Květnové číslo časopisu Život víry přineslo údaje o počtu členů různých církví, které vyplynuly z loňského sčítání lidu. Tato sčítání se konají vždy jednou za deset let, a proto Život víry přinesl nejen údaje z loňského sčítání, ale i ze sčítání v letech 2011, 2001 a 1991. A v 19. čísle časopisu Respekt byl publikován zajímavý článek Fareeda Zakarii „Ztráta víry v Americe“, který nám pomůže alespoň trochu porovnat trendy u nás a za velkou louží.
Jednoduše řečeno, „tradiční“ církve, někdy nazývané „lidové“, nadále ztrácely a dnes mají pouze zlomek členů, které měly v roce 1991. Navenek se to ovšem asi neprojevuje zdaleka tak dramaticky, protože jak Českobratrská církev evangelická, tak Církev husitská uváděly spoustu „mrtvých duší“, které patrně postupně vyřazovaly ze svých kartoték. A po pádu komunismu se k nim formálně hlásili lidé, kteří do kostela stejně nechodili, a dnes, po třiceti letech, už buď umřeli, nebo nevidí důvod se formálně k církvi hlásit. Na této frontě se tedy žádné překvapení nekoná.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Proč dávám přednost demokracii
Překvapením je zastavení růstu evangelikálních církví. Zatímco v dřívějších desetiletích tradiční církve hodně ztrácely, evangelikální církve (jak u nás, tak v mnoha jiných částech světa) tuto ztrátu mnohdy vyrovnávaly, nebo přinejmenším snižovaly. Tento trend se podle všeho v posledních deseti letech zastavil. U nás si tyto tzv. „vyznavačské“ církve alespoň více méně drží své, ve Spojených státech, které sekularizaci dlouho odolávaly, se od roku 2007 tendence obrátila a sekularizace ve Spojených státech postupovala rychleji než v Evropě. Právě ve Spojených státech dochází k masivnímu odklonu od církví.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
V anketě, která v Životě víry doprovází zásadní článek Dany Hamplové, se někteří evangelikální vedoucí vyjádřili v tom smyslu, že budeme muset více a lépe evangelizovat. Osobně se domnívám, že jistě lze evangelizovat více a lépe, nicméně nedomnívám se, že by se církve málo snažily, a že pokud se budou více snažit, trend se otočí. Jsem přesvědčen, že řada pastorů dělá, co může, a že jejich snahy jsou nedoceněné. Uvedu tři důvody, proč si myslím, že se církvím u nás příliš nedaří. Neříkám, že jsou to ty hlavní, a v podstatě bych rád o této věci otevřel diskusi. Rozhodně tedy netvrdím, že „jsem na to přišel“, a už vůbec ne, že „znám řešení“.
Prvním důvodem, který se týká České republiky (a tedy nikoli třeba Slovenska a už vůbec ne Spojených států) byly nešťastné církevní restituce. Nepřátelům církve se podařilo vzbudit dojem, že církev je na peníze. Církev sice měla na restituce legální i morální nárok, ale mezi novináři a publicisty, kteří jsou převážně levicově zaměření, nenašla zastánce, kteří by se jí zastali. Přitom kolem této otázky kolovalo mnoho nesmyslných mýtů a naprostá neznalost. Uvedu alespoň jeden příklad: V rubrikách „dopisy čtenářů“ se občas objevovaly reakce tvrdící, že církev si „nakradla ve středověku“. Tito lidé netuší, že církve připravil o majetek „osvícený“ císař Josef II. koncem 18. století, a pokud církev nějaký majetek „nahromadila“, pak na to měla jen devatenácté a dvacáté století. Sám jsem marně volal, aby se církve restitucí raději vzdaly, že nestojí za to, jak negativní náladu proti církvím vyvolají.
Druhým důvodem je odhalování sexuálního zneužívání v církvi. Zatímco restituce byly záležitostí čistě českou, odhalování sexuálního zneužívání u nás nehrálo zdaleka tak velkou roli jako ve Spojených státech, v Německu, a zejména v Irsku, kde, domnívám se, došlo k zásadnímu přehodnocení vztahu k církvi a z „katolického“ Irska se stalo Irsko sekulární.
Bylo by zpozdilé a nemravné sexuální delikty v církvi popírat a jednotlivé případy zametat pod koberec. Každé nařčení je třeba vyšetřit. Nicméně myslím si, že tyto kampaně mají i odvrácenou stránku, a že mnoha nevinným lidem bylo ublíženo. Když se objevilo nějaké nařčení, troubilo se hodně hlasitě, zatímco když se soudně prokázala nevina obviněných, palcové titulky to nikdy nevyvolalo. Snad nejkřiklavější byl v tomto ohledu případ australského kardinála Pella.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Křesťané v politice
Tyto dva důvody, proč církev upadla v nemilost, jsou samy o sobě negativní. Vidím ale ještě další důvod, který se mi jeví jako neskonale závažnější.
Žít život radikálního (rozuměj: poslušného) křesťana je pro dnešního člověka prostě náročné. A ne každý má zájem o to, co nabízíme. Přitom pokud se budeme podbízet, moc tím nezískáme.
Nedlouho před tím, než jsem se přestěhoval z Prahy do Jeseníku, jsem krátce probíral základy s jednou ženou. Měla velký zájem, přijala Pána Ježíše a připravovala se na křest. Asi čtrnáct dní před plánovaným křtem mi oznámila, že si našla známost, že se zamilovala do úžasného muže, který se k ní nastěhoval. Přitom jsem věděl, že neměla dořešené předchozí vztahy. Snažil jsem se jí citlivě vysvětlit, co je to biblické manželství a za jakých okolností navazovat novou známost atd., ale jen jsem ji tím rozzuřil. Ze křtu pochopitelně sešlo a její krátká „křesťanská epizoda“ zřejmě přinejmenším na několik let skončila. Nedávno jsem prožil něco podobného tady na Jesenicku. Dva lidé ze společenství navázali známost a hned se k sobě nastěhovali. Tušil jsem, že to nejvíc odskáčou děti z jejich předchozích vztahů, a bohužel jsem se nemýlil. Ztratili jsme je oba, včetně oněch dětí.
V takových případech nám nepomůže, budeme-li „lépe evangelizovat“. Vždyť oč nám má v tomto životě jít? Abychom se naučili milovat. Milovat Boha a milovat lidi. Lidé vstoupí do manželství a posléze zjistí, že je to moc neuspokojuje, že je to moc náročné. A tak z jednoho vztahu vycouvají, vrhnou se do dalšího… Takto ale není příliš pravděpodobné, že se naučí milovat.
S neklidem pozoruji, že mnozí pastoři a mnohé sbory se s tím vypořádávají tím, že neustále snižují laťku. Pastor, který je povolán, aby pomohl řešit nějaký manželský problém, raději souhlasí s tím, že ti dva se rozejdou. Málokdy se mu ovšem podaří dosáhnout tím něčeho pozitivního. Mnohdy přijde o oba.
Přitom nejde jen o problémy manželské. Lidé, kterým nedojde, že v církvi se mají naučit milovat druhé, a tedy i onoho problematického bratra nebo onu upovídanou sestru, z církve odejdou. Důvody jim připadají legitimní: Ten bratr je opravdu problematický a ta sestra je opravdu upovídaná. A pastor to neřeší…
Přesto to nevidím příliš černě. I za daných okolností, i uprostřed vlažné církve se lze učit lásce. Nemáme žádné berličky. Možná nás zůstane hrstka. Ale hrstka skutečně milujících… To vůbec nemusí být ztracené! Vzpomínáte na těch tři sta mužů Gedeonových?
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 18. května 2022 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační