Slovo fundamentalismus má řadu významů a možná, že to, co budu popisovat, byste nazvali jinak. Nevadí. Pokusím se nadhodit jeden z možných pohledů na tuto oblast a to v pohledu na církev a vlastně jakékoli křesťanské skupiny.
Pokud bychom vycházeli z původního významu, pak fundamentalismus znamená základ. Být fundamentalistou pak znamená vracet se k základům, což v křesťanství mj. znamená vracet se ke Kristu jako základu naší víru a k Písmu jako základním měřítku života. Jenže fundamentalismus má i jiný, negativní význam a to tehdy, když se nám základem stávají různá lidská ustanovení, která postupně nahrazují Hospodina. Jak se něco takového stane? Jak se to projevuje?
Každý sbor, církev, křesťanská organizace někdy musely vzniknout. Na počátku je ať vědomě, tak nevědomě, ovlivnilo několik faktorů. I kdyby se jednalo o sebe-bibličtější společenství, nikdy se nejednalo pouze o faktor Božího slova
Společnost a kultura
Každý z nás je nějak ovlivněn kulturou, ve které vyrůstá. A nejen to. Pokud chce ve společnosti žít, musí jisté kulturní prvky akceptovat. Nechovat se podle určitých kulturních daností, někdy znamená i někoho urazit. Když jsem byl v Indii, pak alespoň v oblasti, kde jsem se pohyboval, tolik neřeší čas. Proto nebyl problém, když shromáždění, které začínalo oficiálně v devět ráno, začalo v deset. Konec se pak neřešil vůbec. (I když biblické texty mluví o vykupování času). Bylo-li shromáždění pod širým nebem, nebyl problém, že se mezi lidmi procházeli posvátné krávy a nikdo je neodstrkoval. (I když biblické texty mluví o tom, abychom se oddělili od duchovně nečistých sil). Bylo běžné, že svobodné ženy – křesťanky měli zahalenou tvář, tedy nejednalo se o specifikum islámu a hinduismu. (I když biblické texty mluví o nepřizpůsobování se světu). Bylo nemyslitelné, že by ženy ve sboru byly oblečeny v košili a kalhotech. Ženy vždy sedí odděleně od mužů, všichni pak na zemi. Porušit některá tato kulturní pravidla by znamenalo narušit i chod sboru, protože by se jednalo o neslušnost. Zároveň vidíme, že v našem kontextu bychom asi některá pravidla dokázali vyargumentovat Písmem (byť asi dost šroubovaně). Jenže nemusíme chodit až do Indie.
Když vidím na starých fotografiích sjezd mládeže naší církve těsně po válce, pak všichni mladíci jsou v kravatách a všechny dívky mají sukně. Většina dívek, pokud ne všechny mají dlouhé vlasy spletené do copů. Před pár dny jsem šel s několika muži ze sboru do hospody. Pochopitelně jsme nešli chlastat, ale tím, že se v hospodách nekouří, stávají se z některých z nich dobrá místa k rozhovoru. Jenže v době mého otce by toto bylo pro křesťany nemyslitelné. Před zhruba třiceti lety by bylo v naší církvi nemyslitelné, aby kazatel kázal jinak, než v obleku. I to se změnilo. Dalším kulturním fenoménem je hudba. Kdo jste např. byl někdy v černošském sboru a zároveň nepovažujete tanec v církvi za přijatelný, asi jste pak museli změnit názor. Asi nadále ve vaší církvi netancujete a je to v pořádku, ale najednou již neodsuzujete jiné křesťany, pro které je hudba spojena s pohybem. Představa toporně sedících černochů zpívajících svoje nádherné gospely k sobě moc nepasuje. Tyto a mnohé další věci mají co do činění především s kulturou. V mnohém jsme děti své doby, a pokud nechceme vypadat jako odpudiví blázni, některé kulturní normy musíme přijmout. Kultura by pak pochopitelně neměla jít proti Písmu. Zároveň bychom ale Písmem neměli argumentovat tam, kde to prostě nemá oporu. Tetování, kravatu, délku vlasů, piercing, sukni, styl hudby, druh hudebních nástrojů, Biblí zřejmě neobhájíte… mimo případy pohoršení. Nežádoucí fundamentalismus nastává tehdy, když se kultura stane základem, na němž stavíme svojí víru, podle kterého posuzujeme sebe i druhé, od kterého odvozujeme identitu našeho sboru a církve a když se snažíme Písmo nacpat do našich kulturních vzorců.
