David Novák: Autorita – požehnání nebo prokletí?

Je jen málo oblastí, které by byli v církvi tak zneužity, jako oblast autority. Je jen málo oblastí, které by v církvi takovým požehnáním, jako autority. Díky špatným autoritám byly podnikány křížové výpravy, moudré a zbožné autority stály v čele mnohých duchovních probuzení…  Autorita je totiž spojena s mocí. A moc je jako dynamit. Může zničit a může nesmírně pomoci. Jde o to, jak jí využijeme.

Každý nad sebou nějakou autoritu potřebuje a je v pořádku, že autority existují. Jenže jaká je zdravá míra autority? Jaká jsou nebezpečí? Přednosti?

Nebezpečí autority v jakékoli křesťanské skupině je v tom, když se její hlas ztotožní z Božím hlasem. Zjednodušeně řečeno když si nevím rady, autorita mi radu poskytne. Toto je v pořádku, pokud si jak tázající se jedinec, tak člověk v pozici autority jsou vědomi, že jakákoli lidská autorita je chybující. Na první čtení je toto samozřejmostí, všichni lidé přece chybují, jenže realita někdy bývá, žel, jiná. Občas jsem se setkal s lidmi, kteří utekli ze společenstvích, kde neuposlechnutí autority se vyhodnocovalo jako neuposlechnutí Boha. NIKDY to nebylo takto interpretováno, ale realita byla taková, jakou popisuji.

Dobrá autorita je ochotná nechat si dávat zpětnou vazbu a dokonce i zdravě si nechat zpochybňovat svoje rozhodnutí. To neznamená, že se otáčí podle toho či onoho názoru, ale že naslouchá a nejen to – když vidí, že někdo přichází s lepším pohledem na věc, je ochotná i něco začít dělat jinak. Opakuji, že to neznamená dělat vždy to, co chce okolí, ale je třeba druhým bedlivě naslouchat. I proto jsem proti pyramidálním systémům vedení, pokud tom znamená, že na vrcholu je jakýsi (skoro)dokonalý jedinec nebo „on a jeho parta“, kteří nemají nebo nepřijímají korekci nebo korekci považují za vzpouru. Jistě, v čele musí být tým s někým v čele, ale i ti, které vedou, mají mít možnost nějak vstupovat do rozhodovacích procesů.

Ideální autorita je taková, která svojí autoritu odvozuje od životních zkušeností. Například budu-li chtít být nemocničním kaplanem, je ideální, když mě na tento úkol bude připravovat někdo, kdo má s nemocničním prostředím zkušenosti. Sice se o psychice nemocných dá dnes již leccos vyčíst, ale přesto autorita daná zkušeností má sílu. Vím, že tento ideál není vždy realizovatelný, ale někdy ano. Zároveň to co píšu, nevylučuje teoretickou znalost reflektující zkušenosti. Každopádně žvaněním nebo diskusemi na internetu se autorita většinou nezíská (i když…)

V jakékoli křesťanské organizaci bývá velmi ošidné, míra toho, jak moc mají ti, kdo jsou v pozici autority, zasahovat jiným do života. Je zcela správné si do života v nějaké míře nechat zasahovat nebo méně vyhroceně napsáno, nechat si poradit. Toto je dokonce známka duchovní vyzrálosti. Díky Bohu za dobré rádce, za ty, kdo mi dokáží dát někdy i nepříjemnou radu! Jenže když vám někdo příliš moc mluví do výběru partnera, do toho, jak a s kým budete trávit volný čas, jak utrácet peníze, kdo bude vaším „duchovním rádcem“, pak je někde problém. Vůbec tím netvrdím, že o těchto a dalších oblastech spolu nemáme mluvit. Že se nemáme napomenout, poslechnout, jenže vše má svoje hranice a proto jsem dal slova příliš moc do kurzívy. Dám příklad. Mám za to, že není moudré, aby věřící chodil s nevěřícím. Vidím to jako nemoudré rozhodnutí, které oběma dvěma má potenciál zkomplikovat život (pokud to vidíte jinak, respektuji to). Nemám problém o tom ve sboru otevřeně hovořit, zároveň pokud si někdo zvolí jinou cestu, nebudu ho vylučovat ze sboru a už vůbec kvůli tomu nepřestanu mít s dotyčnými dobrý vztah. Stejně tak bych vnímal jako osobní selhání nevarovat např. před chozením s alkoholikem. Tedy do takovéhoto vztahu promluvit. Jenže jsem slyšel o takových bizarnostech, že v některých společenstvích bylo téměř nebo skutečně zakázáno chodit s partnerem, který nebyl ze stejné církve nebo organizace. Autority si to prý nepřály… Tedy je dobré nechat si poradit, jak jsem psal, je to i výraz duchovní zralosti, ale je třeba najít míru.

V křesťanských kruzích někdy slyším slova „neberu ho jako autoritu, protože se o mě nezajímá“. Chápu, kam tento povzdech míří, zároveň ale ne vždy musím k tomu, abych někoho bral vážně, mít s ním vztah. Někdy je dobré důvěřovat těm, kteří dotyčného zvolili nebo jinak rozpoznali jako autoritu. Občas může být to, že spolu nemáme hlubší vztah i pomocí. Čas od času za mnou chodí různí lidé a s tím, abych jim poradil. Důvodem je právě to, že spolu vztah nemáme. Jednak v jejich problémech nejsem citově namočený, jednak rada, která jim nebude zrovna příjemná, nijak nenaruší naše vztahy, jednak moji autoritu neodvozují z našeho vztahu. Stejné to mám já k některým lidem, které hluboce respektuji, nechám si od nich poradit, ale moc je neznám.

Každá moudrá autorita má za cíl především naučit druhé samostatnosti. Tedy nejde především rozdávat rozkazy a čekat jejich tupé plnění, ale pomoci těm, které vedu, v samostatnému rozhodování a myšlení. Problém je tom, že lidé v každé sektě nebo sektářsky vedeném společenství křesťanů budou tvrdit, že jsou samostatní a že je nikdo neovlivňuje. Jenže skutečně objektivní hodnocení mohou poskytnout jen vnější pozorovatelé. Ten, kdo je součástí systému většinou nevidí a neslyší.

V dnešní době se často hovoří o krizi autorit. Spíše „frčí“ dělat si co chci a co cítím a když už někoho budu brát jako autoritu, pak toho, kdo mi říká to, co chci slyšet. V tomto článku spíše varuji před nesprávným pojetím autority, tedy to může vypadat, že se k tomuto trendu připojuji. Nikoli. Vnímám, jak moc je důležité ve svém životě nějakou autoritu nejen mít, ale i jí respektovat. Jen proto, že autorita je (stejně jako cokoli) zneužitelná, nelze model autority devalvovat nebo tvrdit nesmysly typu „já respektuji jen Pána Boha“ . Navíc platí, že pokud já sám žádnou lidskou autoritu neuznávám, popřípadě uznávám, ale jen formálně, jen stěží mohu vyžadovat, aby někdo bral vážně mě.

Na závěr tolik, že být v pozici autority je kříž a je docela správném se v tom moc nevyžívat. Dobře je to vidět na Mojžíšovi, kterému se nechce do vedení a který i později v této pozici úpí. Moc dobře poznal, že autorita mu nebyla svěřena především proto, aby vládl, ale aby byl obětujícím se vedoucím. Tomto roli splnil. Přístupem obětující se autority se stává určitým předobrazem Krista, který se stal vzorem i pro nás.

Každopádně se jedná o zapeklitou oblast, se kterou má asi úplně každý jak dobré tak špatné zkušenosti.

Autor: David Novák, je předseda Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka  Foto: Pixabay