I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám.“
Gn 2,18
Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.
J 19,26–27
Člověk je sám. Je zvláštní, že s tímto zjištěním přichází Bůh. Postavil Adama doprostřed překrásné zahrady, kterou obdělával a střežil, staral se o všechna zvířata. Jak by mohl být sám? Nemáme i my někdy pocit samoty? Necítíme se někdy uprostřed celého města sami i přesto, že kolem nás jsou lidé, všude se něco děje? Co se skrývá za tímto pocitem? Může to být nedostatek vztahu ve společenství. Rovnoprávného vztahu, který můžeme mít jen s tím, kdo je schopen nám rozumět a milovat nás a koho můžeme milovat my. Zároveň však není stejný jako já, tvoří můj protějšek. Podobný vztah má Bůh Otec ve společenství se svým Synem a Duchem. Proto vidí, že i člověk potřebuje takovéto úzké společenství.
Pane, dej nám milost, abychom mohli plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznat tvou vůli.
J 16,29–33 * L 11,37–54