Bible a minulost
Další oblastí, která nás formovala, byly určité specifické důrazy z Písma, které si každý sbor i především církev s sebou nese z minulosti. I když si myslíte (pokud si to myslíte), že jste skutečně bibličtí, stejně zjistíte, že to, jak se díváte a jak se dívali na Bibli vaši otcové – zakladatelé, bylo formováno určitými životními, historickými a kulturními zkušenostmi, které více či méně zabarvily vaše vnímání Pána Boha a skrze které na vás více či méně „vyskočily“ některé biblické pasáže jako důležité. To, co v jedné církvi řeší jen okrajově, je pro druhou církev téměř klíčové (druhý příchod, křest Duchem, sobota nebo neděle, některé etické důrazy, někdy se jedná o určitou osobu, která stála u vzniku té které církve, svátosti, křest dětí, vzdělání duchovních, co jíst a co nikoli atd.) Mám za to, že často je ten či onen důraz hluboce spojen s historií a vznikem té které církve. Na tom není nic špatného, pokud se ale nestane tento důraz základem pravověří a někdy i spasení. Zde je potřeba rozlišovat, co je skutečně podstatné, kde nelze slevit a co je pouze důležité.
Tradice
Někdy používáme termín „tradiční sbor“. Chápu (tedy myslím, že chápu) co toto slovní spojení znamená, zároveň každý sbor je svým způsobem tradiční v tom smyslu, že si časem vytvoří svoje tradice. Například v některých sborech je zvykem (tradicí), že skoro všechny kázání má pastor, někde se pravidelně střídají starší a kazatel. Někde se při zpěvu stojí, někde sedí. Někde je besídka pro děti během bohoslužeb, někde po bohoslužbách a někde vůbec. Někde káže kazatel v taláru, někde v obleku, někde v džínách a v tričku. Někde mají při večeři Páně alkoholické víno, někde džus. Někde kazatelna vypadá jako malá pevnost, někde kazatelnu nemají. Asi řeknete, že se jedná o detaily. To sice ano, ale zkuste v některých společenstvích na tyto detaily sáhnout. Okamžitě bude oheň na střeše. S tradicí bojoval nakonec i náš Pán, kdy nešlo až tak tradici za každou cenu rušit, ale ukázat, že tradice se stává nežádoucí, pokud nahrazuje Boha. Mnoho věcí totiž děláme proto, že se tak dělali vždycky a tato neměnnost nás naplňuje pocitem jistoty. To je v pořádku, protože kdybychom žili ve společenství, kde je každý týden vše jinak, tak se zblázníme. Pravidelný rytmus je žádoucí, jenže pokud pohřbí jakoukoli možnost změny, je to špatné. Třeba dodat, že změna do církve patří, že slova já jsem stejný včera, dnes až navěky platí o Bohu, nikoli o církvi. Zároveň někdy je dobré uznat, že něco je jen tradice, která je z nějakého pro nás dobrá a není třeba jí obhajovat Písmem – pokud to nejde. Fundamentalismus ve špatném slova smyslu pak znamená lpět na tradici za každou cenu, přikládat jí větší význam, než ve skutečnosti má.
Pokusím se ukázat na některé další rysy nezdravého fundamentalismu
Měřítkem se stávají vnější formy, které většinou nevycházejí z Písma ale mixu výše popsaných oblastí.
Z toho plyne další bod a to ten, že fundamentalismus vidí více soubor pravidel, než konkrétního člověka s jeho zápasy. Druhým extrémem ale je, když člověku přizpůsobujeme Písmo a v posledku Pána Boha. Ani to není cestou.
S fundamentalismem je strašně těžká domluva. Lpí na svojí pravdě a svém jediném pravém výkladu Písma, někdy i tradici a ostatní považuje za nepřátelé někdy i nebo odpadlíky.
Rysem fundamentalistických skupin je izolovanost a uzavřenost vůči ostatním církvím a křesťanským skupinám. Jedním z důvodů je strach, že by členové mohli být nebezpečně indoktrinováni jinými názory a pohledy a poznat, že naše tradice a systém věrouky je na hliněných nohou.
Asi bychom našli různých rysů víc, omezil jsem se na tyto. Na závěr snad ještě osobní zkušenost. Nejhrubější a nejsprostější dopisy a reakce na některé svoje články i postoje jsem dostal od těch, kteří se považují za opak fundamentalistů. Možná by je někteří zařadili mezi liberály (používám to s vědomím, jak zavádějící mohou být tyto nálepky). Jakkoli se snaží vidět svět hodně zeširoka, vnímat mnohé souvislosti, neomezovat nikoho přísnými pravidly, často reagují ještě fanatičtěji než tzv. fundamentalisté. A tím se nevědomky s nimi dostávají do stejné řady. Jsou ve svých liberálních postojích vlastně velmi fundamentalističtí. I to je, trochu paradoxně, jeden rys fundamentalismu…
Autor: David Novák, je předseda Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Foto: Wikimedia Commons, ilustrační
7 Komentáře
Eva Hájková
Karel Čapek, Hovory s T. G. M.
„Na mladých lidech si tak nejvíc uvědomuju ten náš nedostatek tradice. Což o to, u nás se jezdí ve vyježděných kolejích ažaž, víc než sami víme; ale vyjeté koleje, to ještě není tradice; tradice je společné dílo generací, společná a samozřejmá kázeň. U nás se často začíná od začátku, místo aby se navázalo na dílo předchůdce; proto je u nás tolik programů a tolik ovčinců, které pak mohou mít na skutečný život a vývoj poměrně jen malý vliv.“
Otakar Vožeh
Abych navázal na úvodní odstavec autora, ono to ve skutečnosti zásadně vadí, jestli nenazveme věci pravými jmény. Pokud má pojem „fundamentalismus“ nějaký svůj původní a kladný význam, proč se připojovat k těm, kdo mu přisuzují v duchu dnešní doby nějaký jiný, záměrně záporný význam ? Nebuďme líní se slovy a výrazy.
Také nelze jen tak lehkovážně míchat fundamentalismus v prostředí Církve s nějakým jiným „pseudo-fundamentalismem“ v necírkevních, nenáboženských oblastech života. Buď mluvíme o Kristu, o učení Písma a o Církvi, anebo mluvíme o něčem docela jiném. Přimlouvám se a přimlouvat se budu stále, aby se pojmu „fundamentalismus“ v oblasti Písma a Církve zásadně přisuzoval a ponechával jeho původní význam : základy biblické víry, případně hisoricky návrat k základům biblické víry, k Pánu Ježíši Kristu a k Božímu slovu.
David
Nevím o tom, že by někdy existoval nějaký kodifikovaný význam tohoto slova. Navíc sama Bible pod slovem fundamentalismus nebo jinými slovy základy, definuje o co se jedná a neříká nic o Písmu ani církvi (Žd 6, 1), ale třeba o vzkládání rukou… Navíc sama církev „vytunelovala“ původní významy slov – např. slovo křest mělo původně jiný význam, než jak ho použil i sám Ježíš. Slova a jejich významy se mění. Je jasné, že slovo fundamentalismus má jiné zabarvení a význam, než před sto lety a nemyslím si, že je chyba s tímto významem operovat.
Otakar Vožeh
Samozřejmě, že se slova a jejich významy mění. Ovšem v článku o fundamentalismu a Církvi bych čekal objektivnější porovnání toho, co fundamentalismus v Církvi byl původně, jak vznikl, a jestli nemá své opodstatněné místo i v dnešní Církvi. Zatímco ten článek je nevyváženou kritikou těch, kterým se dnes téměř nadává do fundamentalistů – „S fundamentalismem je strašně těžká domluva. Lpí na svojí pravdě a svém jediném pravém výkladu Písma, někdy i tradici a ostatní považuje za nepřátelé někdy i nebo odpadlíky.“ – to je tendenční, liberálně orientované prohlášení (a je jich v článku víc). Ono je to v zájmu nějakého postmoderního křesťanstva a církevnictví – především v tzv. „západní kultuře“ – právě naopak. Je jistě pozoruhodné, že v Církvi na jiných světadílech je fundamentalismus normou. Rozhodně mám zato, že i dnes je na místě „návrat k základům“ v nekončícím boji proti teologickému liberalismu ve všech jeho podobách.
Konečný Fr.
Dnes od církve očekávám jasné odmítnutí úmluv z dílny neomarxistů a ne hádání se mezi sebou. Nemusím se vším souhlasit, ale spojil bych se jak s fundamentalisty, tak třeba s bigotními katolíky proti zlu, které nás ohrožuje. Proti EU, vedenou neomarxisty.
Konečný Fr.
Pojem fundamentalismus v křesťanství označuje křesťany – biblické fundamentalisty. V extrému by si usekli ruku,když je to napsáno v Bibli. Nebo věří, že byl stvořen svět za našich 7 dní, apod. Liberálové si nemyslí, že by Adam byl historickou postavou, nebo Noe. Ovšem Abrahama již považují za historickou postavu.
Jurik
„Nebo věří, že byl stvořen svět za našich 7 dní“. Že by fundamentalisté neznali Písmo? Každý křesťan (nejen fundamentalista) přeci ví, že svět byl stvořen za 6 dní.