Evangelikál klade obrovský důraz na znovuzrození. Představuje pro něj nepohnutelný základ: nový počátek, zrození z Ducha, nový život v Kristu, účast na Boží přirozenosti. Vím, že to zde nemusím zdůrazňovat. Sami zjistíte, že když lidé přestávají být evangelikály, kladou stále menší důraz na obnovení, a stále větší důraz kladou na působení lidské vůle a na rozhodnutí jednotlivce. Avšak evangelikál vše posuzuje z hlediska obnovení, které působí Bůh. Říká: „Milostí Boží jsem to, co jsem,“ a nevychází z údivu. To je typický evangelikál, ale to není vše, ještě je třeba něco dodat.
Evangelikál se o potřebu života z moci Boží nejen zajímá, ale zdůrazňuje ji celým svým bytím. Vezměme si pietismus. Termín pietismus je v současnosti téměř hanlivé označení, používá se jako urážka. Velice mě unavuje, jak evangelikálové útočí na pietismus. Myslím si, že k charakteristice skutečného evangelikála pietismus patří – a to jej také odlišuje od mrtvé ortodoxie. Již dříve jsem mluvil o původu pietismu v Evropě. Pietistické hnutí povstalo, aby vyjádřilo protest, vždyť neuběhlo ani sto let od protestantské reformace a luteráni i reformovaní se zabydleli v mrtvé ortodoxii. K téže obnově došlo v Anglii pod vedením Williama Perkinse. Kalvín byl zase znám a popisován jako teolog Ducha, což je pravda. V učení pravých evangelikálů – například puritánů nebo Američana Jonathana Edwardse – má a musí mít pietistický prvek velký význam. Evangelikál není pouze vyznavač ortodoxie. Někteří lidé mohou být velmi ortodoxní, ale přitom mrtví, takže skutečně necítíte, že byste s nimi mohli budovat společenství – celé jejich náboženství je pouze intelektuální záležitost. To tedy není evangelikální.
SOUVISEJÍCÍ – Kde hledat pomoc při výchově dětí?
Evangelikál má pravou a správnou evangelikální víru, ale nezůstává jen u víry. Klade velký důraz na život, a proto se v evangelikálních kruzích vždy setkáte se silným důrazem na studium Bible, osobní i skupinové, přičemž velká pozornost je věnována výkladu Písma a modlitbě. Modlitba je v životě evangelikála nutností.
Znal lidi z některých zemí, kteří byli naprosto, zcela ortodoxní, ale jejich církve nejen nepořádaly modlitební setkání, ony ani nevěřily v jejich důležitost. Z hlediska ortodoxie si člověk těžko může přát něco lepšího, ale tyto církve v modlitební setkání nevěřily. Modlitba zaujímala v jejich životě velmi malé místo. Možná jsou ortodoxní, ale dovolím si tvrdit, že nejsou skutečně evangelikální. Modlitba je totiž pro evangelikála nezbytná, je to jeho život. Vždyť evangelikálové téměř bez výjimky vytvářeli náboženské společnosti zaměřené na čtení Bible, rozhovory o ní, na modlitbu a na vzájemné sdílení svých zkušeností. Tyto prvky byly přítomny v pietismu v Evropě a mezi puritány v Anglii; také na setkáních metodistů a ve společnostech, které vznikly v osmnáctém století. Jedná se významný, charakteristický rys evangelikalismu.
Evangelikálové také věnují velkou pozornost svému způsobu života. Jsou striktní ve svém chování. Tento rys býval jedním z nejvýznamnějších rysů evangelikalismu. Vzpomínám si, že lidé popisovali členy evangelikálních sdružení, tedy evangelikály, následovně: „Aha, to jsou ti lidé, kteří nechodí do kina, nepijí a nekouří.“ Nemyslím si, že to o nich ještě říkají. Hodně se změnilo. Já však náležím k těm, kdo věří, že na obhajobu toho starého postoje by bylo možné ještě mnoho co říci. Evangelikál si hlídá, jaký život žije, jestli neustává v konání dobra, žije-li tak, aby mu nebylo možné nic vyčítat nebo aby nebyl na překážku či kamenem úrazu slabšímu bratrovi. Skuteční evangelikálové si vždy vysoce cenili etiky života, lpěli na novozákonním důrazu na svatost. Proto se jim říkalo puritáni a také se jim říkalo metodisté, protože byli systematičtí a pečliví. Nespokojili se s pouhou intelektuální vírou. Kdepak, celý jejich život byl určován jejich věroukou. „Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý“ (1J 3,3), Důraz na svatost v osobním životě i v životě církve je tedy významným charakteristickým rysem evangelikalismu.
Další charakteristikou je zájem evangelikálů o probuzení. Jediní lidé, kteří se kdy zajímali o probuzení, jsou evangelikálové. Dobrou zkouškou kvality evangelikálního postoje člověka tedy je, do jaké míry se zajímá o probuzení. Lidé náležející k různým institucím o probuzení moc často nemluví. Občas se pokusí je slovně podpořit, přitom ale v probuzení nevěří. Zásadní je pro ně jejich eklesiologie a tak dále. Skutečný evangelikál naproti tomu vždy touží po vylití Ducha. A velká evangelikální oživení byla vždy výsledkem vylití Ducha svatého. Evangelikál se ze své podstaty nesmírně zajímá o probuzení.
Pak samozřejmě evangelikál vždy dává na první místo kázání. Jakmile se lidé přestanou zajímat o kázání, přestávají být evangelikály. Pokud upřednostníte debaty před kázáním, začínáte popírat evangelikalismus. Církev začíná od kázání. Probuzení, či reformace byly vždy velkým návratem ke kázání. Pro evangelikála není nic tak důležité jako kázání. Dokonce i čtení je až na druhém místě za kázáním, tedy za „pravdou předávanou prostřednictvím osoby“, za vlivem člověka naplněného Duchem, který hlásá Boží poselství!
Dostáváme se k poslednímu bodu. Je jisté, že evangelikálovi vždy záleží na evangelizaci. Někteří lidé jsou sice ortodoxní, ale nezáleží jim na evangelizaci. V tomto ohledu tedy nejsou evangelikální. Evangelikál si je vědom toho, co pro něj Bůh vykonal, a proto dychtí po tom, aby ostatní měli totéž. A nejen to. Evangelikál vidí Boží slávu, Boží majestát a svrchovanost, věří v peklo a věčný trest; a záleží mu na lidech, kteří kolem něj umírají v duchovní temnotě. Leží mu na srdci, a proto nemá klid, dokud neudělá vše, co je v jeho silách, aby je přivedl k poznání pravdy, která je v Kristu Ježíši.
Z knihy Co je evangelikální (redakčně zkráceno)
Autor: Dr. Matyn Lloyd-Jones Zdroj: Poutníkova četba Datum: 25. listopad 2024 Foto: Wikimedia Commons
