David Novák: Potřebujeme v církvi rituály?

Slovo rituál znamená obřad. A obřady se opakují. Asi každý z nás zažil svatbu, pohřeb, někteří promoci, přijímání na vysokou školu (imatrikulaci)… Svoje rituály mají i sportovní mužstva, fanoušci, skauti atd. Rituály máme i ve svých sborech, třeba při Večeři Páně. V některých církvích bývají rituály spojeny s liturgií (pořadem bohoslužeb) – nejvíce to známe zřejmě z katolických mší, které jsou ritualizované celé. Kdo se alespoň trochu zajímáte o židovství, jistě víte, že nejen sobota, ale i zde jsou slavení svátků a život rodiny prostoupeny mnoha rituály.

Lidé zabývající se sociologií a antropologií hovoří o tom, že rituály jsou pro každé společenství důležité, a že pokud rituály mizí, ukazuje to na nemocnou společnost. Rituál totiž vnáší do společenství pocit řádu; zároveň se skrze něj (slovy Písma) „připojujeme k zástupům svědků“, tedy ke svým předkům. Z naší společnosti se vytrácejí pohřby, někdy i svatby, nevíme si rady ze slavením narození dítěte. Proč? Protože se to vždy odehrávalo ve spojení s církví a sekulární společnost to neumí nahradit.

Problémem církví letničního a evangelikálního střihu může být právě to, že postrádají rituály. Naše bohoslužby často nemají liturgickou formu, spíše záleží na improvizaci kazatele, vedoucího chval či moderátora. Stejně tak si někdy nevíme rady se slavením svátků, jako jsou Velikonoce nebo Vánoce. Opět jsme ponecháni napospas své improvizaci. Jakkoli to někomu může vyhovovat, pro některé je to spíše překážka, zvláště pokud se improvizace příliš nedaří.

Ani naše rodiny mnohdy nemají společné rituály – a myslím tím třeba jen to, že se jako rodina sejdeme okolo stolu ke společnému jídlu. Když už k nějakému rituálu dojde (svatba, promoce, pohřeb), ne vždy dokážeme odhadnout míru toho, nakolik je situace slavnostní a nakolik do ní vnášet formální prvky.

Nezapomenu na zcela legitimní pohoršení některých svatebčanů, kterým se nelíbily rádoby vtipné hlášky oddávajícího kazatele. Pro některé to sice byla „náramná bžunda“, nicméně by se hodila spíš někam na setkání mládeže u táboráku. Protože kazatel byl ze sboru, kde s rituály nejen neměli zkušenosti, ale považovali je za přežitek z minulého století, měl jsem pro něj pochopení. Stejně se mi to ale nelíbilo.

Dobrý rituál může pozvednout důležitost dané chvíle, zvýraznit mimořádnost určitého svátku. Zároveň je dobře, když ho doplní i neformální vystupování. Potřebujeme obojí. Zbavit se rituálů by byla chyba.

 

Autor: David Novák Foto: CC Search – ilustrační

 

Převzato z květnového vydání časopisu Život víry (2019/5), kde článek vyšel v rámci tématu „Vztah s Neviditelným“. Jako křesťané víme, že bychom měli trávit čas při modlitbě a čtení Bible. Ale co když nás to nebaví? Jak číst Bibli, aby to mělo smysl? A jak vést k osobní zbožnosti děti? Odpovědi hledají D. Patty, L. Ondráček, J. Unger nebo R. Kalenský.

Dále číslo nabízí rozhovor s britským odborníkem na misii a růst církve Martinem Robinsonem, reportáž z misijní cesty do země, která oficiálně neexistuje, úvodník Libora Michálka k volbám do Evropského parlamentu, ohlédnutí za populárním seriálem Most! očima místních křesťanů, příběh čtenáře, který držel 21denní půst, nebo rozhovor s kytaristou Antonínem Strnadem.
Více na
www.zivotviry.cz.

Tags: ,,

14 Komentáře

  1. Jsou církve, kde se používají varhany. Když je dobrý varhaník, tak bohoslužbě dá určitou formu. Jenom Bach zanechal mnoho kvalitní hudby. Katolická mše má tu výhodu, že kazatel může mít kázání 5-10 minut, což někdy může být lepší než dlouhá kázání.

    Odpověď
  2. Myslím, že ještě víc- rituál nás může provést změnou způsobem, který bychom jinak nedokázali dosáhnout. Přechod někam jinam. Od hříchu ke spáse, od svobodného stavu do manželství… Bůh nás skrze rituál změní a udělá něco velmi existencionálně zvláštního. Jsem jiným člověkem.

    Odpověď
  3. „Problémem církví letničního a evangelikálního střihu může být právě to, že postrádají rituály.“

    Možná to bude jeden z důvodů, proč někteří jejich členové tolik obdivují Židy.
    Ženy jsou nadchnuty pro židovské tance, nosí na krku Davidovu hvězdu a pod. Až to člověka někdy překvapuje.

    Odpověď
  4. Rituály mohou být „dvojsečnou zbraní“. Pokud jsou zaměřeny pouze na soustředění se do našeho nitra a ničím nepodmíněném vnímání Boží přítomnost v nás, co může být nádhernějšího. Když však jsou „režírovány“ tak, že tyto prožitky zprostředkovává nějaká vlivná a charismatická osoba, pak se naopak lehce a skrytě mohou stát manipulativními.

    Odpověď
    • Myslím, že rituály většinou nebývají zaměřeny „pouze na soustředění se do našeho nitra a ničím nepodmíněné vnímání Boží přítomnosti v nás“… čekat něco takového je liché. Kdo něco takového zažil třeba při své svatbě, nebo třeba na pohřbu? Rituály mají jiný smysl. Soustředění se do našeho nitra jsou kontemplace, nikoli rituály. Já jsem se při křtu rozhodně nesoustředil do svého nitra a nevnímal ničím nepodmíněnou Boží přítomnost ve mně… vnímal jsem především strašný stud před shromážděním a hroznou hrůzu z toho, že musím říct přede všemi, že jsem hříšník a potřebuji spásu…hanbou jsem koktal, byl jsem rudý jako mák a nedokázal jsem zvednout oči od země…
      Samozřejmě manipulace je ošklivá a může být člověk domanipulovaný i do rituálu.

      Odpověď
  5. Myslím, že problém je i v tom, že část evangelikálů se od rituálů odstřihla a třeba pro křest nemají žádný vážný důvod – svou spásu neodvozují od křtu, ale od víry, kterou přijali typicky třeba někde na evangelizaci povstáním a opakováním nějaké modlitby spasení. Křest pak je pro ně již jen prázdný akt poslušnosti bez nějakého velkého smyslu. Typicky obrácení jsou, pokřtění až mnohem později, někdy vůbec. To ale není moc biblické – je to odstřižení se od kusu Nového zákona, kde křest má velký prostor. A musí mít tedy teologický smysl. Uvědomte si, prosím, že křest v prvotní církvi probíhal veřejně potopením s vyznáváním všech hříchů a vysvlečením donaha, teprve po projití vodou dostali nazí křtěnci bílá křestní roucha (muži a ženy zvlášť). Těžko byste jako kazatelé lidi přesvědčili k něčemu takovému bez vážného teologického důvodu, důvody musely být zásadní. A opravdu mnoho kázání v NZ je křestních nebo má křestní důrazy. Podobně se mnoho lidí odstřihlo od svatby.

    Odpověď
  6. To, co popisuje pan Adamec, je hluboký zářez do paměti. Já myslím, že křesťan je už na samém začátku své cesty dost pokořen samotným Bohem. Nemusel by být navíc pokořen ještě svými souvěrci.

