Jak Duch svatý zkrášluje?

Duch života

On je „Pánem, dárcem života“ – to je první informace, kterou Nicejské vyznání říká o Duchu. Na počátku Duch v podobě holubice oživil stvoření a vdechl do něj život. Podobně dává Duch nový život – nejprve Ježíši v hrobě (Ř 8,11), a poté nám.

Takové prohlášení je samo o sobě velmi hluboké, neboť z něj vyplývá, že nemáme život sami v sobě. Závisíme zcela na Duchu. A pokud jsme byli takto stvořeni, o co více to pro nás platí nyní! Neboť když se Adam a Eva ve třetí kapitole Genesis odvrátili od Boha, obrátili se k smrti. Výsledkem je, že my všichni přicházíme na svět duchovně mrtví, mrtví ve svých vinách a hříších (Ef 2,1). „Smrt“ zde samozřejmě nevyjadřuje neexistenci, spíše ukazuje na to, že se naše srdce podobně jako Adamovo a Evino, odvrátila od Hospodina. Přirozeně milujeme jiné věci a toužíme po nich – obzvláště po sobě samých – a netoužíme po Bohu, po zdroji života.

SOUVISEJÍCÍ – Jak zní známá předsevzetí Jonathana Edwardse?

To je opravdový problém, neboť se rodíme k tomu, abychom následovali svá srdce, abychom dělali, co sami chceme. Stejně jako Adam a Eva následovali žádosti svých srdcí, když poprvé zhřešili, pokračujeme v tom i my. „Člověk uvažuje v srdci o své cestě…“ (Př 16,9). Ale pokud netoužíme po Pánu života, pokud po něm naše srdce neprahnou, pak si jej nikdy nezvolíme, a musíme zůstat uvězněni ve smrti. V našem nitru se nenachází žádná naděje života. Martin Luther proto napsal, že víra v Ducha především znamená, že „vlastním rozumem ani silou nemohu věřit v Ježíše Krista, svého Pána, nebo k němu přijít. Ale Duch svatý mě povolal skrze evangelium.“

Touha po životě

Wiliam Tyndale, muž, který znal toto vše velmi osobně, byl lingvistický génius a jako první přeložil většinu Bible z hebrejského a řeckého originálu do angličtiny. Vyrostl ve víře, že křesťanství je z velké části věcí vnějších úkonů – správného jednání a řádného rituálu. Skrze dychtivé čtení Písma však došel k názoru, že jeho myšlení bylo v nejlepším případě celé vzhůru nohama.

Jak napsal později, hřích není „ono vnější působení konané jen tělem“, naopak, všechno hříšné jednání tryská „celou svou silou, náklonností a chutí ze srdce, v němž nemůžeme nic než hřešit… Písmo pohlíží jedinečným způsobem na srdce a na kořen a původní zdroj všeho hříchu, kterým je nevíra na dně srdce“. Náš problém vězí v našich žádostech, že přirozeně nemáme hlad po Bohu a všechny své city vkládáme jinam. Naší jedinou nadějí života je být s Duchem, který „přináší touhu, osvobozuje srdce, uvolňuje ho ke svobodě“.

Takové fráze se v Tyndalových spisech objevují často a jako bílé čepičky vln na hladině moře ukazují, že se pod nimi hýbe něco mocného. Neboť pokud první úlohou Ducha ve spasení je osvobodit naše srdce, abychom mohli mít touhu po Hospodinu, pak je křesťanský život o něčem daleko větším, než jen o tom jak „se dostat do nebe“. Duch nás vtahuje do božského života. Otec se od věčnosti těší v Synu skrze Ducha a Syn v Otci. Úloha Ducha, když nám udílí nový život, nespočívá tedy v ničem menším, než že nás přivádí, abychom sdíleli jejich vzájemné potěšení.

Protože se náš problém nachází v našem srdci, dává nám Duch nové narození do nového života právě tím, že nám dává nová srdce (Ez 36,26; J 3,3–8). Nástroj, který při tom používá, je Písmo (1Pt 1,23, Jk 1,18), a skrze Písmo otevírá naše oslepené oči, aby opravdu a nádherně viděly, kdo je Hospodin. Tak si získává naše srdce zpět. A to je smyslem života – poznávat Hospodina (J 17,3).

Z knihy Potěšení v Trojici

Napsal Michael Reeves Zdroj: Poutníkova cesta Datum: 20. ledna 2025 Foto: Pixabay