Povolání kazatele je jiné než všechna ostatní. Vymyká se, prostupuje všemi vrstvami života, zásadním způsobem zasahuje celé okolí. O problémech, bolestech a traumatech kazatelů mluvíme s jejich supervizorkou Kateřinou Caklovou. Ptala se Eva Čejchanová
—
Supervize kazatelů je služba, která se v církvi vyskytla teprve nedávno. Co si pod tím pojmem představit?
Supervize jako taková je také relativně nový pojem. V Česku se objevila u pomáhajících profesí na počátku devadesátých let, kdy vzrostl zájem o péči pro pečující osoby. Zjistilo se, že péče o ty, kteří pomáhají, je naprosto zásadní. Pečující lidé, kteří zůstávají ve svých problémech sami, se totiž často setkávají s vyčerpáním a následným syndromem vyhoření. A zde vidím hlavní smysl supervize – poskytnout pomáhajícímu prostor, aby mohl tyto problémy ventilovat, podívat se na ně z nadhledu, učit se z nich a nacházet nová řešení. Do povědomí veřejnosti se supervize dostala v zákonu o sociální práci, kam byla zakomponována. V církvi se supervize objevila nejprve v ČCE, kde se dostala do všech středisek, a v České katolické charitě.
Říkáte pomáhající a pečující osoby – kazatelé jsou vnímáni hlavně jako pastýři?
Kazatelská činnost je v něčem specifická. Na jednu stranu je zde rovina světská – kdy pastor je obyčejným člověkem s povoláním, které spadá svým charakterem do pomáhající profese – pomáhá druhému člověku. Na druhou stranu je tam ale i spirituální rovina – kazatel je ordinován, je vnímán jako oddělený pro službu Bohu, jeho povolání je duchovní. A tyto dvě roviny se neustále prolínají.
Supervize ke kazateli přichází jako k obyčejnému člověku-pečovateli, ale přítomnost spirituální roviny v jeho povolání i osobě tam pořád hrají velikou roli a supervize na to musí reagovat. Dá se říct, že supervizor kazatele vstupuje na posvátnou půdu. S tím souvisí i příprava na tento vstup, kde je velmi důležitá modlitba – odevzdat supervizi Pánu Bohu.
Služba supervize kazatelů v CB vyrostla z vaší diplomové práce. Proč jste si vybrala zrovna toto téma?
Před dvaceti lety, když jsem studovala teologický seminář, mi práci o syndromu vyhoření vedl Daniel Heczko – tehdy psal svou knihu Už nemohu dál. To mě už tehdy přivedlo k myšlence, že by bylo fajn pečovat o pastýře. Zde bych asi našla kořeny svého současného působení. Pak jsem pracovala v rehabilitační nemocnici, kde jsem viděla problematiku syndromu vyhoření ze strany pečovatele. A před dvěma lety jsem obhájila bakalářskou práci na téma Aspekt víry u syndromu vyhoření. Toto téma mě prostě vždycky nějak zajímalo.
Na Katedře řízení a supervize FHS UK, kterou nyní dokončuji, jsme dostali úkol najít skupinu lidí jedné profese (ne tým) a udělat ochutnávku supervize, tedy minimálně tři sezení. Jsem pastorační pracovník, takže jsem cílila na pastorační asistenty. Ale tou dobou jsem potkala dva své spolužáky z ETS a ETF – kazatele, kteří řekli, že by to pro ně bylo zajímavé. První skupina tedy vznikla převážně z mých spolužáků a lidí, kteří se točili kolem ETS.
Takový „raut“. Jak to dopadlo?
Zpočátku jsem největší překážku viděla v dojíždění kazatelů na supervizi. Neuměla jsem si představit, jak zvládnout dojíždění na setkávání, když jsou rozeseti po celé republice. Tady vidím zázrak Božího načasování – nastal loňský březen a koronavirová pandemie. Najednou se to vyřešilo – nemohli jsme nikam, všechny konference, kázání a setkání probíhaly on-line, což byl způsob, který mě předtím vůbec nenapadl. S touto formou všichni rychle souhlasili, vpluli jsme do toho lehce. Díky tomu, že nikdo nemusel nikam dojíždět, jsem mohla přidat i pilotní workshop o tom, co je a co není supervize, a zmapovat si zkušenosti kazatelů s vizitacemi, s předešlými supervizemi, pastorálkami a podobně. Po ochutnávce vzešlo ze strany skupiny kazatelů přání v supervizi pokračovat.
Můžete v základních bodech přiblížit, co je a co není supervize?
Supervize je proces v bezpečném prostoru, ve kterém člověk může reflektovat, co se u něj děje ohledně práce. Téma tohoto procesu tvoří rozdíl mezi supervizí a terapií. V terapii je zaměřeno na osobní život a vyléčení klienta. Supervize má za cíl, aby pomáhající člověk mohl kvalitně pomáhat a nenesl zátěž vnitřních konfliktů, absenci nadhledu a těžkých organizačních věcí. Výsledkem supervize by mělo být zvýšení kvality služby poskytované klientům, u kazatelů by jím tedy mělo být v konečném důsledku větší osobní blaho všech členů sboru.
Tím, že mají kazatelé bezpečný prostor, ve kterém mohou ventilovat a reflektovat své emoce, problémy a úspěchy, kde se mohou bavit o konkrétních případech a dostávat na ně od svých kolegů-kazatelů jiný pohled, je jim také umožněno získat nad-hled, tedy super-vizi. Je potřeba si uvědomit, že kazatel je člověk, který nemá nástroj na výkon své profese, on sám je tím nástrojem. Proto je nezbytné, aby se o sebe postaral i touto supervizní formou.
Co konkrétního vzbudilo zájem kazatelů o pokračování supervize?
Nejsilnější bod je nejspíš ten, že mohou být ve skupině s ostatními kazateli s vědomím toho, že nejsou sami. Mohou spolu sdílet své zápasy, výhry i prohry a vědět, že v mnohém vedou podobné boje. Tím se mohou vzájemně velmi obohatit.
Je kazatelská osamělost nejbolavějším problémem kazatelů?
Při tvorbě mé diplomové práce mě překvapilo, jak je tato osamělost hluboká. Kladla jsem si otázku, proč tomu tak je. I já jako terapeut jsem ve své práci osamělá, také nepracuji v týmu, ale kazatel je osamělý na více úrovních. Na mne jako na terapeuta nikdo neklade nároky, jaká mám či nemám být ve svém osobním životě. Mám mít kompetence zvládat poradenskou činnost. David Novák píše ve své knížce Nebezpečné povolání, že nikde není takové propojení povolání a osobního života jako u kazatelské činnosti. Na kazatele jsou kladeny obrovské nároky, včetně morálních. Lidé od něj hodně očekávají a on žije s tím, že ne všechna očekávání může naplnit. Nemůže veřejně přiznat všechna svá selhání, vnitřní procesy, emoce a postoje. To je něco, „co na kazatelnu nepatří“. Kazatel pak tedy s tím vším žije před Bohem sám. Také fyzicky tráví mnoho času o samotě, dost času mu zabere příprava na kázání, vzdělávání se a k tomu má své kolegy daleko od sebe.
Říkáte, že vás to překvapilo. S jakými očekáváními jste do toho šla?
Úplně nejdřív to byl ten školní úkol. (smích) Tak to začalo. I teď je to také víc zvědavost než očekávání. Zajímavá je zejména skutečnost, že to roste zespodu. Kazatelé zjistili, že to, co supervize nabízí, je odpovědí na jejich potřeby. Úvodní workshop pomohl celý projekt supervize ukotvit – ztratily se tak pocity nejistoty a strachu z různých předsudků, jako je například nějaká kontrola či nepříjemné psychologizující šťourání se v problémech. Protože o tom supervize není.
Nabízí se otázka, zda výstupy supervize kazatelů ještě někdo posuzuje?
Například někde, kde se rozhoduje o jejich kvalifikovanosti…
Naprosto ne. Alfa a omega supervize je bezpečí. Prostor supervize musí být totálně zabezpečen proti únikům. Na počátku supervize si celá skupina stanoví pravidla, co potřebuje pro své bezpečí. Jsou tam například pravidla jako mlčenlivost, právo veta, každý názor je dobrý a podobně. Dále tu funguje takzvaný trojstranný kontrakt – zaměstnanec, zaměstnavatel, supervizor – to znamená kazatelé, předseda CB a já. Kontrakt je nastaven tak, aby bylo jasné, jak se nakládá s informacemi, které zazní na supervizi. Třeba když se objeví téma organizační, tak se domluví ve skupině výstup – kdo to sdělí, co a jak přesně se sdělí –, aby kazatel, který s problémem přišel, zůstal v bezpečí.
Jako největší problém kazatelů jste zmiňovala osamělost. Určitě to ale není jediný problém. Lze jmenovat nějaký další, nebo už by to narušilo onu zónu bezpečí?
Obecně se při supervizích objevuje třeba téma typu „nevím si rady s nějakým člověkem, nevím, jak k němu přistupovat, zatěžuje mě to, komplikuje mi to službu“. Častým tématem je také organizace času kazatele, co má být a nemá být jeho pracovní náplní, spolupráce se staršovstvem atd.
Call-out:
Bůh se mě zeptal, jestli do toho půjdu. Bylo mi sedmnáct a odpověděla jsem mu, že ne.
Musíte jako supervizor kazatelů dokonale znát jejich práci?
Nemusím. Je velká pomoc, když člověk zná pole, na kterém pracuje, ale když je příliš jeho součástí, může ztrácet nadhled. Je výhoda, že znám kulturu CB a rozumím teologické řeči, ale nejsem kazatel a ani nikdy nebudu – je to jejich skupina.
A je to skupina oddělená. V čem jsou podle vás nejvíce obyčejnými lidmi?
Řeší často úplně obyčejné problémy. Supervize kazatelů je v lecčem stejná jako kterákoli jiná supervize. Řeší se tam obyčejné emoce – na někoho mám vztek, chybí mi respekt, s něčím si nevím rady. Je důležité přiznat si, že i jako kazatel jsem obyčejný člověk a vážně se mi to děje. Na kazatele je z hlediska pastorace kladen nárok jako na psychoterapeuty. Ale psychoterapeuti mají výcviky, neustálou supervizní podporu a jsou pod neustálým tlakem nutného dalšího vzdělávání. Protože se ví, že psychoterapeutická pomoc je pomoc náročná. Běží v ní spousta procesů – třeba přenosy, protipřenosy, vzájemné narušování hranic… Psychoterapeuti se učí to zvládat. Pastorační pracovníci či kazatelé ne. I když v celém procesu působí Pán Bůh, a to je elementární pomoc, tak nejsme schopni sami za sebe udělat si nadhled. V tomto jsou obyčejnými lidmi i kazatelé.
Mluvíme-li o lidské obyčejnosti, mluvíme i o selháních. Někdy jsou chyby kazatelů věřícím velikým kamenem úrazu. Nebere vám jako „obyčejné křesťance“ skutečnost, že vidíte selhání kazatelů, iluze nebo třeba i víru?
Je to zajímavé, ale tohle vůbec nemám. Vidím všechny lidi včetně sebe jako selhávající. Bez Pána Boha nikdo nemůže být neselhávající. Někdy je ve mně soucit, když vidím, jak moc mají naloženo a prakticky to musí nést sami, ale moji víru to neovlivňuje. Spíš mě to nutí přemýšlet, jak jim pomoct. Krizi osobní víry jsem měla během studií na ETS – ze selhání církve jako instituce, z toho, co všechno během historie udělala. Ale to už je, mám dojem, za mnou.
Mluvíte o osobní víře. Jaká byla vaše cesta k Bohu?
Pocházím z nevěřícího prostředí. První v rodině uvěřila moje starší sestra a vzala mě na Atlety v akci. Vědomí existence Boha ve mně vždycky bylo, ale druhá věc byla podřídit mu svůj život. A na atletech ke mně poprvé Pán Bůh mluvil osobně – jestli do toho půjdu. Bylo mi sedmnáct a odpověděla jsem mu, že ne. Chtěla jsem si užít života. Se vším. Uvěřit pro mě znamenalo být poslušná, a to jsem věděla, že nepůjde. (smích) Ale Bůh se mnou komunikovat nepřestal, dal mi rok „užívání“. Ten prošel a já zhodnotila, že jsem si dostatečně užila, pár lidem jsem přitom ublížila, a tak jsem neviděla důvod, proč za Pánem Bohem nejít. Začal proces, kdy jsem se mu každý den připomínala s tím, že jsem tady a že chci uvěřit. Po půl roce se mě sestra ptala, jestli už jsem pozvala Pána Ježíše do svého života, a já jsem odpověděla: „To dělám každý večer!“ A ona mi řekla, že už jsem tedy věřící. Aha! (smích) Od té doby se považuji za věřící.
Vypadá to jako racionální proces, ale výsledkem je, že jste šla na teologii…
Vypadá, ale bylo to hodně emotivní. Cítila jsem, že mám Pána Boha ráda, racionální byla jen ta věc poslušnosti. Chtěla jsem to brát vážně a pořád to také velmi vážně beru. Ale byla tam spousta lámání. Všechno je příprava na něco. Sestra mi říkala, že až uvěřím, Pán Bůh mě bude rozmazlovat. Ona to tak měla. Ale já jsem se obrácením dostala do tvrdého sedmiletého vojenského výcviku. A vlastně to souvisí s tím, co dělám teď.
Pracovala jsem na JIP na popáleninách – to byly tři roky, kde jsem denně chodila do práce s modlitbou: „Pane, buďto na to sílu mám, nebo nemám.“ Když jsem řekla, že mám, tak to byla náročná služba, mnohokrát jsem brečela. Ale když jsem řekla „Prosím, teď ne“, byl milostivý. Takhle jsme spolu šli. Do toho jsem chodila s nevěřícím partnerem, který je dnes můj manžel a který tehdy prožíval své vlastní hledání. Tehdy jsem se ho snažila k Bohu přivést všemi možnými i nemožnými způsoby, ale když jsem se ho snažila uargumentovat, musela jsem sama přiznat, že to, co jsem říkala, bylo velmi slabé… Uvědomila jsem si, že i to, že mám pro druhého slova, je dar, který vůbec mít nemusím. Dále mne to naučilo respektovat postoj druhého člověka.
„Výcvik“ trval do svatby, a po ní mě Pán Bůh opravdu rozmazloval. Pak přišly další duchovní i profesní „výcviky“. Zpětně vidím, že nic z toho, čím jsem doposud prošla, co jsem studovala nebo zažila, nebylo zbytečné. Třeba jsem si myslela, že teologický seminář studuji jen kvůli svému duchovnímu růstu. Nikdy mě nenapadlo, že bych někdy pracovala pro církev.
Kdy jste pochopila, že vás Bůh volá do služby, ve které se vám to všechno – obdarování, cvičiště, respekt ke druhému – spojí?
Neměla jsem moment „teď se budu věnovat supervizi kazatelů“. Pořád jsem na cestě. Rozhlížím se, vděčně říkám: „Pane Bože, díky, nějak to jde.“ Ale dál nevím. Sama jsem zvědavá, kam to půjde a vlastně mě to, že nevím, hrozně baví. Přijde mi, že do různých povolání vstupuji a pak v nich jsem. Ještě nedávno jsem si myslela, že jsem už povolána k lidem, kteří si prošli různými traumaty, a to bude mé pole. A je, ale ještě se otevřely supervize. A tak jsem chtěla supervidovat hlavně nemocniční kaplany – spojuje se v nich to, co znám: pastorace, víra, zdravotnictví. Ale přišli hlavně kazatelé, i když pár kaplanů také superviduji… Tak uvidíme, kde stát mám, a kde ne. Je to stále o hledání a čekání na Boha.
Slyším z toho odevzdanost a poslušnost, ke které jste musela dojít. Cítíte se za ni nějak odměňována?
Cítím se obohacována, rozhodně. Je to vzájemné – oni se učí něco ode mne, já se učím něco od nich. Každý člověk, pokud mu naslouchám, mě vede k růstu. Je důležité zůstat zvědavý a učit se. Vědět, že jsme nedokonalí, že jsme na cestě a že pořád na té cestě budeme. Takže ano, jsem od kazatelů obohacená, cítím se i poctěna, že mě pouští do svého „posvátného“ světa.
Zmínila jste svoji specializaci – traumata. Jaká traumata hrozí kazatelům?
Kazatel je z tohoto úhlu obyčejný člověk – takže všechna. Ale nejčastěji zmiňovaným je samozřejmě syndrom vyhoření. Je důsledkem chronického stresu, který kazatelé mohou zažívat jak vinou mnoha tlaků – z rodiny, ze staršovstva, ze sboru, může jich být hodně a mohou být dlouhodobé, tak kvůli své osobnosti, ze které vychází různé motivace ke službě, výkonnost, zvládání obtíží a podobně. Pokud kazatel dlouhodobě bojuje s překážkami spojenými s pocity neúspěchu, tak mu postupně dojde kapacita.
Existuje nějaká hranice, za kterou je pro jakéhokoli člověka trauma nevyhnutelné?
Je to velmi individuální, každý má jinou kapacitu. Ale rozhodně neexistuje nikdo, o kom by se dalo říct, že trauma nikdy zažít nemůže. Trauma nastává tehdy, pokud náš nervový systém vyhodnotí, že už nemá kapacitu něco zvládnout a člověk je zaplaven bezmocí. Je to ve chvíli, kdy se stane něco velmi těžkého nebo kdy se něco těžkého děje po dlouhou dobu. Těžkosti jsou pak jak bahno, do kterého člověk zapadá. Do určité hranice se může vyhrabat sám, pak už ne. Pak už potřebuje někoho, kdo natáhne ruku a řekne: „Já tě udržím.“ Někdy to může být Pán Bůh, někdy někoho pošle a stane se zázrak. Ale není to už jen z jeho sil.
Můžete říct konkrétní případ, který končívá traumatem?
Vztaženo na kazatelskou činnost, tak velmi zátěžové jsou už zmiňované dlouhodobé tlaky. Když třeba kazatel nastoupí na nový sbor, který ho moc „nebere“, chybí mu podpora staršovstva, do toho rodina, která je též v novém prostředí… Je toho prostě příliš mnoho. Nějakou dobu je člověk schopen fungovat z rezerv, ale ty se postupně odčerpávají. Pak už se může stát jakákoli situace traumatickou. Například pak stačí třeba pád z kola – za normálních okolností by tento kazatel vstal a jel dál, ale ve stavu přetížení je to ta pomyslná poslední kapka a od té doby je vše jinak…
Kdy má kazatel poslední čas říct si o pomoc?
Budu mluvit za nás za všechny. Moment, který rozhoduje, je ten, kdy si uvědomíme, že jsme sami. Když není ke komu přijít, u koho cítit tu pevnou ruku, která by nám eventuálně pomohla z bahna. To je signál, kdy je potřeba začít se modlit, aby nám Pán Bůh někoho poslal na pomoc. I když nám je třeba ještě dobře. Nebýt sami je naše prevence.
Další moment je, když kazatel cítí, že jeho povolání do služby začíná vyhasínat. Necítí zápal, jeho povolání mu nedává smysl, lidé ho začínají obtěžovat, cítí nechuť jim volat a navštěvovat je. To jsou varující signály vyčerpání. Je zásadní to s někým otevřít – mnoho lidí to bere jako osobní selhání, často se mohou cítit provinile i před Pánem Bohem. Je opravdu těžké někdy i jen v duchu si pojmenovat to, že třeba někoho nemám rád, nemůžu ho vystát, že mě práce už nebaví… Ale v mnoha případech to dělá jen vyčerpání. Ve chvíli, kdy je člověk schopen říct to nahlas, je to na světle – vidíme, co se děje a dá se s tím něco dělat. Už tím se nastartuje ozdravný proces.
Bůh hraje v celém procesu supervize kazatelů evidentně velkou roli. Jak velkou? Jakou roli hraje vaše profese?
Pán Bůh v tom hraje roli největší. Pokud on s námi nebude, tak to bude jen lidské povídání. On je ten, kdo přináší moudrost, dobré vhledy, změny. Na supervizi mohou padat různé názory, ale záleží na tom, čeho se chytneme. Ve chvíli, kdy to dáváme do rukou Bohu, věříme, že nám skrze druhé pomůže v tom, co zrovna potřebujeme.
Co se týká odbornosti, tak ve vedení supervize je nejdůležitější uchovat bezpečí a „vytěžit“ ze supervize, co nejvíce. To se děje tak, že držím skupině určitý řád a strukturu, navracím je „k zakázce“ – chráním přítomné, aby to pro ně nebylo příliš osobní, aby nemuseli otevírat něco, na co nejsou připraveni nebo co otevírat nechtějí a tak dál. Někdy to není jednoduché, jsem velmi vděčná za výcvik, který mám.
Mají supervizoři „páky“ na snímání břemen z kazatelů, aby to šlo mimo „jejich vlastní záda“, nebo nesete část jejich vlastní bolesti? Kdo dělá supervizora supervizorovi?
Ano, existuje supervize supervize – a je pro mne důležité ji mít. Je to stejné jako s kazateli. Sám střelec v poli bitvu vyhrát nemůže. Supervize mi pomáhá k tomu, abych se stále ptala a učila. Pokud budu vše vědět, zapadnu do rutiny a přestanu být zvědavá. Je třeba být stále ve střehu. Také mi supervize pomáhá k tomu, abych měla větší nadhled a dokázala poodstoupit od sebe, od svých zkušeností, názorů a postojů. A také k tomu, abych nenosila břemena, která nosit nemusím. Někdy je to určitý druh pokušení – pocit, že ta břemena unesu, a tak vezmu tohle a ještě tohle… Na supervizi mám prostor se zorientovat, co vlastně vše táhnu a co mohu rovnou odložit. Je to velmi osvobozující.
Někdy se mě lidé ptají, zda toto zvládne přátelský vztah nebo peer skupina. Ano i ne. Přátelský vztah většinou končí přátelským povídáním o všem možném. To je velikou pomocí, ale nelze se zaměřit jen na práci. Peer skupina – to znamená skupina těch, kteří pracují ve stejném oboru a setkávají se, aby sdíleli svá pracovní témata – se velmi často neobejde bez někoho, kdo to tam nějak facilituje. Pokud skupina má svého facilitátora, tak je to jako skupinová supervize.
Jako roli v tom hraje Kristův kříž? Když On vzal naše starosti na sebe…
Velikou. Už to, že to přes Krista mohu Pánu Bohu říct, hraje velikou roli. Ale je fajn, když existuje ještě někdo, kdo se s námi za to modlí. Když je tam i ta lidská dimenze. Ježíš také byl s učedníky a odcházel za Pánem Bohem – bylo tam obojí.
Co se děje kazateli, který jde do služby na základě vlastního přesvědčení, ne Božího povolání?
Můj názor je, že Pán Bůh i tuhle cestu vidí a je to Jeho cesta. Nemyslím si, že to zaručeně musí skončit špatně, ale může jít o cestu nějakého osobního růstu. Motiv vstupu do služby může být špatný a s největší pravděpodobností na to někde bude onen dotyčný narážet, ale může se stát, že to uvidí pojmenuje si to (třeba na supervizi) a začne na tom růst. Pokud se to ale odehrává na nevědomé úrovni, žije si to svým životem, daný člověk to není schopen postřehnout a může to napáchat hodně škod. Největší zázrak je, když se to dostane na světlo. Pak je to cesta růstu. Ani supervize není možná ve chvíli, kdy lidé nechtějí růst.
Vnímáte, že kazatelé jsou „satanovi trnem v oku“? Prožívají podle vás víc problémů, těžkých zkoušek, útoků na zranitelná místa (rodinu) než věřící, kteří se ve sboru takzvaně vezou?
Ano, a satanovi se nedivím, že jsou mu trnem v oku. Kazatel má velkou moc nad celým sborem. Když se dostane do pozice, že je zraněn, trpí jeho zraněními i celé společenství. Za takovou satanovou cestou vidím i princip, který je viditelný u každého z nás. Pokud jsme přetíženi, tak první, co dáme stranou, je to, co nám nejvíce pomáhá. Takže přestaneme cvičit, číst Bibli, chodit na procházky, poslouchat hudbu… prostě vše, co nám dodává sílu. V další fázi to odnesou známí, kamarádi, vztah s Bohem – až jsme najednou sami, odříznutí, izolovaní a s těžkými břemeny. Takto to Zlý dělá se všemi, i s kazateli. Akorát u kazatelů to má mnohdy závažnější důsledky.
Jako heslo této služby se nezasvěcenému může jevit 1 Petr 5,7 (Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží.). Který biblický verš vnímáte jako nejpřiléhavější vy coby „insider“?
Když vycházím z učení CB, z učení o všeobecném kněžství, tak mi nejpřiléhavější přijde 1 Kor 12,12 – všichni jsme údy jednoho těla, každý má nějaké povolání, a důležité je, aby tyto údy o sebe vzájemně pečovaly. I kazatel je jeden z údů, který má dar kázat a jeho odpovědnost je pečovat o ostatní údy. Odpovědností dalších údů je pro změnu pečovat o svého kazatele. Tento princip vnímám jako velmi důležitý.
Co vás osobně Bůh na cestě supervize kazatelů učí?
To, co se pořád učím, je mlčet. To mi přijde od Pána Boha vtipné, protože já mluvím hodně. (smích) Stále se učím pořádně naslouchat. Nemít odpověď, když druhý ještě mluví, ale snažit se vyslechnout, jak to má on, odstoupit od sebe. U kazatelské supervize je to ještě pro mne umocněno tím, že jsem žena. Nejsem sice úplně zvyklá ve společenství mužů mlčet, ale minimálně mě to vede k pozornějšímu naslouchání. (úsměv)
Čím vás Bůh na té cestě obdarovává?
Baví mě to, na kazatelské supervize se vždycky moc těším. Obohacuje mě to o duchovní věci – sdílení zápasů i výher. A obdarovává mě vhledem – člověk nejen víc chápe tohle povolání, ale chápe Boží povolání.
A čeho vás zbavuje?
Možná předsudků a představ, i vůči církvi. Vyrůstala jsem v antikomunistické rodině, ve které byl silně zakořeněn odpor k institucím. I k církvi. Nikdy by mě nenapadlo, že bych někdy mohla pracovat pro církev. I to je od Boha vtipné. Čím dál víc ale přestávám církev vnímat jako instituci a začínám ji vnímat jako bojovníky na jednotlivých pozicích, jako lidí, kterých si vážím a které mám ráda.
Máte biblický verš, který vás provází v osobním životě?
Mám jich víc, ale jeden z oblíbených je, že si nemám dělat starosti o zítřek, že zítřek má dost svých trápení. Ale já k tomu ještě přidávám „i dost svých radostí“. Jsme moc směrovaní na minulost nebo budoucnost a přítomnost nám často uniká. V covidové době se to zajímavě začíná směrovat na dnešek. Dřív jsem měla diář zaplněný na rok a teď říkám: „Hele, to je za pět dní, to je ještě daleko…“ (smích) Doba není lehká, ale něco nás učí. A jedna z věcí, kterou učí mě, je, že „dneska je dneska“.
Bc. Kateřina Caklová DiS, SEP (*1977)
vystudovala sociální pedagogiku, ETS a ETF se zaměřením na sociální práci a pastoraci, nyní studuje na FHS obor supervize v sociálních a zdravotnických zařízeních. Absolvovala výcvik arteterapie a výcvik zaměřený na práci s traumatem Somatic experiencing ® (SE). Dlouhodobě se věnuje dětem školního věku a dospělým, kteří zažili trauma či mají posttraumatické obtíže, trpí akutním nebo chronickým stresem nebo různými psychosomatickými potížemi. Poskytuje pastorační poradenství v kontextu SE. Je vdaná a má tři děti.
Líbil se vám článek? Navštivte web časopisu Brána a přečtěte si další články z tohoto časopisu – https://brana.cb.cz/