    Odpověď
    • Na začátku našeho křesťanského života by mělo být hluboké pokání…a křest je takový rituál, který ho obsahuje. Bible nesporně počítá s tím, že budeme své hříchy vyznávat nejen Bohu, ale i druhým. Jako součástí svatby by měla být svatební noc, součástí křtu by mělo být veřejné pokání. Pokud člověk nenajde odvahu vyznávat hříchy při křtu, zřejmě ji nenajde ani později… Jako když při svatební noci se bude příliš stydět, těžko se to pak bude překonávat a začínat později. Rituál přechodu by měl obsahovat záčátek toho nového života. Právě ten rituál Ti má pomoci udělat to nemyslitelné a dříve nepřijatelné a překročit tu dříve nepřekročitelnou bariéru.
      Nejde hlavně o pokoření souvěrci, člověk sám potřebuje pokořit sebe a přijmout spásu. Pokud mu zůstane spoustu tajných komnat (hlavně aby se to na mně nedozvěděli ostatní), jeho život zůstane stále nesvobodný a plný strachu. Potřebujeme vyjít k Bohu ze svých křoví a dát pryč ty fíkové listy a nechat se přikrýt od Něj. Dokud se klepeme ve křoví, hlavně aby nikdo nevěděl, jak jsme vlastně hříšní, spása je daleko.

      Odpověď
    • Křesťan by měl určitě své hříchy vyznávat. I když mnohem lepší je vyznávat je někomu, koho známe, než veřejnosti.
      Největší problém je, když si člověk hříchy nepamatuje.

      Odpověď
      • Člověk hříchy opravdu vytěsňuje a zapomíná. Vyznávat hříchy někomu blízkému také není úplně příjemné… o dost lépe se vyznávají někomu cizímu. Ovšem veřejně nemyslím veřejnosti – myslím tím lidem okolo s nimiž tu církev tvořím – pár blízkým. Ke křtu podle mne ovšem patří vyznání hříchů před církví. Jsem moc vděčný svým duchovním rodičům – rok jsem chodil k nim na skupinku – zde nás bylo asi 5 a vyznávali se tam na začátku hříchy. Měl jsem s tím děsný problém a odvážil jsem se toho až po skoro roce. Doteď jsou pro mne duchovně nejbližší lidé – vyznávaní hříchů zvláštně spojuje lidi dohromady. Je to zvláštní důvěrné pouto – lidé, kteří mne znají úplně a milují mne přes moje hříchy. Lidé, na které nemusím nic hrát, kde mohu být otevřený, kde mohu být upřímný. Kterým bych se styděl něco předstírat… protože oni ke mně upřímní byli a řekli na sebe všechno.

        Odpověď
  7. Také je chybou domnívat se, že ateisté si své hříchy neuvědomují a že jich nelitují. Někteří ano. Někteří jsou dokonce ochotni je vyznávat druhým lidem. Pochopitelně zase spíš někomu blízkému.

    Odpověď
  8. Rituály jsou obecně problematické v tom, že musí mít nějakou vnější formu, která se opakuje, protože jedině opakováním určité vnější formy se rituál stává rituálem. Ale pokud zůstane jen u vnější formy, která nebude naplněna ze strany účastníka vnitřním prožíváním, je to špatné. Půjde o naprosto prázdný obřad.

    Odpověď
  9. Takoví mohou být i manželé. A jsou. I když je takových párů možná málo.

    Tím zapomínáním jsem myslela spíš méně závažné hříchy, které se staly už hodně dávno, třeba mnoho let před tím, než jsme uvěřili. Může být skutečně problém si na všechno z minulosti vzpomenout. Ale pokud si člověk není ničeho vědom, nachází se ve stavu posvěcení, jak jsem se tuhle dočetla v knize Dana Drápala.
    Jinak, myslím platí, že člověk by si měl všechny nepěkné činy, jichž se dopustí, uvědomovat, pokud možno, co nejdříve, když už nebyl schopen se jim vyhnout.
    O vyrovnání se s „blátem“, které je v nás, a také o pokoře, jsem nedávno četla na serveru Víra. Občas ho také čtu.
    https://www.vira.cz/texty/clanky/umet-se-na-sebe-divat-s-nadhledem

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář