Princip vzájemného poddání ,který vytváří společný rytmus dvou nezávislých a rovnocenných partnerů považuji za nejdůležitější princip v manželství. Nedávno jsem byl na nějaké akci v jiném městě, a přišel za mnou jakýsi muž s tím, že mě slyšel ve své církvi mluvit o manželství a moc se mu to líbilo, protože ho to upevnilo a oslovilo. To mě potěšilo (každý řečník je rád, když mu někdo řekne, že jeho přednáška byla nápomocná).
Muž pokračoval dál a já jsem začal mít pocit, že mluví o něčem, co jsem ve skutečnosti neřekl. Začal jsem se ho ptát podrobněji a on mi říká: „No, hrozně moc se mi líbilo, jak jsi vyučoval, že se má žena podřídit svému muži. To je fakt potřeba, protože je přece jasné, že vždycky musí být někdo hlavou, kdo rozhodne a tím je muž, že ano? Žena by měla přijmout jeho vedení, muž je přece vůdcem v rodině.“ Tady jsem ho musel přerušit, a říct mu, že ve skutečnosti, tohle jsem říct nemohl, protože tomu nevěřím.
Najednou byl překvapený. Tak jsem mu řekl, že princip, kterému věří, a který vyučujeme jako hlavní základ manželství, je princip vzájemného poddání, kde se poddává žena muži a muž ženě – jen to vypadá trochu jinak, protože jejich poddání reaguje na základní potřeby obou pohlaví. Muž se však nechtěl dát a tak mi dal příklad: „Mám přítele, který je trochu sociální případ, a rád bych mu půjčil nějaké finance. Žena s tím však nesouhlasí. Měla by se mi ale podřídit, protože jsem muž, který vede, ne?“ Na to jsem mu řekl, že v takové situaci, jako je finanční rozhodnutí, musí se svou ženou spolupracovat.
Nejsou to totiž jeho peníze nebo její, ale společné. Pokud se v takové situaci se svou ženou neshodnou, musí rozhodnutí odložit. On nesouhlasil, protože je prý nutné jednat rychle, a „někdo“ to musí rozhodnout. Tak jsem mu řekl něco, co mu vyrazilo dech: „Pokud je nutné jednat rychle a myslíš si, že to někdo musí rozhodnout a převzít za rozhodnutí plnou zodpovědnost, pak to nech rozhodnout svou ženu. Proč bys totiž měl být vždy ty, kdo udělá finální rozhodnutí?“ „Protože jsem muž!“, skoro vykřikl.
V dnešní době se v našem prostoru dost mluví o roli mužů a žen. Křesťanské manželství vychází z principu, že v Kristu není muž ani žena, otrok ani svobodný, Žid ani Řek. Jinými slovy, základem křesťanského světonázoru je to, že každý člověk má, bez ohledu na své pohlaví, barvu kůže, etnicitu, jazyk nebo svůj věk, stejnou hodnotu, doslova vyplývající z Ježíšova postoje k lidem.
Uvědomte si, jak revoluční slova to byla v době, kdy muži Ježíšova světa doslova vlastnili své rodiny, a svůj svět. Židovské ženy na tom byly lépe než jiné ženy, přesto byly i ony vnímány v podřízené roli. Jediný způsob, jak by žena mohla cokoliv vést, spočívala v manipulaci muže – ale dělo se tak zřídkakdy. Muž, který by svou ženu poslouchal, by byl považován za slabocha.
Nenechte se zmást populárními seriály popisující tehdejší dobu: pro ženu nebyl římský svět bezpečným místem. Muži navíc chtěli sex, ale ne děti, a tak manželky bývaly odmítané úplně.
Do tohoto světa přichází Ježíš s otevřeným chováním vůči ženám, učením o nesobecké lásce, a o hodnotě každého člověka, a na jeho příklad navazují jeho následovníci s učením o vzájemném poddání. Možná jste si ale také mysleli, že Bible učí nadřazenost mužů nad ženami. Koneckonců, to, na co narážel onen muž z našeho příběhu skutečně najdete v Pavlově listu Efeským. Je tam napsáno (5:22-23): Manželky, poddávejte se svým mužům jako Pánu. Muž je hlavou své ženy, jako je Kristus hlavou církve, která je jeho tělem a on jejím zachráncem.
Na základě toho si někteří muži myslí, že jejich role je jako hlava o všem rozhodovat a jejich ženy mají být poslušně ve všem poslouchat. Tento verš ovšem nevyjadřuje obsah celé pasáže. Ta začíná a končí úplně jinak. Než se k tomu dostanu, chci jen říct něco na začátek: Nevěřím, že muži jsou nadřazeni ženám! Nebo ženy mužům.
Ale taky si nemyslím, že muži a ženy jsou stejní. Prostě nejsou, a nemyslím tím jen prostý a lehce ověřitelný fakt, že muži a ženy vypadají jinak. To, co celá pasáž, na kterou se záhy podíváme, řeší, je jak reagujeme na své nejvnitřnější potřeby. Jeden z hlavních rozdílů mezi muži a ženami totiž spočívá v tom, co oba nejvíce ve vztahu potřebují. Základní potřebou muže je potřeba respektu, základní potřebou ženy je potřeba být milována.
Samozřejmě to neplatí ve 100% případů: i žena touží po úctě a muž touží po lásce. Přesto však vnitřní potřeba obou je jiná. Jen si všimněte, jak se kluci od malička snaží pro sebe vybojovat prostor. Všimněte si, co dívky udělají pro svou oblíbenost a přijetí.
Naše pasáž, na kterou se podíváme bere obě potřeby v potaz a začíná tímto skvělým veršem (Efeským 5:21): Z úcty ke Kristu se poddávejte jedni druhým. Předtím, než Pavel napíše, aby se ženy poddávaly svým mužům jako Bohu píše, že se mají obě pohlaví poddávat sobě navzájem z úcty (nebo bázně) ke Kristu. Jinými slovy, v obou případech reflektují Boží příklad jednání s námi. Následné verše jsou vyjádřením toho, jak to funguje v praxi.
Vzájemné poddání zahrnuje dvě „nebeské“ hodnoty: bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečnou úctu. Efeským 5:21-25: Podřizujte se jeden druhému v bázni Kristově: Ženy, podřizujte se svým mužům jako Pánu, neboť muž je hlavou ženy, jako je Kristus hlavou církve. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak i ženy ve všem svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako i Kristus miloval církev a sebe samého za ni vydal.
Oba požadavky na muže i ženy jsou tedy vyjádřením vzájemného poddání v praxi, která reaguje na nejvnitřnější potřeby muže (úcta) a ženy (láska). Pavel tvrdí, že muž a žena jinak reagují na druhého, a proto Bůh dal vzájemně vyvažující se princip, který dokáže způsobit, že manželství bude vzkvétat a bude dlouhodobě fungovat.
Manželka se poddává muži, muž se odděluje od svých rodičů, aby přilnul ke své ženě a miloval ji obětavou a bezpodmínečnou láskou. Až dosud nic nového. Všimli jste si, pokud čtete různé články nebo knihy o manželství, kolik z nich se snaží působit na muže, aby milovali více nebo lépe?
Přesto se nezdá, že by to jejich snaze o tolik pomohlo. Ne, není to proto, že by byli hloupí. Je to proto, že jsme nečetli tu pasáž až do konce. Pavel totiž mluví o tom, že tajemství skvělého manželství spočívá v projevu bezpodmínečné lásky muže k ženě a (tohle pro některé ženy a muže je překvapivé) bezpodmínečné úctě žen k mužům. Říkám, že je to překvapivé proto, že se nám zdá, že křesťanská láska agapé by měla vždy být bezpodmínečná, a ženy to právem od svých mužů vyžadují.
Zároveň mnozí věří tomu, že respekt a úcta musí být zasloužená, a proto, pokud si muž nezaslouží úctu, neposkytnu mu ji. Víte, kolik žen je schopno říct svým mužům (a já to slyšel na vlastní uši), kdy říkají: „Mám svého muže ráda, ale nevážím si ho.“ Zkuste si představit, jak by to znělo od mužů ve stejném pojetí: „Vážím si své ženy, ale nemiluji ji.“ Většina žen by byla zdevastovaná, kdy by ji to její muž takto řekl. Proč tedy říkají svým mužům, jak moc si jich neváží? Nebo to alespoň dávají najevo? Je to proto, že předpokládáme, že úcta musí být zasloužená. Žena se bojí, že když prokáže úctu muži, který si ji nezaslouží, on toho zneužije.
Jasně, to nebezpečí tu je, ale stejně tak je tu nebezpečí, že když muž projeví svou lásku k ženě, která si ji nezaslouží, ona toho zneužije. Místo, toho Pavel říká (Efeským 5:32-33): Toto je veliké tajemství; já však mluvím o Kristu a o církvi. Ať ovšem každý jednotlivý z vás miluje svou manželku jako sám sebe. A žena ať má svého manžela v úctě. Pavlovo použití slov „ať“ implikuje naprosto stejný přístup. Jak láska, tak úcta musí být dávány bezpodmínečně.
Co to znamená prakticky? Někdy si muži myslí, že respekt znamená, když je jejich žena obdivuje. Ale úcta a obdiv není totéž. Líbí se mi slova autorky slavného detektiva Hercule Poirota Agathy Christie, která napsala: Úcta – nepleťme si ji s obdivem. Pociťovat k muži po celé manželské soužití obdiv by, myslím, bylo navýsost únavné. Z toho by žena dostala takříkajíc mentální strnutí šíje. Ale respekt je něco, o čem nemusíte přemýšlet, o čem s vděčností víte, že tu je. Jako to o svém muži říkala jedna stará Irka: „On je moje lepší hlava.“ To je asi to, co žena potřebuje. Chce mít pocit, že její partner je celý člověk, že na něm může záviset a respektovat jeho úsudek, a když je třeba učinit nějaké obtížné rozhodnutí, že je klidně může nechat na něm.
Princip vzájemného poddání není o přetahování se. Ne, žena projevuje své poddání tím, že svého muže respektuje a ctí. Reaguje na vnitřní touhu každého muže vést a být respektován. Neexistuje horší zbraň proti muži než zesměšnění, neúcta a ponižování. Respekt a úcta muže odzbrojí a otupí jeho hroty. Znamená to, že si má žena nechat všechno líbit? Že by snad měla být ničena nebo znevažována? Absolutně ne!
Muž projevuje své poddání tím, že miluje svou ženu a obětuje se za ni. Mužova role je milovat ženu jako Kristus: tedy tak, že je připraven za ni i zemřít. Taková láska jsou více než slova, jsou to činy. Pokud bude muž milovat ženu, ta si nebude muset nechat všechno líbit, protože muži půjde o její dobro. Nebude znevažována, protože láska je protikladem znevážení. Její názor bude láskyplně brán na zřetel, protože milující neudělá nic bez milované. Láska muže odzbrojuje ženu, protože reaguje na její vnitřní touhu být milována. To je nejdůležitější faktor pro manželský restart!
Zdroj: Blog Lukáše Targozse
Foto: unsplash.com
