„Podle nejnovějších tvrzení se 23. dubna slunce, měsíc a Jupiter vyrovnají v souhvězdí Panny a přinesou počátek biblického konce.“ Titulky britského deníku Daily Mail oznamují, že planeta X, přinese konec světa.
To už jsme tu měli. V září minulého roku jsem psal o podobné předpovědi, že „svět, jak ho známe, končí“. V roce 2012 jsme vedli podobnou konverzaci, když jsme přežili mayskou předpověď o konci světa.
Dnes ale nechci diskutovat o takových spekulativních teoriích, ale zvažovat jejich vliv na naši kulturu – a na naše duše.
Měli bychom se dnes připravit na věčnost
Čelme realitě: Tento den může být posledním dnem historie.
Ježíš to řekl jasně: „Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani nebeští andělé, ani Syn – jedině sám můj Otec.“ (Matouš 24:36) Náš Pán se dnes může vrátit na naši planetu. Nebo někdo z nás může odejít k němu. Zítřek není slíben nikomu.
Nemusíme se bát fiktivní Planety X. Musíme však přiznat skutečnost, že jsme o jeden den blíž k věčnosti než kdykoli předtím. A máme být i dnes připraveni.
Když prorokovaný konec světa znovu přejde bez naplnění, takové falešné zprávy utlumí naše vědomí o skutečné naléhavosti smrti a věčnosti. Zdá se mi, že náš duchovní nepřítel je s tímto stavem věcí spokojen.
Jedna z našich nejsilnějších zbraní proti Satanovi je naše smrtelnosti. Tragická střelba u Waffle House u Nashvillu nám připomíná, že žádné místo na světě není skutečně bezpečné. Rozsudek pro přeživší členy ISIS za pařížské útoky z roku 2015 ukazuje, že žádné město není ochráněno od terorizmu.
Téměř tisíc lidí se shromáždilo, aby truchlilo nad Jennifer Riordana, která zemřela při letecké nehodě společnosti Southwest Airlines. Její tragická smrt ukazuje, že žádný způsob dopravy není bez rizika.
Každodenní zprávy přinášejí nové a nové důkazy o tom, že bychom se měli dnes připravit na věčnost. Ale Satan udělá vše, co může, abychom odvrátili pozornost od našeho věčného cíle. Pokud může obrátit realitu Ježíšova návratu jako falešnou apokalypsu, je z toho potěšen.
Jak bychom měli reagovat?
Je zřejmé, že se musíme vyhnout spekulacím o konci světa. Když Ježíš nezná den nebo hodinu svého návratu, kdo z nás by měl takové poznání požadovat? Namísto toho bychom měli využít náš vliv, abychom pomohli druhým pochopit skutečnost, že pouze Bůh zná budoucnost a dnes je ten den se přípravit.
Existuje však další princip, který je třeba zvážit: Bůh chce, abychom žili tak, že návrat Ježíše je pro nás radostnou nadějí.
První křesťané se mohli modlit: „Přijď, Pane Ježíši!“ (Zjevení 22:20) Čekali na okamžitý návrat svého Pána, protože věděli, že jejich padlý svět nebyl jejich domovem a jejich oběť pro Ježíše byla navždy odměněna.
Naproti tomu C. S. Lewis poznamenává, že typický křesťan v naší bohaté kultuře „se cítí, že nalézá své místo v světě, zatímco ve skutečnosti svět si nachází své místo v něm“.
Když vezmete v úvahu skutečnost, že věčnost může začít dnes, jaká je vaše emoční reakce: vzrušení, že uvidíte Ježíše, nebo se obáváte, že nejste připraveni? Máte nějaký nevyznaný hřích? Potřebujete napravit pokřivené vztahy? Děláte, co byste dělali, kdybyste věděli, že to bude váš poslední den na zemi?
Pokud ne, proč ne?
„Nejšťastnější hodina, kterou jsem kdy zažila“
G. Lee byl jedním z nejobdarovanějších kazatelů, které jsem kdy znal. V roce 1965 zakončil kázání s těmito slovy:
„Jednoho dne jsem se jako malé dítě zeptal své matky: Jaký byl nejšťastnější den tvého života? Myslel jsem, že by mohla říct něco tom, jak se narodilo jedno z jejích dětí, zmínit den, kdy ji otec požádal, aby si ho vzala nebo snad mluvit o svém svatebním dnu. Chvíli tam seděla, pak se rozhlédla po místnosti, jako by mohla vidět na velkou vzdálenost. A pak promluvila: Během války mezi Severem a Jihem byli všichni muži pryč a maminka, tvoje babička, musela dělat mužskou práci na poli a vydělávat na naše živobytí. Jednoho dne došel dopis o tom, že můj otec, tvůj dědeček, byl zabit. Ten dopis obsahoval spoustu laskavých slov o jeho statečnosti a oběti. Matka toho dne moc neplakala, ale v noci jsme slyšeli její vzlykání ve tmě našeho malého domu.
O čtyři měsíce později bylo léto, všichni jsme seděli na verandě. Po silnici kráčel muž, matka ho chvíli pozorovala, a pak řekla: Elizabeth, zlato, nemysli si, že jsem divná, ale ten muž, který přichází, chodí jako tvůj táta. Muž stále kráčel po silnici, ale my jsme si nemysleli, že by to mohl být opravdu on. Když přišel k brance, matka vyskočila ze židle a všude kolem se rozsypaly fazole. Rozběhla se a křičela: Děti, to je váš táta! Běžela přes pole, dokud se s ním nesetkala. Líbala ho, plakala a dlouho ho objímala. A to, Roberte Lee, byla nejšťastnější hodina, kterou jsem kdy zažila.“
„A to je jen malá radost v porovnání se vzkříšením, kdy uvidíme Ježíšovu tvář i naše milované, kteří odešli už před dlouhou dobou,“ dodal Lee.
Co kdyby to bylo dnes?
Autor: Jim Denison Překlad: Michal Nosál Foto: Pixabay
