Autor listu Židům připomíná křesťanům, že jsou obklopeni velkým „oblakem svědků“. Tento „oblak“ se od té doby stále zvětšuje. Portál Christian Today přináší sérii článků o některých lidech a událostech, které za posledních 2000 let pomohly tento „oblak“ vytvořit. Lidé a události, které pomohly vybudovat společenství křesťanské církve do dnešní podoby.
John Nelson Darby se narodil v roce 1800 v Londýně, ale vyrůstal v Irsku. Tam vstoupil do anglikánského kléru a byl jmenován do chudé farnosti ve Wicklow. Rostoucí rozčarování ze stavu církve, jejímž byl členem, ho přimělo k tomu, aby se ve dvacátých letech 19. století v Dublinu setkal – a „lámal chléb“ – s několika podobně smýšlejícími souvěrci ze smíšených církevních prostředí.
Na těchto setkáních byl kladen velký důraz na studium biblických proroctví a druhého příchodu Krista. Jednalo se o jednu z několika skupin, které byly podobně nespokojené se stávajícími církvemi, z nichž později vzniklo společenství známé jako Plymouthští bratři. První sbor byl v roce 1831 založen v Plymouthu.
SOUVISEJÍCÍ – John MacArthur / Pohledy na tisícileté království – AMILENIALISMUS
Stejně jako u mnoha jiných odštěpeneckých skupin měl i tento spolek tendenci se nadále rozcházet v otázkách učení, přičemž sám Darby se v roce 1845 podílel na prvním (a mnozí by řekli, že nejrozhodnějším a nejrozporuplnějším) rozdělení skupiny a vzniku Exkluzivního bratrstva. Později se Exkluzivní bratrstvo dále rozdělilo. Darby zemřel v roce 1882 v Bournemouthu.
Dispenzacionalismus a vytržení před velkým soužením
Darbyho nejvýraznější a nejtrvalejší vliv a odkaz se pravděpodobně projevil v oblasti toho, co se často označuje jako „tajné vytržení“ – známé také jako „vytržení před velkým soužením“ – a s ním úzce související víry v „dispenzacionalismus“.
Dispenzacionalistický postoj ve své nejjednodušší podobě zastává názor, že dějiny spásy je nejlépe chápat jako řadu různých etap (neboli dispenzací) v Božím jednání s lidmi. V každé z nich je hlavní důraz kladen na něco jiného: nejprve byl v centru pozornosti židovský národ a Izrael; poté nastane věk mnohonárodnostní církve; a pak přijde závěrečná etapa, v níž se pozornost vrátí k židovskému národu/Izraeli v rámci obrácení Židů (a dalších) ke křesťanství na konci časů.
Pro většinu moderních dispenzacionalistů začíná tato závěrečná fáze „tajným vytržením“ církve. Tím se v podstatě uvolní prostor pro novou (a poslední) kapitolu dějin spásy. Protože se má za to, že toto vytržení církve proběhne před posledními strastiplnými událostmi předcházejícími Kristovu návratu.
SOUVISEJÍCÍ – Silou a mocí?
Církev a křesťanské období od 1. století představuje ve velkém záběru dějin spásy „věk milosti“ (na rozdíl od starozákonního „věku zákona“), který je „závorkou“ (přestávkou) v dlouhých prorokovaných dějinách Izraele. Podle tohoto pohledu byl prorocký program pro Izrael po dramatických událostech odmítnutí Krista, pádu Jeruzaléma a zničení chrámu v roce 70 n. l. v podstatě zastaven.
Tento koncept je chápán jako smíření starozákonních prorockých spisů, které se zaměřují na Izrael/Jeruzalém, s křesťanskou eschatologií (přesvědčení o konci časů); a křesťanským přesvědčením o spáse s výroky jako „celý Izrael bude spasen“ (Řím 11,26) a „Boží dary a povolání jsou neodvolatelné“ (Řím 11,29). Nabízí to také ujištění, že křesťané budou ušetřeni traumatických událostí bezprostředně předcházejících Kristovu návratu.
Je však třeba poznamenat, že jiní – stejně bibličtí – komentátoři tento názor důrazně zpochybňují. Shodli by se na tom, že 1. Tesalonickým 4,17 („Potom my živí, kteří tu budeme ponecháni, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu k setkání s Pánem.“) učí o vytržení křesťanů vstříc navrátivšímu se Ježíši. Latinský překlad Pavlova řeckého slova „harpazo“ („uchvácen“) ve Vulgátě zní „rapiemur“ od slovesa „rapio“ (odtud moderní termín „vytržení“). Tvrdí však, že v textu není nic, co by naznačovalo, že tato událost významně předchází konečnému viditelnému Ježíšovu návratu; a není tam nic, co by signalizovalo, že na zemi začíná nová dispenzace (bez církve).
Podobně by tvrdili, že v jiném, často uváděném důkazním textu (Mt 24,37-42) jsou ti, kteří „budou vzati“ při příchodu Syna člověka, daleko od vytržení křesťanů – v kontextu těchto veršů – ekvivalentem těch, které „smetla“ potopa ve „dnech Noema“. Podle tohoto názoru zůstanou křesťané na zemi až do okamžiku Kristova příchodu; nedojde k žádnému tajnému vytržení; nenastane žádná nová dispenzace, protože mnohonárodnostní církev představuje „Boží Izrael“ (Gal 6,16).
Stručně řečeno, to, co je dnes ustáleným učením mnoha milionů lidí v evangelikální komunitě, není bez vážných kritiků z řad téže komunity.
Změna myšlenek v průběhu času
Postoj mnoha autorů v církvi na konci Římské říše kontrastoval s populárním moderním pohledem. Vzhledem k tomu, že dispenzacionalismus je dnes mezi mnoha křesťany hlavním proudem, je třeba zdůraznit, že tomu tak nebylo po více než tisíciletí křesťanských dějin. Místo toho se vyvinul – s tím, jak se církev stala samostatnou multietnickou skupinou odlišnou od judaismu – zcela odlišný pohled na dějiny.
Pohled, který se vyvinul v prvních čtyřech stoletích křesťanské éry, lze obecně popsat jako „teologii smlouvy“ a „teologii náhrady“. Stručně řečeno, mělo se za to, že Nová smlouva, založená na víře v Ježíše, nahradila Starou smlouvu mezi Bohem a židovským národem.
SOUVISEJÍCÍ – S D. Drápalem o knize Zjevení: Vytržení nebylo pro církev tématem
Podle tohoto chápání nahradila multietnická církev etnický judaismus jako vyvolený Boží lid a zdědila to, co bylo dříve zaslíbeno. Víru odpovídající tomuto pohledu lze nalézt ve spisech mnoha raných křesťanů v Římské říši. Z tohoto pohledu se biblické odkazy (včetně prorockých) na „Izrael“ a „Jeruzalém“ staly synonymem pro symbolické chápání církve a vytvoření mnohonárodnostního „nového Izraele“.
Toto chápání do značné míry ovládalo pohled církve od druhého do šestnáctého století a má vliv i dnes (i když v některých evangelikálních společenstvích méně); přestože od holocaustu se k němu některé denominace chovají obezřetně vzhledem k jeho minulému (i když v žádném případě ne nevyhnutelnému) spojení s antisemitismem.
Většina římských křesťanů, kteří očekávali brzký Kristův návrat, věřila, že k němu dojde po době soužení – době pronásledování, kterou církev zažije. Existovala však menšina autorů, kteří se domnívali, že církev bude ušetřena prožívání soužení předcházejících Kristovu návratu.
Vynález „dispenzacionalismu“ a „vytržení před velkým soužením“?
Mnozí moderní autoři označují Darbyho za – v podstatě – vynálezce dispenzacionalismu a prvního, kdo začal učit o vytržení. Bližší studium ukazuje, že tomu tak není. Několik puritánských teologů a těch, kteří byli ovlivněni jejich spisy v letech 1600 až 1800, vzhlíželo k obnově židovského národa, včetně jejich starobylé vlasti. Úvahy Olivera Cromwella o opětovném přijetí Židů do Británie v padesátých letech 16. století (byli vyhnáni v roce 1290) byly reakcí na tuto víru a naději, že to urychlí Kristův návrat.
Stejně tak existovala řada autorů, kteří psali o vytržení církve, a někteří v podobném duchu jako později Darby. Patřili k nim Morgan Edwards (1722-95), který se podílel na založení Rhode Island College, z níž se nakonec stala Brownova univerzita, a Edward Irving (1792-1834). Ne všichni, kdo se o vytržení zmiňovali, však předpokládali, že bude výrazně předcházet viditelnému Ježíšovu návratu.
Darby tedy tyto názory nevymyslel, i když pravděpodobně systematizoval dispenzacionalismus, který předtím postrádal ucelenější koncept. Pokud však jde o tajné vytržení, existují mnohem silnější důkazy pro tvrzení, že to byl Darby, kdo soustředil a posílil víru, která byla dříve menšinovým postojem.
Historický dopad
Učení spojené s Darbym a těmi, kteří přišli po něm, se v USA rozšířilo prostřednictvím takzvaných konferencí o proroctví, jako byly například Niagarské biblické konference (1883-97). Mezi spojence a sympatizanty patřili Dwight L Moody a Cyrus I Scofield. Moody založil v Chicagu Moodyho biblický institut a tato škola jako i další srovnatelné instituce daly dispenzacionalismu institucionální trvalost. Patřil k nim Biblický institut v Los Angeles (1907) a Biblická škola ve Filadelfii (1914). V důsledku toho se celé generace amerických studentů Bible začaly dívat na dějiny spásy touto optikou.
Tento proces urychlilo vydání Scofieldovy referenční Bible v roce 1909, do níž Scofield zahrnul ve svým poznámkách mnoho Darbyho myšlenek. Do roku 1943 se jí prodaly dva miliony výtisků a je stále velmi populární. Ve skutečnosti se v roce 2011 stala nejprodávanější knihou v pětisetleté historii Oxford University Press; a nejprodávanější referenční Biblí v historii USA s více než deseti miliony prodaných výtisků, ačkoli přísné ověření je obtížné. Víra v dispenzacionalismus (a s ní spojená víra ve vytržení) dnes dominuje křesťanským prorockým názorům a má desítky milionů přívrženců.
K tomuto vlivu přispěl i další vývoj. V nedávné době se prodalo kolem osmdesáti milionů výtisků série knih Left Behind, kterou vytvořil autorský tým Tima LaHaye a Jerryho B. Jenkinse. V důsledku toho se to, co by se dalo nazvat Darbyho pohledem na dějiny spásy a s tím souvisejícím časovým rozvrhem konce časů, stalo celosvětovým fenoménem.
Evangelikální církev byla tímto učením nesmírně ovlivněna. Postoje ke státu Izrael v mnoha evangelikálních společenstvích jsou do značné míry zasazeny do tohoto dispenzacionalistického rámce. V roce 2011 se odhadovalo, že se k dispenzacionalistickým názorům hlásí přibližně čtyřicet milionů Američanů. Za předpokladu, že se jednalo o dospělé osoby, představovalo to téměř 17 % veškeré dospělé populace USA v daném období.
Stejnou míru podpory lze předpokládat i v případě víry ve vytržení, kde je dnes forma tohoto učení nedílnou součástí eschatologie.
Jak bychom tedy měli hodnotit vliv Darbyho a jeho současníků, kteří tato témata přinejmenším systematizovali a rozšířili? Pro miliony lidí, kteří se k nim hlásí, představují zásadní klíč k odhalení posloupnosti prorokovaných událostí konce časů, a to prostřednictvím pohledu na budoucí působení judaismu a Izraele v rámci obnovy „pozastavené“ dispenzace po vytržení.
Pro ty, kdo tyto názory nepřijímají, zkreslují křesťanský pohled na povahu dějin spásy a eschatologii v mimořádné míře. Někteří se navíc obávají, že snižují angažovanost křesťanů v současných krizích (včetně klimatických změn a konfliktů na Blízkém východě) tím, že se domnívají, že vytržení křesťané nebudou muset prožívat důsledky současné politiky (za předpokladu, že Kristův návrat je blízko).
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Martyn Whittock Zdroj: Christian Today Datum: 4. srpna 2023 Foto: Wikimedia Commons – John Nelson Darby
4 Komentáře
Petr Kartouz
„Podobně by tvrdili, že v jiném, často uváděném důkazním textu (Mt 24,37-42) jsou ti, kteří „budou vzati“ při příchodu Syna člověka, daleko od vytržení křesťanů – v kontextu těchto veršů – ekvivalentem těch, které „smetla“ potopa ve „dnech Noema“.“
Lámu si hlavu nad tímto souvětím. Chápu, co je myšleno, ale větná konstrukce mi nedává smysl.
Honza B.
Pretribulacionismus dle Darbyho za sebe považuji za zcela chybný – je mi líto, co J.N.D. vytvořil a do čeho v eschatologii křesťanský svět zatáhl.
Během let jsem si všiml, že snad poslední NEJVĚTŠÍ PROBLÉM, aby lidé opustili pretribulacionismus, jsou jejich EMOCE/POCITY. Když už dojdou k přesvědčení na základě Písma, že ten pretribulacionismus je scestný, tak překonat emoce/pocity, že by měli trpět pro Ježíše, neřku-li v době působení demaskovaného antikrista, mohou být hodně velkou překážkou. Přání rychlého úniku před soužením, a následně před velkým soužením, je obrovsky lákavé. Otázkou je, do jaké míry tento domnělý rychlý únik dodal rychlosti a popularitě šíření pretribulacionismu?
Pokud někteří pastoři a učitelé v církvi stále dogmaticky učí jako jedinou možnou alternativu pretribulacionismus, považuji to za nebezpečné, protože co se asi stane s vírou člověka, když se pretribulacionismus ukáže v době velkého soužení jako scestný? Přijde s tím silný tlak na srdce člověka, že Bible není pravda, a též další zpochybnění, což může mít silný negativní dopad na víru i osud člověka. Proto je mnohem lepší – když už – tak říct, že se kloním, věřím v pretribulacionismus, ale že jsou i jiné možnosti výkladu Písma, vysvětlit je, a říct lidem, ať jsou PŘIPRAVENI NA VŠECHNY MOŽNOSTI. Tím člověk neudělá chybu, naopak projeví i určitou moudrost pro blaho duší. Prostě, ať už to bude jakkoliv, jít s Ježíšem – z Jeho milosti a síly – přes cokoliv až do cíle je zdravé a prozřetelné, žádné ovečce tím neublížíte. Např. jediné, co by se třeba posttribulacionistovi mohlo stát, mýlil-li by se ve své eschatologii, je, že by byl vytržen, vzkříšen dřív, než čekal, což bych nazval opak problému.
Osobně vnímám Písmo tak, že Boží touha oslovit všechny evangeliem má přednost i před naší vlastní smrtí, protože v sázce je věčnost těch, kdo nejsou spaseni. Uprostřed velkého soužení dojdeme k poznání Boha jako nikdy předtím. Budeme prožívat slavnou přítomnost a radost Ducha svatého a zároveň vydávat svědectví o Pánu Ježíši. Kéž se nám Duch svatý stane vším. Jediný jeho dotek, dotek jeho slávy, je nade vše a mění vše. Pronásledování a Boží moc jdou a rostou společně.
Když mluvíme o posledních dobách, konci tohoto aiónu, měli bychom zdůraznit oba aspekty: (1) Duch svatý bude s námi, (2) uprostřed velkého soužení.
Někdy se zdá, že dochází k nevyváženosti, když se mluví o velkém soužení, o knize Zjevení…, a zároveň se nemluví o tom, že Bůh bude s námi, o jeho moci v/na nás, o jeho přítomnosti v/na nás. Nemáme tuto práci dělat sami. Tato planeta zažije během období velkého soužení největší křest Duchem svatým jako nikdy předtím. Jinak bychom to nemohli zvládnout – svědčit o Ježíši v té době.
Život v pronásledování a Boží moc s námi – svědectví z Íránu plné Svatého Ducha – je to motivující a povzbuzující, jak třeba budeme fungovat.
https://www.youtube.com/watch?v=vH_12pxMnM0
„Jeden z vyšetřovatelů se mnou mluvil a byl velmi rozzlobený, řekl mi, že slyšel, že mluvíme s vězni o Ježíši, a já jsem mu řekla, samozřejmě, že mluvíme s vězni o Ježíši, protože si myslím, že to není naše vina, ale vaše, protože jste nás zatkli a dali jste nás do tohoto vězení a vězni jsou zvědaví a ptají se nás, proč jste tady, z čeho jste obviněni, takže jsme jim musely vysvětlit, proč jsme tady, takže to není naše vina, ale je to vaše vina.“
Pokud člověk zakusí moc Ducha Svatého a pronásledování, dojde k proměně člověka, že nebude chtít utéct (viz opak je Pretribulacionismus a rychlý únik před soužením), ale naopak dostane Boží smělost jít do toho směle a svědčit o Ježíši, mít soucit a Boží lásku s nespasenými, vidět je a jejich věčný osud Božíma očima, touhu být při tom, zvěstovat evangelium, na čemž jediném záleží, a nikoliv utéct ve vytržení. Tohle je obsah knihy Skutků i tohoto svědectví z Íránu. Ony křesťanky nechtěly utéct od soužení a pronásledování, ale chtěly být v tom, co dělal Bůh, a Bůh mocně jedná uvnitř soužení a pronásledování, tam je nejlepší možná žatva. Dává i toto svědectví dobrý smysl, proč by svatí měli být účastni velkého soužení? Ano, naprosto.
Karel Krejčí
I křesťané se nechávají strhnout děním tohoto světa a buď přímo aktivně nebo nepřímo pasivně se na něm podílejí. Tím vzniká otázka, proč a z jakého důvodu by měli být vytrženi? Před důsledky podílu svých rozhodnutí a zasahování do chodu světa? Vždyť jenom zde si podle zveřejňovaných názorů na současnou situaci ve světě můžeme vytvořit obraz, jak jsou strženi mainstreamovým proudem a jeho prioritami. Někteří křesťané dokonce aktivně zasahují do politiky. Před čím by tedy měli být na rozdíl od ateistů, spravedlivě vytrženi? Musíme přece vycházet a stavět na Boží spravedlnosti.
Karel Krejčí
Je naivní a nedomyšlený konstrukt, že budeme fyzicky vytržení a tím zcela ochráněni před následky našich činů a rozhodnutí. Tedy ne alibisticky: „Ne našich, ale těch jejich, těch, co jsou skrz naskrz zlí, špatní a nepolepšitelní!“ Bůh přece musí vidět, jací jsme my a jací oni!
Ne, to je rádoby křesťanská, ale ve skutečnosti nereálná pohádka.