Tak nakonec zákon o zdanění restitucí prošel. Nemá smysl vršit další řádky o tragikomedii tohoto rozhodnutí, snad i proto, že hlavní pákou celého procesu jsou ti, kdo majetek sami ukradli. Tedy komunisté. Navíc zákon stejně neprojde přes ústavní soud. Ale…
Ale pokusme se na celou problematiku podívat z jiného úhlu pohledu. Doposud se církve měly celkem dobře i díky penězům, které přicházely právě z restitucí a dříve – především v devadesátých letech od státu. Když si ta která církev napsala, že má x zaměstnanců, dostala na ně státní peníze. Ne všechny církve odolaly tomuto pokušení a počty jejich duchovních byly hodně podezřelé.
Najednou církev resp. místní sbor o tyto peníze přijde. Jak jsem se dočetl, pro některé to může být likvidační. Jinými slovy to bude pro církev znamenat větší či menší diskomfort. Jenže není to tak, že právě v dobách, kdy se církev musela vyrovnávat s nepříjemnostmi, tak rostla? Kladu si otázku, zda sbory anebo církve, které jsou závislé na penězích od státu, jsou zdravé a zda není lepší, aby na ně ekonomická realita dopadla již nyní. Pokud by vyschl zdroj restitučních peněz, zřejmě by některé sbory přestal vést kazatel nebo farář na plný úvazek, některé sbory by se musely sloučit, musela by se finančně a tedy i personálně ztenčit ústředí církví, někteří duchovní by museli jít z plnočasové práce v církvi do civilního zaměstnání (což by některým nepochybně prospělo, jak by to ale neprospělo sborům). Snížily by se dotace církví a sborů různým paracírkevním organizacím (nicméně ty jsou často dotovány ze zahraničí).
Zároveň by nově nastalá situace vedla členy církví k jednomu někdy téměř zapomenutému slovu, které zní štědrost. Možná bychom přišli na to, že desátky nejsou až tak úplně mimo a že duchovní život sboru je s penězi více provázán, než jsme si někdy ochotni připustit. Možná, že bychom se začali modlit za probuzení nejen lidských duší, ale i peněženek. Nebylo by to úžasné? Leckteří kritici KS by se najednou této církve ptali „a jak jste to bez státních dotací dokázali?“
Jinými slovy zdanění restitucí by církvemi zamávalo. Nezlikvidovalo by je, ale zamávalo. Někdy více, někdy méně, ale příjemné by to nebylo. Jenže možná je třeba, aby s námi něco zamávalo a jak se někdy říká, o peníze jde až na prvním místě. Není to tak vždy, ale nějak se nám ty „mrchy prachy“ do toho našeho duchovního světa stále pletou. Ne nadarmo se většina Ježíšových podobenství peněz a majetku týká.
Takže i když se mi pochopitelně z principu nelíbí, co sněmovna schválila a považuji to za silně nemorální, kladu si otázku, zda jako církve nepotřebujeme nějakou facku, která nám pomůže se vzpamatovat. A pokud už nějaká facka má přijít, pak raději tato, než pronásledování…
Autor je předseda Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
4 Komentáře
Petr Adamec
Opravdu… restituční peníze oddalují určitý tvrdý náraz na ekonomickou realitu. Je zjevné, že stávající systém není ekonomicky udržitelný. Třeba v Jižní Americe připadá 1 katolický kněz na 10 000 oveček – to by znamenalo pro ČR asi 40 kněží a je jich zde asi 2500. Před 1. svět. válkou bylo v ČCE asi 40 farářů (do mnohých sborů docházelo třeba 700 lidí při počtu členů třeba 5000), dnes asi 300 kazatelů … do mnoha sborů ČCE dochází jen minimum lidí – málokde nad 100. Evangelikální sbory pod 100 členů budou asi těžko úplně ekonomicky schopné fungovat s kazatelem na plný úvazek. Je zde poptávka ze světa po kaplanech (armáda, zdravotnictví, sociální služby, školy), to může být část řešení.
Otakar Vožeh
Dík za potřebnou úvahu a především postoj a myšlenku. Církev Ježíše Krista určitě není závislá na státu, ani finančně, ani jakkoli jinak. O její likvidaci se pokoušeli mnozí a mnoha způsoby. Ani zdanění restitucí Církev nezlikviduje. A skutečně jí to naopak může prospět k biblické reflexi vlastní existence.
Druhá stránka věci je rozhodnutí státu, ať už vládne kdokoli (komunistický tlak je nehorázný, nemorální, a ukazuje na to, jak by se komunisté chovali, kdyby byli zcela u moci). Jakýkoli stát však dělá řadu špatných, nemorálních rozhodnutí, to přece není nic nového ani nečekaného. Církev a celá společnost spolu s ní můžedo jisté míry trpět následky takových rozhodnutí. Mám však zato, že – biblicky pojato – Církev si nemá dělat nároky na stát v ničem, s výjimkou záruky pokojné existence, včetně svobody slova, shromažďování, atd.
Pavel Figa
I první křesťané byli okrádání a to ještě komunistů nebylo. Oceňuji v článku smířlivější postoj autora.
Apoštolská cirkev byla zpočátku zásadně proti restitucím, pak názor změnila.
Jsem rád, že babtisté raději snesli škodu a upřednostnili poslušnost slovům Pána Ježíše Krista a apoštolů. Věřím, že vše ostatní jim bude přidáno. Následování Pána Ježíše jde proti logice tohoto světa. Přináší utrpení, ale pokud by se církev vzdala svého spravedlivého nároku, myslím, že by to mohlo být svědectví o tom, na koho spoléhá.
…a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť. (Mt 5: 40)
Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé. (Žd 10: 34)
Karel Krejčí
Autor komentáře hodnotí nastalou situaci pohledem, který je sice v rozporu se „světskou“ logikou a spravedlností, ale v souladu s hlubokými Božími principy a záměry. Zlo, které nás potkává a bojujeme s ním je „hnacím motorem“ k činům a výsledkům, kterých bychom jinak nedosáhli. Něco špatného a nezdravého zemře a přežije to, co je životaschopné nebo se dokonce zrodí něco zcela nového …