Dan Drápal: Změnil jsem názor

Možná bych měl spíše napsat „Trochu jsem změnil názor“, protože nejde o klíčovou změnu. Někdo by ale mohl bít na poplach: „Dane, to je velice vážná věc! Tady nejde o žádné ‚trochu‘!“

Oč jde? Jde o pohled na členství ve sboru. 

Když jsme v 80. letech minulého století prožívali na Maninách duchovní obživení, měli jsme jako vedoucí jasno a jednotu, jakou cestou by se měli nově obrácení křesťané ubírat. Na počátku byla „modlitba přijetí“, kdy člověk přijímal Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána. Pak logicky následoval křest ve vodě, pak křest v Duchu, pak oficiální vstup do sboru. Pán Bůh to někdy udělal trochu jinak, a tak se občas stalo, že někdo byl pokřtěn v Duchu dříve než ve vodě. Pro to jsme viděli jasný biblický precedens ve Skutcích 10 (obrácení Kornéliovy rodiny), takže jsme s tím žádný zásadní problém neměli. Křest v Duchu rovněž nebyl podmínkou vstupu do sboru. 

Bylo nám jasné, že vstup do sboru není v Písmu předepsán. Církev novozákonní doby ještě nebyla rozdělena na denominace, a tak křest byl automaticky vstupem do církve. I když jsme lidi ke vstupu do sboru vedli, neopomněli jsme je upozornit, že vstup do sboru není akt na stejné úrovni jako křest. Je to věc, která dává smysl v našich podmínkách, podobně jako se lidé žení a vdávají před úřady nebo ve sboru, ačkoli v Písmu se nikde nepraví, že u svatby musí být přítomen nějaký úředník či kněz. 

Evangelium samo je nadčasové – evangelium, které kážeme my, by mělo být totéž, které hlásaly generace před námi. Obsah se nemění; liší se ovšem forma. Ta musí nutně reagovat na myšlení, chování a představy lidí. Pokud se domníváte, že by se neměla měnit ani forma, zkuste se naučit zpaměti Petrovo letniční kázání z 2. kapitoly Skutků a někde ho kázat. Na Petrovo kázání tehdy reagovalo na tři tisíce lidí. Garantuji vám, že na vašem kázání se neobrátí nikdo. Přitom evangelium je stejné: Ježíš zaplatil za naše hříchy, díky jeho oběti se můžeme smířit s Otcem, byl ale vzkříšen, a my dostáváme od Otce nový život – začíná pro nás život věčný. 

Ve svém mládí jsem při vysvětlování evangelia často používal ilustraci mostu. Na jedné straně svatý Bůh, na druhé straně hříšný člověk, mezi nimi propast hříchu. Člověk vlastními silami tuto propast nepřekoná – jediným mostem přes ni je Ježíš. 

Zdá se mi, že i když této ilustraci rozumí lidé i dnes, nemá už stejnou sílu jako před třiceti nebo dvaceti lety. Začal jsem praktikovat jiný způsob, který jsem před nějakou dobou popsal v článku „Tři základní potřeby člověka“. Vycházím z toho, že každý člověk, věřící i nevěřící, má tři základní potřeby: Potřebu vědět, že nás má někdo rád, potřebu vědět, že náš život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit. A tato třetí potřeba souvisí s členstvím ve sboru. 

Potřeba někam patřit je dle mého názoru silnější, než byla dříve. Z čeho tak soudím? Především z rozhovorů s lidmi. Rodiny se mnohdy rozpadaly i v osmdesátých letech, ale teď je situace výrazně horší. Takové drsné „vynálezy“ jako je střídavá péče sice učiní zadost „právům“ rodičů, ale pro děti často (ne nutně vždycky) znamenají další ránu. Jako kdyby rozvod rodičů nestačil. Pendlující dítě, které nemá jeden svůj pokojíček, má opravdu velké problémy ujasnit si, kam vlastně patří. Pro mnohé dospívající, ať už z bohatých nebo chudých rodin, je často řešením parta. Záleží pak na její kvalitě, jak se bude jejich další život odvíjet. Mnozí – a je jich stále více – ale nemají ani tu partu a kontakt s lidmi mají pouze přes sociální sítě. Se všemi důsledky, které to nese. Asi pětina mladých dospělých v rozvinutých zemích neuvažuje o založení rodiny, ba ani o skutečném sexu ne. Vystačí si s pornem na monitoru. 

