Hana Pinknerová: V jemném vánku

Na praní prádla neshledávám nic zvláště zajímavého. Mám automatickou pračku. Strčím prádlo dovnitř, nastavím programy, nasypu a naleju prací prostředky a aviváž a zmáčknu knoflík. Dál už se to pere samo. Když jsem měla pračku poprvé a teprve krátkou dobu, často jsem neodolala a během praní jsem seděla na bedně se špinavým prádlem a koukala do kulatého okýnka ve dvířkách. Blaženě jsem pozorovala, jak se to uvnitř točí na jednu a pak na druhou stranu, jak se prádlo máchá a odstřeďuje a já přitom nemusím hnout ani prstem. Dnes už mě to neláká. Zvykla jsem si.

Zato věšení prádla – to je jiná! Miluju věšení. Mám s tím spojenu spoustu rituálů. Je to pro mne velké potěšení. Nerada přenechávám věšení prádla někomu jinému. Své rituální postupy nedokážu nikomu úplně vysvětlit, a tak samozřejmě nikdo na světě nedokáže pověsit prádlo tak, jak bych si to představovala. Ne že bych se pyšně domnívala, že to jenom já bych uměla věšet prádlo tak neobvykle dobře, to vůbec ne! Jen to prostě dělám po svém.

Tak například striktně odděluju kolíčky. Při věšení na balkoně, tedy na vzduchu, používám zásadně kolíčky dřevěné. Na rozkládacím sušáku v bytě, který používám za deštivého nebo mrazivého počasí, kolíčky nepotřebuji vůbec. Pokud něco pověsím v koupelně, upevňuji to výhradně barevnými plastovými kolíčky. Proč? Neptejte se. Já nevím.

Nejraději věším prádlo na šňůry na našem velkém balkoně. Je obrácen do zahrady a suché prádlo pak hezky voní čerstvým vzduchem. Léty jsem vyvinula přesný systém, kam co pověsím, abych co nejméně stínila kuchyňské okno. Zničit prádlem průhled z kuchyně na zahradu, to nikdy! Jednotlivé kousky věším tak, aby se po uschnutí už nemusely žehlit. Ovšem zdaleka nejde jen o to, jakými kolíčky nebo v jakém pořadí se prádlo věší.

Záleží taky na procesu samém. Opravdu mě těší připevňovat mokré vyprané kousky prádla na šňůry v jemném vánku, nejlépe za časného letního rána. Všechno voní, den se slibně rozvíjí, prádlo se chvěje ve větru a já mám neodbytný pocit, že ten den moc dobře začal. Ovšem ani jarní nebo podzimní ranní větříky nejsou k zahození! V zimě jen nostalgicky vzpomínám, jak jsme s babičkou za mrazů věšely velké prádlo u ní v domě na rozlehlé vysoké půdě a ono tam dobře vymrzlo. My půdu nemáme. Přes zimu nám prádlo schne v pokoji na sušáku. To už takový požitek není. Taky to není takový tělocvik. Nemusím zdvihat ruce s těžkým prádlem až do vzpažení a ohýbat se ke kbelíku (a záměrně si ho nestavím na židli nebo na stoličku). Věšení prádla je mým nejoblíbenějším cvičením. Baví mě, když nějaká obyčejná praktická domácí činnost je zároveň tělocvikem (dřepy a vzpažování), tvořivostí (prádlo podle barev, velikostí, tvarů nebo jiných v nitřních souvislostí, které jsou nedefinovatelné) a také příležitostí dělat si něco zcela po svém.

A také (a to o sobě vím už dlouho) potěšením.

Autorka je spisovatelka  Datum: 21. července 2019  Foto: Pixabay – ilustrační

Tags: ,

1 Komentář

  1. Je to úžasně zajímavé, ale já jsem jednu dobu také používala dřevěné kolíčky na věšení prádla venku a plastové na věšení v koupelně. Jenže já, na rozdíl od vás, vím proč. Domnívala jsem se totiž, že dřevěné kolíčky jsou odolnější vůči povětrnostním vlivům – slunce, déšť, sucho, horko, chlad, ba mráz. Jsem totiž zvyklá nechávat kolíčky venku v závěsném košíčku. Některé umělé kolíčky povětrnostními vlivy praskají. Záleží ovšem na tom, z jakého jsou plastu. Některý plast vydrží, jiný rychle praská. Dřevěné kolíčky zase černají. Proto jsem je časem zrušila.
    Koupit si nové barevné plastové kolíčky je vždycky příjemné.
    Teď je používám jenom venku, protože už dva roky mám sušičku. Je to výborná věc.
    Ale stejně díky za tu kolíčkovou spiritualitu. Vzpomněla jsem si, kolik času v životě jsem strávila s kolíčky na prádlo. Vlastně už z dětství na ně mám vzpomínky, když prala maminka. Vzpomínám, že v 60.letech byly jenom ty dřevěné a taky na to, že měly různé typy kovové spirály. Tedy vlastně jen dva typy. Jako dítě si člověk všímá mnoha věcí, i detailů, a dlouho si je pamatuje. Zdánlivě nesmyslně. Jako dospělý většinou spěchá, aby měl všechno rychle hotovo, a pak už tolik věcí nevnímá. Což je jistě chyba.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář