé státy v tomto ohledu na tom hůře než my, tak se můžeme „bezpečně“ zadlužovat, mi připadá lichý. Československo mělo nízký státní dluh téměř vždy relativně podstatně nižší než všechny okolní státy. (Dle mého názoru to bylo dáno tím, že české národní obrození nesla buržoazie, tedy střední třída, která byla vždy šetřivá, kdežto v Polsku a Maďarsku byla nositelem národní myšlenky šlechta, která byla zvyklá žít na dluh a nikdy nehospodařila nějak úspěšně, ale to je teď vedlejší.) V každém případě Československo nebylo po první světové válce postiženo katastrofální inflací, která zdevastovala všechny naše sousedy a nejvíc zřejmě Německo. Zajímavé je, že po pádu komunismu se situace do určité míry opakovala, byť již ne s tak hroznými důsledky jako po první světové.
Domnívám se, že za „národní stříbro“ jsme nemuseli vyhlašovat Škodovku nebo Prazdroj, ale právě předvídavou fiskální politiku, která měla dostatečnou podporu obyvatelstva, vedla k nízkému zadlužení a umožnila vyhnout se inflaci, a tudíž ztrátě úspor. S vyrovnanými rozpočty je teď podle všeho na delší dobu konec.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Naše dvojí občanství
Sám jsem důchodce, a tak bych mohl vítat slevy na dráze (ty se mi hodí opravdu moc – jezdím do Prahy za dětmi a za vnoučaty) a zvýšení důchodů. Jenže si představuji své vnuky, kteří se nebudou mít moc dobře, protože moje generace a generace mých dětí přesunula důsledky katastrof, které postihují nás, na naše potomky.
A pak je zde další závažný problém. Už v době Paroubkovy vlády zaznívaly hlasy jakési nové ekonomické teorie, podle které tištění nepodložených peněz zůstane bez následků, pokud se bude dít v rozumné míře. Zneklidňovalo mě to a připadalo mi to hodně divné, ale říkal jsem si, že jsem možná v zajetí amerického rčení, že neexistuje nic takového jako oběd zadarmo, s že tedy možná toto rčení neeplatí. Teď mám stále silnější dojem, že mé obavy byly opodstatněné. Jen se nad tím zamysleme: Důchodci dostali navíc tisícovku, ale tu jim z valné části – ne-li úplně, „sežere“ inflace a zejména náklady na energie. Peníze na sanování důsledků Covidu a na zvýšení důchodů nebyly podloženy příslušným růstem produktivity práce. Lidé měli dost peněz, ale méně šancí je smysluplně utratit nebo uspořit. Poměrně bezpečný způsob, jak nepřijít o hodnotu vydělaných či obdržených peněz, byl nákup nemovitostí. Češi mají od dob kupónové privatizace značnou nedůvěru k investování do cenných papírů a úroky na spořících účtech v bankách byly buď zcela, nebo téměř na nule. Pokud někdo peníze měl, kam jinam je mohl investovat, než do nemovitostí? Tím se ovšem rozjela finanční spirála (ano, vím, že toto nebyl jediný faktor), bydlení zdražovalo a zdražovat bude.
Někdy jsem měl dokonce pocit, že Babiš svým voličům tolik přidává, aby uvedl následující vládu do neřešitelné situace. Zdálo se mi, že snad volby ani vyhrát nechce, protože pak by tu katastrofu musel řešit on. Jak si pětikoalice se situací poradí, nemám nejmenší tušení. Domnívám se, že představitelé politických stran jsou na tom stejně. Zvyšování daní je téměř tabu. Inflace sežere mnohdy těžce vydělané peníze. Perfektní situace zaútočit na vládu. Předpokládám, že většina Babišových voličů mé úvahy nesdílí a sdílet nebude, a tato většina se možná postará o to, aby se Andrej Babiš stal prezidentem.
Vzhledem k tomu, že vysoké náklady na pandemii se nyní pojí s energetickou krizí, je velmi pravděpodobné, že nás čeká značný sociální neklid. Nikdo neví, co přesně se bude dít. Jiří Weigl (viz Lidové noviny z 6. listopadu t. r.) správně upozorňuje, že tuto krizi nejvíc odskáče střední třída. Domnívá se ovšem, že jde o nějaký cílený útok – v tom už s ním souhlasit nemohu. Správně si všímá, že v současném světě dochází k prapodivnému spolčení levice, která se měla zastávat chudých, s nejbohatšími lidmi světa, kteří levici pomáhají v jejím ideologickém třeštění. Nicméně nejbohatší lidé nemají zájem na nějakém totálním rozvratu. Ovšem představu, že „to všechno někdo řídí“, považuji za mylnou. Ono to totiž řídit ani nejde. Různé skupiny mají různé zájmy, a jistě by mnozí celý svět nějak rádi řídili. Jenže tyto pokusy vedou jen k většímu chaosu.
Souběh několika silně negativních jevů (energetická krize + pandemie koronaviru + globální oteplování + frontální útok na klasickou rodinu + možnosti totálního orwellovského sledování) dává tušit, že jsme skutečně na konci věků. Život v následujících letech rozhodně jednodušší nebude.
Z hlediska jednotlivce je ale stále možno hledat Boha. Z hlediska křesťanů je stále možno být činiteli pokoje a nositeli naděje. Situace je chaotická, ale Bůh je stále na svém svatém trůnu. Hospodin neztratil kontrolu. Vladaři světa se scházejí, aby „zpřetrhali pouta“. Hospodin se jim směje. Jednou k nim promluví v hněvu – a následně zjeví pravého Krále (viz 2. žalm).
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 10. listopadu 2021 Foto:
54 Komentáře
Jiří Kouba
Vcelku souhlas. Ale pár bodů by za diskusi stálo:
-komu dlužné peníze států chybí? O velkých bankách čtu jen, že zvyšují zisk. Na dotaz po věřiteli z ekonomů neodpovídal nikdo než jen Švihlíková tuším v nějaké debatě na UPCE, že často jde jen o vzájemně započítatelné dluhy, a co se bank týče, že snad jde o převážně německé banky. Takže když vystoupíte v nějaké větší bankovní metropoli, třeba ve Frankfurtu, opravdu tam narazíte na zcela zbídačelé bankéře ? (Součet dluhů států EU je impozantní, dluhy se neplatí, ale velcí hráči nekrachují).
-tisk peněz není spojen jen s výrokem pana Paroubka, ale pod názvem „kvantitativní uvolňování“ ho uplatňují Spojené státy, Velká Británie , například. Tisk je limitován v případě USA jakýmsi vzorcem, do kterého se dosadí parametry ekonomických výkonů. Nemůžeme se neustále sklánět před ekonomickými výkony Spojených států a zároveň zpochybňovat metodu, bez které by ty výkony nebyly, jinak vzniká dojem, že co je dovoleno bohům, není dovoleno volům.
-rozumím ale autorovi, když si přeje, aby naším rodinným zlatem či stříbrem byla fiskální kázeň, ale v kontextu ekonomické soutěže států, od nichž bychom se odlišili právě tím nízkým zadlužením, bychom byli fatálně znevýhodněni a nakonec bychom prohráli. I když to není příliš morální zdůrazňovat, v ekonomice je řada příkladů toho, jak drzé dlužení se nakonec vyplácí.
-řízení světa … existuje jedna konspirační teorie, na kterou naskakují především intelektuálové, a to je názor, že nad úrovní podniku nebo státu nebo banky už není žádné řízení (OSN je dost bezzubé). Jinými slovy, není nic jako nadnárodní, nebo globální řízení. Myslím, že existují aspoň snahy řídit. Autor má pravdu v tom, že cíle jednotlivých mocenských proudů se mohou tříštit, také ale shodovat, dodávám. Přinejmenším v tom, že kapři si rybník nevypustí. – „Ono to totiž řídit ani nejde“ .. . tak proč se se přeceňuje vliv jednotlivců na řízení velkých celků, proč mně nutí věřit, že když v malé sibiřské vesničce kočka odvrhne svá koťata, jsou za tím Putinovi muži, nebo ještě spíše gosudar sám? Není tomu spíš tak, že subjekty řízení jsou v klanových a korporativních skupinách, kteří si své lidi obstaví do různých proudů a stran?
Bezesporu pro věřícího je nadějí jen sám Hospodin, ne odcházející nebo vycházející velmoci.
pavel v
Stát si půjčuje u komerčních bank pomocí dluhopisů. Každý dluhopis má dobu splatnosti a po jejím uplynutí musí stát splatit nejen úrok, ale i jistinu. Takže prodá bankám nové dluhopisy a dluh neklesá. Dluh vytváří trvalou ztrátu – ročně platíme 42 miliard Kč úroků – jsou to peníze vyhozené oknem. Zdroj: https://www.verejnydluh.cz/
Kvantitativní uvolňování je monetární politika používaná centrálními bankami ke stimulaci ekonomiky. Používá se, když se standardní monetární ekonomika stává neefektivní. Centrální banka provádí kvantitativní uvolňování nákupem finančních aktiv od komerčních bank a dalších finančních institucí. Zvyšuje cenu těchto finančních aktiv a snižuje jejich výnos a současně zvyšuje nabídku peněz. Když krátkodobé úrokové míry dosáhnou nebo se blíží nule, centrální banka může použít kvantitativní uvolňování za účelem dále podpořit ekonomiku kupováním aktiv s delší dobou splatnosti než krátkodobé vládní obligace, čímž se snižuje dlouhodobější úroková míra. Tuzemské banky mají peněz na půjčování dostatek. Ke kvantitatiním uvolňování tak není žádný důvod.
