Tato otázka mě provázela studiem na teologické fakultě a přiznám se vám, nebyla vůbec příjemná. Znamenala zhruba toto: Jako pedagoga vás neznám, ale věk na to rozhodně máte, jako student působíte poněkud omšele. Na mlaďocha jsem si ve věku 50+, kdy jsem začal s tímto studiem, opravdu nemohl hrát. Říct o někom že je „věčný student“ znamenalo před léty na Vysoké škole báňské zhruba toto: je to „vyžírka“ a lenoch, nechce se mu do práce a nechá se vyživovat rodiči a socialistickou společností. Nemůže být ale určitý druh „věčného studentství“ i něčím pozitivním?
V každodenním i profesním životě často slýcháme, že bychom se měli pořád vzdělávat a učit novým věcem. Platí to ale i pro náš duchovní život. V křesťanství, a zvlášť protestantismu se prosazuje model „křesťanského věčného studenta“, který se učí z Božího slova po celý život a nechává se jím stále formovat. Když Pán Ježíš Kristus říká: „Učte se ode mne“, neklade žádná věková omezení.
SOUVISEJÍCÍ – „Drsný“ apel adventního věnce
Někteří moji spolužáci ukončili studium slovy: „A odteď na skripta nikdy v životě nesáhnu. Do konce života žádné učení.“ Něco podobného dělávají i křesťané. V určitém věku si řeknou, že do pomyslných duchovních škamen čili školní lavice nikdy znovu neusednou. Už vědí všechno. Odhodí tak do kouta svůj duchovní růst a duchovní život obecně.
Dovolím si dva příměry. Jeden z absolutního dna lidství a jeden z jeho opačného konce.
Americký spisovatel Gregor Ziemer ve své knize ze čtyřicátých let minulého století Education for Death: The Making of the Nazi (v polštině vyšla pod názvem Jak wychować nazistę. Reportaż o fanatycznej edukacji) velmi přesně popsal, jak dalekosáhlé a zdrcující důsledky mělo to, že se nacistický stát chopil formování jedince od prenatálního věku a mentoroval ho až do jeho hrdinské smrti na bojišti. Systém byl doveden k dokonalosti. Vůdcovy myšlenky se předčítalo už malému človíčkovi v těle matky a jeho nacistická výchova pokračovala po etapách až do doby, kdy chlapec vstupoval na bojiště a dívka do porodnice, kde rodila další budoucí německé hrdiny. Totalitární mašinérie si vzala člověka do parády ještě před narozením a dovedla ho až do konce. Celý život měl být vzděláván v nacistických heslech a každé přehoupnutí z jedné etapy vzdělávání do druhé provázel působivý přechodový slavnostní rituál.
Gott sei Dank, Bohu díky, Tisíciletá říše trvala pouhých dvanáct let. I tak ale zabila desítky milionů lidí. Za tu dobu také předvedla světu, jaká síla dříme právě ve výchově. Árijský původ, správné nordické geny nestačí – nacistu je třeba vychovat a soustavně vychovávat. Nacisté „dokonale“ vytěžili jinak správnou myšlenku, že člověka je třeba formovat po celý život. Vlastně by se dalo říct, že šlo o zneužití myšlenek Jana Amose Komenského a dalších pedagogů pro experimenty s lidským vědomím. Nikdo není tak odolný, aby tak cílevědomému a soustavnému tlaku odolal. Všichni podlehnou. Podvolí se kultuře smrti. Ideálem je voják a německý hrdina, který padne za Vůdce a za národ.
SOUVISEJÍCÍ – Humor při kázání aneb jedenácté a dvanácté kazatelské přikázání
Cíl vzdělávacího konceptu Jana Amose Komenského je však zcela jiný. Výsledkem vzdělávání má být naopak dospělý člověk, který je pro společnost požehnáním. Kultura života. Komenský byl skálopevně přesvědčen, že svět potřebuje všenápravu. Na prvním místě nápravu školství. Nápravu skrze celoživotní vzdělání. Komenského škola měla být „dílnou lidskosti, kde se lidé stávají vpravdě lidmi.“ Jak to mělo vypadat v praxi?
Život je rozdělen do dvanácti „tříd“: třída novorozenecká, v níž je novorozeně zasvěceno službě Bohu; třída kojenecká, v níž dítě nasává símě zbožnosti; následuje třída žvatlání a batolení; pak třída smyslového vnímání; třída mravů a zbožnosti; a po ní třída společného pobývání a činností. Následně život pokračuje školou dětství, dospívání a pak mladosti, která sestává ze tří tříd: akademické, cestovatelské a zkušební. Konečná? Ani náhodou. Člověk plynule přechází do školy dospělosti o třech třídách: volba a začátek životního poslání, provoz životního poslání a příprava na stáří. Ani zde to nekončí. Přesouváme se do školy stáří a školy smrti. I tohle se má učit? Zcela určitě.
Dvanáct tříd, každá s odlišnou osnovou. Každá nás má něčemu naučit a poslat do dalšího „ročníku“. Tento koncept paradoxně vznikl v dobách nejhorší krize ve společnosti, politice, církvi i školství – za třicetileté války, která vše vrátila o mnoho let zpátky. Všude rozvrat a Komenský vypráví o celoživotním vzdělání, jakožto prostředku řešení krize.
Jak to bylo se vzděláváním u nás ve SCEAV? Evangelické školství mělo vždy vysokou prestiž. Ke kostelu patřila evangelická škola. Když se ale vzdělávání ujal stát, církev někdy rezignovala i na duchovní doprovázení svých členů. Pastor Vladislav Santarius ve své době prohlásil: mladé nedáme. A myslel tím: nedovolíme, aby mladé lidi vychovával ateistický a bezbožný stát. Vzkřísil tehdy myšlenku církevního celoživotního vzdělávání a vzal ji do svých rukou. Na začátku dvacátého století došlo k „probuzeníčku“ na Těšínském Slezsku a lidé mnohde pochopili, že je třeba křesťany vzdělávat od útlého dětství po celý život. Byly tedy zavedeny nedělní školky, kvalitní konfirmační příprava, dorost, mládež a biblické hodiny. Pro lidi sloužící Božím Slovem pak Biblická škola pracovníků. Vzdělávání od narození až po požehnaný odchod k Otci.
Konečná? Je onou poslední třídou smrt? Kupodivu ne. Dovolím si nakonec poměrně odvážnou myšlenku z kancionálu Učitele národů. Vlastně pouze citát z poslední sedmé sloky: „…potom k sobě sám do své vezmeš školy věčné…“
Nezahazujte pozemská duchovní skripta do sběru a tašku a s biblickým učením do kouta před nebeskou bránou. Třeba se nám budou u Otce v nebi hodit. A kdyby se nás náhodou někdy ptali: „Jste pedagog, anebo student?“, odpovězme hrdě: „Student, věčný student.“
Autor: Zbyšek Kaleta Zdroj: Blog autora Datum: 18. prosince 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
1 Komentář
Karel Krejčí
Zrovna v této době můžeme pozorovat, jak podstata a smysl našich životů spočívá v učení. Učení poznávat Boha, sebe, společnost, svět s jeho zákony v porovnání s Božími zákony, klam světa a pravdu v Kristu. Jako bychom ještě nezvládli základ učení, že my sami jsme těmi žáky, že nejprve musíme pochopit že jimi opravdu jsme a postupně dojít k poznání, že tím nejlepším učitelem jsme sami sobě. Bohužel, v současné době, jako by se mnoho žáků zaleklo právě sama sebe, své zodpovědnosti a úlohy věčného žáka a začala „opisovat“ jeden od druhého. Problém vyvstává v tom, že nikdo neví, zda „to“ opsal od toho zaručeně chytrého žáka nebo propadajícího. Ať tak, či onak, obojí je podvod a také to tak podle toho vypadá. Bojíme se být učiteli sami sobě.