Dominik Duka: Proč nechci být populista

Kdesi jsem četl populární definici populisty: je to politik, který slibuje něco, o čem dobře ví, že nemůže splnit. Nerad bych se přiřadil k těm, kdo slibují nesplnitelné, protože je řada věcí, které musí podléhat našemu právnímu řádu, našim předpisům.

Když jsem přejížděl z pastorační cesty po Rakousku a Slovensku do Polska, kde jsem jednal s evropskými biskupy, zastavil jsem se pochopitelně na půlden doma. Někteří novináři z toho udělali senzaci, že prý se „zdržuji na neznámém místě v republice“, abych se nemusel vyjadřovat k některým otázkám. Pokud znají zeměpis a zaznamenali, že jsme dosud zmíněné země neanektovali, mohli by respektovat některá fakta.

Při zmíněné mezizastávce doma jsem byl dotázán na to, zda přijmout syrské sirotky. Protože jsem o tom nic nevěděl, poctivě jsem řekl, že jsem byl v zahraničí a neznám žádné podrobnosti, tedy se těžko mohu vyjadřovat. Navíc nejsem odborníkem na azylovou a migrační politiku, znám jen některé předpisy třeba pro adopci našich dětí v našich rodinách a vím, jak je to vše složité a pečlivě prováděné.

Po návratu jsem se dočetl, že oni sirotci možná mají rodiče, že z hlediska našeho práva se jedná o osoby bez doprovodu a že to nejsou děti, ale někteří jsou i mladí muži. Co dnes k tomu mohu se znalostí z médií říci?

Je nutné respektovat nejen původ sirotků, ale také jejich rodinné zázemí. Kolem nich v jejich vlasti byl zmatek, prožili kruté válečné a meziválečné doby. Ani nevědí, zda jejich rodina je naživu, nebo ne. Měli bychom si uvědomit, že rodina tam znamená širší společenství, nejen rodiče a děti a že má ze své tradice a práva povinnost se starat o své příslušníky. Naší povinností je pak uznávat kulturní, náboženské i národností vazby těchto lidí. Nelze je rozdělit jen na děti islámské a křesťanské, protože jejich vlast má velmi pestrou vnitřní náboženskou mapu. Nemá-li dojít k vážným konfliktům, vzájemné šikaně, je zapotřebí mít obeznámeného a citlivého garanta při této důležité humanitární akci. Není to možné bez spolupráce s naším zastupitelským úřadem v Sýrii, který je jediným legálním permanentním reprezentantem naší země.

Pro ilustraci citlivého přístupu bych rád povyprávěl příběh, který jsem slyšel z úst bývalého vrchního rabína Izraele, pana Launa, rodáka z Prešova, jehož dědeček byl vrchním rabínem v polské Kazimíři, jedné z největších židovských čtvrtí Polska.

Za budoucím papežem Janem Pavlem II. přišla jako za kaplanem paní, jejíž židovská přítelkyně musela do transportu. Krátce před nástupem porodila chlapečka a svěřila jej do péče této křesťanské kamarádce. Ta chtěla, aby chlapce kněz pokřtil. Budoucí papež se jí zeptal, zda by to takto chtěla její židovská přítelkyně. Když slyšel odpověď, že to asi ne, doporučil jí dítě nechat obřezat a vychovávat jako vlastní. Když onen zachráněný chlapec dospěl, často si s papežem dopisoval, byl jej navštívit i ve Vatikánu. To je tedy citlivý přístup, jaký bychom měli mít.

Nelíbí se mi, že osud těchto uprchlíků je spojován s politickými kampaněmi.Nikoho nechci podezřívat, ale faktem je, že se toto téma stalo součástí předvolebního boje, kterého se nemíním zúčastnit.

Sirotkům pak přeji nalezení vlastní rodiny či takového rodinného zázemí, které by jim umožnilo plnohodnotný rozvoj na půdě jejich víry a tradic. Vzhledem k tomu, že podle údajů z tisku se jedná nikoli o děti, ale mladé muže, je třeba respektovat i jejich vlastní volbu.

 

Autor: Domink Duka  Zdroj: blog.aktualne.cz  Článek je publikován se svolením autora  Foto:  Wikipedie 

Kategorie: Komentáře

2 Komentáře

  1. Karel Konečný

    Respektuji Váš názor pane kardinále. Domnívám se však, že podle Bible a evangelia, které církev zvěstuje bylo možné také poukázat na to , že Ježíš Kristus vybízí k cestě milosrdenství a lásky za ním.
    A ty verše, které dobře znáte: …byl jsem na cestách a nepřijali jste mne… a tak dále.

    Odpověď
  2. Že svět vydírá sám sebe, na tom není nic divného. Udivující ale je, když se podobným způsobem nechají ovlivňovat křesťané. A co je příčinou? Malověrnost! Jejich „neochvějnou“ oporou je uplatňování nekritické-všezahrnující lásky, což je zásadní nepochopení Boží lásky, jejíž neoddělitelnou součástí je právě rozlišování mezi pravdou a lží, světlem a tmou, vedení cestou k nápravě a odpuštění. Křesťané ztrácejí „půdu pod nohama“ a nestojí pevně na základě, který položil Kristus. Bojí se obhajovat pravdu, což však vůbec nepopírá lásku, právě naopak. Bojí se světa, že jím budou nařčeni a zahanbeni – to jsi křesťan? Podívej, jak se „láskyplně“ chová svět! Podle knihy Zjevení není tento vývoj náhodný, a tak proč bychom se měli naopak my křesťané přizpůsobovat světu? Máme přece být solí země!

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář