Jak je to s Boží svrchovaností

Každý křesťan s námi bude souhlasit, že Bůh je svrchovaný. Ale začneme-li se ptát na detaily, brzy zjistíme, že toto slovo zahrnuje docela široké spektrum názorů. A nejde jen o názory nebo o nějaké intelektuální přesvědčení. Způsob, jakým jednotlivec chápe Boží svrchovanost, ovlivňuje jeho křesťanské chování, tedy zejména proč a jak se modlí, jak reaguje na projevy zla ve svém životě, životě blízkých lidí ve sboru a v rodině, jak a proč evangelizuje, atd. Bratr Otakar Vožeh prezentoval svůj pohled na serveru krestandnes.cz v sérii článků v květnu a červnu 2020. Protože se nám jeho interpretace zdá až na kraji pomyslného přípustného intervalu, reagujeme tímto článkem.

Bratru Vožehovi se nedá vytknout metoda přísné logiky, kdy aplikací postupných implikací dochází ke svým závěrům. Musíme ocenit odvahu a poctivost v aplikaci těchto implikací, které ho dovádějí až na samý okraj toho, co bychom ještě mohli považovat za křesťanskou víru. Ale každá implikace musí někde začít. musí začít nějakými východisky. Tady bratr Vožeh mlčí.

Proto na začátku zkusíme vysvětlit naše východiska. Bible je zjevené Boží slovo, jehož hlavním účelem je přivést nás ke spasení v Kristu Ježíši. Neklade si ale za cíl poskytnout nám konzistentní filosofický rámec, který by nám pomohl nejen o Bohu mluvit, ale taky pochopit všechny souvislosti a motivace. Proto střílení biblických veršů mezi neo-kalvinisty a arminiány většinou k ničemu nevede. Bible samotná neposkytuje ani jednomu z táborů dost pevnou půdu, protože prostě k tomu není určena.

Ale existují otázky, kterým bychom se neměli vyhýbat, i když na ně nemáme v Bibli přímou odpověď. Žijete-li v době, kdy se lidstvo vypořádalo s morem, pomalu se rozbíhá průmyslová revoluce, ruší se otroctví, demokratizují se vlády, ve městech se zavádí kanalizace, lékaři začínají chápat princip infekcí, tak se lehčeji věří, že Bůh má vše pod kontrolou, tedy můžete být neo-kalvinistou. Potom ale přijde první světová válka a ty předchozí odpovědi na nové a palčivé otázky přestanou stačit. Měl Bůh pod kontrolou první světovou válku, nebo neměl? A v jakém smyslu?

Abychom zůstali solí v tomto světě, nemáme se zaseknout ve starých odpovědích, ale hledat nové. I to má Ježíš na mysli, když slibuje Ducha svatého, který nás uvede do veškeré pravdy. Tenhle proces zjevování pravdy neskončil s uzavřením kánonu Písma, jak věří někteří fundamentalisté. Naším prvním východiskem je tedy tvrzení, že Bible není zakonzervované Boží slovo, ale naopak úlohou Církve je interpretovat ji pro aktuální situaci lidí kolem nás a hledat aktuální odpovědi u Ducha svatého.

Druhým východiskem je metoda hledání pravdy, nebo – chcete-li – filosofického rámce, ve kterém můžeme formulovat naše odpovědi na aktuální palčivé otázky. Nesnažíme se vyždímat z Bible nějaký filosofický fundament a vše ostatní na něm chladnými logickými implikacemi vystavět. Naopak hledáme myšlenkový systém, kosmologii, filosofický základ, který vyhovuje dvěma kritériím. Za prvé musí být v souladu s biblickou zvěstí, jinými slovy člověk nepotřebuje dělat salta a logické kličky, aby Boží slovo v Bibli a praxi prvních křesťanů v tomto systému vysvětlil. Za druhé tento systém musí mít potenciál odpovědět na těžké otázky, které nám svět včetně našich sousedů klade.

Nyní jsme připraveni se podívat na to, kam nás tato dvě východiska dovedou. Vše začíná tím, že Bůh je láska. Církev si pomáhá slovem Trojice, aby vyjádřila to, že Bůh je sám v sobě společenstvím lásky. Láska se chce rozšířit, podělit se s někým dalším. Ale to je možné jen s bytostmi (nebo agenty), které mají svobodu lásku odmítnout, nebo se dokonce Bohu protivit. Proto dochází ke stvoření člověka a dalších bytostí s touto svobodou.

Možná slovy “učiňme člověka podle obrazu našeho” se právě myslí svoboda s potencionálem společenství s Bohem odmítnout. Boží touha mít s někým hluboký vztah lásky vede k radikální svobodě, což pro Boha představuje obrovské riziko. Slova jako riziko nebo svoboda nás přivádějí k otázce Boží svrchovanosti. Cožpak Bůh absolutně svrchovaný a mocný může podstupovat riziko? Ano, může, protože možnost lásky svobodné bytosti Mu za to stojí. Ale tím pádem ta svrchovanost nemůže znamenat absolutní kontrolu všeho v každém okamžiku. Bůh se svrchovaně části svojí kontroly jakoby vzdává. Nevzdává se veškeré kontroly, v Genesis se klade důraz na oddělení vod od země a vymezení hranic vodám, které jsou ve Starém zákoně většinou obrazem Božích nepřátel. Vymezení je i časové, protože poslední soud bude znamenat konec svobody pro Boží nepřátele.

Bůh kvůli své touze milovat a být milován podstoupil obrovské riziko a my už víme, jak to dopadlo. Všechno se pokazilo. Lidé se proti Bohu vzbouřili. Místo zahrady je tu bojiště. Ďábel, původním povoláním světlonoš, společně s různými duchovními mocnostmi v povětří, kterým byl dán různý stupeň autority, jsou aktivními účastníky tohoto boje. Bůh, který podstoupil tohle riziko a proti kterému se vše obrátilo, se rozhodl zaplatit cenu nejvyšší. Poslal svého Syna, aby svou smrtí svět vykoupil. Ježíš Kristus je září Jeho slávy v tom smyslu, že dokazuje, kam až Boží láska dokáže zajít v touze po vztahu se svobodným člověkem.

Podívejme se nyní, jak určité části zjevení Písma sedí s výše popsaným myšlenkovým rámcem. Začněme Božím hněvem a svatostí. Jestli věříme, že Boží svrchovanost znamená absolutní kontrolu nade vším v každém okamžiku, potom uvažování o Božím hněvu a svatosti nedává logicky smysl. Bezradnost tohoto přístupu můžeme cítit i v textu bratra Vožeha, když píše: „My z Písma víme, že hněv je součástí Božího charakteru, součástí Jeho podstaty. Stejně jako milost a láska.

Je to nesmírně těžké, abychom si to představili.” Jakoby Boží hněv byl jakousi arbitrární Boží vlastností, která jaksi nemá místo vedle milosti a lásky. V našem přístupu dává Boží hněv hluboký smysl. Společenství lásky je potřeba chránit, protože riskuje bolest způsobenou agenty se svobodnou vůlí. Proto svatost, jinými slovy oddělení, je nedílnou součástí Božího charakteru stejně jako láska. Proto Hospodin tak často v Písmu naléhá na svůj lid, aby byl svatý, odděloval se od věcí, které vztah narušují. Agenti, kteří se nechtějí takto oddělovat, jsou nazváni Božími nepřáteli.

Další oblastí je smlouva a slib. Hospodin se zjevuje svým lidem a často s nimi uzavírá smlouvu, s jednotlivcem, rodinou nebo celým národem. Na tom samotném zatím není nic zvláštního, dokud si neuvědomíme, že Bůh jako jedna ze smluvních stran riskuje, že bude uveden do těžkého morálního dilematu, když druhá strana poruší svoji část smlouvy. Je to stejné, jako když příteli půjčíte peníze a on vám je přestane splácet.

Co dělat? Má zničit národ, poslat na ně všelijaké tresty, zadržet déšť? Co když ty rány vydrží a neustoupí a budou jak zbědované dobytče, které už nemá na svém těle místo pro další rány (Iz 1)? Nebo je má získat zpět tím, že jim naopak bude žehnat? V představě bratra Vožeha Bůh žádná dilemata nemůže mít: „Není nikdy v situaci, kdy si musí vybrat mezi větším a menším zlem. Vždycky jedná správně, v nejlepším zájmu pro všechny.” Jak ale potom můžeme porozumět dějinám spásy popsaným v Písmu? Jak porozumět prorokům, kteří tato dilemata odhalují? Jak porozumět Mojžíšovi, který zvrátil Hospodinovo rozhodnutí zničit Izrael a jednat jen s Mojžíšovou rodinou? Bůh se snižuje na naši úroveň tím, že s námi uzavírá smlouvu. Každá smlouva s člověkem zahrnuje riziko. Bůh tohle riziko na sebe bere a ve své svrchovanosti se nechává omezit rizikem, že se sám může ocitnout před těžkou volbou.

Další oblastí je podstata Kristova bytí tady na zemi. Když nepřistoupíme na myšlenku, že Bůh se hluboce sklání a omezuje svoji svrchovanost, abychom s Ním mohli navázat svobodný vztah, potom budeme mít potíže pochopit i podstatu lidství Jeho Syna. To se projevuje u bratra Vožeha, když píše: „… Bibli zaznamenané satanovo pokoušení Pána Ježíše Krista na poušti. Protože byl Ježíš bez hříchu, Jeho nitro, myšlení, Jeho podstata byly nezkažené, neporušené hříchem – satan svým pokoušením neuspěl. U Evy se mu to podařilo proto, že apeloval na její přirozenou a dobrou touhu po poznání. U Pána Ježíše tato touha neexistovala, protože je jako Bůh vševědoucí.”. Ježíš tedy podle Vožeha nezhřešil, protože neměl přirozenou touhu po poznání, na kterou by satan mohl apelovat. Ale co zbude z lidství Ježíše, když tuto logiku budeme aplikovat na všechny ostatní oblasti pokušení? Ježíš nemohl být pokoušen láskou k penězům, protože jako Bohu Mu stejně všechno patří? Ježíš nemohl být pokoušen strachem, protože jako Boha Ho stejně nikdo nemůže ohrozit?

Jestli vtělení Božího Syna omezíme jen na oblast fyzického těla, tak potom máme potíže pojmout verše jako He 4,15 nebo He 5,8-9. On může rozumět našim pokušením, ne protože je vševědoucí, ale protože je sám všechny zakusil. On při vtělení neoblékl jen lidské tělo a jinak zůstal Bohem, ale oblékl i naši porušenost a omezenost, protože se „naučil poslušnosti a dosáhl dokonalosti”. Kdyby jediný rozdíl byl ve fyzickém těle, žádné poslušnosti by se nemusel učit a ani by nemusel dosáhnout dokonalosti. Neznamená to ale, že by přestal být Bohem. Tento paradox je konzistentní s chápáním dějin spásy jako Božím radikálním sebeomezením, aby nás jako svobodné bytosti mohl přivést zpět do své lásky.

Poslední oblastí, kde chceme ukázat, jak je náš myšlenkový rámec v souladu se zvěstí Písma, je praktický duchovní boj. Tento štiplavý termín je zanesený různými předsudky a špatnými zkušenostmi. Zkusme se od nich na chvíli oprostit a položit si otázku, kde vlastně žijeme. Je to svět, který do nejmenšího detailu ovládá dobrý Bůh, jehož prozřetelná dobrota je pro nás ale mnohdy neproniknutelná, nebo je to bojiště, kde dobrý Bůh svým svrchovaným rozhodnutím zasahuje jen omezeně? Ukažme si praktické důsledky odpovědi na tuto otázku na případu svobodné matky, která se stará o tři děti a nejmladšímu byla diagnostikována těžká nemoc, takže musí rychle podstoupit velmi riskantní chirurgickou léčbu. Takové strašlivé věci se objektivně dějí i křesťanům. Jestli její církevní společenství věří, že žijeme uprostřed bitvy, všichni se kolem ní semknou a všemi prostředky povedou duchovní boj.

Jedna sestra se bude starat o děti, jiný bratr převezme finanční řízení domácnosti a začne organizovat sbírky, někdo se bude modlit, jiný postit, další sestra s ní bude brečet v čekárně, atd. Společenství, které věří, že Bůh aktivně vše kontroluje a rozhoduje, bude snad dělat podobné věci, ale spíše kvůli nějaké intuici a navzdory tomu, čemu věří. Navíc v pozadí všeho bude viset otázka, jak tato sestra zhřešila nebo co jí Boží prozřetelnost tímto chce ukázat.

Jsme přesvědčeni, že obraz mladé církve v Novém zákoně je podobnější našemu prvnímu případu. Jsme vyzýváni, abychom jako sbor drželi pospolu, byli jednomyslní, navzájem se podpírali a pečovali o sebe, horliví v přímluvách a praktické pomoci. Navíc odpověď novozákonní církve na zlé věci nikdy nebyla ve smyslu zkoumání, jak tohle Bůh mohl dopustit nebo co nám tímto Boží prozřetelnost chce říci. Koneckonců Nový zákon poměrně jasně, i když ne explicitně, naznačuje, že žijeme na bojišti (například Boží zbroj v Ef 6, podobenství o koukolu a pšenici v Mt 13, nebo nemoc jako pouto satanovo v Lk 13,6).

V podobném duchu bychom mohli pokračovat a ukázat, proč modlitba dává větší a hlubší smysl v našem myšlenkovém rámci a proč takováto modlitba je konzistentní s praxí v Písmu. Nebo jak tento myšlenkový rámec pomáhá při pastoraci, když se snažíme zorientovat v osobní odpovědnosti, pomáháme řešit morální dilemata, nebo čelíme projevům zlého. Podobně bychom ukázali, že pastorační doporučení vyvozená z tohoto systému jsou v souladu s učením a duchem Písma.

V našem článku jsme se pokusili načrtnout myšlenkový systém, kosmologii, který sice nemá přímou explicitní oporu v Písmu, ale má tyto tři výhody: Za prvé při vysvětlování původu zla se nemusíme uchylovat jako bratr Vožeh k arbitrárnímu Božímu hněvu, který nějak vypůsobil hříšný sklon Evy po poznání a tím pádem činí Boha odpovědného za zlo. Naopak, Boží svrchované rozhodnutí stvořit svobodné bytosti obdařené schopností se proti Bohu vzbouřit a rozhodnutí Stvořitele omezit svoji svrchovanost vidíme jako projev Jeho touhy milovat a být milován, která stojí za riziko, že se vše může pokazit.

Za druhé logické důsledky tohoto myšlenkového rámce pro učení a praxi jsou v souladu s učením a duchem Písma. A za třetí tento myšlenkový rámec má potenciál oslovit svět a formovat smysluplné odpovědi na aktuální otázky jako je ničení životního prostředí, sdílená odpovědnost za planetu, vznik a šíření infekcí, morální dilemata při řešení epidemií, atd. Neříkáme tím ovšem, že tohle má být hlavní zvěstí Církve, tou ať je nadále předrahé evangelium Ježíše Krista a to ať se zvěstuje jakýmkoliv způsobem.

 

Autor: Ondřej Kameník, Dan Drápal  Datum: 13. června 2020  Foto: Wikimedia Commons – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

64 Komentáře

  1. Měli bychom si uvědomit, že stejně jako není možné aplikovat různá nařízení, příkazy a poučky uvedené v Písmu bez příslušného kontextu, stejně tak bychom neměli chápat Písmo jako nějaké ohraničené časové období, ve kterém opravdu – a to velice zjednodušeně – žádný život „před“ neexistoval, tak jsme samotné Písmo vytrhli z kontextu vesmírných dějů. Je opravdu paradoxní, že na jedné straně přijímáme, nezpochybňujeme ba naopak rozvíjíme vědu, abychom mohli lépe poznat a využívat celé Boží Stvoření a na druhé straně toto vše popíráme zkostnatělým chápáním Písma. Ano, je paradoxní, že právě Písmo nás informuje o času rozděleným na věky, ve kterých se „něco“ stalo nebo se něco má naplnit. S naprostou samozřejmostí přijímáme vědecké poznatky o stáří vesmíru, včetně různých nepopiratelných důkazů o lidské činnosti sahající daleko za biblickou dobu, aniž bychom to měli logicky považovat za holý nesmysl a pouze za zbytečně promarněný čas a plýtvání energií. Vždyť samotný biblický děj právě opět zase na „něco“ navazuje, na nějaké události v minulosti a někam a k něčemu směřuje a tak dále. Rozhodně nejsme schopni toto vše rozumově obsáhnout a jistě to ani zde na Zemi není naším úkolem.

    Odpověď
  2. Paradoxem je, že jestliže nebudeme mít snahu chápat Bibli a její význam v kontextu časů, budeme muset všechno mimo ní považovat za pouhé šarlatánství jako např. historii, archeologii, kosmologii a další a další vědní obory, včetně jejich autorů a absolventů! Pokud půjdeme do druhého extrému a obklopíme se svatými obrázky, sochami, modlami a zabředneme do různých náboženských obřadů, myšlení a jednání, zažijeme stejný „propadák“ a to dokonce z Boží strany! Viz kniha Zjevení. O co se stále snažíme a nechceme připustit?

    Odpověď
  3. Proces zjevování pravdy skončil s Kristem. Každé pokračování zjevení je blud. Myslím, že někteří němečtí křesťané chápali Hitlera jako pokračování zjevení. Luther je výraznou postavou církevních dějin, ale nic nového nepřinesl – všechno u něho směřuje ke Kristu – kristocentrismus.

    Odpověď
  4. Jak jsem uvedl na Facebooku k tomuto článku, velmi si vážím klidných příspěvků a komentářů, které sledují společné poznávání pravdy a vyhýbají se osobně adresovaným výpadům. Budu se snažit komentovat stejným způsobem na tuto věcnou reakci na první tři díly seriálu úvah o Boží svrchovanosti. Podrobný článek bratří Kameníka a Drápala si zaslouží podrobnou odezvu.

    Moje zmíněné „mlčení“ je dáno jednak tím, že se do jednoho článku nedá vtěsnat všechno a jednak i tím, že seriál má pokračování (jak je uvedeno na Křesťanu dnes). A možná by bylo bývalo lepší, kdyby byli bývali bratří se svou reakcí ještě trochu počkali. Rovněž nevím, jestli si četli můj doplňující komentář ke třetí části v Křesťanu dnes.

    K prvnímu „východisku“ jen poznamenám, že tzv. „fundamentalisté“, které znám, určitě netvrdí, že by bylo Písmo „zakonzervovaným Božím slovem“. A úlohu Církve vnímají určitě stejně jako autoři tohoto článku.

    U druhého „východiska“ si nejsem tak docela jist, že rozumím první části napsaného odstavce, avšak souhlasím s těmi dvěma kritérii pro způsob hledání pravdy s tím, že důraz je na Božím slově jako na absolutně dokonalém a postačujícím měřítku veškeré pravdy.

    Samozřejmě, že Bůh je láska. Božích atributů je však celá řada, a není to jen láska sama o sobě, která činí Boha Bohem. A v tom je možná i jádro porozumění Boží svrchovanosti. Všechno začíná tím, že Bůh je prostě Bůh : Jsem který jsem. Láska patří samozřejmě k Boží Trojici, avšak nemyslím, že si Církev nějak musí pomáhat slovem „Trojice“, které sice není v Písmu, ale Trojice je to co je : trojjedinný Bůh.

    No a teď se dostáváme vlastně k samotnému jádru diskuse. A musím tu podotknout, že hned zpočátku seriálu jsem uvedl, že naše uvažování o Boží svrchovanosti je složité, a nepovede k plnému pochopení reality v časnosti. Pokud se tímto prohlášením přiznávám k „bezradnosti“, budiž.

    Nyní několik otázek : (1) Byli Adam s Evou skutečně svobodní, když jim Bůh vymezuje hranice jejich svobody ? (2) Když čtu „všechno se pokazilo“, znamená to, že se to „prostě samo od sebe pokazilo“ ? A především (3) Chápeme Pána Ježíše Krista jen jako jakýsi „plán B“ pro případ, že „by se to pokazilo“ (klíčový oddíl z Ef.1,4-5) ?

    Další část článku je pro mě značně nejasná, resp. ptám se, jestli by snad reálné životní situace vybrané z Písem SZ měly nějak odporovat učení a pojmu Boží svrchovanosti ? Nemyslím. Všechno začíná tím, že Bůh je Bůh. Reality a zkušenosti hříchem porušeného života lidí v dějinách nemohou Boží svrchovanost a Boží záměry jakkoli narušit. Jak porozumět dějinám spásy z Písma ? Především skrze Ježíše Krista. A zadruhé, skrze Boží laskavé a trpělivé jednání s člověkem, ať už se jedná o starozákonní postavy nebo o novozákonní apoštoly a učedníky. Naprosto musím odmítnout názor, že by se Bůh z jakéhokoli důvodu dostal do situace, kdy se ocitá „před těžkou volbou“. Nezapomínejme, že životní situace jakéhokoli druhu jsou v Písmu popisovány tak, abychom my v našem hříchem narušeném stavu mysli přece jen trochu pochopili, kdo Bůh je a jaký je.

    Nikde netvrdím, že Pán Ježíš v lidském těle nezhřešil proto, že neměl přirozenou touhu po poznání. My lidé nejsme hříšníci z toho důvodu, že hřešíme. Hřešíme z toho důvodu, že jsme hříšníci. Pán Ježíš nepodlehl satanovu pokušení a nezhřešil z toho důvodu, že ani ve své lidské podobě nebyl hříšníkem. Pán Ježíš mohl být a zřejmě byl pokoušen ke všemu možnému hříchu. Ovšem být vystaven pokušení ještě nepředstavuje akt hříchu. Takže s plným božstvím a plným lidstvím Pána Ježíše Krista má problém ten, kdo se to snaží nějak vysvětlit. Není to možné, ale je to součástí podstaty víry založené na pravdě Božího slova. Samozřejmě, že nemůžeme omezit vtělení Ježíše Krista na fyzické tělo. V těchto odstavcích o Kristu se nemohu zbavit dojmu, že mi autoři přisuzují něco, co netvrdím. Možná je to moje chyba, že jsem se nevyjádřil dostatečně jasně.

    Ještě krátce k otázce Božího hněvu. Může si někdo myslet, že hněv nepatří k Boží podstatě ? Můžeme si myslet, že někdo – satan, první lidé, národ izraelský – teprve vyprovokovali Boha k hněvu ? Anebo spíš musíme připustit, že Boží hněv patří k Jeho dokonalé božské podstatě a že jej Bůh projevuje jak potřebuje k naplnění svých záměrů ? Na jedné straně bratří píší, že nemůžeme Boha činit odpovědným za zlo, avšak jedním dechem Bohu přisuzují stvoření bytostí se schopností vzpoury a neposlušnosti. Obojí není myslitelné zároveň. Bůh není odpovědný za projevy zla. Pokud někdo tvrdí, že Bůh zlo „jen dopouští“, hraje si se slovíčky. Když Bůh dopouští, Bůh koná. Zlo i hněv jsou součástí Jeho odvěkého – a námi plně nepochopitelného – záměru, jehož klíčem (nikoli jen nápravou) je Pán Ježíš Kristus.

    K poslední části článku se vyjadřovat nebudu, trochu mi uniká souvislost, resp. snad mohu jen poznamenat, že modlitba a Boží svrchovanost – a zrovna tak například i evangelizace a Boží svrchovanost – nejdou proti sobě. O tom bylo napsáno plno knih a úvah, Spurgeon v tom byl velmi dobrý.

    Závěrem se vracím k základní otázce, na kterou milí bratří nenabízejí odpověď. Ať už věříme, že Adam s Evou (a jiná Boží stvoření) byli stvořeni se svobodnou vůli či nikoli, ptám se : kde nebo v čem nebo u koho vidíme původ zla ?

    Odpověď
    • Já se divím, proč se stále neřídíme a nebereme v úvahu původ zla tak, jak nám to přímo vysvětluje Písmo? Ono nám přece v potřebném rozsahu sděluje, kdo a jakým způsobem bezchybné a dokonalé Stvoření pokazil? To je přímo specifická a potřebná informace právě pro náš věk. Proč všichni tuto informaci ignorují, proč ji neberou v úvahu? Je přece zjevné, že Bůh stvořil všechny živé tvory s více či méně svobodnou vůlí, stejně jako s více či méně pevnou životní linií, což můžeme velmi snadno kolem sebe pozorovat. A nejen živí tvorové, ale stejně tak i andělé, jak nás informuje Písmo. Vždyť právě oni byli příčinou Bohem seslané potopy! Pokud se snažíme pochopi Boha až do Jeho základu, pak je to právě asi stejné, jako když dílo si dělá nárok dokonale pochopit svého autora.

      Odpověď
    • Kde je původ zla, kdo je stvořil? Přece ten, kdo to zlo koná? Když člověk koná zlo, nedělá to proto, že takový byl Boží plán s ním. Dělá to ze své vlastní vůle proti vůli Boží. Jestliže Bůh stvořil člověka podle svého obrazu, neznamená to nic jiného, než že mu dal svobodnou vůli. Kdyby mu dal svobodu jen ke konání dobra, kdyby ho donutil k dobru násilím, jak zamýšleli mnozí utopisté, člověk by už nenesl odpovědnost za své činy – stal by se loutkou. Donutit člověka k dobru násilím, je hříchem všech hříchů. Znamená to degradovat jeho důstojnost z „obrazu Božího“ na úroveň zvířete.

      Je-li Bůh vševědoucí, věděl, jak se jeho výtvor zvrhne a mohl tedy zabránit hrůzám Osvětimi – kdyby svobodného člověka vůbec nevytvořil. Přesto jsem přesvědčen, že vytvořením člověka Bůh žádné zlo nezpůsobil. Po skončení časů totiž každý dostane, co zaslouží – Bůh učiní spravedlnosti zadost. Zlo bude potrestáno, utrpení odměněno. Pokud Bůh stvořil svět, jehož atributem je zlo, pak je to jen zlo přechodné. Když si jdeme nechat vytrhnout zub, zažíváme v tu chvíli strašlivou bolest, ale víme, že pak bude následovat úleva a ta nám za tu chvíli bolesti stojí.

      Odpověď
    • Milý bratře Otakare,

      děkuji za vysvětlení a omlouvám se, že jsem možná něco vložil do Vašich úst, co tam úplně nebylo. Slova jsou ošemetná a pravé významy našim slovům dávají až naše činy. Takže my tady můžeme nějak diskutovat, ale důležité je stejně to, co a jak a proč ve skutečnosti děláme.

      Přemýšlím nad tím, jak pojmenovat to, v čem se asi lišíme. Nedělám to pro to, abych Vás přemluvil, nebo obrátil na moji „správnou“ cestu. Ale jsem zvyklý o mých názorech pochybovat a samozřejmě mám pochybnosti i o našem článku. A určitě za nějakou dobu bych to napsal úplně jinak. Takže si chci sám pro sebe pojmenovat odlišnosti v našich východiscích.

      Prvním je, a to jste ten rozdíl vystihl dobře, že u Vás se začíná tím, že Bůh je Bůh. V našem článku začínáme tím, že Bůh je láska. Obojí je biblické zjevení, Bůh se zjevil skrze Mojžíše jako ten Jsoucí, na konci věků promluvil skrze svého Syna a ukázal nám, že On je láska. Když začnu tím, že Bůh je Bůh, tak mi Boží vlastnosti (atributy) můžou připadat arbitrární, svatost, hněv, láska, vševědoucnost, všemohoucnost, spravedlnost, atd. Teď Vám nic nekladu do úst, jen se snažím ty věci představit. Proto můžu začít mít obtíže s tím tyto atributy nějak poskládat dohromady. Například, jak se může Bůh hněvat, když je všemohoucí? Na to se začnou nabalovat otázky ohledně podstaty svobody, nebo původu zla.

      Začít tím, že Bůh je láska, znamená začít u stolu, kde Bůh umývá špinavé nohy svým učedníkům a nakonec si se svým zrádcem namáčí kousek chleba ve stejné misce. Protože se Boží láska stává osobní, i moje nohy umýval, i se mnou si namočil kousek chleba v misce, tak celé dílo spásy dává člověku jako já větší smysl. Láska není jen jedním z Božích atributů. Není to kategorie, která Boha taky definuje, ale je to kategorie, která Boha definuje. Proto otázka, zda Bůh není vlastně původcem zla, protože stvořil bytosti ve směru svobody Jemu rovnocenné, nedává moc smysl. To, že jsme dostali svobodnou vůli se všemi riziky, že to můžeme fatálně pokazit, je vyjádřením Boha jako lásky. Zlo tady nebylo před tím, než byl zlý čin.

      Tímto se dostáváme k druhému rozdílu. Já bych neřekl, že hřeším, protože jsem hříšník, a Ježíš nehřešil, protože nebyl hříšník. Nevím, co ta slova přesně znamenají, ale nevěřím, že by Pán Ježíš měl proti mně v pokušení nějakou výhodu. Jestli tu byly nějaké nevýhody, tak je měl stejné jako já. Já nechci tvrdit, že tajemství vtělení nějak hluboce rozumím. Ale nechci na to porozumění rezignovat, protože to je právě věc, co hýbe světem, je to zásadní průlom Boží lásky do našeho světa. Proto se ty naše diskuse na tom točí, protože tady se rozdělujeme a tady se míjíme. Úplně ale nedokážu pochopit a popsat v čem přesně.

      Nakonec odpovědi na ty tři otázky. (1) ANO, Adam a Eva byli skutečně svobodní se stát nezávislými na Bohu a nakonec se pro to rozhodli. (2) Špatně jsme se vyjádřili. Místo „všechno se pokazilo“ jsme měli napsat „všechno jsme pokazili“. Kdo je podmětem té věty, nebylo pro tu myšlenku důležité. (3) Otázka, jestli riziko toho, že můžeme všechno pokazit znamenalo, že Pán Ježíš byl plán B, je trochu neférově postavená, protože na ni nejde souhlasně odpovědět, aniž bych nesnižoval Pána Ježíše na úroveň nějakého béčka. To místo v Efezských není podle mne v rozporu s tím, co jsme říkali. To, že Bůh podstupuje riziko neznamená, že si nedělá kontingenční plány (řečeno chladným jazykem moderního risk managementu). A nechci se zaplétat do diskusí, jaký kontingenční plán byl více či méně Bohem preferovaný a jaké tedy nesl písmenko. Jsem si ale jistý, že pohled na umírajícího Syna na kříži musel hodně bolet.

      Odpověď
      • Milý bratře, je dneska vzácné – i na těchto stránkách a i mezi křesťany – když proběhne věcná a slušná diskuse, toho si u Vás moc vážím. A odpovím ještě jednou – ne proto, že bych se další diskusi vyhýbal, ale proto, že seriál bude podle domluvy s redakcí pokračovat.

        Ano, ten první rozdíl v našem chápání Písem tu je. Boží lásku chápu jakou nedílnou součást Boží podstaty a Božího charakteru. Stejně tak – anebo především – je to s Boží slávou, svatostí, apod. Definice dokonalé lásky vidíme v zástupné oběti Pána Ježíše Krista. Definici Boží slávy vidím v Jeho stvoření.

        Pokud píšete, že zlo tu nebylo před zlým činem, musel byste mít na mysli satana, protože v jeho vzpouře pro Bohu se zlo již projevilo. A pak je tu ten zvláštní strom „poznání dobrého a zlého“ – takže zlo tu určitě existuje ještě předtím, než Eva podlehla pokušení.

        K tomu druhému rozdílu . . . Písmo nám říká, že Pán Ježíš nám byl ve všem podoben, kromě hříchu. To nemůže znamenat, že byl jiný jen proto, že nezhřešil. Byl jiný proto, že nebyl hříšník. Jedině jako dokonalý Beránek bez vady (bez hříchu) mohl na sebe vzít naše hříchy, aby byl za nás Bohem trestán na kříži. Jistě znáte Písma, která o těchto věcech hovoří.

        No a ten poslední odstavec téměř shrnuje všechno to, o čem si povídáme. Já jsem z Písma přesvědčen o tom, že Boží záměr a plán nemůže nikdo a nic pokazit, a že Pán Ježíš Kristus byl od samého počátku (před stvořením světa) klíčem k Božímu konání a jednání – nejen tady na zemi, ale ve své věčné existenci mimo čas a prostor. V tom vidím vlastně samu podstatu Boží svrchovanosti.

        Odpověď
  5. Věřím, že autoři článku mají plnou pravdu. Nejvíce se mi líbí myšlenka, že Duch svatý působí i v dnešní době. Považuji to téměř za nevyhnutelné. Vždyť naše doba se tolik liší od starověku, kdy žili apoštolové. A my, křesťané nemůžeme problémy současnosti nazírat očima tehdejších lidí. Budeme-li před problémy, které apoštolové nemohli znát, strkat hlavu do písku, staneme se skanzenem podivínů odtržených od reality. Tím neříkám, že Bible je „nemoderní“, myslím však, že s dnešními znalostmi můžeme lépe pochopit, co nám chce říci.

    V článku se řeší prastarý problém zvaný teodicea (ospravedlnění Boha). Setkal jsem se s poněkud extrémní myšlenkovou konstrukcí, proč Bůh dopouští zlo. Podle ní se všechno ve světě řídí Boží vůlí. To však znamená, že i zlo přichází, protože Bůh to tak chce. To by ovšem vedlo k tomu, že Bůh je zlovolný, což odporuje jeho definici. Východiskem je, že zlo vlastně neexistuje, že to co my považujeme za zlo, zlem ve skutečnosti není. Tato (hloupá) myšlenka je v příkrem rozporu se zkušeností a přece jí hodně lidí rádo uvěří. Lidé rádi věří, že jejich osud je předem nalajnován, že se nedá ovlivnit. To z nich totiž snímá odpovědnost za sebe i za společnost.

    Otázku, proč Bůh dopouští zlo, vyvysvětlil Ježíš v Lukášově evangeliu (13,1-5):

    Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“

    Dlouho jsem nechápal, jak je to myšleno. Podle mého ti, kdo za Ježíšem přišli s onou zprávou o Galilejcích, chtěli vědět, proč to Bůh dopustil, proč si vybral zrovna je. Ježíš jim nepřímo vysvětluje: Mnohem logičtější by za dané situace byla otázka, proč Bůh nedopustil smrt všech i všech ostatních, vždyť jejich zlo volá do nebe. Není to příliš příkrý názor? Nemyslím, lidská srdce jsou velmi chladná, jak vyplyne z následující zprávy: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/pomoci-syrskym-detem-tezko-rici-spise-pomahejme-venku-tvrdi/r~22eaaca0ba8311e8b5b20cc47ab5f122/

    Odpověď
  6. Nebylo by užitečné, pozastavit se nad navzájem si odporujícím postojem vycházejícím na základě jednoho omezeného života zde na Zemi a snahou o pochopení ničím neohraničeného Boha v Jeho nekonečnosti a hloubce? Nezlobte se, to je ale opravdu naivní. Na jedné straně lpíme na jednom životě zde na Zemi, protože nemáme nejen odvahu ale i dostačující poznání, abychom si „troufli“ vidět smysl a poznání života v širších rozměrech a dimenzích a na druhé straně se s touto intelektuální „výbavou“ pokoušíme poznat a identifikovat Boha, o kterém si naopak nemáme vytvářet žádné představy? Nezaměřujeme se právě na to, před čím nás Bůh varuje a od Něho odděluje? Vždyť my ani nemáme odvahu a dostatečnou oporu, identifikovat a oddělit zde na Zemi dobro od zla! Není v první řadě toto naším úkolem?

    Odpověď
  7. Pane Krejčí,

    vybízíte ke skromnosti. Boha opravdu nemůžeme poznat, tak jako dvouleté dítě nerozumí tomu, proč jeho otec jedná tak či onak – nemá k tomu patřičné znalosti. Na druhé straně otec pro to dítě není někým cizím, jakoby patřil do jiného světa. Tím chci říci, že Bůh nepoužívá jiné logické zákony než člověk a cit (soucit, láska) je u Boha totéž, co u člověka. Kdyby starověký člověk přišel do dnešní doby, byly by pro něj nepochopitelné technologické „zázraky“ naší doby. Podobně my nemůžeme zcela porozumět Bohu, protože se Sókratem musíme přiznat: Vím, že nic nevím.

    Autoři článku píší: „Způsob, jakým jednotlivec chápe Boží svrchovanost, ovlivňuje jeho křesťanské chování …“. Myslím, že mají pravdu. Opravdu záleží na tom, jak člověk chápe Boha. Jestli je pro něj policajtem, nebo naopak hodným strejdou, který vždy přivře oko. Jestli je neosobním monstrem – účetním, který se řídí principem: má dáti-dal nebo zda má vlastnosti jako maminka, která své děti miluje, ale přesto někdy trestá. V historii se vyskytlo tolik karikatur Boha, že nezbývá, než neustále bádat (=pochybovat), zda jsem nesešel z cesty, zda je můj osobní Bůh ten skutečný.

    Máte pravdu v tom, že naším prvořadým úkolem je naučit se rozeznávat dobro od zla a podle toho se zařídit.

    Pavel

    Odpověď
  8. Děkuji za výklad – biblický, konzistentní, logický.
    Je škoda, že bratr Vožeh, kterého je třeba si z řady důvodů velmi vážit, v tomto konkrétním případě přišel až na hranu – a možná že i kousek za ní – toho, co zle považovat za křesťanský přístup.
    Možná je to tím, že se skutečně zaměřil na pouhý úzký výsek problematiky – nicméně to, co bylo napsáno, je velmi matoucí. Proto ještě jednou děkuji autorům této reakce, za ukotvení daného tématu v křesťanském pohledu.

    Odpověď
      • Rozhodně Vám nechci připisovat špatné úmysly – a nevím, co k tomu dodat. Autoři tohoto článku to, dle mého soudu, vystihují velmi přesně.
        Pro mě osobně je za hranou především Vaše myšlenka, že: „Jediným vysvětlením nám může být Boží hněv.“ Samozřejmě, že nelze popřít, že hněv patří také k Božímu charakteru, ale když jsem dříve položil otázku, v čem by se potom takové pojetí boha lišilo od poznání pohanů – tak odpověď dostáváme hned ve Vámi citovaném textu z listu Římanům. Žel, obávám se, že jste nepochopil způsob argumentace sv. Pavla a tento text jste obrátil zcela naruby – právě dle „pohanského“ smýšlení. Co ve skutečnosti píše Pavel: Jestliže Bůh chtěl projevit svou moc a svůj hněv, neudělal to po vzoru „bohů pohanských“ ani tak, jak si představovali „spravedliví Židé“ – tedy trestem. Ale naopak trpělivostí, milosrdenstvím a to tak širokým, že zahrnuje i Boží nepřátele – pohanské národy.
        Celá koncepce uvažování o „dobru a zlu“ není možná bez toho, že přijmeme princip svobody, kterou Hospodin vkládá hned od stvoření do každého díla svých rukou. Jediným vysvětlením je svoboda. Možnost volby, která je integrální součástí a podstatou všeho živého. Chápu, že v určitém myšlenkovém kontextu, se zdá, že tato svoboda je v protikladu k Boží svrchovanosti. To je ale, podle mého soudu, právě ten „pohanský“ koncept boha. V tom biblickém konceptu se tyto dvě veličiny nevylučují – ale naopak, navzájem potencují. Bohu díky!

        Odpověď
        • Musím se přiznat, že Vám trochu nerozumím. Na jedné straně chápete, že hněv patří k Božímu charakteru, a na druhé straně se ptáte, jak by se takový Bůh (s charakterem zahrnujícím hněv) lišil od pohanských bůžků ? To zásadní odlišení je v tom, že On je Bůh, zatímco ti bůžkové jsou modly člověkem vymyšlené, případně zformované do nějaké fyzické podoby. Takže jakýkoli pokus o srovnání nedává smysl.
          Písmo je plné textů a událostí, v nichž se hovoří o Božím hněvu, byla by to větší studie, podívejte se třeba jen do biblické konkordance.
          Nejplnější charakteristikou Boha je Jeho sláva, a o tom je ten text z Řím.9. Aby Bůh zjevil svou slávu svému stvoření, zvolil k tomu nejrůznější projevy, ať už to byla prostě Jeho vůle, hněv nebo slitování, lásku, oběť, atd.
          Svoboda sama o sobě není vysvětlením vzniku zla. Proč si myslíte, že Bůh nechtěl, aby Adam s Evou pojedli ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého ? Oni to dobré/dobro znali, neznali nic jiného než dobré. V okamžiku, kdy pojedli „zakázané ovoce“, poznali i to zlé. Takže zlé nebo zlo už existovalo, bez ohledu na to, jak se oni zachovali. Svoboda není v protikladu k Boží svrchovanosti, ale pro nás je v podstatě nemožné pochopit, jak mohou obě existovat společně.
          Tak nevím, snad jsem vyjádřil zase něco trochu srozumitelněji . . .

          Odpověď
          • O tom, že Hospodin je Bůh jediný, a modly pohanů bohy nejsou, nemůže být pochyb. Problém se kterým zápasí starozákonní proroci, Pán Ježíš i např. sv. Pavel je dvojí: Lidé se od jediného pravého Boha odvracejí k modlám, nebo (a to mi připadá ještě závažnější) Hospodinu přisuzují vlastnosti, pohnutky a jednání, které odkoukali od představ svých pohanských sousedů.
            Tyto jejich falešné představy potom formují jejich život. A je jisté, že určité formě těchto představ se nevyhne nikdo z nás. Proto je nutné nejen číst a rozvažovat Písmo, ale i vystavit se diskusím a polemikám, podobným této.
            Na IDnesu dnes vyšel článek s názvem: „Vaginou proti patriarchátu. Luteránská pastorka na křížové výpravě“. No, upřímně řečeno – je to na můj vkus dost divoké. Jeden odstavec je tam ale zarážející: Narodila se v roce 1969 v Colorado Springs do velmi konzervativní křesťanské rodiny a vyrůstala v neustálém strachu z vševidoucího a trestajícího Boha. „Bůh, kterého mě učili se bát, byl vzteklý vrtošivý bastard, neustále zklamaný z toho, že jsem lidská bytost.“
            Asi se shodneme na tom, že toto je pohanská představa boha – i když se zde bezesporu nejedná o nějakého „vytesaného“ bůžka, ale o představu Hospodina. To, dle mého soudu, úzce souvisí právě s námi diskutovaným tématem „dobra a zla“. K existenci „lidské bytosti“ oboje neoddělitelně patří. Zlo a dobro totiž není něco jako určitá věc, výtvor lidské činnosti, který si vystavíme někde na poličce – třeba nádoba nebo váza. Ta může být dobrá, kvalitní a krásná – ale také špatná. Může prasknout, neudrží vodu, květiny uschnou a ještě se zničí vše okolo. Na začátku každé Mše, při pokání, říkáme: „vyznávám se všemohoucímu Bohu i vám všem, že často hřeším – myšlením, slovy i skutky – a nekonám, co mám konat…. To je pro mě velmi oslovující formulace – uvědomuji si, že zlo není jenom to, co jsem aktivně udělal, ale především to, co jsem neudělal – a oboje patří k mojí osobnosti. I tehdy, když si nejsem ničeno vědom, si tím připomínám, že dobro a zlo je stále přítomno nejen okolo, ale především ve mě – a (stejně jako plevel a obilí) nejde oddělit. Zlo a dobro v tomto smyslu je tedy spíše podobné tmě a světlu. A co je na tom nejdivnější – Bůh, Otec světel, z lásky ke stvoření v Ježíši Kristu touto tmou dobrovolně prošel! Není to Boží hněv, který by jako očistný plamen zničil zlo, ale jeho Láska, která tmou proniká.
            Pro mě není problém vidět, že Boží svatost a svrchovanost není v rozporu s lidskou svobodou – která z principu bude vždy obsahovat část temnoty i světla. Boží Syn svým vtělením povýšil naše lidství, Bůh se ze své svobodné vůle snížil k tomu, stát se člověkem – a to s veškerým rizikem, které lidská svoboda přináší. Myslím, že pokud toto téma silně nezaznívá v naší „teologii“, tak plodíme taková traumata vyplývající z falešných představ o Bohu, o který píše výše zmiňovaná farářka.

  9. Umět rozeznávat dobro od zla je docela problematické. Nejsme totiž schopni uvažovat tak daleko do budoucnosti, abychom věděli, co způsobíme, když se zachováme tak či onak. Spousta lidí se řídí tím, jak chápe Bibli nebo tím, jak byli vychovaní, co na ně mělo v životě vliv atd. Nebo prostě vlastní vůlí.
    Proto potřebujeme přijmout Božího ducha, který v nás musí růst, zatímco my sami se máme menšit.
    Jakmile si člověk začne myslet: Tak, teď už to zvládnu sám, teď už přece umím rozeznat dobro od zla, Boží duch nás v tom nechá samotné, ať si poradíme. On se totiž nevnucuje.

    Odpověď
    • Paní Háková, ono to s tím dobrem a zlem zase až tak složité není. To jenom nemáme odvahu věřit Písmu (ale samozřejmě ne slepě a fanaticky, což je něco úplně jiného) a stát pevně na Skále, ať se to světu líbí či nelíbí nebo zda jsme mu více či méně nepohodlnými. Sekulární, ale i křesťanský svět přechází do pasivity a ztrácí svou hodnotu v sobě samých. Křesťanský svět si sebe a především Krista přestává vážit a bojí se, aby paradoxně právě patrně asi od Něho neinkasoval v nebi „černý puntík“ za to, že Jej obhajují! To jsou fakta a paradoxy, které v současnosti přímo bijí do očí. Pak už opravdu není problém označit někoho rasistou a dotyčný se hanbou propadne, protože si s jeho sebevědomím manipuluje a pohrává kde kdo. A nebo naopak je to zaklínadlo nebo přímo kladivo na ty, kteří se snaží právě rozlišit dobro a zlo. Zde má křesťanství velké dluhy a nemylme se – budou stále více narůstat.

      Odpověď
      • Pane Krejčí,

        napsal jste: „Křesťanský svět si sebe a především Krista přestává vážit a bojí se, aby paradoxně právě patrně asi od Něho neinkasoval v nebi „černý puntík“ za to, že Jej obhajují!“ Takže křesťan dostane v nebi černý puntík od Krista, za to že ho obhajoval? Kde je logika? To přece nemůžete myslet vážně.

        Dále píšete: „Pak už opravdu není problém označit někoho rasistou a dotyčný se hanbou propadne, protože si s jeho sebevědomím manipuluje a pohrává kde kdo.“ Proč nenapíšete rovnou, koho máte na mysli?

        Odpověď
        • Křesťanský svět přestává adekvátně reagovat na světové dění v tom smyslu, že viditelně a dostatečně hlasitě neupozorňuje na hranice, kam až lze v toleranci k současným politickým a společenským výstřelkům zajít a kde již dochází k jasnému rozporu se Stvořitelovým záměrem. A to se právě vztahuje na ony ukázkově lidské situace, kdy svět „brnká“ na tu správnou strunu, aby byl křesťan demonstrativně zahanben „tvrdostí a neústupností“ svého srdce v porovnání s ateistou – který přece neváhá a jedná! Je to dokonce on, kdo si sype i za křesťany popel na hlavu. Nebylo by tedy zcela ideální pojetí, vzhledem k dění v tomto světě, na všechno kývat a říkat ano? Nebylo by na světě krásně? Na co je světu vlastně sůl – vždyť se svět bez ní dokáže stále lépe a svobodněji obejít …

          Odpověď
          • Nemám nejmenší tušení, jaké politické a společenské výstřelky máte na mysli. Proč to neřeknete otevřeně? Vždyť je svoboda slova, nemáte se koho bát.

            Který křesťan je demonstrativně zahanben?

    • Paní Hájková,

      opravdu není ždy snadné rozeznat dobro a zlo, jak jste napsala. Naši rodiče nám při výchově svěřili mnoho dobrého, ale zároveň nám předali řadu předsudků a my pak často musíme svést obrovský vnitřní boj, abychom se jich dokázali vzdát. Uvedu příklad takového předsudku. O americkém generálovi Edwardu Lee je na Wikipedii napsáno: „Šlo o hluboce věřícího člověka, který patřil k těm americkým křesťanům, kteří se domnívali, že osud černošských otroků je Božím rozhodnutím a bílí obyvatelé na tento osud nemají žádný vliv. “ Generál Lee, jak známo, v americké občanské válce velel vojskům Konfederace, která usilovala o zachování otroctví. My nedokážeme pochopit, že opravdový křesťan by někdy mohl s otroctvím souhlasit. A nedivíme se, že demonstranti požadují odstraňení jeho soch, jež právem vnímají jako symbol perzekuce černochů. Avšak tak, jak měl předsudky generál Lee, máme je i my, byť jiného charakteru. A můžeme si být téměř jisti, že se naši potomci budou také divit, co jsme to byli za kruťasy. Jako příklad naší současné krutosti by mohl posloužit náledující článek: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/nejsou-zadni-ti-druzi-uprchlici-jsou-stejni-jako-my-rika-dce/r~83603ea25ae011e5b286002590604f2e/

      Pavel

      Odpověď
      • Olga Nedbalová

        Ano, také souhlasím s paní Hájkovou, skutečně je pro nás těžké rozlišit dobro a zlo. Osobně se mi v minulosti několikrát stalo, že jsem někoho „odsoudila“, aniž bych věděla všechny okolnosti jeho jednání. Z tohoto důvodů také pevně věřím, že platí Hospodinovo: „Můj je soud, já oplatím.“ Já považuji za nejvíce nebezpečné zlo, které se nachází uvnitř každého z nás. Takové to malé zlo, které není snadno rozpoznatelné a svádí nás k tomu, abychom ho ani za zlo nepovažovali. Také jsem často uvažovala, jak vůbec mohlo dojít například k událostem během II. světové války (koncentrační tábory). Kde se zlo vlastně vzalo? Samozřejmě, byli zde hlavní viníci těchto událostí, ale ti by nemohli konat bez souhlasu většiny (mlčící). Je zlo, souhlasit mlčky se zlem? Ano, je. Nelze neustále pořád dokola pokrytecky zavírat oči před zlem a tvrdit, že se přece nic tak hrozného neděje. A já se snažím vymýtit zlo nejdříve sama ze sebe. Také proto potřebuji vědět, co je to vlastně zlo a proč se vlastně vůbec zlem zabývat. Pokud by každý jedinec k této problematice přistoupil obdobně, zlo by logicky zmizelo. Ale lidé nejsou sami od sebe ochotni bojovat proti zlu v sobě. Jedině pod vedením Ducha svatého se jim to může podařit. Jenom krátce k článkům bratra Vožeha – díly první a druhý se mi líbily, u třetího dílu jsem byla poněkud zmatená a nevěděla, co si mám o tom všem myslet. Počkám ještě na další díly, problematika Boží svrchovanosti je opravdu složitá. Za mě velké plus, že tyto komentáře vyvolaly obsáhlou diskusi o naší víře.

        Odpověď
        • Máte pravdu. Změnit sebe je daleko těžší, než někoho kritizovat. Já sama si musim přiznat, že mi lidé občas lezou na nervy a pořád si musim připomínat: Miluj bližního svého!

          Odpověď
          • Olga Nedbalová

            Upřímně, já také ještě někdy sklouzávám k podrážděnosti, rozmrzelosti, skepsi. A taky se ještě přistihnu, že umím být pěkně jedovatá. Nejlepší lék je pro mě četba Bible, vždy si tam najdu návod, jak dál. Pokud se mi ale podaří zachovat se dle evangelia, cítím pokoj. Je mi prostě dobře. Kdežto když udělám něco špatně, tak se cítím dokonce i fyzicky zle. Pokoj, který nám může dát Ježíš Kristus, je ta nejlepší odměna a motivace, abychom konali dobré věci.

        • ad/ „Také jsem často uvažovala, jak vůbec mohlo dojít například k událostem během II. světové války (koncentrační tábory). Kde se zlo vlastně vzalo? Samozřejmě, byli zde hlavní viníci těchto událostí, ale ti by nemohli konat bez souhlasu většiny (mlčící). Je zlo, souhlasit mlčky se zlem? Ano, je. Nelze neustále pořád dokola pokrytecky zavírat oči před zlem a tvrdit, že se přece nic tak hrozného neděje.“

          Ano, mlčící většina (dav, masa, lůza) je nebezpečné „zvíře“. O Hitlerovi jsme se v dějepise učili, že ho k moci vynesli magnáti německého velkoprůmyslu. Byla to lež – viz. úryvek z Wikipedie: „Dle historika Wernera Masera je tvrzení, že těžký průmysl a velkostatkáři dostali k moci jak fašistickou diktaturu Mussoliniho v Itálii, tak i Adolfa Hitlera v Německu, aby na jedné straně zbudovali valy proti nebezpečí bolševické revoluce a na druhé straně zároveň vytvořili expanzní možnosti pro vlastní produkci, otřepanou frází, která pramení z nedostatečných detailních znalostí. Podnikatel Fridrich Flick poslal nacionálním socialistům jen 2.8 % peněz, které vydal na politické účely. „S 50 000 markami od Flicka, 250 000 od koncernu IG-Farben a částkou nacházející se někde mezi, kterou daroval průmysl z Porúří v roce 1931, se toho nedalo mnoho počít. Kdyby byl býval Hitler neměl k dispozici měsíční příspěvky od tehdy zhruba 800 000 členů, nebyl by s největší pravděpodobností ve volném souboji sil schopný konkurence. https://cs.wikipedia.org/wiki/Nacismus

          Odpověď
  10. Pane Pavle V., většina Vašich příspěvků v této diskusi mi přijde jako trolling. A nejen pod tímto článkem.

    Chcete s lidmi v diskutovat a přemýšlet o tom, co napsali, nebo je jen poučovat, napadat je a provokovat k hádce?
    Tématem článku i diskuse je Boží svrchovanost.

    Odpověď
    • V čí prospěch by ten můj trolling měl být zaměřen? Koho jsem provokoval k hádce?

      K tématu Boží svrchovanosti jsem se také vyjádřil.

      Odpověď
      • To máte pravdu vyjádřil jste se ke svrchovanosti Boží. Většinou ale otáčíte pozornost od Boha k politice. Přijde mi, že opakovaně a často provokujete, konfrontujete na téma politika – zde reakce na pana Krejčího, jinde na pana Konečného. Když třeba (občas) zabloudí, že jim svými otázkami v tom ještě pomáháte.

        Odpověď
    • Olga Nedbalová

      Já se musím, pane Arone, pana Pavla V. zastat, já jsem první odpovídala na jeho příspěvek a následně on na můj. Zaběhli jsme do tématu zlo, což bylo ale i tématem komentáře Boží svrchovanost, část třetí. O zlu je třeba se bavit, ne snad, abychom ním byli fascinování nebo nás zlo paralyzovalo, ale abychom se ho, pokud možno, vyvarovali hlavně ve svém jednání. K tématu: „Dopouští Bůh zlo?“, bych jen dodala krátce toto. Myslím, že Bůh není škodolibý, aby nás schválně uváděl do pokušení. Může se ale stát, že budeme vystaveni zlu. My, jako křesťané, máme velkou oporu v Ježíši Kristu. Může se dokonce stát, že zlo se nám podaří díky Němu transformovat na dobro. Což je nejvyšší stupeň křesťanského života zde na Zemi. A jak zabránit tomu, aby se nás zlo zmocnilo? Bible nás na mnoha místech varuje před následky našeho špatného jednání. Je to živé slovo od Boha, které je stále platné. Trochu se mi nezdála diskuse o tom, zda je třeba Boží slovo brát v reáliích současné doby. Vždyť Boží slovo je stále platné. Od doby Ježíše Krista (nebo i hlouběji) se sice změnila společnost v oblasti vědy, techniky apod. Ale lidské jednání je pořád stejné. A varování před Božím soudem se nás dotýká úplně stejně.

      Odpověď
      • Olgo,

        díky za zastání, hodně pro mě znamená. A naprosto souhlasím s tím, co píšete o pokušení a trvalé platnosti Božího slova. Jen bych byl nerad, kdybyste si myslela, že vám podlézám.

        Pavel

        Odpověď
        • Olga Nedbalová

          To určitě ne, jsem ráda, že sdílíte obdobný pohled na Boží slovo. Zlo, před kterým nás varuje Bible, je pořád stejné. Obecně se předpokládá, že jsme díky pokroku civilizovaní. Ale jaký je rozdíl mezi dětmi, které byly obětovány Molekovi a mezi dětmi, které obětujeme ve jménu práva ženy na svoje tělo. Žádný. Jenom jinak nazýváme svoje modly. Jak píše níže pan Krejčí, pozor na obílené hroby. Ale díky Bohu, máme naději v Ježíši Kristu. A tak bychom si při boji se zlem neměli nechat vzít radost ze spasení. S láskou, vírou a nadějí nám boj půjde daleko lépe.

          Odpověď
      • Vy jste paní Nedbalová velice milá osoba. Mám se od Vás co učit.

        Přišlo mi ale, že Vy píšete o víře jako hlavní téma a o politice jen jako o ilustraci (Německo) , kdežto pan Pavel se chytil právě té politické ilustrace a o ní se pak podrobně rozepsal. Přišlo mi to v souvislosti s desítkami jeho dalších příspěvků zde na KD už jako určitý mustr, vzorec.

        Odpověď
        • Olga Nedbalová

          Teď jste mě, pane Arone, trochu vyděsil. Jen Bohu sláva. Takže pokud se někomu zdá, že mé myšlenky nejsou k zahození, autorem je Ježíš, ne já. Jako hlavní zdroj mám četbu Písma a také mám Komentáře, které se mi výborně osvědčily.

          Odpověď
        • Olga Nedbalová

          A ještě malá poznámka pro pana Arona, když tak se spíše učím já od Vás. A člověk, který interpretuje Boží slovo, nemusí být milý. Hlavně, aby Boží slovo dobře znal a také miloval Ježíše. Což o Vás se dá říci.

          Odpověď
          • Tak to je od Vás dvojnásob milé, paní Nedbalová.

            Myslím to Vaše povzbuzení pro mě: opravdu miluji Ježíše a proto se rád učím poznávat jeho Slovo – Kristus mě spasil z mých vin a denně zachraňuje. Je úžasný. Boží slovo je pro mě pokrmem, které sytí moji duši. Těší mě také to, že jste si oblíbila i četbu Písma i ty komentáře MacDonalda.

            A je milé také to, jak, z mého pohledu velkoryse, reagujete na komentáře pana Pavla V. .

            Mně jeho komentář z 16.6. v 8:47 k Vašemu příspěvku z téhož dne v 6:11 silně vadil. Přišlo mi, že Vy píšete o víře a o zlu v nás jako hlavních tématech a že pan Pavel se chytil jen Vaší pouhé ilustrace s cílem „uvést na pravou míru ilustraci“. Jakože Vy o voze a pan Pavel o koze a že Vám tedy nenaslouchá.

  11. 1. Skutečnost, že zde probíhala diskuse, jejíž hlavní náplní bylo, jak vzniklo zlo, vládci tohoto falešného světa nijak nemohlo ublížit. O sto osmdesát stupňů se ale situace změní, pokud začneme to zlo spatřovat zde, zde na Zemi a začneme jej pojmenovávat a odhalovat. Odhalíme gesta, která na povrch budí obdiv a uznání, odhalíme pozlátka, která krásně vypadají, ale ve skutečnosti nemají žádnou hodnotu, odhalíme obílené hroby, které ale uvnitř zapáchají. Toto vadí vládci tohoto světa, toho se bojí. Apoštolové nás v pravdě varují – nemilujte tento svět! Směrem ke zde aktivním ženám si dovolím poznamenat, že lze vypozorovat jejich jiný pohled než mužský. Je méně kritický, více prostoupen láskou, empatií, citem a vírou v dobrý konec. Bůh je moudrý 🙂

    Odpověď
  12. O tom, že Hospodin je Bůh jediný, a modly pohanů bohy nejsou, nemůže být pochyb. Problém se kterým zápasí starozákonní proroci, Pán Ježíš i např. sv. Pavel je dvojí: Lidé se od jediného pravého Boha odvracejí k modlám, nebo (a to mi připadá ještě závažnější) Hospodinu přisuzují vlastnosti, pohnutky a jednání, které odkoukali od představ svých pohanských sousedů.
    Tyto jejich falešné představy potom formují jejich život. A je jisté, že určité formě těchto představ se nevyhne nikdo z nás. Proto je nutné nejen číst a rozvažovat Písmo, ale i vystavit se diskusím a polemikám, podobným této.
    Na IDnesu dnes vyšel článek s názvem: „Vaginou proti patriarchátu. Luteránská pastorka na křížové výpravě“. No, upřímně řečeno – je to na můj vkus dost divoké. Jeden odstavec je tam ale zarážející: Narodila se v roce 1969 v Colorado Springs do velmi konzervativní křesťanské rodiny a vyrůstala v neustálém strachu z vševidoucího a trestajícího Boha. „Bůh, kterého mě učili se bát, byl vzteklý vrtošivý bastard, neustále zklamaný z toho, že jsem lidská bytost.“
    Asi se shodneme na tom, že toto je pohanská představa boha – i když se zde bezesporu nejedná o nějakého „vytesaného“ bůžka, ale o představu Hospodina. To, dle mého soudu, úzce souvisí právě s námi diskutovaným tématem „dobra a zla“. K existenci „lidské bytosti“ oboje neoddělitelně patří. Zlo a dobro totiž není něco jako určitá věc, výtvor lidské činnosti, který si vystavíme někde na poličce – třeba nádoba nebo váza. Ta může být dobrá, kvalitní a krásná – ale také špatná. Může prasknout, neudrží vodu, květiny uschnou a ještě se zničí vše okolo. Na začátku každé Mše, při pokání, říkáme: „vyznávám se všemohoucímu Bohu i vám všem, že často hřeším – myšlením, slovy i skutky – a nekonám, co mám konat…. To je pro mě velmi oslovující formulace – uvědomuji si, že zlo není jenom to, co jsem aktivně udělal, ale především to, co jsem neudělal – a oboje patří k mojí osobnosti. I tehdy, když si nejsem ničeno vědom, si tím připomínám, že dobro a zlo je stále přítomno nejen okolo, ale především ve mě – a (stejně jako plevel a obilí) nejde oddělit. Zlo a dobro v tomto smyslu je tedy spíše podobné tmě a světlu. A co je na tom nejdivnější – Bůh, Otec světel, z lásky ke stvoření v Ježíši Kristu touto tmou dobrovolně prošel! Není to Boží hněv, který by jako očistný plamen zničil zlo, ale jeho Láska, která tmou proniká.
    Pro mě není problém vidět, že Boží svatost a svrchovanost není v rozporu s lidskou svobodou – která z principu bude vždy obsahovat část temnoty i světla. Boží Syn svým vtělením povýšil naše lidství, Bůh se ze své svobodné vůle snížil k tomu, stát se člověkem – a to s veškerým rizikem, které lidská svoboda přináší. Myslím, že pokud toto téma silně nezaznívá v naší „teologii“, tak plodíme taková traumata vyplývající z falešných představ o Bohu, o který píše výše zmiňovaná farářka.

    Odpověď
    • „To je pro mě velmi oslovující formulace – uvědomuji si, že zlo není jenom to, co jsem aktivně udělal, ale především to, co jsem neudělal …“

      Pane Bárto, bravo! Připomněl jste mi toho křesťana, který se vždy výborně ovládal (neměl tělesné hříchy), nikomu nikdy neublížil, dodržoval desatero … Když umřel, řekl při setkání s Kristem: „Mám čisté ruce.“ Ježíš mu odpověděl: „Ale prázdné!“

      Odpověď
    • Jakého kdo vyznává ve svém životě boha (nikoli ke kterému bohu se jen hlásí) se vposledku pozná podle jeho celkového chování a jednání.
      Myslím, že je docela časté, když z dětí extrémních konzervativců se stávají liberálové. A také to platí obráceně – z dětí liberálů se mohou stát konzervativci.
      Určité krajnosti vyvolávají prostě opačné krajnosti.

      Odpověď
  13. Pro p.Bártu : nemohu se ubránit silnému dojmu, že se míjíme v některých zásadních věcech a to pak je užitečná diskuye buď nemožná, nebo příliš náročná na čas a prostor. Tak se nezlobte, já tady končím. Přeji vše nejleoší.

    Odpověď
    • Pro p. Vožeha: to je škoda… Mám pocit, že čím více přemýšlím o tom, co jste ve svém původním příspěvku napsal, tím více rozumím tomu, jak jste to asi myslel.
      To, že se nějakým způsobem míjíme, je jisté – jen stále nedokážu přijít na to co jsou ty „zásadní věci“. Oba přece čteme Boží slovo, přemýšlíme o něm a bereme ho vážně. Oba máme nepochybně osobní vztah k Bohu skrze Pána Ježíše.
      Tak nevím? Jediné, co mě v této chvíli napadá je asi rozdílné chápání pojmu lidské svobody – a vůbec svobody ve stvoření. Já jsem Boha poznal jako milujícího Otce, který trpělivě čeká a vyhlíží všechny svoje děti, zda se rozhodnou spočinout v jeho milující náruči.
      A proto je pro mě tak podstatná možnost svobodného rozhodnutí, proti nauce o předurčení, tak jak ji prezentují neokalvinisté (nikoliv sám Kalvín – tam je to složitější a hodně historicky podmíněný pohled).
      Když Bůh tvořil svět, učinil POUZE světlo – nikoliv tmu. Světlo oddělil od tmy a všemu vtisknul svůj řád. Pro mě je důležíté rozpoznávat tento řád ve světě i v mém životě a volit s pomocí a vedením Ducha svatého cestu světla. A to prostě bez možnosti svobodného rozhodnutí nevidím jako možné.
      Děkuji za čas, který jste této diskusi věnoval a také přeji vše dobré od Hospodina.

      Odpověď
  14. Musím napsat, že není úplně jisté, zda to pojetí Boží svrchovanosti, jak ho podal pan Vožeh, nějak podstatně omezuje lidskou svobodu, nebo naopak člověka osvobozuje.

    Odpověď
    • Paní Hájkové. Myslím, že pojetí pana Vožeha Boha jako loutkovodiče lidskou svobodu omezuje. Bůh jako ‚původce zla‘?
      Člověk pak už není plně zodpovědný za zlo, zodpovědný je Bůh.

      Vím, že to píšu hodně zjednodušeně.

      Proto doplním postřeh ohledně víry. Z Písma chápeme, že Kristu velmi záleželo na víře nejen učedníků a káral je velmi, když víru neměli. Pochválil naopak víru Samařanky, která se nenechala odbýt a pochválil i víru setníka. V obou případech to bylo řečeno výrazně: 1/ „Ó ženo, víra tvá je veliká“. 2/ „Amen, pravím vám, takovou víru jsem v Izraeli nenašel u nikoho“.
      Pokud bychom neměli od Boha svobodu věřit či nevěřit, jak nám tvrdí různí neo- či kalvinisté, neměl by Bůh Kristus zač kárat či chválit.

      Odpověď
      • Bůh je původce zla v tom smyslu, že i zlo zapadá do komplexní skládačky Jeho věčných záměrů. Určitě není „loutkovodič“, to už jsem napsal. Stejně jako v mnohých jiných pojmech a konceptech, správný koncept svobody člověka nám uniká.

        Odpověď
        • Označení „loutkovodič“ myslím dobře vystihuje myšlenky o Bohu v komentáři https://www.krestandnes.cz/otakar-vozeh-o-bozi-svrchovanosti-cast-3/

          Cituji např.:
          „A v tomto okamžiku si dáváme ruku před ústa: pokud satan není viníkem, pokud ani on nepřinesl na svět zlo, kdo nám ještě zbývá? Odvážíme se to vůbec říct? Nic jiného nám nezbývá. Bůh tam byl, Bůh měl moc změnit sklon člověka – Evy – my víme, že Bůh má tuto moc i dnes, když skrze víru v Ježíše Krista proměňuje lidi se zlými sklony v lidi s dobrými sklony. Otázka je: jaký měl Bůh motiv k tomu, aby změnil přirozeně dobrý sklon Evy jednat správně ve zlý sklon jednat proti Boží vůli? Na to není snadná odpověď.“

          Odpověď
      • Podobně jako je rozdíl mezi „hříchem“ (hříšným stavem člověka po Pádu) a „hříchy“ (hříšnými činy jako symptomatickými projevy hříchu), je rozdíl mezi „zlem“ a „zlými činy“. Jestli chceme hovořit o odpovědnosti, pak ano, Bůh stojí za existencí zla, ale člověk zodpovídá za své zlé činy, jednání. Celá řada biblických textů nám ukazuje na tento zásadní rozdíl.

        Odpověď
  15. Ale vždyť v Jan 12, 30-40 je psáno „Proto nemohli věřit, neboť Izaiáš také řekl: Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, takže neuvidí očima a srdcem nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím.‘
    A Bůh vlastně zatvrdil i faraonovo srdce, aby nepropustil Izraele.
    To svědčí spíš pro pana Vožeha.

    Odpověď
    • pro p. Hájkovou:
      Hezky tento rozpor vysvětluje níže p. Aron. Chtěl bych jenom dodat, že i v Novém Zákoně máme podobný výrok a myslím, že na něm je právě krásně vidět, jakým způsobem Bůh „zatvrzuje srdce“ .
      V podobenství o hřivnách říká Pán Ježíš: „Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku zlý a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal.“

      Je to pravda, že Pán Bůh „sklízí, kde nezasel atd…“? Jistě, že ne, ale právě naopak – jenže ten „zlý a líný“ služebník si nedal tu námahu aby se o svém Pánu něco dozvěděl, žije v své mylné představě. Je zlý, a proto vidí zlo všude kolem sebe a příčítá zlé úmysly i Bohu (Bůh je původcem zla?) a je líný s touto svojí představou cokoliv udělat. A zdá se, že Pán nemá zapotřebí se s ním o tom handrkovat. Dá se tedy říci, že v posledku Pán „oslepil jeho oči a zatvrdil srdce“, ale to je právě jenom důsledek svobody, kterou tomu služebníku dává. Máš o mě takovou představu… tak si ji měj – ale důsledky poneseš sám….

      Odpověď
  16. Ještě jsem chtěla dodat, že kdybychom skutečně byli jen loutkami na Božím divadle, pak by samozřejmě muselo platit, že Bůh nakonec spasí úplně všechny (ale až po smrti). Jinak by se Bůh nutně jevil jako sadista. Včetně toho Jidáše, jak jsem o tom kdysi napsala článek, se kterým jste ovšem nesouhlasil.
    Ale pokud je spása něco, čeho lze dosáhnout na tomto světě (nějaký stav blaženosti), pak samozřejmě platí, že všichni takto spaseni být nemohou a nebudou. Takový už je život.
    Já bych spíš řekla, že spása je stav pokoje (šalom). Toho člověk skutečně může dosáhnout vírou. Ale ten stav nemusí být trvalý. Může se občas změnit i v nepokoj, může se otřásat (a co je bez chvění, není pevné – tvrdí básník). A vlastně i tento nepokoj v nás může způsobovat Bůh.

    Odpověď
    • Zásadní problém je v tom, že se snažíme Boha chápat a měřit lidskými – hříchem pokaženými a omezenými – měřítky. Je to konfrontace s naší pýchou, my si nechceme přiznat, že Boha nikdy v tomto životě nemůžeme cele poznat, a ani pochopit Jeho věčné záměry. Často začínáme argumentovat slovy „Kdyby Bůh . . tak by byl“ a dokazujeme tím, že si chceme vytvářet Boha podle svých představ. Bůh je svrchovaný proto, že je prostě Bůh.

      Odpověď
      • To je naprostá pravda! Problém ale je v tom, že to nelze použít jako argument:
        1.) Ono „pokažení hříchem“ se týká naprosto každého, takže nelze říci, čí názor se více či méně blíží pravdě – takže tímto způsobem zle zrelativizovat naprosto vše…
        2.) Ani pisatelé Biblických knih nebyli z tohoto „pokažení“ vyjmuti – jak bychom potom mohli říkat že Bible je Slovo Boží. Potom by skutečně nebyl rozdíl mezi „fundamentalistickým“ a „liberálním“ přístupem ke čtení Písma, protože oba proudy by vedly k jedinému – totiž, že Bůh je nepoznatelný
        3.) Jak by se potom konstatování: „Bůh je svrchovaný proto, že je prostě Bůh“ lišilo od onoho muslimského vyznání, či zvolání, které sem nemůžu napsat, protože by nějaký robot tuto diskusi zřejmě zablokoval?

        Pán Ježíš nám představuje Boha jako milujícího Otce – a kdo z nás žije ve zdravých vztazích, dobře ví, že naše „svrchovanost“ je zásadně omezena naší láskou. V tom vidím ten zásadní rozdíl, mezi pohanským a biblickým porozuměním Boží svrchovanosti. Pokud to někdo vidí jinak, tak je mi to líto – ale nemohu, ani nechci přesvědčovat přesvědčené. Ale snad alespoň někteří vědí a osobně prožili to, o čem se tu snažím koktavě mluvit.

        Odpověď
    • Paní Hájkové.

      K Vašemu 1. příspěvku v 9:29: Kontext Jan 12, 30-40: lidé odmítli věřit v Krista jako Mesiáše i přes všechna mimořádná znamení. Podobně faraon. Proto těmto Bůh zatvrdil srdce, byly to forma jeho soudu nad jejich nevírou, pro kterou se svobodně rozhodli i přes ta znamení. Což nevidím jako rozpor ohledně toho mého předchozího postřehu ohledně víry, na který reagujete, ale jako jeho doplnění.

      K Vašemu 2. příspěvku v 9:55. Ti kteří věří v Boha jako loutkovodiče, přece současně věří i v to, že Bůh dopředu vyvolil lidi k zavržení. Tedy v Boha jako v sadistu, jak píšete dále. Není to tedy tak, že by pohled ‚loutkovodič‘ musel nutně znamenat, že Bůh zachrání všechny.

      A věřím na spásu jako v trvalý stav. Je to proto, že spása nepochází z našich představ, podle našich hříchem pokažených a omezených měřítek, ale z rozhodnutí našeho svrchovaného Boha.

      Např. Jan 10, 27-30 „Mé ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám život věčný; nezahynou na věčnost a nikdo je nevytrhne z mé ruky. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže vytrhnout z ruky mého Otce. Já a Otec jsme jedno.“

      Na základě těchto a dalších pasáží věřím, že Bůh nechce, abychom o svém spasení pochybovali a současně chce, abychom v Kristu měli pokoj. „Vezměte přilbu spasení“ a mohl bych vypsat desítky dalších celých pasáží na toto téma.

      Odpověď
  17. Četla jsem v jedné knížce, že dnes se obecně více než o (teologickém) poznávání Boha mluví o zakoušení Boha. Načež autor vylíčil, jak má takové zakoušení vypadat, a co všechno má při něm člověk pociťovat. Čili, zase šlo o jakousi obecnou teorii, která předpokládá, že všichni lidé zakoušejí stejně.
    Napadlo mě, že podle toho, nač usuzuji z Písma, Bůh byl většinou na straně slabých a utiskovaných. Ale jistě nejde jen o pocit (že si někdo myslí: já jsem utiskovaný, a proto mám nárok, aby Bůh byl na mé straně). Jde o to, že Bůh sám ví, kdo skutečně je slabý a utiskovaný a může se to projevit na jeho vztahu k danému člověku.

    Odpověď
  18. Panu Bártovi
    To vaše vysvětlení je dobré. Hodí se například i na Abrahama, který řekl: Hospodine, přece bys nezahubil Sodomu, když tam bude několik spravedlivých. A věřil, že to neudělá.

    Odpověď
  19. Na druhé straně, představa, že Bůh se vždycky zachová podle toho, jak věříme, by kladla na člověka až příliš mnoho odpovědnosti. Mohl by úplně za všechno, protože málo věřil. Zase by se to moc nelišilo od představ kalvinistů, kteří věřili, že chudí nejsou v Boží milosti, a proto jsou chudí.

    Odpověď
    • Paní Hájkové:
      Ano, to jistě – ale to je něco jiného, než jsem měl na mysli. Bůh je vždy svrchovaný v tom smyslu, že ho nemůžeme nijak (ani svými moditbami) ovládat. Vše, co dostáváme, je jen z Boží milosti.
      Na druhou stranu máme zodpovědnost za svoje postoje, jednání i myšlenky – a Bůh nás prostřednictvím Ducha svatého vede, ale nenutí… Představa (neo-) kalvinistů, že je někde předem rozhodnuto, který člověk bude či nebude příjemcem Boží milosti, komu bude darována víra a spása, je zcestná, odporuje Písmu a je založena na několika z kontextu vytržených veršících. Jak nás učí Pán Ježíš ve výše zmiňovaném podobenství: každému člověku je dán alespoň jeden základní dar Boží milosti – a zálaží jen na nás, zda jej zúročíme, nebo ze strachu z „tvrdého a nespravedlivého“ boha ten dar „zakopeme“.

      Odpověď
      • Tak s tím souhlasím. Člověk může buď zaujmout postoj, že všechno, co se mu děje, je hrozné, nebo může naopak všechno přijímat jako Boží milost.
        Vlastně i nepříjemné a zdánlivě pro nás nepříznivé události nás mohou posouvat k dokonalosti.

        Odpověď
    • „Zase by se to moc nelišilo od představ kalvinistů, kteří věřili, že chudí nejsou v Boží milosti, a proto jsou chudí.“
      Tak to slyším na adresu tzv. „kalvinistů“ poprvé . . . z jakého zdroje to máte, paní Hájková ? Připadá mi to spíš jako „evangelium prosperity“ ?

      Odpověď
      • Pro p. Vožeha si dovolím odpovědět za paní Hájkovou:
        Zdroj je např. dnes již učebnicová kniha : Max Weber, Protestantská etika a duch kapitalismu, 1905.
        Dle Webera kalvinistický přístup k životu výrazně napomohl k prosazení kapitalismu v euro-americkém prostředí. Základem je Kalvínovo učení o „predestinaci“. Osobní úspěch, spojený s pílí, osobní střídmostí, podnikavostí a ziskem je důsledkem Boží milosti. Boží milost si přitom nelze zasloužit, buď je k ní člověk vyvolen nebo ne. Úspěch pak není důsledkem lidské píle, důvtipu a vytrvalosti, ale pílí, spořivostí a řádným životem člověk vlastně dokazuje Bohu svou vděčnost za obdrženou milost a za materiální zisk, který je jejím projevem. Naopak neúspěch, bída, chudoba a nemoci jsou vysvětlovány tím, že člověk ve stavu Boží milosti není.
        Váš velmi dobrý postřeh je, „že to vypadá jako evangelium prosperity“ – a ono to tak vlastně je, a není to nic nového. Toto Weberovo pozorování je z konce 18. století – a v protestantských, pietstických a neokalvinistických kruzích se nám periodicky vrací doposud.
        Zajímavé je, že v kruzích ovlivněných „katolickou“ teologií se evangelium prosperity neobjevuje. (Zase tam jsou jiné úlety – třeba „teologie osvobození“)

        Odpověď
  20. No, vlastně je to jen má představa, kterou jsem si o kalvinismu utvořila. Já jsem si myslela, že kalvinismus s evangeliem prosperity nějak vzdáleně souvisí, pane Vožehu. Kalvinismus prý stál, podle Maxe Webera, u zrodu kapitalismu – ducha kapitalismu nebo podnikatelského ducha.

    Odpověď
  21. Tak vida, já jsem úplně stejně myslela na Webera – hned ráno, jak je poznat, ale příspěvek se zobrazil až večer.
    Proč se vám teologie osvobození zdá jako úlet, pane Bárto?
    Protože se někteří její představitelé inspirovali marxismem? Ale Helder Camara byl blahořečen, ne? Nebo dokonce svatořečen.

    Odpověď
  22. Tak Vám oběma musím poděkovat, že jste mi pomohli odhalit díru ve vzdělání – vzhledem k tomu, že jsem sociologii nikdy nestudoval, o M.Weberovi ani o jeho knize slyším poprvé. Z toho, co jsem si však stačil rychle přečíst, se však zdá, že Weberovy názory měly silné odpůrce, kteří ho kritizovali především za jeho zkreslené chápání „kalvinismu“. Z toho, co píše pan Bárta, možná chápu, jak to bylo a je.
    Biblické učení o Boží milosti je jasné a s tím i to, že kdo Boží milost přijal skrze víru v Pána Ježíše Krista, touží po tom, aby vedl co nejlepší život, který by byl svědectvím o Boží lásce a milosti. Musel bych si někde potvrdit, že by Kalvín nebo jeho stoupenci tvrdili, že „neúspěch, bída, chudoba a nemoci jsou vysvětlovány tím, že člověk ve stavu milosti není“.
    Takže takto krátce a ještě jednou dík . . . snad se k té knize ještě někdy dostanu 🙂

    Odpověď
  23. Pro p. Vožeha:
    Max Weber měl a má řadu odpůrců, především z řad liberálů, kterým „nevoní“ myšlenka, že na startu nového společenského řádu – demokracie a kaptalismu – by mělo stát náboženské hnutí.
    Pokud se samotného Kalvína a jeho učení týče, je to otázka velmi komplikovaná. Kalvínovo stěžejní dílo, Instituce, je kniha, kterou psal v podstatě celý život. Postupně ji zpřesňoval a doplňoval, a někteří jeho kritici mu vyčítají, že svoje myšlenky a názory „opouštěl, jako ošlapané boty“.
    První vydání Kalvínovy Instituce z roku 1536 je kniha velmi vzácná. Je známo jen asi 6 exemplářů na světě. 2. vydání latinské vyšlo roku 1539 a mělo již 434 stran velkého formátu. 3. vydání vyšlo roku 1543 o 505 stranách. 4. vydání vyšlo roku 1550 v tomtéž rozsahu a 5. vydání z roku 1559, rozděleno na 4 knihy, mělo 564 stran. V čestíně, pokud je mi známo, vyšlo pouze vydání první. Kalvínovi následovníci vč. současných neo-kalvinistů se potom vztahují k různým – a často odlišným až protichůdným – etapám Kalvínova myšlenkového vývoje. Je proto velmi obtížné říci, co je „zkerslené chápání kalvinismu“. (Převážně kalvínská je současná ČCE. Křesť. sbory, KS i CB – a to jsou dost odlišné denominace.)
    Teze, že „neúspěch, bída, chudoba a nemoci jsou vysvětlovány tím, že člověk ve stavu milosti není“ je u Kalvína chápána víceméně ve starozákonním smyslu a podpořena základní myšlenkou, že vlastním úsilím – bez Boží milosti – člověk nemůže změnit svůj stav. Je třeba tomu rozumět i v historickém kontextu, kdy podstatná část Kalvínových současníků žila v Evropě. která byla zcela rozbitá a zdevastovaná spory, válkami, mory… Několik generací lidí nepamatovalo „normální a utěšené“ poměry. Zdálo se tedy, že není v silách člověka učinit jakoukoliv změnu a z tohoto marasmu vybřednout. Bylo téměř jisté, že narodil-li jste se v bídě, tak i vaše děti budou žít v bídě, kdybyste se třeba přetrhl – v této atmosféře mělo samozřejmě učeni o predestinaci vhodnou půdu.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář