Filip Štojdl: Naše násilí a vaše násilí

Byl jsem hned několika lidmi požádán o vyjádření k divadelnímu představení „Naše násilí a vaše násilí“. Troufám si říct, že většina kritiků hru dramatika Olivera Frljiće nikdy neviděla a jeho práci vůbec nezná. Konec konců i díky mnoha protestům bylo představení beznadějně vyprodané ještě před českou premiérou. Ani já jsem inscenaci neviděl, takže se přidržím jen obecnějších tezí.

První, co mi běží hlavou, je stav světa, který už neumí vyprávět příběhy a tak sáhne po šokování a hrůze. V Ježíšově příběhu nic nového. Vždyť on sám si postěžoval: „Přišel Syn člověka, jí a pije a říkají: ‚Hle, žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků!'“ (Mt 11,19). Není pro mne nic posvátnějšího, nic tak podstatného, jako osoba Ježíše Krista. Jeho učení, život, smrt na kříži, vzkříšení, jeho láska, to vše je přece dokonalým opakem násilí. Snad protože vím, kým je pro mne Ježíš a snad i proto, že vím, že prorok Mohamed se narodil až o šest století po něm, zůstávám poměrně klidným.

V dějinách umění najdeme celou řadu pokusů o dehonestaci víry. Svého druhu je dehonestace také druhem násilí, ale v tomto případě si nejsem tak docela jistý. Netuším, zda Frljić vůbec něco o víře ví a jak jí prožívá. Tuším ale, že o divadle a performanci ví o hodně víc než já. A taky umí lépe provokovat a nutit své okolí k reakci, nutno podotknout. Zoufalství a bezmoc bude vždy přinášet tento způsob vyjádření. Bojíme se zpochybňování hodnot? Pak tedy doopravdy žádné nemáme. Hodnoty nás utvářejí zevnitř, nebo nás neutvářejí vůbec. Když píšu tyhle řádky, říkám si, díky za Frljiće. Mluvíme o podstatných věcech, díky jemu. To je fajn.

Mluvíme-li o Frljićovi, pak je dobré uvědomit si, odkud pochází. Bývalá Jugoslávie je území, kde se po staletí střetávaly kultury Západu a Východu. Křesťanství a islám se tu od nepaměti bijí za svou pravdu. V devadesátých letech se právě na tomhle území odehrávaly genocidy, které mají srovnání snad jen s obdobím nacismu. Ani s touto kapitolou jsme se jako Evropa dosud nevyrovnali. Nevím, do jaké míry se v představení tento konflikt objevuje, ale tuším, že ano.

Všechno tu již dávno bylo. Jistě chci vzpomenout například na Scorseseho Poslední pokušení Krista v roce 1988. Film, který rozpoutal doslova boj proti ničitelům pravé víry. Tehdy hořela kina a desetitisíce lidí protestovali v ulicích. Tak vznikl jeden z nejúspějšnějších snímků historie. Při útoku na kino v Paříži bylo dokonce i mnoho zraněných. To vše jen proto, že v příběhu prožije Ježíš ve snu jiný život – kam by se ubíral, kdyby odmítl kříž? Scorseseho film považuji za jeden z nejlepších, právě proto, že ukazuje Ježíšovu reálnou možnost rozhodnout se i jinak. A navíc – „Willem Dafoe, to je ten nejošklivější krásný Ježíš,“jak to kdysi zhodnotil jeden můj přítel.

Pro fundamentalistické křesťany bude vždy důležité, co si o jejich víře myslí svět. Psychicky zdravý člověk se nezhroutí, myslí-li si o jeho hodnotách někdo něco zcela odlišného. Integrita člověka nemůže být narušena zvnějšku, pokud je přítomna ta vnitřní. V brněnském představení však nejde patrně ani o to. Souložící Ježíš se jeví opravdu jen jako „šokantní podívaná“, podobně jako u titulků bulvárních deníků. Dost možná je to nepovedená a trapná inscenace. Možná podobně trapná, jako když si návštěvníci komunistických a neonacistických sjezdů vypráví o křesťanských hodnotách, na kterých stojí naše civilizace.

Podob znásilnění člověka člověkem je nepřeberná řada. Nejeden český vlastenec byl takto počat například švédskými vojáky, kteří táhli přes naše území. Nikdy jsme se s tím nevyrovnali. Je to ponižující. Ve jménu čehokoliv lze páchat násilí. Ani jméno Kristovo nebylo v dějinách světa ušetřeno zneužití a znásilnění. Netýká se to samozřejmě jen muslimů a křesťanů, týká se to všech lidských bytostí. Po tisíciletí jsme se učili ubližovat jeden druhému ve jménu svých pravd a pravdiček. Oč těžší a neuchopitelnější je cesta lásky a odpuštění, kterou Kristus nejen hlásal, ale také jí sám byl, je a bude.

Frljić „zaútočil“ hned na několik neuralgických bodů zároveň. Nejde tu jen o otázku uprchlíků, křesťanství a islámu, ale také o sexualitu jako takovou. S podobnou razancí jako kauza #MeToo nám připomíná naši nejzranitelnější a nejskrytější oblast. I tady se ukazuje něco tak nepřijatelného, jako je sexuální násilí na ženách. S trochou nadsázky by se dalo říci, že je to právě církev, která by měla volat po odpuštění. Nejen, že skrze naše dogmata je vnímán sex jako něco nečistého a zvráceného, ale je to mnohem horší. Sexuální zneužívání dětí, stovky sebevražd lidí, kteří se ocitli v rozporu se svou sexualitou, stigmatizace homosexuálů, to vše jsou naše hříchy proti Kristu.

Zákazem divadelního představení, či jeho odmítnutím, nebo dokonce potrestáním, navážeme na dobu normalizačního socialismu, kde byli lidé jiných názorů označeni jako podvratné živly – rušící klid na práci. Chce-li církev opět dokazovat a kontrolovat, zakazovat a doporučovat, pak je to patrně jen nostalgie po časech svaté inkvizice. Víru, tak jak ji chápu, nelze předávat pomocí paragrafů.

Ježíš přistupoval k člověku, díval se mu do očí, znal jeho příběh, uzdravoval dotykem, a dokonce přijímal i nadávky, plivali na něj a vysmívali se mu. Mám za to, že to je i naše cesta, cesta křesťanská. Vydržet ponížení z jednoho divadelního představení není vskutku nic, proti utrpení světa, kde lidé nejsou milováni, ale nenáviděni, kde lidé utíkají před válkou, kde lidé trpí hladem a žízní.

Věřím, že jednoho dne pohlédne Ježíš i do Frljićových očí a vše bude uzdraveno. Ještě víc si přeju, aby nadšení obhájci hodnot nemuseli pátrat ve tmách světa, ale aby pocítili lásku zevnitř. A ze všeho nejvíc si přeju, abychom společně dokázali znovu usednout do kruhu, kde se budou vyprávět příběhy, které opravdu stojí za to.

Autor: Filip Štojdl, biskup plzeňský CČSH, Zdroj: poustevna.cz  Foto: divadelnisvet.cz