Volby jsou prý svátkem demokracie, tak bych z nich asi měl být nadšený. S dnešní demokracií mám ale problém: Tam, kde nejde o volbu Velkého Vonta, demokracie příliš nefunguje. Ve Stínadlech měli kluci s kandidáty osobní zkušenost. Jen taková demokracie je „zaručená“.
My to tak jednoduché nemáme. Vzhledem k počtu voličů (i kandidátů všech stran) těžko můžeme politiky osobně poznat. Na předvolebním mítinku vypadají všichni skvěle. Politik se tam někomu nelíbí hlavně proto, že daný posluchač o něm něco ví odjinud: Shledává, že kandidát bruslí, že se vyhýbá kauzám své strany nebo že se něco snaží zahrát do autu (anebo ho už odepsal předem).
To, co o politicích víme, je tedy zprostředkované médii. Naše politické postoje pak souvisejí s vírou, že sdělovací prostředky, které sledujeme my, jsou nejlepší. Jak ale víme, které médium je věrohodnější? Poctivě řečeno, zjišťuje se to těžko. Problémem nás voličů je, že jsme často plně přesvědčeni, že zrovna my – na rozdíl od těch druhých – to vidíme správně. Existuje určitá pravděpodobnost, že to tak není, ale ne každý je ochoten to připustit.
Která strana má pravdu? Proč bych to měl vidět zrovna já? Někteří lidé, kteří jsou vzdělanější než já, zastávají opačné politické postoje. Inteligence ani vzdělání kupodivu nejsou zárukou, že má někdo pravdivý vhled do politiky.
Už kdysi jsem to objevil: V 90. letech jsem volil ODS a byl jsem přesvědčen, že není lepší možnost. Můj strýček Vlastimil Macháček, profesor matematiky na Pedagogické fakultě UK, mi tehdy ukazoval různé problémy této strany. Až po pár letech jsem mu musel dát (ve všem) za pravdu. Na základce i na gymnáziu jsem se učil z učebnic, které napsal – věděl jsem, že není žádný hlupák. Taky jsem ho měl rád. Dodnes používám nožík, který mi dal, když jsem se měnil z kluka v muže. Byl mi blízký, dokonce to byl jeden z nejbližších lidí, které jsem potkal. Věděl jsem, že není hloupý, a přesto jsem si myslel, že má politické názory hlupáka… (Schválně jsem zvolil starší příklad. Cílem mého textu není vyjadřovat se k současné situaci ani k tomu, koho budu volit.)
Pomyslné akcie západní demokracie si stojí špatně. V mnoha zemích se vytvořily dvě skupiny, často zhruba stejně velké. Politici přinášejí to, co se líbí většině. Proto je nabídka různých stran vlastně podobná. Já jsem například přesvědčen, že stát by měl víc šetřit. Do toho ale nejde nikdo. Je to zásadní, ale žádná strana v tom nechce jít s kůží na trh, protože je přesvědčená, že by ve volbách propadla. To je jedna z hrůz současné demokracie: Nikdo nechce udělat krok, bez kterého si ozdravení ekonomiky nejde představit.
Zvláštní je, že rozpolcení společnosti se týká i církve, i když teorie říká, že by to tak být nemělo. Existují skupiny lidí, kteří se hlásí k Ježíši Kristu, ale politicky se rozcházejí na celé čáře. Často jsou členy jednoho sboru. Nad některými křesťany kroutím hlavou: Jak mohou mít takové politické přesvědčení? A oni zase kroutí hlavou nade mnou. Jsem rád, že spolu můžeme chodit k Večeři Páně. To, v čem se shodujeme, je podstatnější než naše politické mimoběžky. O politice ale diskutovat nemůžeme. Východiska jsou natolik odlišná, že rozhovor nemá šanci.
Krize současné demokracie pramení mimo jiné i z toho, že ti, kteří stranám platí volební kampaně, za to něco chtějí. Je to neoficiální, je to zakázané, ale je to realita, u nás i všude jinde. Divíme se legislativě k lehkým topným olejům v první půlce 90. let, volnému poli pro hazard do pádu Hušákovy Sazky v roce 2011 (do té doby bylo u nás kvůli hazardu 600 sebevražd ročně, jen kvůli špatným zákonům) nebo dodnes téměř neomezeným možnostem rychlých půjček. Mozaika bude podstatně temnější než mé tři kamínky z ní (ty dva posledně zmíněné sleduji díky své pastýřské práci). Tyto „hříšky“ zákonodárců jdou napříč politickým spektrem, lhostejno, které strany jsou právě u moci. Koupit se dá i parlament. Odvrácená strana demokracie…
Rozhodování voličů probíhá vesměs na základě jejich pocitů. To, jestli politici uspějí, je hlavně věc vizážistů, osobních mediálních poradců a těch, kteří za ně mluví na sociálních sítích. Řadu věcí si neumíme ověřit nebo tomu nechceme věnovat čas. Americká demokracie před čtvrt tisíciletím, to bylo jiné kafe. Voličská veřejnost byla nesrovnatelně informovanější, ale také morálně zralejší. Řekl bych, že demokracie nám byla ukradena (ale kým, to povědět neumím) a že dnes už vlastně ani fungovat nemůže, protože ji určují ti vizážisté a marketéři…
Ale demokracie přesto funguje. Možná proto, že nám nic jiného nezbývá. Na skladě nemáme nic lepšího – nejen s ohledem na Tatary před branami.
To, že demokracie funguje i dnes, má ještě další důvod. Nepodceňuji totiž angažovanost křesťanů; nemyslím teď tu voličskou, ale modlitební. Bůh volá po tom, abychom se za lidi v čele modlili, a naše modlitby vyslýchá. Pavlova slova z 1Tm 2,1–4 je určitě potřeba vztahovat i k volbám.
Prosím ale, nemodli se slovy „Ať je zvolen můj politický favorit/favoritka“. Aspoň já se takhle nemodlím. Mám-li pravdu, že nemusíme mít správné politické poznání, mohla by naše modlitba propadnout, a to by byla mnohem větší škoda, než kdyby propadl můj nebo tvůj hlas voličský. Hlas modlitby je totiž nedostatkové zboží. V modlitbách za politiku nejde o to, aby byli zvoleni ti a ti, ale aby dostaly prostor spravedlnost a právo.
Autor: Tomáš Dittrich Datum: 23. září 2025 Foto: alpha.org
Ukázka ze zářijového čísla časopisu Život víry. Podzimní číslo přináší několik rozhovorů:
Mark Sayers je výrazným křesťanským myslitelem současnosti. Jako australskému pastorovi by mu mohl být stav Evropy lhostejný. Přesto se už 12 let modlí za ČR. Probíhající rozvrat západní společnosti vnímá jako výzvu dělat věci jinak i jako příležitost pro Boží jednání. Sdílí ale i příběh ze života své rodiny, kterou poznamenala vážná nemoc jeho manželky.
Nejen o práci v českém křesťanském rádiu je rozhovor s ředitelkou Rádia 7 Kateřinou Hodecovou. Mluví v něm nejen o snaze vyhýbat se zbožným křesťanským klišé, touze doprovodit posluchače na jejich duchovní cestě, ale i o nedávném úrazu, který změnil její perspektivu.
Ivan Lemak dává nahlédnout, jaké to je vést ukrajinský sbor ve městě s Ruskem za humny. O tématu křesťana ve válcepíše Michal Klesnil.
Jak v době všeobecné skepse vůči náboženství předávat lidem evangelium? Jak s tím souvisejí vztahy, pizza nebo čokoládová fontána? O tom a zkušenostech s kurzy Alfa mluví v rozhovoru Tomáš Galda. O historii Alfy v Česku píše Tomáš Dittrich. Zdeněk Kašpárek v úvodníku vzpomíná, jak rozhovor o víře s posmívajícími se studenty měl nakonec překvapivý obrat.
O tom Život víry zavede čtenáře také mezi české misionáře ve Střední Asii nebo mezi cestující kazatele amerického probuzení v 19. století. Nechybí ani sonda do života mesiánských židů v Izraeli, příběhy čtenářek (například o nevšedním zážitku z autobusu) nebo knižní recenze.
Číslo jako vždy doplňují vtip Pavla Bosmana, zprávy o církvi u nás i v zahraničí, aktuální náměty k modlitbám a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
1 Komentář
Karel Krejčí
Je ještě jeden způsob, jak se orientovat v této nepochybně přelomové době. Tím způsobem je uvědomění si, že čas a události se neodvíjí lineárně, ale ve spirále, se základními tématy, ale na postupně vyšších úrovních. A právě současným děním se můžeme přesvědčit, že „něco podobného“ se již zde v minulosti dvakrát odehrálo. Má v něčem křesťanství nějakou vyhodu?
Ano má – spoléhá na Ježíše Krista.