Jak na Nový rok, tak po celý rok. Jako malá jsem tomu věřila. Skutečně jsem si představovala, že to, co budu dělat 1. ledna, budu pak jakýmsi setrvačným kouzlem vykonávat po celý rok. Takže jsem se pokusila vyhnout žehlení (což šlo) a mytí nádobí (což nešlo). Hned zrána jsem si oblékla něco hezkého, svátečního, slavnostně jsem se naladila a doufala, že mi to přes další dny v novém roce vydrží. Snažila jsem se být hodná, poslušná, zdvořilá, abych takovou vzornou dívkou byla i po celý další rok.
Kupodivu mi to ten první den nového roku docela šlo. Zdálo se mi, že jsem docela nová bytost. Mé odhodlání ke vzornosti nacházelo dobrou odezvu od všech ostatních členů mé rodiny a nový rok vypadal docela slibně nově. Ani jednou jsem se nepohádala s bratrem a ani jednou jsem neodmlouvala mamince. Cítila jsem se jako nový lepší člověk, který se oddělil od staré pošramocené minulosti. To bylo nejspíš tím Novým rokem. Na začátku všechno vypadalo tak nějak snadné a jasné, ode dneška budu hodná. Přece platí jak na Nový rok, tak po celý rok. Ale už třetího nebo čtvrtého ledna bylo všechno jinak. Má dobrá předsevzetí nějak ztrácela sílu. Kam se to ztratilo? Začátky jsou snadné, nejtěžší bývá vytrvat.
Během adventu jsem dokázala téměř každý den najít chvilku, abych si přečetla nějaký biblický text, abych požehnala někomu, kdo to potřeboval. Skoro každou čokoládu z adventního kalendáře jsem darovala tomu, kdo ji potřeboval ještě víc než já. Ten přehledný nedlouhý čas do Vánoc, které se zdály být odměnou za trpěná příkoří, se dal docela dobře vydržet. Odměna se byla na dosah, odříkání dávalo smysl. Proč to pak v jiném čase tak dobře nejde? Může to být tou budoucí odměnou? Normálně si ji samozřejmě neuvědomujeme. Žijeme tady, jako by snad nikdy neměla přijít. Nebo až někdy za věčnost. To vypadá hodně podobně jako nikdy. Ono se to nezdá, ale naše odměna na věčnosti je dost reálná a ohromná. Může být motivem našeho úsilí. Já vím, že tak většinou neuvažujeme, ale měli bychom. Vážně bychom měli.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autorka je spisovatelka Datum: 1. ledna 2020 Foto: Pixabay – ilustrační
3 Komentáře
Eva Hájková
Novoroční předsevzetí je založeno v podstatě na zákonictví. Usmyslíme si, že se změníme k lepšímu (jak jinak než vlastní silou, že?)
Ale Bůh nám potom řekne: no, když si myslíš, že to zvládneš sám, beze mne, tak mě asi nepotřebuješ. A poodstoupí od nás.
Myslím, že bychom to měli nechat raději na něm. Pane Bože, jsem Tvůj, udělej se mnou, co chceš, veď mě kam chceš, všechno přijímám….. jak říká Komenského Poutník v Labyrintu.
Karel Krejčí
Máte paní Hájková v podstatě pravdu. Jestliže si uvědomujeme, že bychom měli být v něčem lepší, máme na to každý den. Sám Ježíš nás upozorňuje, že máme být připraveni a neustále bdít. Jsme samovolně svazováni termíny „až“, „až bude vhodná doba“, ale tím se stáváme zajatci pozemských představ a zákonů. Je jistě nelehké změnit perspektivu vnímání našeho života, ale to je právě ono. Podle Písma již bylo vše předem připraveno a Ježíš tuto skutečnost potvrdil na kříži – viz Za 13:7. I pro nás je vše předem připraveno.
Eva Hájková
Já jsem se dnes dočetla ještě následující úryvky:
„Mnohdy je pro nás snazší milovat než se nechat milovat. Jestliže totiž něco děláme nebo dáváme druhým my, působí nám to uspokojení, cítíme se být užiteční. Nechat se milovat předpokládá, že dokážeme nedělat nic, být „nikým“. A naším prvním úsilím v modlitbě by mělo být právě toto: Zastavit své přemítání, nic Pánu nenabízet, nedělat nic pro Boha, ale nechat se jím milovat jako malé děti. Dopřát Bohu radost z toho, že nás může milovat. A to je náročné, neboť k tomu je třeba skálopevně uvěřit v Boží lásku k nám.“ (Jacques Philippe: Čas pro Boha)
J. Philippe ještě dodává, že k tomu je zapotřebí „radikální chudoby“. Nejde o chudobu materiální, ale o chudobu vnitřní. Vlastně o to, co Ježíš v kázání na hoře nazývá „chudobou v duchu“. Být chudým v duchu určitě neznamená mít nízký IQ.
„Chudí v duchu“ si uvědomují svou závislost na Bohu, stojí o jeho milosrdenství a s vděčností přijímají vše, co Bůh v jejich životech koná. „Chudí v duchu“ jsou opakem těch, kteří jsou „mistři světa“, kteří si vše nárokují, kteří mají ve všem jasno a vděčnost za cokoli je jim vzdálená. Ježíš právě „chudé v duchu“ označuje jako „blahoslavené“, což v biblickém kontextu znamená ty, kdo jsou šťastní nebo také Bohu milí.
Bohu milý a šťastný člověk je ten, kdo si uvědomuje svou závislost na Bohu a celé své štěstí očekává od něj. Tento postoj člověka osvobozuje a zbavuje závislosti na nepodstatných věcech. A otvírá nám oči i srdce pro potřeby bližních.“
https://www.vira.cz/texty/tema-tydne/jsou-blahoslaveni-chudi-v-duchu-ducha-mdleho