Jiří Kouba
Pak jsme na tom lépe než vzývaný Západ …
Jiří Kouba
Děkuji za důkladnou odpověď. POsílila dva dojmy, které o popisovaných procesech mám: 1) v těchto abstraktních transakcích nejde o rovnováhu, nýbrž o cirkulaci, jinými slovy, nejde o vyrovnanost, jak je tomu v hospodaření domácnosti nebo církevního sboru, ale o oběh. 2) nejde o žádné představitelné hodnoty, jen o přehazování elektronických peněz elektronickými vidlemi z hromady na hromadu. Veřejný dluh je tak do značné míry virtuální. Možná proto s ním tak bezstarostně žijí ony „země, kde zítra znamená již včera“.
Souhlasím naprosto se započtením vnitřního dluhu – ano, na to se často zapomíná.
pavel v
Výstižný komentář. Souhlasím s názorem, že současná vláda řeší dnešní problémy na úkor budoucích generací podle hesla „po nás potopa“ a že rozhazuje peníze „z vrtulníků“, aby co nejvíce znesnadnila práci příští vládě.
Srovnání našeho státního dluhu s německým není zcela realistické. Náš dluh činil na konci roku 2021 42% HDP, německý 72% HDP. Naše země však má ve srovnání s Německem obrovský vnitřní dluh. Německo má vybudovanou kvalitní síť dálnic a železnic, my jsme v této věci téměř na začátku. A už vůbec se s Německem nemůžeme měřit ohledně sítě výzkumných a vývojových středisek – přes dílčí úspěchy jsme stále zaostalou zemí.
Jiří Weigl píše, že koronavirovou a energetickou krizi odskáče střední třída, že její úspory pohltí inflace. Ale to není pravda. Naše centrální banka inflaci krotí razantním zvyšováním úrokových sazeb. To však Weigl zamlčuje.
Přes všechny krizové jevy si nemyslím, že se nacházíme „na konci věků“. Takový luxus, jaký máme, jsme v historii nikdy neměli. A nemyslím jen luxus hmotný. Myslím tím svobodu. Jsem přesvědčen, že právě tato svoboda nám umožní překonat všechny krize, které se na nás valí. Tu největší – nárůst populismu – již překonali Američané, když se vyhnuli násilnému převratu při útoku davu na Kapitol a jako zázrakem jsme jí vyhnuli i my, když ve volbách prohrál pan Čaulidi.
Populismus je strašná choroba dnešního světa. Je to jakási novodobá soft verze fašismu, nacismu a marxismu-leninismu. Myslím, že my, křesťané bychom měli být těmi vidoucími (proroky), kteří dokážou otrávené ovoce populismu s předstihem rozeznat a postavit se proti němu.
Petr Adamec
Ano, také se obávám sociálních bouří a nespokojenosti. Ovšem má to celé kontext – stále jako Česko patříme k nejbohatší desetině světové populace a máme se velmi dobře. Nejvyšší náklady nese vždy střední třída, ale nejbolestivější náklady ti nejchudší. Je mi velmi líto, že jsme jako slováci nepřijali Euro. Problém prudce rostoucího schodku a inflace bychom nemuseli řešit. Ve skutečnosti by to bylo velmi dobré řešení. Chytračení se opravdu nevyplatilo. Dluhy bude obtížné splácet, proto se budou smazávat inflací. To neprospěje úsporám a hlavně dluhům – jejich úroky se velmi zvýší. Ovšem střední třída a její úspory? Kolik lidí má nějaké podstatné úspory? Obávám se, že jen malé procento.
Peníze utracené za covidu šly z podstatné části na záruky za dluhy velkých podniků. Vůbec se vše řešilo na úkor škol, živnostníků a menších podniků a velké podniky byly ochráněny maximálně. (Jako nakonec i celá měnová politika dělaná v česku již desetiletí ku prospěchu velkých podniků) Na rozdíl od jiných zemí. Takže inflaci zvýšily jen částečně. Stávající inflace vzniká hlavně celosvětovým zdražováním.
Myslím, že zrušení superhrubé mzdy (a výpadek 70 miliard příjmů z daní) neměl jiný smysl, než zkomplikovat situaci. Jinak velmi často p. Babiš vytvářel schodek s cílem sám vydělat (či udržet své impérium závislé na státu) a především před volbami koupit voliče.
pavel v
Nevím, proč by nám měl hrozit sociální neklid, či dokonce sociální bouře. Příčinou může být buď extrémní chudoba (hlad) nebo vysoká příjmová nerovnost. Nehrozí ani jedno. Máme nižší příjmovou nerovnost než Švédsko či Finsko. Máme 2x nižší příjmovou nerovnost než Rusko a 4x nižší než Čína – viz: https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_income_equality V žádné z uvedených zemí sociální neklid není. Sociální neklid by mohl nastat v případě, že by populistické strany jako ANO a SPD za pomoci prokremelských webů rozeštvaly společnost. Lze očekávat, že se o to pokusí, že budou dnem a nocí plakat, jak se máme zle. Od toho jsme zde my, křesťané, abychom se proti jejich lžím postavili.
Jiří Kouba
Samozřejmě k tomu není důvod. Když Nečasova vláda brala nemohoucím peníze na asistenty, křesťané – toto citlivé svědomí společnosti – to hladce zkousli, proč by neměl zkousnout „svět“ ?
Petr Adamec
Hlad, příjmová nerovnost… V Rusku a Číne se nedemonstruje, skončil byste špatně. Ve Švédsku a Finsku zase není velký důvod. Být zde chudý moc nebolí, určitě podstatně méně než být chudý v Česku. Těch lidí, kteří ale v Česku se mají zle, je docela dost už nyní. Jen moc neprotestují. Invalidé nebo lidé v exekucích, nevzdělané samoživitelky…Zoufalí lidé volí protestně. Všude je cca 10 % nespokojených a volících protestně. V česku jich je ale asi 50 %. Stačí docela málo a bude jich opravdu drtivá většina. Třeba protože nebudou mít na topení. V Polsku stačilo, aby umřela jedna žena, které odmítli potrat, lidé byli v ulicích. Co až začnou umírat důchodci na podchlazení? Nebude volit protestně 70%?
Bude stačit, aby křesťané vysvětlovali pravdu, že se máme dobře? Rozeštvaná společnost zde již je. A asi bude dál. Čtěte zde komentáře.
Problém je s následky covidu, problém je s ekologizací, problém je se zdražováním. To vše bude bolet. Jsme nejprůmyslovější země Evropy – nás to bude bolet nejvíc. Když lidé nevěří ani očkování, jak uvěří, že je ekologizace nezbytná? Nebo že za zdražování nemůže EU?
Kde jsou zklamaní a nespokojení lidé, tam se už nějaký populista najde. A snadno zorganizuje projevy nespokojenosti. Může to vést k ekonomickému i politickému pádu na dno.
pavel v
Pane Adamče,
práh chudoby se v jednotlivých zemích velice liší. U nás je tento práh 13640 Kč měsíčně u jednotlivce. Zdroj: https://www.mesec.cz/clanky/bezmala-milon-cechu-je-pod-prijmovou-hranici-chudoby-ohrozeni-chudobou-vsak-kleslo/ Když tento příjem vložíme do kalkulačky „How rich am I? “ , zjistíme, že člověk, který je u nás na hranici příjmové chudoby, patří mezi 16% nejbohatších lidí na světě.
Já si myslím, že pokud chudí lidé v Česku protestují, pak ne kvůli nízké životní úrovni, ale proto, že je k tomu někdo navádí. Oni totiž ani netuší, že jinde žijí lidé v bídě mnohem větší.
pavel v
Žel, odkaz na kalkulačku „How rich am I?“ vyhodnotl administrátor jako spam. Ale když si zadáte do vyhledávače uvedenou větu, snadno tu kalkulačku objevíte. Musíte tam zadat název státu a celkový roční příjem domácnosti. Posléze i osoby ve společné domácnosti.
Petr Adamec
To p. Pavel
To snad nemyslíte vážně? Zkusil byste někdy žít za cca 14, 16, 17 tis za měsíc, bez bytu? Zkuste si to 2 měsíce, ano? Nejde tak moc o příjem, spíše o výdaje. Nájmy jsou u nás velmi drahé, když někdo je ve svém či v regulovaném nájmu, nijak to nepocítí. Podobně energie, topení, které se teď prudce zvyšují. Je docela dost lidí, kteří žijí na hraně. Mají po zaplacení nájmu a energií na jídlo třeba 100 kč na den a méně. Třeba samoživitelka s dítětem může mít snadno po odečtení složenek 120 na den. Takové lidi opravdu není třeba nějak navádět, fakt se mají špatně a cítí se v nefér situaci. Třeba romové, kterým nikdo byt nepronajme a když, tak za zoufalé ceny. Jste jak z jiné planety. Být chudý může být různé. Někdo má malinký příjem a žije v chalupě a uživí se ze zahrady a ovcí. Být chudý ve městě je horší, člověk zde prostě nevyžije. Když nemá bydlení a je odkázaný na tržní ceny, může to být moc špatné. Třeba v Dánsku je to o něčem jiném, dostane levný sociální byt. A celkem vyžije bez velkých problémů. V Česku je sociální síť děravá. A statisíce lidí nebupou mít na otop – single člověk může zaplatit klidně 10 tis za měsíc. Pokud má penzi 16, nebude mít na nájem, vodu, elektřinu, jídlo…. Fakt není nutné je navádět, ani je nepřesvědčíte, jak se mají výborně.
pavel v
Pane Adamče,
lidé žijící na hraně opravdu existují. Možná se i „cítí v nefér situaci“. To však nutně neznamená, že se k takovému člověku společnost zachovala nefér. Je mnohem pravděpodobnější, že se on zachoval nefér vůči sám sobě. Tím chci říci, že většina lidí žijících na hraně si za to může sama, protože ke svému životu přistupovali neodpovědně. Výjimkou jsou lidé nemocní či jinak hendikepovaní. Pokud nemají někoho blízkého, měl by se o ně postarat stát. Ti ostatní by si měli být vědomi, že stát není povinnen se o ně starat. Kdyby to udělal, po určité době zjistí, že většina lidí nikdy mentálně nedospěla, že si jako děti myslí, že mají právo na to, aby jim někdo zajistil životní standard. Jsem přesvědčen, že v minulosti tomu tak nebylo a právo „mít se dobře“ se nikdo ani neodvažoval vyslovit. Nabízet lenochovi či alkoholikovi „levný sociální byt“ jako v Dánsku je cesta do pekla. Zítra bude požadovat auto a jachtu.
Petr Adamec
To Pavel Je otazné, jestli lidé za hranou jsou v nefér situaci, nebo to jen tak cítí a mohou si za vše sami. Nemyslím, že je to tak jednoduché. Dalo by se o tom diskutovat. Mnoho z nich jsou prostě málo vzdělaní lidé, proto mají nízké příjmy. A za své nízké vzdělání jistě částečně mohou, ale také je to otázka školství a pak také otázka vrozených schopností. Každopádně tito lidé budou volit spíše protestně antisystémové strany. Pokud jich bude nad 50%, jistě to nebude pro celek moc dobré. Pokud je takových lidí příliš mnoho, jistě to ovlivní negativně všechny. Proto je dobře, aby takových lidí bylo co nejméně. Bez ohledu na to, kdo nese vinu. Pokud nedokážeme zajistit, aby se velká většina cítila plus minus spokojená, jistě náš politický, ekonomický, sociální systém nebude mít stabilitu. To je demokracie. Možná to vidíte tak, že není důvod zajišťovat, aby se někdo cítil spokojený? Stabilitu systému ale nezajistíte přemlouváním, jak se lidé mají dobře, ani obviňováním, že si za svou chudobu mohou sami…
Realtoltek
Ekonomická situace + nová vláda bude naprostá katastrofa… a jestli bude Lipowský ministr zahraničí tak do roka možná i nějaká ta válka.
Petr Adamec
Jste naivní, pokud si myslíte, že český ministr zahraničí může toto ovlivnit. Jestli Rusko zaůtočí na Ukrajinu spíše ovlivní to, nakolik posilující a zbrojící Ukrajina bude úspěšná v lokální válce o svá zabraná odtržená území. Rozhodně ne to, jestli je v ČR ministrem Petr nebo Pavel.
Radek Zizlavsky
Pokud Ukrajina rozpoutá novou válku na Donbasu, tak o ruském zásahu není pochyb. Ale bude to konflikt lokální, do kterého se západní státy nezapojí, nejvýš ho zneužijí k dalšímu kolu sankcí. Ty ovšem Rusko zvládne a ještě využije k nahrazování importu vlastní produkcí.
Ondra Kameník
Několik komentářů od někoho, kdo se trochu považuje za odborníka:
* Tuzemské banky nefinancují dluhy vlády. Jsou to hlavně zahraniční investoři, penzijní fondy a pojišťovny. Tuzemské banky mají sice významější část dluhu také v bilanci, ale drží to hlavně ze dvou důvodů. První je technický, potřebují mít kvalitní a likvidní kolaterál pro přístup k likviditě centrální banky. Za druhé je drží proto, že nemůžou ve zdejší ekonomice najít uplatnění pro část vkladů od klientů, tedy nás. Podle toho jak znám bilance našich bank, tak drží naprostou většinu v krátkých splatnostech. Takže odpověď je, že část dluhu vlády drží lidé, kteří mají vklady na běžných účtech u bank. Místo toho, aby si koupili dluhový instrument od vlády přímo a dostávali úrok dnes na krátké splatnosti 2.5%, tak ty instrumenty kupují přes svoji banku, která si ten úrok nechává pro akcionáře. Akcionáři nám za to určitě děkují. A já taky děkuji.
* U nás se netisknou peníze tak jako v USA nebo UK, kde centrální banka přímo nakupuje dluhopisy vydané vládou. Naše centrální banka je v tom velmi rozumná. Vlastní přesnou nulu. Proto kompenzace za čekání (tedy úroková míra) je daná trhem a investoři se o ní svobodně rozhodují. (To neplatí pro penzijní fondy a pojišťovny, které mají přísné regulace, jaká aktiva smí držet proti svým pasivům, jsou to většinou vládní dluhopisy).
* Za náš dluh teď kvůli překvapivé inflací a razantnímu zvýšení krátkých úrokových sazeb zaplatili hlavně zahraniční investoři. Průměrná splatnost našeho vládního dluhu je asi 7 let. Naše banky vlastní hlavně krátké splatnosti. Takže zahraniční investoři možná vlastní průměrně 10-ti letou splatnost, kde výnosy vzrostly o 1.5 procentního bodu. Takže mají kapitálovou ztrátu 15%. Odpověď na otázku, kdo platí za náš dluh je tady. Měli bychom poděkovat zahraničním investorů. A já taky děkuji.
* Penzijní fondy a pojišťovny sice vlastní dlouhý dluh, ale stejně jako jeho výnosy se zvedly i diskontní faktory v oceňování budoucích závazků. Což do češtiny přeloženo znamená, že budoucí příjemci výplat pojišťoven a penzijních fondů nedostanou tolik reálné hodnoty. Těm lidem bychom taky měli poděkovat. A já taky děkuji, nijak pojištěný z těchto důvodů nejsem.
* Pro udržitelnost veřejných financí je kromě výše dluhu taky důležitá veličina vyjadřující rozdíl mezi úrokovou sazbou a růstem příjmů ekonomiky. Většinou platí, že není problém výška dluhu samotná, když úrokové sazby jsou k poměru růstu příjmů nízké. Problém s dluhem vznikne, když rozdíl mezi úrokem a růstem bude pozitivní, nebo rychle poskočí. My jsme tento rozdíl měli po dlouhou dobu jeden z nejlepších mezi vyspělými zeměmi. I po nedávném zvýšení úroků na dluhu zůstávají hluboko pod růstem (nominálním, tedy včetně inflace). Takže v krátkém horizontu bychom neměli mít problém.
* Problém může nastat, když růst bude klesat, protože třeba bude málo dětí, nebo sociální kapitál se bude zhoršovat (lidé se budou více hádat, nebudou vznikat firmy, hodně lidí bude na antidepresivech a nebudou moci pracovat, atd.). Potom bude vysoký dluh průšvih.
* Není pravda, že kdybychom byli v eurozóně, tak bychom neměli problém s inflací nebo s vysokými deficity. Respektive je to půlka pravdy. Když člověk nemá nůž (tedy nezávislou monetární politiku a zvětší části fiskální) tak se sice nepořeže, ale taky si neuřízne chleba. Takže možná bychom neměli teď vysokou inflaci, protože bychom nemohli udělat tak velkou fiskální expanzi, ale měli bychom jiné problémy. Nemůžu tady nevzpomenout na problémy pobaltských států v roce 2009, kdy místo snížení platů přes směnný kurz (který byl zafixován k euru), se živitelé rodin stěhovali za prací do zahraničí. Až krize odezněla, živitel se nevrátil, ale spíš měl tendenci přestěhovat k sobě rodinu.
* Nevím, jak se utrácely covidové deficity, a klidně je možné, že se nadržovalo velkým podnikům. Ale nemůžu souhlasit s tvrzením, že monetární politika dlouhodobě nadržovala velkým podnikům. Podle mne je to právě naopak. Alternativní měnová politika fixního kurzu, tedy měnová unie, snímá kurzové riziko z dovozců a vývozců (tedy většinou velké podniky) ale tohle riziko nemizí. Přenáší se do jiných rizik, například do větší volatility cyklu, který nemůže být tlumený přes kurz. Takže se riziko spíš přenáší na zaměstnance a menší podniky, které mají menší možnosti diverzifikace. Rozdíl mezí úrokovou sazbou úvěru pro menší podnik a větší podnik není vůbec ovlivněn monetární politikou. Je to dáno hlavně rizikovými faktory a strukturou fixních nákladů. Například jestli je u nás větší regulace, větší administrativní zátěž, větší právní nejistota, pro menší podnik to představuje větší fixní náklad a riziko různých obstrukcí a pokut v poměru k ziskům, než pro větší podnik. Proto banka bude oceňovat dluh pro větší podnik mnohem levněji než pro menší podnik. V zemi, kde tyto obstrukce a náklady jsou menší, bude rozdíl mezi úroky většímu a menšímu podniku mnohem menší.
* Dluh samotný nevytváří žádnou ztrátu nebo bohatství. Je to jen transfer peněz od jednoho k druhému za nějakou dohodnutou kompenzaci (úrok). Nemůžeme říci, že když stát vydává 40 mld ročně na úrocích, tak je to čistá ztráta. Třeba si stát půjčil na dálnice, které zvyšují produktivitu, nebo na lepší školy a zaplacení lepších učitelů, kteří udělají vzdělanější a produktivnější populaci. Ztráta by to byla, kdyby konkrétní výdaj přinesl menší efekt do příjmů než úrok. Ale k tomu máme parlament, aby se tam o tom hádali. Samozřejmě jsem skeptický jak se to státu daří. Ale obecně říct, že úroky jsou čistá ztráta, nemůžeme.
Jiří Kouba
Díky Bohu i Vám.
pavel v
S představou, že si stát půjčí peníze od privátních subjektů na ovlivňování ekonomiky přišel anglický ekonom John Maynard Keynes. Netušil, že otvírá Pandořinu skříňku. Jeho původním úmyslem bylo tlumit propad hospodářství, když se nachází ve spodní vlně ekonomického cyklu s tím, že stát tento dluh ihned splatí v době ekonomického růstu. Jakmile bylo zadlužování státu legitimizováno, chopili se ho socialističtí ekonomové s jejich vlastním cílem – podnítit ekonomický růst. Tento záměr propagujete i vy, pane Kameníku. Domnívám se, že toto podněcování ekonomického růstu je ve výsledku kontraproduktivní. Realizoval ho americký prezident Bill Clinton známý svým sloganem: „It’s the economy, stupid.“ (je to ekonomika, oč tu běží, blbečku). Clinton začal pumpovat peníze do ekonomiky (do výstavby bytů). Zpočátku to vypadalo, že jeho záměry vycházejí a byl Američany adorován. Konečným důsledkem jeho ekonomické politiky byla hypoteční úvěrová krize. Nadměrné množství peněz způsobilo skrytou inflaci. Navenek se zdálo, že žádná inflace není, protože ve spotřebním koši nebyly ceny bytů. Avšak právě tyto ceny byly nepřirozeně nafouknuty, jelikož právě do nich vkládali Američané své finanční prostředky. Když vadné ocenění nemovitostí vylezlo na povrch, začaly krachovat banky, které zjistily, že byty, kterými jejich dlužníci ručili, mají zlomek hodnoty dluhu. Podrobný popis vzniku hypoteční krize je zde: https://blog.aktualne.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=5788
Jsem přesvědčen, že stát je špatný hospodář, jelikož tam hospodaří lidé s cizími penězi. Nejen to, hospodaření vyžaduje dlouhodobý plán či cíl. To však principiálně není možné, jelikož se vládní či komunální garnitura mění ve čtyřletém intervalu. Co je platné, že nějaký politik má dobrý záměr, když po volbách nezůstane z jeho plánu kámen na kameni. A to nemluvím o případech, kdy si vláda půjčí peníze na uplácení voličů.
Ondra Kameník
Já souhlasím s hodnocením zneužití keynesiánských politik. Já ideu, že by se stát měl zadlužit při ekonomickém propadu, aby zabránil permanentním škodám (lidé po roce nezaměstnanosti ztratí schopnost zase vstávat do práce, nebo se odstěhují), podporuji. Kdysi jsem byl strašně proti, ale nechal jsem se přesvědčit. Hlavní argument je, že stát tištěním nového dluhu vlastně bere do své bilance nová rizika v ekonomice. Protože stát je velký a „věčný“, může náklady těchto rizik v čase rozložit a diverzifikovat tím, že vybírá daně od všech lidí. Tato diverzifikace je mnohem efektivnější, než kdyby se o to snažily postižené podniky a jejich zaměstnanci. Ale souhlasím, že od teoretické ideje je ještě daleko k realizaci. A na té cestě se dá napáchat sousta chyb. Například tím, že se budu snažit vypůjčené peníze směrovat do postižené oblasti, protože tam jsou „přeci ty peníze tolik potřeba“. Podle mne nejlepší způsob jak tyto politiky realizovat je snížení přímých daní z práce a potom z kapitálu.
Clintonova podpora hypoték poté, co splaskla internetová bublina je dobrý příklad zneužití dobré ideje špatnou politikou. Možnost odepsat si úroky z hypoték z daňového základu je jen vyčůranou formou transferu peněz z eráru k vlastníkům pozemků a stávajících nemovitostí. Co se většinou stane je, že cena nemovitostí stoupne přesně o to, o kolik se efektivně snížily úroky tím, že se dají odepisovat z daní. Stát vybral méně peněz, vlastníci pozemků a nemovitostí zbohatli a jede se dál. Takových penězovodů od eráru k bohatým lidem, kteří mají nějaký vliv na zákony, vlastní aktiva a zároveň kontrolují nabídkové křivky, má každá země bezpočet. Například u nás se uvažuje o tom, že by stát proplácel vybraným lidem účty za plyn. Malé dítě vám řekne, co se stane: Cena plynu se nesníží tak rychle, jak by měla až cena plynu na trzích začne klesat, stát s daňovým poplatníkem bude chudší, bohatší bude přeprodejce plynu.
Poslední poznámka se týká globální finanční krize, neboli hypoteční krize. Podle mne primární příčinou nebyla podpora hypoték Clintonovou vládou. Byla to naprostá absence regulatorního dohledu nad řízením rizik v amerických bankách. V té době jsem byl v USA a od roku 2007 jsem se tím zabýval. Došlo k tomu, že rizikové preference akcionářů bank byly v rozporu z preferencemi regulátora, který ale nic nedělal. Neexistovaly žádné regulace pro to, jak se kreditní riziko údajně přeprodávané do Asie, má reportovat. Fed vůbec neměl šajnu, co se prodalo a komu, a kde nakonec to riziko leží. A už vůbec nevedli diskuse o tom, kolik regulatorního kapitálu by měly banky držet proti tomuto riziku, které vlastně nikdo nebyl schopen měřit. Fungovalo to tak, že šéf banky objel západní pobřeží pacifiku, uzavřel nějaké smlouvy a vrátil se s tím, že to všechno prodal. Takhle mi to popisoval jeden zaměstnanec velké banky roku 2007. Kdyby byla dobře udělaná regulace na reporting těchto věcí, tak by Fed nutil banky navyšovat kapitál a nic moc by se nestalo, proběhl by normální propad cyklu. Jenže to, že může existovat skryté riziko v bilanci bank, působilo obrovskou nedůvěru všude a tím pádem panický propad. Absence regulace byla polde mne primární příčinou velké krize. Samozřejmě lidi a banky bláznily a potom přišel čas na revizi očekávání růstu, ale to je normální cyklus, tedy že, bláznivý optimismus střídá probuzení se do reality.
Petr Adamec
Jsem rád, že je zde někdo, kdo tomu rozumí. Děkuji. Můj dojem (nejsem odborník) je, že monetární politika byla dlouho a je stále zaměřená na podporu vývozu snižováním kurzu koruny – tak jsem myslel ty velké podniky – hlavně automobilový průmysl. Samozřejmě i malé podniky vyváží, ale relativně málo. Na úkor obyvatel – nižší kupní síla. To podle mne není moc zdravé – jsme potom příliš závislí na velkých podnicích především v automobilovém průmyslu, mnohem více než jiné země. A při současných změnách v automobilovém průmyslu a ekologizaci to rozhodně je veliké riziko.
Mít vlastní měnu jistě umožňuje různá technická kouzla. Ovšem je to dobré jen v případě, že je řízení měny a ekonomiky v rukou rozumných lidí. Pokud je schopný nějaký populista za pár let své vlády rozvrátit státní finance a zadlužit stát o tis. mld, je podle mne lépe samostatnou měnu nemít – je to určitá brzda, samozřejmě ne všemocná. Myslím, že česko je navíc na to moc malé, každý větší obchod bilanci zahraničního obchodu úplně rozhodí, každý větší miliardář je schopný stát nasměrovat svým směrem. Přece jen euro je stabilnější. Neplatíme sice dluhy za Řecko, ale stojí nás to násobně více na intervencích ke snižování kurzu a riziku. Někdo tvrdí, že ty intervence nestojí nic, ČNB možná přímo ne, ale projevuje se to na kupní síle všech lidí. Jako by skrytá daň. Trochu jako by si okres Benešov rozhodl mít vlastní měnu… Ekonomicky jsme součástí Německa. Neměli bychom to akceptovat jako realitu? A nevidět jako výhodu možná kouzla a fígly s měnou, když de fakto to pro nás je ztrátové? Nebo nás to vede k závislosti na velkoprůmyslu? Co bychom dělali při pádu koruny jako v Maďarsku? Pokud nějaký populista otočí zemí pryč z EU, jistě by k takovému pádu došlo. A jak potom střední třída zaplatí hypotéky?
Petr Adamec
Těší mne, že sem komentuješ. Myslím, že málokdo by k tomu byl kompetentnější. Díky.
Petr Adamec
Mohu se Tě zeptat jako odborníka?
Je možné, abychom při rychlém tempu a vysokém zadlužování ztratili dobrý rating a dluhy se zdražily?
Nehrozí, že pokud bude problém někde jinde (Maďarsko, Polsko), že investoři nepochopí, že jsme jiný případ a jiná země a budou spekulovat na pokles české měny? Protože prostě jim to splývá?
Nemá ČNB nějaké limity svých možností intervence a při spekulačním útoku nemusí obstát?
Díky (a pozdrav rodině).
Ondra Kameník
Ano, při rychlém zadlužování (a relativně pomalém růstu) asi ztratíme dobrý rating a náklady na dluhy se prodraží. Otázka ale je, jak hrozné to bude. (Nejsem zastánce zadlužování, i když to tak zní). Na světě jsou dva druhy investičních peněz. Peníze, které jsou určeny pro státní dluhopisy a peníze určené na akcie. To jsou dva relativně oddělené světy. Takových lidí jako já, kteří jednou kupují akcie, jindy zase státní dluhopisy je málo. Proto se může stát, ale nevím to jistě, že když se zhorší ratingy všem zemím stejně, tak nemusí vůbec dojít ke zvýšení úroků na státních dluzích.
Takový středoevropský šok hrozí a myslím, že se už to stalo. Ale nikdy nedokážeme vysvětlit, proč se kurz zrovna hýbe nějakým směrem. Tohle nikdo neví, ani centrální bankéři, ani banky, ani lidé na dealingu. Takže jsme v oblasti zdání. Ale máš pravdu, může se tohle stát.
ČNB má nějaké rezervy ve zlatě a cizích měnách a dluhopisech. Jestli bude chtít intervenovat na podporu koruny, tedy aby koruna neoslabovala, její limit intervencí jsou tyto rezervy. Podle mne centrální banka nemusí mít žádné rezervy a všechno může fungovat bez rezerv. Tento názor se moc nenosí, ale stále ho držím. Takže limit je tento. Na druhou stranu pro oslabování koruny, žádný limit není, protože tiskne bity v počítači bez nákladů a může si vytisknout kolik korun chce na oslabení.
Ale myslím, že ČNB slibuje, že nebude intervenovat ve prospěch koruny a taky už to dlouho dlouho nedělala. Kdybychom prošli nějakým šokem prudkého oslabení, tak se nebude primárně starat o kurz, ale o dopady tohoto oslabení do inflace v horizontu roku až dvou (krátký dopad už nejde zachránit). Podle toho pohne s krátkými úroky. Klidně se může stát, že šok bude takového druhu, který působí velmi nízkou poptávku a bude hrozit nízká inflace. Takže se může klidně stát, že ČNB ještě úroky sníží, když vyhodnotí, že slabá poptávka je větší disinflační riziko než slabý kurz je inflačním rizikem.
pavel v
Je velmi odvážné považovat se za odborníka v oblasti ekonomiky. Svého času měl pověst vynikajícího odborníka šéf Fedrálního rezervního systému Alan Greenspan. Byl považován téměř za poloboha. Ve skutečnosti svým rozhodováním přispěl k rozvoji hypoteční krize 2008. Jak známo, největší vliv na krizi měla takzvaná sekuritizace hypoték. Sekuritizace je proces, ve kterém je ze souboru objemově menších a zpravidla i méně likvidních aktiv produkujících známé nebo alespoň dostatečně přesně odhadnutelné cash flow (hypotéky, leasing, dluh na kreditních kartách, studentské půjčky, spotřebitelské půjčky, atp.) vytvořen obchodovatelný cenný papír – finanční derivát.
Rok 1998: Brooksley E. Born (Předsedkyně Commodity Futures Trading Commission) varuje před neprůhledností finančních derivátů a volá po jejich okamžité regulaci na ochranu americké i světové ekonomiky. Alan Greenspan i Bob Rubin, vládní ekonomové, se jí veřejně vysmívají: “Regulace derivátních transakcí, které jsou soukromě dohodnuty mezi profesionály, jsou nepotřebné.” (Greenspan) “Nová pravidla a regulační dohled může jen zvýšit právní nejistotu na kvetoucích globálních trzích“ (Rubin) Rok 1999: Brooksley E. Born odstupuje z funkce. Povzbuzen, Phil Gramm předložil rozsáhlý deregulační zákon. Schváleno, Clintonem podepsáno. Cesta ke světové krizi otevřena.
Vznikl nový, divný svět. Přední investiční domy Wall Streetu začaly obchodovat s novými investičními nástroji. Clintonův předseda Fed Alan Greenspan, zahájil strategii nízkých úrokových měr a propadu US dolaru. Levné peníze zaplavily americké trhy. Stavební firmy si půjčovaly a stavěly nové domy; banky si půjčovaly a poskytovaly stále levnější úvěry; Wall Street si půjčoval až v poměru 40:1 (poměr dluhů k hodnotě aktiv). Nové finanční instrumenty a nový obor „finančního inženýrství“ dále stimulovaly „kreativitu“ chamtivců. Spekulativní bublina iracionálního nadšení a ziskuchtivé zaslepenosti se nafoukla téměř přes noc.
V r. 2008 spekulativní bublina praskla. Přebytek nových domů, marginálních pozemků a domů v hypotéčních aukcích zaplavily trhy a srazily ceny nemovitostí takřka přes noc. Mnohé nesplacené hypotéky byly vyšší než tržní hodnota nemovitosti. Předčasné vypovídání smluv nabylo kritických rozměrů. Celé globální řetězce prodeje a pojištění investic, založených na toxických hypotékách, spočívaly na iracionálním a hloupém předpokladu „trvale rostoucích cen nemovitostí“.
Kdyby „odborník“ Alan Greenspan zavčas praštil pěstí do stolu, mohl tomu všemu zabránit. Stačilo by, kdyby se řídil pravidlem předběžné opatrnosti, které zná každý podnikatel, že dluhy jsou riskantní záležitost a při otřesu ekonomiky krachují jako první velcí dlužníci. Když Ondřej Kameník řekne, že „dluh samotný nevytváří žádnou ztrátu nebo bohatství. Je to jen transfer peněz od jednoho k druhému za nějakou dohodnutou kompenzaci (úrok)“ svědčí to přinejmenším o jisté lehkomyslnosti.
Ondra Kameník
Milý Pavle V,
vizte můj příspěvek, který ještě čeká na schválení ohledně primární příčiny hypoteční krize v americe. Myslím, že se tady naprosto shodujeme.
Ohledně mé citace, že „dluh samotný nevytváří žádnou ztrátu nebo bohatství“ jsem reagoval na vaše vyjádření, že 42mld za úroky na státním dluhu jsou čistá ztráta. Chtěl jsem říct, že někdy to může tak být, někdy ne, záleží jestli jsme peníze použili na produktivnější věc, než jsou úroky.
Samozřejmě chápu, že každý dluh nese s sebou zvýšení bilanční sumy. A vyšší bilanční suma podléhá riziku a případným ztrátám, když jde trh proti mně. Ale o tomhle nebyla diskuse ve Vašem textu. To, že jsem si tohoto vědom, dokazuje můj příspěvek o primární příčině hypoteční krize, kde argumentuji, že regulátor neměl nástroje, jak tato rizika měřit a už vůbec ani nemohl nařídit navýšení kapitálových rezerv proti těmto rizikům v bilanci bank. Samozřejmě, že to byla chyba regulátora.
pavel v
Japonsko má veřejný dluh neuvěřitelných 263% HDP. To budí dojem, že vysoký státní dluh ničemu nevadí, že vytváření státního dluhu jsou jakési fiktivní operace, že centrální banka nebo dokonce i komerční banky mohou podle potřeby „tisknout“ libovolné množství peněz „pouhým stiskem klávesy na počítači“, že se to vše děje jen „jako“. Větší realisté, jako pan Zizlavsky níže si myslí, se dá již vytvořený veřejný dluh snadno vymazat inflací a růstem HDP.
Nejsem žádný odborník, ale moje intuice mi říká, že jakýkoliv veřejný dluh je nezdravý. Něco jiného je, když si podnikatel vezme úvěr, který pak splatí ze zisku. Stát však žádný zisk nemá a úvěr může splácet jedině tak, že o ty peníze obere podnikatele na daních. Tím ohrožuje jejich konkurenceschopnost a snižuje ekonomický růst. Ještě bych dokázal pochopit, že stát postaví dálnici a posléze ji pak splácí z vybraného mýta s tím, že po splacení přestane mýto vybírat.
Petr Adamec
Osobně mám k O. Kameníkovi velkou důvěru. Když nenapíše sám, co dělá, já to také nenapíšu. Ale za odborníka ho pokládám, jakých je v ČR v této oblasti málo,mezi křesťany obzvlášť. Samozřejmě to neznamená, že musí mít ve všem pravdu.
Ondra Kameník
Petře, tohle vyžaduje mnohem více času. Ale zkusím stručně. Ten kurzový závazek byl konzistentní s politikou ČNB cílování inflace. Tehdy vážně hrozila deflace, která by byla mnohem vážnější, když jsme byli s úroky na nule. Byl to jen technický způsob, jak uvolnit měnové podmínky a zabránit deflační spirále (lidé mají očekávání o snížení cen, odkládají spotřebu, protože čekají na nižší ceny, roste nezaměstnanost a tím pádem hrozí potvrzující se záporná inflace). Tohle vskutku hrozilo.
Každý zásah měnové politiky do ekonomiky a je úplně jedno, jestli je to snížením sazeb, zvýšením sazeb, nebo kurzovým závazkem, když jsou sazby na nule, každý takový zásah vždycky někoho v ekonomice postihne a někomu pomůže. Jednou jsou to exportéři, jednou to jsou importéři, jednou se slevní zahraniční dovolené, jednou se zdraží. Ale o to jde. Tu politiku nedělají tak, že si řeknou“ komu já dnes uškodím a komu já dnes pomůžu, tak třeba dneska uškodím českým domácnostem na zahraniční dovolené a pomůžu škodovce. Ne, tak to není. Je to tak, že ČNB bere slib stabilní inflace vážně, udělá nějaký krok a tím pádem pomůže nějakým sektorům a uškodí jiným sektorům. Tak například v Jeseníku jsme se radovali při kurzovém závazku z toho, že lidi místo do Francie jeli do Chorvatska a lidi místo cesty do Chorvatska si pronajali chatu v Jeseníku.
Ohledně otázky, jestli by nebylo lepší přijmout euro a vzdát se naší nezávislé monetární politiky a velké části nezávislosti fiskální politiky. Není na to samozřejmě jednoznačná odpověď, vždycky jsou tady argumenty pro a proti a záleží na každém z nás, jakou váhu dáváme každému z nich. Já osobně si myslím, že je dobré být ambiciózní a budovat dobré instituce, než se schovávat u mámy pod sukní. Moje dospívající děti taky riskují, že si pěkně nabijou držku, ale koupí si tím možnost, že doopravdy dospějí. I když to není zaručeno. Když zůstanou u mámy pod sukní, žádná možnost dospět není (navíc by si musely ještě hledat jinou mámu). Druhý můj argument je argument pojišťovny. Eurozóna kvůli extrémně rigidnímu trhu práce musí fungovat víc než prostá měnová unie. Argument je složitý, ale musí fungovat dost jako pojišťovna. Problém je, že jsou tam pojistníci, kteří zfalšují osobní údaje při vstupu a potom si klidně podpálí barák a potom chtějí vyplatit pojistnou událost. Do této pojišťovny bys Petře nevstupoval. Proto si myslím, že co bychom nedělali s vlastními penězi, tak bychom to neměli dělat ani na úrovni státu. Samozřejmě dovedu dát spoustu dobrých argumentů, proč do eurozóny vstoupit, ale dávám jim menší váhu než těmhle dvěma.
Petr Adamec
Ondro!
Děkuji a budu o tom přemýšlet. Stejně mám ale pocit, že když naše politika je taková, jaká je, lépe být pojištěn u mizerné pojištovny než důvěřovat našim politikům že nám ten dům nepodpálí. Je to o důvěře? Komu věřit víc…¨
Myslím,že máš jistě pravdu s těmi energiemi, ovšem neumím si představit, že by to šlo prostě nechat na trhu a chudé důchodce nepodpořit i za cenu toho, že se poskytovatelé napakují… Jsme ve střední Evropě a důchodci mrznoucí na ulicích je silná káva. Ekonomický pohled je jen jeden z více pohledů…
Přeji vše dobré!
Dan Drápal
Milý Ondro, moc děkuji!
Radek Zizlavsky
Dovolte mi komentář k otázce státního dluhu. Při jeho výši okolo 40% HDP se vytváří zcela zbytečný strach a histerie. Tato hodnota je naprosto bezpečná a dluh (pokud nebudeme kumulovat stále další a další deficity) nebudou muset splácet naše děti ani vnuci. Takto nízký dluh má samolikvidační charakter. V běžné situaci (krize jako ta s covidem je výjimkou) se podíl dluhu na HDP zcela samovolně (i v případě, že dluh i úroky je splácen novým dluhem) snižuje. Důvodem je to, že vliv inflace a ekonomického růstu na HDP je výraznější než růst státního dluhu v důsledku úroků. Prostě refinancujete dluh a úroky novým dluhem a přitom jeho podíl na HDP klesá a klesá.
Petr Adamec
V běžné situaci to tak jistě je. Co ale v mimořádné? Státy také občas bankrotují. Island, Irsko, Řecko. Růst může klesnout a pokles příjmů státu nemusí stačit na výdaje. Třeba covid, krach části průmyslu vlivem zdražování emisí CO2, cen energií, válka na Ukrajině a nedostatek plynu… V USA také věřili, že cena nemovitostí klesnout nemůže. Ani náš růst není nějak daný a jistý. Tím nechci šířit paniku. Jen, že těsně před krachem tomu nikdo nikde nevěří. Nejde tak moc o tu výšku dluhu, jde o strašlivé tempo zadlužování. A použití peněz, kde jistě nikdo netvrdí, že je to zcela prorůstové.
Radek Zizlavsky
Ano, za zcela mimořádných okolností může k defaultu dojít i při nízké úrovni dluhu.
Libor David
Domnívám se, že hovořit dnes o variantách, zda přijmout, či nepřijmout EURO, je už mimo mísu. Stále zřejmější neschopnost vedení Evropské unie napovídá, že otázkou dne není to, zda se EU rozpadne, ale otázkou je kdy se rozpadne.
Pro země, které EURO přijaly za svou měnu, to bude velmi bolestivý otřes, který sice zasáhne i nás, ale ne tak drasticky, jako třeba Slováky.
Radek Zizlavsky
Vnímám to obdobně. Navíc vlastní měna je jednou z klíčových podmínek zachování skutečné státní suverenity. Mám velkou obavu z toho, že si někteří lidé neuvědomují riziko, že by centralizační snahy Bruselu na naší státnost mohly mít obdobný dopad jako vídeňské v 16. a 17. století
Petr Adamec
Problém je, že svět je ekonomicky někde úplně jinde. Dříve nebyla taková provázanost. Drtivá většina lidí si jídlo vyráběla sama a potřebovala jen poměrně malé vstupy od okolí a jen malinko luxusu (s výjimkou soli) byly nějaké dovozové. Většinu zastal místní kovář, truhlář, mlynář, tesař. Dnes je bez úzké mezinárodní kooperace prakticky vyloučené nějak ekonomicky fungovat. Ta koperace vyžaduje úzkou koordinaci. V našem případě se západní Evropou. Jsme s nimi úzce provázaní. A nejen v ekonomice, ale třeba i v obraně. To je realita. Jako stát jsme maličcí (mnoho měst na západě i východě má více obyvatel a mnohem větší ekonomiku) a máme jen velmi omezené možnosti něco ovlivnit, v rámci EU máme tyto možnosti podstatně větší než mimo EU. Opět realita. Může se nám to nelíbit, ale je to tak. Myslím, že trvat na suverenitě starého ražení neodpovídá realitě. Zkuste cestovat po Ukrajině. Všichni mají úspory v euro nebo dolarech, přepočítávají vše na eura. Podobně v mnoha jiných zemích. Může být naše měna samostatná? Nevím. Připadá mi ale, že trvání na suverenitě starého ražení znamená snahu o 3. cestu. Která ovšem není. Buď budeme součástí západní Evropy, nebo se můžeme přimknout k východu. Ale omezenou suverenitu budeme mít každopádně. Pro mne je jediná rozumná cesta prozápadní orientace, nevidím k ní reálnou alternativu. A samozřejmě to má i vady, není to černobílé. To znamená úzká kooperace. A vzdání se některých aspektů suverenity – něčeho jsme se již vzdali. Dřív třeba panství Benešov mohlo fungovat víceméně nezávisle na okolí. Dnes je to směšná představa. Myšlence o rozpadu EU nevěřím, ze zcela objektivních důvodů je úzká koordinace nezbytná.
Radek Zizlavsky
Myslím, že EHS v osmdesátých letech byla celkem užitečná instituce. Jednotný trh zboží, služeb, pracovních sil, volný pohyb přes hranice to vše přispívalo blahobytu a míru na kontinentě. Myslím, že vystoupení z tohoto trhu by nám přineslo velké ekonomické dopady. Mám spíše na mysli bránit ze všech sil tomu, aby se v rámci unie centralizovaly pravomoci a omezovala naše svrchovanost než z unie vystoupit. Měli bychom maximálně spolupracovat s V4, Rakouskem, Slovinskem atd. a využívat právo veta v otázkách podléhajících jednohlasnému schválení abychom obhájili nezávislou migrační politiku, vlastní měnu, nepřipustili zasahování unie do oblastí, které jsou v národní svrchovanosti (například daně), nepřipustit vznik jednotné armády…
Petr Adamec
No, na tom se shodneme. Ale jde o to, že člověk nemůže stále jen vyčuraně něco chtít pro sebe. V partnerství se musí vycházet vstříc. Pokud něco potřebuju, musím taky něco dát nezištně ostatním. Češi se snaží všechno pro sebe, nikomu nepomoci. Třeba když byly nálety na Srbsko, čekala letadla s nahozenými motory, až se český parlament rozhodne… to pak je jasné, že vojáci chtějí raději jednotnou armádu. Při konfliktu nelze často čekat 2,5 dne… Co kdyby třeba bylo napadeno Polsko? Nezávislá migrační politika… to ze zásady nemůžeme přijmout ani pár sirotků? Atd. Při covidu Babiš odmítl pomoci kolabujícím zemím… atd. Je vztah k západním zemím EU přátelský, vypočítavý, odmítavý nebo neutrální? Mně připadá, že moc přátelský ne…
pavel v
Pro Libora a Radka
Z vašich slov cítím, že odepisujete Evropskou unii jako cosi zbytného a že toužíte po státní suverenitě. Osud první republiky ukázal, kam jsme to se státní suverenitou dotáhli. Naše tehdejší státní suverenita byla vlastně jen formální. Co bylo pro první republiku charakteristické, žádný z našich sousedů nebyl naším spojencem, se všemi jsme měli napjaté vztahy. A nejen to, chyběla nám svornost i uvnitř státu. Němci ani Slováci se v něm necítili doma. Po těchto historických zkušenostech nemohu pochopit občany, kteří si neváží spojenectví s evropským demokratickým světem. Nota bene když říše zla va východě znovu cení zuby a vyvolávají lokální války.
Byli jsme to my, kdo o vstup do EU stál. Pro západoevropské státy náš vstup znamenal jen samé nevýhody. Za dobu našeho členství činí čistá pozice dotací z EU cca 900 miliard Kč.
Jiří Aron
Nejde jen o bankrot kvůli dluhům, ale ještě více o princip otroctví, který vede ke ztrátě svobody dlužníků: vlád států, podnikatelů, organizací, domácností a jednotlivců. Pak platí známé biblické „Bohatý vládne chudým, dlužník je otrokem věřitele“. Jsme teprve na začátku největší finanční krize v dějinách, která povede k ještě většímu zotročení dlužníků. Věřitelé snad nimi svou moc ještě více posílí. Posílí zásadně více, než p. Drápalem i některými v této diskusi tolik obávaní „populisté“.
Pro křesťana je dobré aspoň na závěr přilepit dovětek, že „Hospodin je stále na svém svatém trůnu“ to je ale dost neúplná zpráva. Pravý pokoj přináší až zpráva Kristova evangelia o vykoupení člověka z hříchu, včetně hříchu lásky k penězům.
Křesťané v Písmech, v době, kdy přicházeli kvůli své víře v Krista o majetky (tj. ne vlastním zadlužováním se) měli skrze Ducha svatého, autora Písma, lepší posilu. Víru v Toho, který jim v samotném ukřižovaném a vzkříšeném Kristu dal nebeské dědictví: neposkvrněné, nevadnoucí a nehynoucí. Bůh dal sám sebe, na kříž, ze své nekonečné a nezasloužené milosti dal věčnou spásu duše všem, kdo věří v Něj. Máme spásu od hříchu, střeženou samotným Bohem. Podle 1. kapitoly 1. Petra. Proto se křesťané mohou v Kristu radovat za všech okolností i před každou krizí.
poklad není v tom, že něco fyzicky vlastníme, ale ž máme poklad v nebesích
pavel v
Pane Arone,
připomněl jste mi švýcarského ekonoma Marca Fabera přezdívaného Dr. Doom (doktor zkáza). Podařilo se mu předpovědět světovou hypoteční krizi 2007. Je Faber génius? Asi sotva. Předpovídal světovou ekonomickou krizi ustavičně, tak dlouho, až na jeho slova došlo.
Každý i docela průměrný ekonom vám řekne, že ekonomická krize přijde, že je takříkajíc za dveřmi. Ale dodá, že nikdo nedokáže říci, kdy přijde. Možná, že už za rok, ale možná také za 20 let.
Je rozumné prezentovat se jako Dr. Doom?
Jiří Aron
Možná jste nepochopil podstatu mého příspěvku, který se netýkal především nadcházející krize a už vůbec neobsahoval žádné konkrétní předpovědi, že ano?
Radek Zizlavsky
Pavlovi V : Napsal jsem odpověď, která čeká na schválení ale nejsem si jistý zda se správně přiřadí pod Váš příspěvek. Pokud ne, tak na ní můžete mrknout níže. A ještě jsem chtěl dodat k Rusku: pojem „říše zla“ je přiměřený pro stalinské odbobí SSSR nebo třetí říši, kdy byli miliony nevinných lidí v gulazích a koncentrácích atd., ale přijde mi dost nefér pro současné Rusko. Obdobně nefér mi přijde tvrzení o tom, že by začínalo války. Pokud jde o tu v roce 2008, tak tam byl viníkem Sakashvili, což po prozkoumání uznala i EU. Válka začala naprosto brutálním gruzínským útokem na město Cchinvali a dokonce i na kasárny ruských mirotvorců. Pokud jde o Ukrajinu je to otázka komplexnější na delší diskuzi, která úplně nepatří k tématu našeho státního dluhu. Nicméně, primárním viníkem války byla nelegitimní chunta, která se chopila moci v Kyjevě po státním převratu a následně se rozhodla použít vojenské prostředky k tomu aby se pokusila vynutit podrobení regionů, jejichž obyvatelé se nelegitimní státní moci odmítli podřídit.
Radek Zizlavsky
Pro p. Petra Adamce. To létání bombardérů útočících na Jugoslávii přes naše území považuju spolu s uznáním Kosova za největší hanbu naší moderní historie. S napadenými nás spojuje dávné přátelství už z první poloviny minulého století. Jugoslávie byla spojencem v malé dohodě, v době Mnichova se desítky tisíc Srbů přihlásili do naší armády bránit ohrožené Československo, v roce 1968 pomohli spoustě našich lidí k útěku… A my jsme se odměnili tím, že jsme umožnili vedení zcela nelegitimního útoku neschváleného RB OSN přes naše území. Řekové měli odvahu přelety zakázat, Slováci měli dostatek cti odmítnout uznání Kosova. Nám zbyla jen hanba (částečně smytá dodatečnou omluvou prezidenta a odpuštěním ze strany Srbska). Ohledně jednotné armády – k tomu nesmí dojít právě kvůli možnosti vzniku války, třeba mezi Polskem a Ruskem. Naše armáda nesmí být nikým nasazena automaticky. Nejprve musí náš parlament posoudit, zda šlo o nevyprovokované napadení Polska sousedem (pak nás smlouva Nato zavazuje reagovat) nebo zda naopak válka vznikla vinou Polska (pak se jí za žádnou cenu účastnit nesmíme jinak bychom byli jedním z agresorů).
Petr Adamec
V praxi je taková vzájemná pomoc neproveditelná. Parlament to dá do výborů, pak na zasedání to bude posuzovat, pak hlasovat, opozice to bude zdržovat, budou utíkat dny a týdny…. Pokud bude náš soused a spojenec napaden, je nutné reagovat okamžitě. Jinak taková pomoc nemá smysl. Zkuste si představit, že bude Ruskem zabrána část Polska během třeba 12 hodin do hloubky třeba 300 km… to ujedou tanky za pár hodin. Pak zcela teoreticky proniknou do česka a s našimi cca 50 tanky se jim nebudeme schopni postavit…Za takovou dobu se ani poslanci nestihnou svolat. Nebo třeba paragáni ovládnou letiště a leteckým mostem se sem budou valit desetitisíce vojáků s lehkými zbraněmi, tanky během 12 hodin dosáhnou Prahy… Ostatní státy svolají parlamenty a během 3 dnů se sejdou a budou rokovat, zda jsme třeba ten útok nevyprovokovali osazením desky v Řeporyjích a odstraněním pomníku sovětského maršála…Zhruba po týdnu se nakonec polovina dohodne, že nám půjdou na pomoc, mezitím již v česku budou statisíce okupačních ruských vojáků…
Radek Zizlavsky
Tak parlament má prostředky pro zrychlené projednání. Klíčové je aby někdo v zahraničí nemohl rozhodnout o nasazení naší armády bez politického rozhodnutí ČR. Chápu váš pohled, že v případě napadení je třeba reagovat rychle. Ta vojenská reakce ale nemůže předejít posouzení otázky která strana je útočníkem. Třeba Itálie byla členem Trojspolku, ale do války na straně Německa a Rakouskouherska nevstoupila protože Rakousko nebylo napadeno, ale samo zaútočilo na Srbsko a spojenecká smlouva samozřejmě nezahrnovala povinnost účastnit se útočné války. Přesně o to musí jít i nám abychom si zachovali možnost posouzení okolností vzniku konfliktu a nenechali se zatáhnout do útočné války.
Petr Adamec
Jaké prostředky parlament má? Jsou schopni se sejít a rozhodovat do cca 2, 3 hodin? Ve dne, v noci? Pokud třeba Česko má jen pár stihaček a pár tanků, jeho obrana je nutně koncipována kolektivně, je do 100 modernizovaných tanků + 150 ks starého šrotu schopni udržet frontu o šíři 150 km? Třeba letecký útok na Litvu… V řádu minut je třeba vyslat všechny stihačky (asi 6, 8 provozuschopných ks?) na pomoc. Prostě naše země není samostatně vojensky hájitelná. A okolní země také ne. To je realita. A není obrana koncipovaná a možná tak, jak navrhujete Vy. Připadá mi, že přemýšlíte jako by bylo o 60, 70 let méně.
Vaše ospravedlnění hybridní války proti ukrajinským územím a jejich zabrání ruskými jednotkami je docela ošklivé. To potom snadno ospravedlníte jakýkoliv zásah Ruska proti Litvě, Lotyšsku, Estonsku, Polsku… Obávat se v EU útočné války je docela mimo. Samozřejmě třeba s výjimkou Turecka.
Petr Adamec
Problém je, že svět je ekonomicky někde úplně jinde. Dříve nebyla taková provázanost. Drtivá většina lidí si jídlo vyráběla sama a potřebovala jen poměrně malé vstupy od okolí a jen malinko luxusu (s výjimkou soli) byly nějaké dovozové. Většinu zastal místní kovář, truhlář, mlynář, tesař. Dnes je bez úzké mezinárodní kooperace prakticky vyloučené nějak ekonomicky fungovat. Ta koperace vyžaduje úzkou koordinaci. V našem případě se západní Evropou. Jsme s nimi úzce provázaní. A nejen v ekonomice, ale třeba i v obraně. To je realita. Jako stát jsme maličcí (mnoho měst na západě i východě má více obyvatel a mnohem větší ekonomiku) a máme jen velmi omezené možnosti něco ovlivnit, v rámci EU máme tyto možnosti podstatně větší než mimo EU. Opět realita. Může se nám to nelíbit, ale je to tak. Myslím, že trvat na suverenitě starého ražení neodpovídá realitě. Zkuste cestovat po Ukrajině. Všichni mají úspory v euro nebo dolarech, přepočítávají vše na eura. Podobně v mnoha jiných zemích. Může být naše měna samostatná? Nevím. Připadá mi ale, že trvání na suverenitě starého ražení znamená snahu o 3. cestu. Která ovšem není. Buď budeme součástí západní Evropy, nebo se můžeme přimknout k východu. Ale omezenou suverenitu budeme mít každopádně. Pro mne je jediná rozumná cesta prozápadní orientace, nevidím k ní reálnou alternativu. A samozřejmě to má i vady, není to černobílé. To znamená úzká kooperace. A vzdání se některých aspektů suverenity – něčeho jsme se již vzdali. Dřív třeba panství Benešov mohlo fungovat víceméně nezávisle na okolí. Dnes je to směšná představa. Myšlence o rozpadu EU nevěřím, ze zcela objektivních důvodů je úzká koordinace nezbytná.
Radek Zizlavsky
EU úplně neodepisuju. Byl bych pro aby směřovala zpátky k tomu dobrému co bylo do devadesátých let – prostoru volného obchodu a pohybu s minimálním nezbytným regulačním orgánem neohrožující k svrchovanost členských států. Ze sousedů první republiky bylo spojencem Rumunsko. „Spojenectví “ dnešního Německa si příliš nevážím protože vnímám spíš snahu ovládat menší a slabší a vnucovat jim vůli těch velkých, hlavně Německa, Francie a bruselských elit. On třeba takový titul „přítel a spojenec římského lidu“ kdysi taky víc mluvil o podřízenosti než o přátelství v pravém slova smyslu. Ohledně těch čistých dotací je třeba zmínit, že díky nim získávají klíčové země unie možnost faktické kontroly nad pravidly a regulacemi, což jim přináší výhodu daleko převyšující rozdíl mezi tím, co EU vybrala a co poskytla na dotacích. Existuje video, kde tenhle princip dobře vysvětlil polský prezident Kaczynski.
pavel v
‚Nikdy nevstoupíš do téže řeky.‘ To dobré, co bylo koncem devadesátých let, je nenávratně pryč. Tehedy se ještě zdálo, že Rusko a Čína budou normální demokratické země. Dnes jsou tom opět říše zla jako za Ronalda Reagana. Od roku 2000, kdy moc v Rusku převzal Vladimir Putin, bylo zavražděno více než 130 tamních novinářů. Putin má rovněž na svědomí rozpoutání pohraničních konfliktů. Jižní Osetie byla de iure součástí Gruzie, v roce 1991 vyhlásila jednostranně nezávislost, která nebyla Gruzií ani jiným státem uznána. Ruská intervence do Gruzie nebyla legitimní. Stejně tak ruská agrese vůči Ukrajině byla neoprávněným zasahováním do jejích vnitřních záležitostí. Etnickým Rusům na východní Ukrajině ani na Krymu nikdo neubližoval. Anexe Krymu byla tímtéž co anexe Sudet Hitlerem. My jsme pocítili ruskou agresivitu ve Vrběticích. Čína se roztahuje v Čínském moři – zabírá Spratlyho ostrovy a buduje na nich vojenskou infrastrukturu. Dále buduje koncentrační tábory, v nichž ězní přes milion Ujgurů.
Obnovená studená (dnes hybridní) válka nutí Západ, aby se spojil. Když uvážíme nebezpečí totality z východu, je naše pomyslná podřízenost demokratickému Německu nebo Francii bezvýznamná.
Je asi dobře, že nám Evropská unie vnucuje určité regulace. Například nedávno Česko jako jedna z posledních zemí EU přijalo zákon o evidenci skutečných majiteů firem https://esm.justice.cz/ias/issm/rejstrik Netřeba snad vysvětlovat, že má zásadní význam v potlačování korupce (střetu zájmů).
Lidé rychle zapomínají. Když byl premiérem Miloš Zeman, holedbal se, kolik se mu podařilo přilákat zahraničních investorů na daňové prázdniny. Zeman zvýhodňoval cizí podnikatele na úkor domácích a dnes lidé z jeho ranku pláčou nad miliardami, které utíkají do zahraničí ve formě dividend – jak falešné! To hlavní, co nám dal Západ po vstupu do EU zadarmo nebyly ty vyrovnávací dotace ve výši 900 mld Kč, to hlavní bylo know-how jeho hospodářství. Před vstupem do EU jsme byli nesmírně zaostalí.
Radek Zizlavsky
Pavlovi V:
Informace o zabití 130 novinářů neříká nic o tom kdo a proč kterého z nich zabil a není důkazem že to bylo dílem vlády ani dostatečným argumentem nazývat zemi říší zla. Klidně je mohl umlčet někdo, jehož zájmů se dotkli. Záhadné padání vrtulníků s podnikateli a politiky usilujícími o rozvoj vztahů s Ruskem a Čínou (včetně našeho Kelnera) je přinejmenším stejně podezřelé ale přesto bez jasných důkazů nelze říci že USA jsou říše zla.
To, že hlavní vinu na válce v roce 2008 nese Gruzie uznala i expertní komise EU:
https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1382191-valku-s-ruskem-rozpoutala-gruzie-mini-experti-evropske-komise.
Doufám, že EU a ČT nepovažujete za proruské konspirátory:).
Válku na Ukrajině rozpoutala nelegitmní chunta, která se v Kyjevu chopila moci po státním převratu a pokusila si vojenskou cestou vynutit poslušnost jihovýchodu země. Celkově v nelegitimních vojenských akcích západ za Ruskem rozhodně nezaostává, spíše naopak (bombardování Jugoslávie bez mandátu RB OSN, útok na Irák a jeho následná okupace, v současnosti okupace syrských území na východ od Eufratu atd.).
pavel v
Rusko je říší zla. Jak to bylo s těmi vraždami ruských novinářů, si můžete přečíst zde: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/rusti-novinari-ohrozeny-druh-odhalovanim-politickych-nesvaru/r~afd431d2395511e783fe002590604f2e/
V Rusku jsou mučeni vězni: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3382526-ruske-urady-opet-celi-skandalu-ohledne-muceni-ve-veznicich
O manipulaci voleb nemluvě.