Denis Doksanský: Ti kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni si ji zopakovat

Tento slavný citát amerického filozofa a spisovatele George Santayany se mi připomněl, když jsem viděl anketu ČT s otázkou „co je to Vítězný únor“.

Většina oslovených neměla nejmenší ponětí nejen o tomto termínu, ale ani o tom, co se to v únoru 1948 mohlo stát. Někteří oslovení zalovili v paměti a vzpomněli na vítězné „Nagáno“, jiní sdělili, že mají mnoho jiných starostí, další prostě vůbec netuší…

Nedávno proběhlo 70. výročí „Vítězného února“, komunistického převratu a se smutkem si uvědomuji, že pro část z nás je to hluboká minulost, kterou si nevybavují, zatímco jiná sice zná historická fakta, ale jako by zapomněla, o čem život pod komunistickou vládou byl.

Setkávám se se studenty, kteří nejsou schopni popsat, kdo to byli komunisté, je to pro ně prázdná fráze z dějepisu, pod níž si nic nepředstavují. Vedle nich je významný počet těch, kteří sice onu dobu zažili, ale vlastně si již nepamatují, o čem byla, jak moc se tehdejší život lišil od toho, co můžeme žít nyní.

Dnes už si zkrátka stěží dokážeme představit, co zde komunisté rozpoutali po té, co uchvátili moc v zemi. Stupňující se strach, mizení lidí, popravy, věznění obrovského množství odpůrců. V Československu bylo komunisty popraveno 248 lidí, vězněno 200 tisíc politických vězňů, přičemž 4.495 lidí ve vězení zemřelo, dalších 280 bylo zabito při pokusu o útěk ze země. K uvěznění stačila malichernost, jako v případě mého dědy, který v hospodě kritizoval komunisty a skončil v Jáchymových uranových dolech. Obdobné režimy současnosti mají obdobné projevy a prokazují, že komunistická filozofie vždy nutně ústí v násilí na lidech, jimž svou vládu vnutila.

Byť to s oním zapomněním nesouvisí, jsem názoru, že nezakázání komunistické strany po sametové revoluci bylo chybou, která mj. přinesla stav, kdy je propagace komunistické ideologie, obdobně jako nacistické, trestná a zároveň tu máme stranu, která zcela legitimně navazuje na bývalou KSČ a komunistické myšlenky hlásá. Např. její expředseda Grebeníček při oslavách 70. Výročí Vítězného února prohlásil, že „ideologický termín totalita je užíván neoprávněně a je účelovou nálepkou“ a ohradil se proti dehonestaci 25. února 1948 i komunistického vůdce Klementa Gottwalda. Ani jsem nezaznamenal, že by proti tomu někdo výrazněji protestoval. Máme prostě svá dnešní témata a kauzy. Ono zapomnění je zkrátka o tom, že běžný život přináší tolik jiných řešení, možností, výzev i nabídek, že zkrátka minulost je minulost.

Reklama

Ovšem právě o tom citát z názvu článku je. Ve chvíli, kdy se příliš soustředíme jen na svou současnost a nepoučíme se z minulosti, se nám může stát, že si ji budeme muset prožít znovu. Ne, že bych to chtěl. Osobně bych se do doby před rokem 1989 nechtěl vrátit ani na den a do počátečního budování socialismu v naší zemi už vůbec ne. Ovšem svoboda má tu skvělou i nebezpečnou vlastnost, že se na ni velmi rychle zvyká a zapomíná, jaké je to ji nemít. To jak rychle jsme zapomněli, mě děsí a jen doufám, že si nebudeme muset svou minulost zopakovat. Obávám se, že je blíže než bychom si přáli.

Co s tím můžeme dělat? Osobně jsem názoru, že to nejjednodušší je připomínat si podobné události v našich rodinách, vedle duchovních, biblických či typicky výchovných témat. Vždy mě zarazí studenti gymnázia, s nimiž doma nikdo o komunismu nemluvil a teprve na střední, např. při našem putování po stopách pochodu 17. listopadu 1989, se dozvídají věci, o nichž, dle jejich slov, nikdy předtím neslyšeli. Právě doma máme ten nejlepší prostor předávat něco jako naši národní paměť. Pokud se nám totiž vytratí z domovů, média či školy už to nemusí zachránit, nehledě na to, že ani ve školách pro podobná témata mnohdy už čas nezbývá. Co žijeme v našich domovech a rodinách, je v našich rukou a mělo by být dokonce na aktuálních mediálních vlnách nezávislé. Právě v našich rukou máme to, abychom naši minulost nemuseli prožívat znovu, aby chyby i pády naše i těch před námi, nám pomohly k tomu se jich vyvarovat, aby se naše děti stávaly lidmi, kteří vnímají více, než jen to co sami osobně zažívají, ale jsou schopni vidět svět v souvislostech. Nemohu říci, že by třeba mé děti z toho byly vždy nadšené, přesto myslím, že to stojí za to. Máme-li mít budoucnost, musí být minulost součástí naší přítomnosti a to nejlépe i doma.

 

Autor: Denis Doksanský  Foto: Klement Gottwald, wikipedia

 

Kategorie: Komentáře

2 Komentáře

  1. S komunisty je třeba diskutovat a ne po nich plivat. Dnes nás ohrožuje především EU s její ideologií neomarxismu, migrace a islamizace Evropy. Vůbec nikomu nevadí, že Mogheriniová je komunistka a Merkelová pracovala v komunistické mládeži NDR jako propagandistka.

    Odpověď
    • Článek není o plivání po komunistech a nekomunikování s nimi, ale o naší „národní paměti“ a o tom, že tak zásadní událost, jakou byl pro naši současnost tzv. Vítězný únor, je pro mnoho lidí věcí o níž nemají tušení. Se studenty a školáky obecně jsem denně v kontaktu a vidím, jak zásadní je, nakolik s nimi někdo o těchto tématech mluví a jak málo se k nim dostávají v rodinách, pokud vůbec.
      Samozřejmě obdobně je třeba doma mluvit realisticky i o současném dění, včetně EU a o tom co nám přináší, bere, jaká jsou její pozitiva i negativa, jakým rizikům čelíme. Pokud se o tom nebudeme bavit doma, kde jinde si naše děti mají své názory utvářet?

      Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář