Když „vyznavači“ nejsou ochotni „vyznat“

Nedávno jsem se zúčastnil mládežnické konference v Třanovicích. Jednalo se o konferenci, kterou pořádala především mládež ze sboru z Třanovic (SCEAV) pod záštitou Křesťanského společenství, z. s. Název konference zněl „Resolved“ (tedy z anglického: „odhodlán“). Inspirovali se jedním z největších amerických teologů Jonathanem Edwardsem, který již v mladém věku sepsal několik předsevzetí, aby s jejich pomocí žil pro Krista naplno a nepromarnil své mládí.

Jedním z nejočekávanějších bodů celé konference byla plánovaná panelová diskuze (video záznam můžete shlédnout ZDE)[1]. Mládežníci s touto myšlenkou přišli sami. Dlouhodobě se totiž v  mládežích řeší otázky typu: co jsou to duchovní dary, či vztah Boží svrchovanosti k evangelizaci. Chtěli tedy pozvat řečníky, s nimiž by se nad těmito tématy mohli zamyslet. Osobně jsem byl požádán, abych tuto diskuzi moderoval. Pamatuji si na chvíli, kdy jsem se zhruba po hodině a půl (celá diskuze trvala cca 2,5 hodiny) rozhlédl a viděl, jak cca 150 mladých lidí v kostele stále ještě se zaujetím poslouchá (a to i navzdory značně nepohodlným kostelním lavicím).

Tento zájem pozoruji u mladých lidí v některých církvích již delší dobu. Mladí chtějí odpovědi. Chtějí, aby si s nimi někdo popovídal o věcech, které se dočetli v Bibli, či o teologických myšlenkách, které někde vyčetli či někde slyšeli. Nicméně součástí tohoto „trendu“ je také to, že málo kdy nacházejí někoho, kdo by se s nimi o těchto tématech v jejich bezprostředním okolí chtěl bavit. To může být pro mladé lidi matoucí, jelikož církev a její služebníci by tu přeci měli být mimo jiné od toho, aby s lidmi o křesťanské víře mluvili, že ano? Opak se však zdá býti pravdou. Tedy obzvláště tehdy, dojde-li na témata, která jsou nějakým způsobem kontroverzní.

 

Naše neochota vyznat čemu věříme

Důvodů je zajisté mnoho. Často to může být pouhá skutečnost, že daný vedoucí (ať už kazatel či vedoucí mládeže) jednoduše danou otázku nikdy více nestudoval, či se nad ní ani nezamyslel. Přirozeně se potom o ní ani moc bavit nechce, protože jednoduše nemůže. Tato příčina je relativně omluvitelná, za předpokladu, že se dotyčný pokusí k mládežníkovi příště vrátit s nastudovanou odpovědí.

Potom jsou však tací, kteří o problematice spjaté s položenou otázkou mají dobré povědomí. Ale i tak (či o to víc) se nechtějí pustit do odpovídání. Zde si kladu otázku, proč tomu tak je. Pokud poodstoupíme z oblasti mládeže a podíváme se na „křesťanskou scénu“ v našich končinách, myslím, že uvidíme podobný fenomén. Málokdy vidíme vzdělaného církevního vedoucího, který by otevřeně a jasně mluvil o důvodech, proč věří/nevěří  určité křesťanské nauce, či určitému bodu vyznání víry, například: v otázce stvoření, duchovních darů, vztahu lidské svobody a Boží svrchovanosti, o důvodech, proč je protestant a ne římský katolík, proč je luterán a ne baptista, letniční a ne reformovaný, atd.

Jakoby tyto a jim podobné otázky sebou nesly v křesťanských kruzích určité společenské stigma. Zdá se, že snaha jasně na tyto otázky odpovědět a vyjádřit vlastní přesvědčení prostě není dostatečně „cool.“ Naopak, co se zdá být „cool“ a noblesní je dát politickou odpověď. Něco říct, ale ve skutečnosti neříct nic. Ideálně se těmto tématům vyhnout úplně.

Z mého (stále snad ještě mládežnického) pohledu je to jev těžko pochopitelný. A to tím více, pokud si uvědomíme, že mnohé z těchto dnes již „kontroverzních“ otázek byly otázky, na které ještě před pár set lety dychtivě odpovídali mnozí církevní vedoucí. Například jakýkoliv aspirující protestantský teolog v 16. století, pokud se chtěl etablovat jako teologická autorita, se musel poprat s anti-protestantskou polemikou římskokatolických teologů (např. s Robertem Bellarminem).

Taktéž Jan Kalvín v úvodu svých Institucí, které věnuje králi Francie Františkovi, se netají tím, že píše, aby poskytl doktrinální odpovědi na pomluvy, které se šíří o víře hugenotů:

„…zdálo se mi, že bude hodno námahy, jestliže současně podám učení těm, jejichž vzdělání jsem se ujal a vydám před Tebou vyznání víry, z něhož bys poznal, jaké jest to učení, proti němuž vzplanuli takovým vztekem oni zuřiváci, kteří dnes zneklidňují Tvou říši ohněm a mečem.“[2]

Ne zřídka se dnes však setkáváme s postoji, že snaha zjistit čemu někdo věří, se podobá snaze inkvizitorů, kteří touží po krvi všech, kteří se odklonili od pravověří. Mnohé církevní segmenty v našich končinách jsou tak v situaci, kde nejsou ochotni vyznat nic, kromě těch nejzřejmějších křesťanských článků víry.

Neříkám, že tyto postoje vychází ze špatných motivů. Naopak, domnívám se, že neochota „vyznat“ čemu věříme v dané (kontroverzní) otázce vychází z vědomí nedostatečnosti, omylnosti a snad i pokory. Ve světle všech náboženských konfliktů, kontroverzí a rigorózních argumentací se jeví jako zcela zcestné se domnívat, že zrovna můj názor bude nakonec ten správný. Možná i novodobé evropské dějiny s ohnivými proslovy Hitlera či Stalina v nás zanechaly pachuť k projevům doktrinální odhodlanosti, pevnosti či vůbec k postojům, které nechávají jen málo prostoru pro „šedost.“ Postoj určitého doktrinálního agnosticismu se tak jeví jako postoj společensky přijatelnější, či dokonce křesťanštější.

 

Křesťanství jako „vyznavačské“ náboženství

Nicméně je to postoj, se kterým bude křesťanství prospívat? Domnívám se, že nikoliv. Z mého pozorování novozákonních spisů se jeví, že schopnost „vyznat a nezapřít“ je zakódována v samotné DNA křesťanského náboženství. Apoštol Jan píše věřícím, jak zjistit, kdo je antikrist: „Každý duch, který vyznává Ježíše Krista, jenž přišel v těle, je z Boha“ (1Jn 4,2). O pár veršů později “Kdo by vyznal, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu.” (1Jn 4,15) … Apoštol Pavel píše Římanům, že kdo “vyzná svými ústy Pána Ježíše a uvěří ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých (tj. specifický doktrinální obsah), bude zachráněn.” (Řím. 10,9; Fil 2,11). Všimněme si, že již v novozákonní době zjevně existuje určitý doktrinální souhrn se specifickým významem, který je potřeba vyznat k tomu, aby člověk byl zachráněn. Tyto novozákonní raně-křesťanské doktrinální vyznání vidíme na několika místech. Jsou to nejranější kréda, která sumarizovala křesťanskou zvěst (např. 1Kor 15:1–7; Fil 2:5–11; 1Tim 3:16). Na tuto praxi zcela zjevně navazuje i post-apoštolská doba, doba církevních otců. Ti ve světle nesprávných christologických modelů usilovně pracovali na přesné formulaci toho, čemu věří v otázce Kristova božství a jeho podstaty. Jak už bylo zmíněno, tento trend neumírá s dobou církevních otců, ale navazuje na něj protestantská reformace se svými mnohými vyznáními (tak jako i římskokatolíci s Tridentským koncilem).

Tento postoj „vyznat“ čemu věřím, není jen produktem dob starších, dob před-moderního uvažování. Ale je to něco, co stojí v jádru křesťanství a je tak něčím, co je nezbytně spjaté s prosperitou a šířením evangelia. Můžeme to pozorovat koneckonců i v trendech evangelikálních proudů. Je obecně známo, že progresivní, „mainline“ denominace, jež se často vyznačují právě touto nechutí k doktrinální specifičnosti, početně drasticky upadají. Zatímco konzervativní evangelikální proudy, které mají jasně postavené „vyznání víry“, či se drží některé z historických protestantských konfesí, mnohdy početně rostou.

Proč? Jsem přesvědčen, že to je, mimo jiné právě proto, že poskytují odpovědi hledajícím lidem. (Mladí) lidé chtějí odpovědi. Můžeme to svést na nějaký ze sociologicko-psychologických jevů, každopádně vzhledem k postoji novozákonních pisatelů a postoji církve skrze staletí se jeví jako zřejmé, že naše ochota či neochota udělat si nejprve jasno v otázkách naší víry, byť i kontroverzních, tak abychom mohli vyznat víru těm, kteří se ptají (1Pt 3:15), je klíčem k tomu, zdali křesťanství bude prospívat či nikoliv.

[1] https://www.youtube.com/watch?v=avIDUW2Q9Xo

[2] Jan Kalvín, Instituce, 3.

 

Autor: Mojmír Adámek  Foto: David Buchta, ilustrační 

Kategorie: Komentáře

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář