Je Bůh pokorný? Zní to jako jednoduchá otázka, ale ve skutečnosti tak jednoduchá není. Je to zároveň opravdu dobrá otázka – přesně taková, jakou očekáváme od našich vnímavých posluchačů. Tanner se ptá: „Nedávno jsem přemýšlel o tom, že snaha o dobrý charakter je vlastně snahou o lepší napodobování Boží dobroty. Když jsem však tento princip aplikoval na pokoru, narazil jsem na problém. Uvedl jste, že díky pokoře poznáváme svou vlastní omylnost. To však neplatí pro Boha. Zdá se tedy, že Bůh nemůže být pokorný, když je neomylný. Nebo snad je pokorný? Můžeme ho v tom napodobovat, nebo je pokora možná pouze pro člověka?“
Tanner výstižně vyjádřil to, čeho se už dlouho obávám – totiž že můžeme až příliš zdůrazňovat napodobování Boha nebo napodobování Krista („Co by udělal Ježíš?“) v rámci svého úsilí o svatost, ctnosti nebo lásku. Důvod, proč mě to znepokojuje, je právě ten, který zmiňuje Tanner – na Bohu je mnoho věcí, které nemůžeme napodobovat.
Napodobování Boha jako vzpoura
Apoštol Pavel jasně říká: „Napodobujte mě, jako i já napodobuji Krista“ (1. Korintským 11:1).
Pavel však ví stejně jako my, že nemáme napodobovat Krista v některých jeho svrchovaných činech.
Nenapodobujme Krista v jeho moci odpouštět hříchy (Marek 2:10).
Nenapodobujme Krista v jeho právu říkat: „Dřív než byl Abraham, já jsem“ (Jan 8:58).
Nenapodobujme Krista v jeho slavném nesení hříchů svého lidu jako „Beránka Božího“ (Jan 1:29).
Nenapodobujme Krista v jeho tvrzení, že je bez hříchu (2. Korintským 5:21).
Nenapodobujme Krista v jeho autoritě říkat: „Syn člověka je pánem soboty“ (Matouš 12:8).
Pavel však jasně říká: „Napodobujte tedy Boha jako milované děti“ (Efeským 5:1). Pavel, my, a dokonce i Satan ví, že špatný způsob napodobování Boha není projevem zbožnosti, ale vzpoura vůči Bohu.
Co bylo podstatou Satanova pokušení, které přivedlo celé stvoření ke zkáze? V Genesis 3:5 se píše: „Bůh ví, že v den, kdy z něho budete jíst, se vaše oči otevřou a budete jako Bůh.“
Satan nás tedy pokouší slovy: „Pojď, buď dokonalý jako Bůh.“
Dělejte, co řekl Bůh
Nyní už chápete, proč upozorňuji na to, abychom ve své snaze o svatost nekladli příliš velký důraz na napodobování Boha nebo Krista. Řeknu to čistě biblicky: v Novém ani ve Starém zákoně to není hlavní způsob, jak usilovat o zbožnost. Ano, v Bibli je sice uvedeno: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý“ (1. Petrův 1:16), ale daleko důležitější je příkaz, abychom poslouchali Boží slovo – ne následovali Božího příkladu, ale poslouchali jeho slovo. Mnohem častěji jsme v Bibli nabádáni, abychom přizpůsobovali svou lásku Božímu slovu a jednali způsobem, který odpovídá evangeliu a který vychází z víry. To jsou nejdůležitější pokyny pro naše chování a jsou důležitější než napodobování Boha nebo Krista.
SOUVISEJÍCÍ – Proč chtěli démoni vejít do vepřů?
Pokud budeme věnovat dostatečnou pozornost kontextu pasáží, které mluví o napodobování Boha nebo Krista, budeme uchráněni před nebezpečím zneužití tohoto příkazu. Například v Efezským 5:1–2 se píše: „Napodobujte tedy Boha jako milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás.“ Tento příkaz je třeba vnímat v celém jeho kontextu.
Když dítě napodobuje tátu nebo mámu, nedělá to proto, že chce být rodičem. Dítě neříká: „Jsem táta.“ Nechce být tátou. Máma a táta mají mnoho vlastností, které dítě nemá ani je nechce, ale potřebuje je. Chce být závislé na mámě a tátovi a většinu toho, co mu později umožní být ve světě úspěšné, se naučí pozorováním mámy a táty. To je kontext. Pavel v listu Efeským 5 poukazuje na Krista jako na způsob, jakým nás Bůh miloval.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Největší projev Boží lásky
Vraťme se k Tannerově otázce: „Může být Bůh pokorný, když je neomylný? Můžeme ho v tom napodobovat, nebo je pokora možná pouze pro člověka?“ To je obtížná otázka, protože souvisí s pojmy. Problém s tvrzením, že Bůh není pokorný, spočívá v tom, že si obvykle pod opakem pokory představujeme nějakého sebejistého nafoukance nebo domýšlivce. Někoho, kdo chce být chválen nebo chce být slavný. Touha vyvýšit své jméno je z lidského pohledu špatná. Právě to však v celé Bibli dělá Bůh: snaží se vyvýšit své jméno, aby bylo známé, milované, chválené, ctěné a slavné.
Kvůli sobě, kvůli sobě samému to učiním,
vždyť jak může být mé jméno znesvěcováno?
Svou slávu jinému nedám. (Izajáš 48:11)
Kdyby takto mluvil obyčejný člověk, označili bychom ho za megalomana. Řešením není odpovědět: „Bůh je pokorný.“ Správné je říct: „Bůh je milující.“ Když Bůh vyvyšuje své jméno, vyvyšuje to nejkrásnější a nejcennější v celém vesmíru – totiž sebe samého – pro potěšení svých věřících. Bůh je kategorie sám o sobě. V tom se s ním nemůžeme srovnávat ani ho napodobovat. Jeho největším projevem lásky je vyvýšit sebe samého jako Toho, v němž je největší uspokojení. Dělá to pro věčné potěšení svého lidu. A dělá to i za cenu života svého Syna. Nikdo jiný nedokáže takto milovat. V tom ho nedokážeme napodobit: nemůžeme se nabídnout jako nejcennější poklad v celém vesmíru.
Co Bůh nikdy nemůže udělat?
Boha nemůžeme napodobit tím, že se budeme jako on vyvyšovat. Boha náležitě napodobíme, když ho budeme vyvyšovat tak, jako on vyvyšuje sám sebe – protože nejsme Bůh, nemůžeme jím být a ani bychom jím neměli chtít být.
To však znamená, že jsme pokorní právě v tom smyslu, v jakém on pokorný být nemůže. Být skutečně pokorný pro nás znamená cítit, myslet, mluvit a jednat způsobem, který ukazuje, že nejsme Bohem. Snažím se jednou denně pokleknout k modlitbě, třeba jen na deset vteřin nebo i déle, a vyznat: „Jen jsem si chtěl, Pane, připomenout, že nejsem Bůh.“ To stačí, i když to může někomu připadat zvláštní. Myslím, že podstatou pokory je mluvit a jednat způsobem, který vyznává: „Nejsem Bůh.“ V tom vězí podstata pokory nás stvořených lidí – „Nejsem Bůh, jsem pod Boží autoritou.“ 1 Petrův 5:6 říká: „Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, aby vás povýšil v příhodný čas.“
Pokora je pro nás ve své podstatě tím, co Bůh nemůže udělat. Nemůže být pokorný ve stejném smyslu, protože nemůže s radostí říci: „Nejsem Bůh!“ To nemůže říct, protože by to znamenalo konec celého vesmíru.
SOUVISEJÍCÍ – Jak se mám podřizovat svému nevěřícímu manželovi?
Pokora a strom v ráji
Tím bych rád zakončil svou odpověď. Věřím, že právě na to se Tanner ptal. Podobnou otázku mi jednou položili na setkání studentů na semináři poté, co jsem měl přednášku na téma, jak Bůh usiluje o svou slávu. Někdo vstal a řekl: „Takže Bůh není pokorný, že?“
Řekl jsem mu víceméně toto: Od všech lidí se vyžaduje dokonalá pokora – tedy dokonalá, šťastná touha nebýt Bohem. Máme mu důvěřovat, spoléhat na něho a cenit si ho. Totéž se vyžadovalo i od Adama, ale ten selhal. Stejně tak je to vyžadováno i od nás, ale i my jsme selhali. Bůh miluje pokoru. V jeho očích je pokora krásná. Je jeho přirozeností v ní nalézat potěšení. A vyžaduje ji od svého lidu, který mu patří. Jeho děti se budou vyznačovat touto pokorou navěky.
Proto Bůh udělal něco nepředstavitelného: vzal na sebe lidskou přirozenost. Boží Syn se stal člověkem právě proto, aby udělal to, co Bůh ve své Boží podstatě udělat nemůže: aby byl ve své lidské přirozenosti dokonale pokorný. Kristus dokonale důvěřoval svému Otci, dokonale na něj spoléhal. A ve své závislosti na něm udělal to, co může udělat pouze dokonalý člověk sjednocený s Bohem: „Ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži“ (Filipským 2:8).
Shrnul bych to následovně: Bůh ve své božské podstatě nemůže být pokorný – i když může milovat a miluje. Ale Bohočlověk mohl být ve svém dokonalém lidství pokorný – a také byl. A v tomto smyslu přenesl krásu pokory i do svého božství. Kristus, Bohočlověk, bude navždy Bohem i člověkem.
Tento podcast vznikl ve spolupráci s Desiring God.
Zdroj: blog.didasko.cz Datum: 12. května 2022 Foto: CC Search – John Piper