K tomu se připojují „výdobytky“ globalizace. Ruší se pobočky bank – vše řeší automaty. Vás nefrustrují telefonní rádci? „Máte-li zájem o hypotéční půjčku, stisknete trojku.“ Často musím nechat telefon běžet desítky minut, a telefon se mi omlouvá, protože všichni operátoři vyřizují požadavky lidí, kteří se dovolali přede mnou. Ruší se pobočky české pošty. Pro zboží si stále méně chodíme do obchodu a stále více do výdejen. 

Ano, když jsem byl malý a nebyly samoobsluhy, byly fronty v obchodech někdy frustrující. V obci, kde máme chalupu, jsou už obchody dávno zrušené. Vzpomínám na šedesátá léta, kdy cesta do obchodu – a hodinová fronta v něm – byla společenským setkáním. 

Toto vše jsou různorodé faktory, které omezují sociální vazby. Ve výdejně si podle kódu vyzvedneme zboží, lidský kontakt ale chybí. 

Lze namítnout, že čas, který ušetříme v obchodě, můžeme strávit s přáteli v nějakém klubu. Námitku přijímám – svoboda shromažďování je úžasná věc, a ta byla v dobách komunismu značně podvázána. Přesto je ale kolem nás spousta lidí, kteří nemají přátele.

Tady má církev co nabídnout. Víme, že patříme do Boží rodiny, a z toho mimo jiné vyplývá, že můžeme vytvářet společenství, které je malou částečkou Boží rodiny. A pro mě jsou důležití i lidé, kteří se ještě nerozhodli pro křest, ale o nichž jsem si jist, že už k nám nějak patří. Ano, i nadále kážu křest, ale změnil jsem názor na to, jestli člověk může přijímat Večeři Páně a považovat se za člena společenství, i když ještě není pokřtěn. 

Většinou lidé někam směřují – k Bohu (a na této cestě se dříve nebo později dají pokřtít) nebo od Boha (a pak jim není nic platné, že byli pokřtěni). Byl jsem v posledních letech několikrát svědkem, jak někdo objevil obecenství a opravdu hodně to pro něj znamenalo. Slyšel jsem i větu: „Nevím, co bych si bez vás počala.“ Jsem moc rád, že jsme lidem poskytli možnost „někam patřit“. A věřím, že patří do Boží rodiny, přestože spoustu věcí z věrouky ještě nevědí. Setkal jsem se s lidmi, kteří nepochybují o Ježíšově uzdravující moci – často ji zakusili na vlastní kůži. Ale dosud by asi měli problémy s vyznáním, že Ježíš je jediná cesta k Bohu. Moc mě to netrápí – vím totiž i o lidech, kteří se vroucně modlili k Bohu (byl jsem u toho a modlil jsem se s nimi) a až po dalších zhruba dvou letech dospěli k přesvědčení, že skutečně není jiného jména pod nebem, daného lidem, ve kterém bychom mohli být spaseni. 

Máme takovým „nehotovým“ lidem říkat, že do našeho společenství ještě nepatří?  Dospěl jsem k názoru, že ne. Že už nějak jsou členy Boží rodiny. Nedostanou se ale při tomto přístupu do církve lidé, kteří mají ve věcech víry guláš? Asi ano. Ale jsem přesvědčen, že církev je unese. Právě proto, že je to Boží rodina. Proto bych na formálním členství tolik netrval. 

Když vznikala Křesťanská společenství, nechtěli jsme ve statistikách uvádět „mrtvé duše“. Proto jsme zavedli pravidlo, že když někdo dva nebo tři měsíce nemá žádný kontakt s obecenstvím, má ho navštívit někdo ze starších či z vedení skupiny a zeptat se ho, zda chce i nadále zůstat členem a proč. Někdo to považuje za prostředek nemístné kontroly. Záleží ovšem na motivaci. Někteří lidé naopak čekají, že je někdo vyhledá a zeptá se jich, jak se mají a zda pro ně může sbor něco udělat. Pokud ovšem člověk ztratí o obecenství zájem, je vyškrtnut, nikoli vyloučen. 

Při svém „novém“ přístupu vidím řešení asi takto: Po Novém roce můžeme nechat ve sboru papír, na který se podepíše každý, kdo se považuje za člena naší Boží rodiny. Papír by byl k dispozici po dobu šesti týdnů (lhůta může být o něco kratší nebo o něco delší, to už není podstatné). Předpokládám, že tito lidé by se při sčítání lidu přihlásili k Církvi Křesťanská společenství. Jako „počet členů“ by pak bylo možno uvádět počet podepsaných. Při tomto přístupu bychom žádné „mrtvé duše“ neměli a bylo by jasné, kdo se na životě sboru podílí. 

Ano, vím, že je to novota, která možná nebude přijata. A není to věc, kvůli které bych šel na barikády. Rozhodující je naše motivace a náš přístup k lidem. Berte tento článek jako příspěvek do diskuse. 

 

Autor je teolog a publicista  Datum: 20. listopadu 2019  Foto: Pixabay – ilustrační

Tags: ,,,

21 Komentáře

  1. Není to jednoduchá otázka. Samozřejmě, pokud pohlédneme přímo k Ježíši, tak žádné archy nepotřebujeme. On sám rozhodne, kdo bude zapsán v Knize života. Na druhou stranu, sbory jsou nuceny do určitých administrativních kroků, ke kterým evidence členů prostě patří. Vidím to sama v ČCE, problém samofinancování církví na nás také doléhá. Evangelické sbory v restituci příliš „nezbohatly“, historicky téměř žádný majetek nevlastnily. Pokud něco vlastní, tak kostely, fary, modlitebny, které naši předkové s nadšením stavěly v minulém století, kdy po staletích zákazu mohli svobodně vyznat svou víru. Samozřejmě ale tyto stavby již potřebují investice. Osobně si myslím, že nežijeme v nedostatku a přijde mi zvláštní, že někteří členové sboru mají problém se salárem (a nejsou to chudé vdovy :-). Naši předkové dokázali pro víru trpět, být pronásledování a nakonec ze svých malých příjmů vybudovat modlitebny a nám je zatěžko přispět byť jen malou částkou. Je to otázka jistého sobectví, neochoty se podílet na chodu sboru (například brigády), někomu je zatěžko i v neděli „obětovat“ hodinu svého volného času, aby při bohoslužbě vzdal díky Bohu, svému Hospodinu. Je to asi otázka osobních preferencí, ale já vyznávám svou víru v Ježíše Krista nejraději společně se svými bratry a sestrami ve víře a nedovedu si představit dlouhodobou izolaci od svého sboru. A také si myslím, že společné podílení se na záležitostech sboru dokáže pomoci i duchovním růstu každého křesťana. Modleme se za to, ať nám Pán Ježíš Kristus dá v této záležitosti patřičnou moudrost a ať naše sbory dokáží růst k Jeho slávě.

    Odpověď
    • Kdybyste bydlela bez auta a bez řidičáku na vesnici, odkud o víkendu jezdí veřejná doprava do města třikrát za den, asi byste brzy zjistila, že na nedělní bohoslužbu ve městě nestačí obětovat hodinu svého volného času. A už byste váhala, jestli raději zůstanete v neděli s nevěřící rodinou nebo jim na několik hodin odjedete.

      Odpověď
      • Ten problém díky Bohu neřeším, bydlím na vesnici, kde máme i náš kostel. Spíš je problém, že lidé těmi auty jedou na výlety, odpoledne na nákupy. Včera na biblické hodině jsme to probírali, co v současné době ohrožuje nejvíce naši víru. Já jsem názoru, že nejvíce světský způsob života. Většina členů našeho sboru, co do sboru nechodí (tzv. mrtvé duše) jsou mladší nebo střední generace. Jejich babičky a rodiče se do kostele v pohodě dostali, oni už jsou nasměřováni jinam. Já jsem například také nevyrůstala ve věřící rodině, rodiče mě sice pokřtili, ale jenom zřejmě na přání babičky. K víře jsem se dostala až v dospělém věku. Ale určitě netvrdím, že je nutné chodit za každou cenu na bohoslužby. Pokud je pádný důvod bohoslužby vynechat, pak určitě si to Hospodin přebere, on přece sám vidí do každého srdce a zkoumá každou naši myšlenku. A je pravda, že chození to kostela by se nemělo zvrhnout jenom v rituál, udělat si v neděli tzv. čárku. Je milé, pokud členové sboru si ochotně pomáhají i v záležitosti dovozu starších členů do kostela, o tom právě by měl být sborový život. Mě hodně v náročném životním období pomohla víra a také společenství ve sboru. Když si může člověk podat s druhými ruku u Večeře Páně se slovy: :Pokoj tobě:“, tak je to nádhera.

        Odpověď
        • Obec, kde bydlím já (ačkoli tu nejsem doma), je maličká. Jsou tu jen katolíci (převážně starší lidé). Kostel je tu nový, ale je jen filiální. Kněz do něj občas dojíždí z jiné vsi. Mně by ani katolictví příliš zásadně nevadilo, protože nejsem nijak zvlášť vyhraněná. Chodila bych na bohoslužby tam. Jenže člověk si tam připadá trochu jako cizí. Já osobně bych si například netroufla jít k přijímání, když nejsem „jejich“. Ale vstoupit do církve také nechci. Musela bych asi na nějaké pohovory, musela bych možná něco podepisovat, a kdo ví, jestli by vůbec uznali můj křest, který jsem přijala ve shromáždění, které se církví ani nazvat nedá. Po jedné mé známé chtěli i nový, církevní sňatek (po mnohaletém manželství). Protože prý žije v hříchu, když neměla svatbu v kostele.
          Musím říct, že bych nejradši založila nějakou úplně novou církev. Ale na to nemám, protože jednak nejsem vůdčí typ a jednak k tomu nemám lidi, kteří by měli zájem o totéž.

          Odpověď
          • Ano, to je velký problém. Lidé nechtějí jít do sboru, protože se tam cítí cizí, nepřijatí. Ti, kdo takto „lustrují“ nové členy, by se měli hlavně začíst do Bible. Ježíš zve k sobě všechny, kdo po něm touží. A pravost víry bude plně osvědčena až při posledním soudu. Pokud není možnost mít blízký sbor, může víra určitě růst i jiným způsobem. Jenom je škoda, že člověk nemůže více sdílet svou víru s ostatními členy sboru. Ve vesnici máme také katolický kostel. My, jako evangelíci se účastnit některých liturgických obřadů katolické církve nemůžeme, katolíci pokud mají zájem, tak se mohou účastnit i Večeře Páně. Moje kamarádka, která je katolička, byla jednou na naši Večeři Páně a hrozně se jí to líbilo. Prostě kdo věří v Ježíše Krista je zván. Ideální církev snad ani neexistuje, ale mně se nejvíce líbila Jednota Bratrská v době, kdy z ní vyrůstal Komenský. Ale tak mě napadá, možná dnešní doba není až tak špatná, pokud není blízký sbor, může člověk sdílet svou víru i na internetu.

          • To je právě to, paní Nedbalová. Internet dnes skýtá nepřeberné možnosti: Bible online s možností vyhledávat podle konkordance, rozbory biblických textů, spousta kázání v textové i ve zvukové podobě, křesťanské televizní vysílání, křesťanské písně na Youtube nebo jinde, možnost diskusí s jinými křesťany jako zde, popřípadě na Facebooku či jiných sítích…. To všechno dřív nebylo. Já vím, že živý člověk je živý člověk. Ale pokud někdo mezi lidmi normálně žije, tak mu kontakt nijak zvlášť nechybí. Není žádným pravidlem, že by křesťané byli za všech okolností lepšími lidmi než nevěřící.
            Já jsem se před časem setkala s názorem jedné ženy, která mi řekla: Pokud se držíš Boha, všichni lidé jsou tvá církev.

    • Dle mého názoru má střídavá péče smysl, když dítě je pořád v jednom (ve svém) bytě a střídají se u něj rodiče.

      Odpověď
    • Myslím, že to drsné je. Představte si sebe, že byste ob týden bydlel v jiné rodině – 2 postele, 2 koupelny, 2x rodina, někdy dokonce 2x škola…Člověk potřebuje svůj osobní prostor, svůj pokojíček. Nemůže být jako nomád a pořád se přesouvat. Když už, tak je myslím lepší systém děti v jednom bytě a výměna rodičů. To si ale rodiče většinou neumí představit, svým dětem to ale bez problému udělají. Vy byste se dokázal takto přesouvat mezi 2 byty a pečovat o dvoje děti ob týden? Už pouhé stěhování rodiny jinam je pro děti rizikový faktor, který statisticky zvyšuje riziko duševních poruch v dospělosti. A tady nutíme děti do stáleho provizoria. Samozřejmě někdo to zvládne, jiný ale ne. Ovšem následky těžko poznáme okamžitě.

      Odpověď
  2. Církev je něco jako one man šou. Účinkujících může být pochopitelně více. A to představení by mělo být takové, aby se nově divákům líbilo, aby je to bavilo a příště přišli zase. A také jde o společenství otevřené všem, je pro nevěřící i komunisty a i pro věřící. Křesťané a komunisté jsou si blízko. Také mnoho duchovních tíhne nalevo. Ti, kteří podporují EU jsou levičáci. Křesťan má být pravičák se sociálním cítěním.

    Odpověď
    • Myslím, že křesťané by neměli předepisovat ostatním politický názor. Pro někoho je jediný možný křesťanský názor pravicový, pro někoho levicový.

      Odpověď
      • Bohužel máte pravdu. Tak daleko to demokrati dopracovali, že by někdy bylo lépe volit komunisty. Kus ode mne bydlí člověk z komunistické rodiny – a dnes je to pan podnikatel. Myslíte, že by stál o nějakou revoluci, aby mu sebrali to, k čemu se dopracoval? Vzpomíná na staré dobré časy, stará se o obchod a má se jako prase v žitě. A myslím, že pořád volí komunisty. Dneska je nová levice – Piráti. Pan Halík určitě nesnáší otylé kapitalisty. Clintonová je kapitalistka tak maximálně pokud jde o její bankovní konto.

        Odpověď
  3. Mnoho, hlavně starších lidí má velký problém s členstvím v čemkoli. Tak chápu snahu jim vyjít vstříc. Na druhou starnu členství je i určitý závazek, spoluodpovědnost. Obávám se, že takové hodně vztahové a pocitové členství je o toto ochuzeno a bude to tvořit problémy. Už v prvních staletích brali nepokřtěné, připravující se na křest, za členy a spasené.
    Jiná věc je křest a večeře Páně. Křest zaujímá v Písmu důležité místo. V dnešní církvi moc ne. Měl by být určitý signál, že k plnému křesťanskému životu patří. Daný třeba tím, že k večeři Páně mohou jen pokřtění – což je rozšířený standart ve všech církvích a všech dobách. Neměl by člověk dost zvážit, když se staví proti praxi všech církví všech dob?

    Odpověď
  4. Ve velmi malém sboru, kde se lidé znají, jeden bratr kazatel víckrát vyučoval o Večeři Páně. Po (nebo před?, už nevím) Večeři Páně pak jednoho z posluchačů, mladého muže, který nebyl pokřtěn, pozval, aby si přišel pro požehnání.

    Odpověď
  5. Mě to přijde sice jako dobrý nápad, ale který může s další „generací“ – dalším vedoucím církve nabrat na nějaké další obrátce a zvrhnout se v to, co je dnes v katolické církvi. Takže musím říct, že to není dobrý nápad, stejně tak jako si sepisovat seznam členů fyzické rodiny. Křesťané by se měli znát podle srdce. Já osobně si myslím, že skutky jsou zajímavé, Bible je pravda, ale ještě to neznamená, že všechno v ní popsané je všechno, co je dobré. Petr podle mě hlásal evangelium strachu. Lidé se obraceli na základě strachu a ne na základě slyšení pravdy, přijetí této pravdy v srdci. Obraceli se ze strachu a snahy nechat se spasit. Stejně tak evangelium o Ježíši by mělo jít ruku v ruce i s naším osobním evangeliem. Třeba svědectví krátké o tom, jak zlý život jsme vedli nebo čeho jsme byli obětí před setkáním s Ježíšem Kristem, jak nás setkání s ním změnilo. A pak to samozřejmě zahrnuje i pochopení toho, co jsme udělali blbě. Největšími našimi hříchy je totiž, že jsme přestali věřit Bohu a Bůh je láska… Takže v lásku. A podle toho jsme pak začali i různě hřešit, sobecky. Proti Bohu a proti tomu, co nám dal. Podle mě správné evangelium se nedá kázat na ulici, kde nikoho nezajímá váš život, nemůže vás znát, nemůže vás poznávat a jediné, že se někdo obrátí a přijde někam do církve a stane se další generací náboženského křesťanství. Ale je těžké tento model zrušit, protože to lidé pokládají za běžné… že tím ale spoustu dalších lidí odradí, to už moc nikdo neřeší. Berte to ale jen jako můj názor.

    Odpověď
  6. Opravdu je zajímavé, že víra „kvetla“ nejvíce v dobách svého útlaku. Jsem asi opravdu staromilec a konzervativní křesťan a já sama pro sebe jsem se rozhodla pro cestu bázně před Hospodinem. Snažím se zkoumat každou svou myšlenku, každý svůj čin a pomáhá mi i zpětná reflexe ve sboru. Napomínat se v lásce patří také k důležitým funkcím sboru a je velmi dobré, pokud máte bratra nebo sestru ve víře, kteří to dovedou. Osobně, co se týče internetu, se mi čím dál více zamlouvají názory na webu reformace. cz. Včera jsem pochopila, že nejsem ten správný člověk pro internetové diskuse o víře, asi mi nebylo dáno toto obdarování. Neumím úplně správně podat své myšlenky a nakonec ve finále z toho vyjde úplně něco jiného, než jsem zamýšlela. Opět mě Hospodin napomenul a ukázal mi, že zase scházím z Jeho stezek. Přeji všem Pokoj a milost od našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.

    Odpověď
  7. Myslím, že celá diskuze se posunula někam jinam, než směřoval článek Dana Drápala… Zdá se mi biblické klást důraz na křest vodou na základě osobního rozhodnutí znovuzrozeného křesťana. Jako dobrá a dlouhá tradice církve se mi jeví křest jako podmínka přístupu k Večeři Páně (to jsou 2 protestantské svátosti). Jako biblicky nesprávnou vidím praxi některých církví, kdy se křest uděluje až v okamžiku, kdy dotyčný je také ochoten stát se členem sboru. členství, jak ho znáne dnes, je produktem reformace (snad Jednoty bratrské?), není to šparný produkt, ale nemělo by být podmínkou křtu a tím potažmo Večeře Páně. Tady vidím problém v dnešním post-postmoderním světě. Zvláště, když evangelizujeme mladé lidi, narůstá ve sborech skupina znovuzrozených lidí, kteří však ještě nejsou připraveni na členství a jsou jim takto odepřeny svátosti.
    Kdybych do toho mohl mluvit – Ke křtu bych obrácené lidi povzbuzoval a pastýřsky popostrkovat.Členství bych nerušil, ale ani nevynucoval, zde je také třeba pastorace a výchovy.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář