„Jsem mladá žena mezi 20. a 30. rokem života. Křesťankou jsem už několik let. Patřím do církevního společenství, kde pravidelně navštěvuji bohoslužby i doprovodné akce. A nejen navštěvuji, mám totiž hodně oblastí služby. V neděli vedu chvály, přes týden mám občas zamyšlení na mládeži, a také se scházím se skupinkou nově obrácených holek, v létě jezdím jako vedoucí na křesťanské tábory. Práce s mladými mě baví. Naplňuje mě zejména to, když můžu naslouchat a pomáhat někomu, kdo pochází z rozvrácené rodiny a má za sebou různá traumata. Snažím se být milá, laskavá, zodpovědná, bezkonfliktní. Když mě někdo o něco požádá, nikdy neřeknu ne. Lidi mi říkají, že jsem „sluníčko“ – možná proto, že se často usmívám.
Občas mívám záchvaty paniky. Nemůžu dýchat, klepu se, cítím strašný tlak na hrudi, hučí mi v hlavě. Hrozně se u toho bojím, že umřu. Nakonec to vždycky nějak přejde, ale pak zase nastane problém v něčem jiném. Třeba že večer nemůžu usnout nebo se v noci často budím. Občas se mi zdají děsivé sny. Bez ohledu na ně ale každé ráno řeším stejný problém: nechce se mi vstát z postele. Nevím, proč bych vůbec měla. Jaký to má smysl? Je ve mně velké prázdno… Když už je toho na mě moc, řežu se. Zalezu si do koupelny a žiletkou projíždím ruce nebo nohy. Uklidňuje mě pohled na vlastní krev. Bolest, kterou cítím, najednou odplavuje ty nesnesitelné psychické tlaky. Dostavuje se pocit, že aspoň něco mám pod kontrolou. Umyju se a pak můžu zase vyjít ven, mezi lidi. S úsměvem.“
Podobně vypadá realita mnoha mladých lidí (ne nutně žen) v našich církevních společenstvích. Žijí v dvojakém světě – jeden jeho obraz je vystaven lidem kolem, druhý přísně střežen v soukromí. To, co tak radikálně rozděluje uvedené způsoby fungování, jsou hluboké vnitřní konflikty a rozpory. Na jedné straně stojí to, co daná osoba chce, po čem touží a co potřebuje. Na straně opačné se nacházejí vnitřní přesvědčení o tom, co vyžadují a co ocení druzí, co je správné, co se má a co se nesmí.
Tento člověk touží po přijetí, bezpečí, blízkosti, lásce, vztahu. Potřebuje být respektován takový, jaký je – i když je smutný a odmítá se vyrovnat se ztrátou, i když pláče nebo se vzteká, i když má jiný názor. Přeje si pochopení, pofoukání ran. Chce mluvit o tom, co zažívá. Rád by někdy odpočíval od jiných lidí, udělal si radost (třeba i něčím nepotřebným), čas pro sebe. Druzí ale podle něj vyžadují, aby byl silný a odolný. Aby se z traumat rychle oklepal a příliš se jimi nezabýval. Aby (nad sebou) nenaříkal a nebrečel. Aby se nerozčiloval. Aby se sebou a svými emocemi vůbec nezabýval, protože to je projev hříšné sebestřednosti. Aby byl praktický, racionální. Aby byl vždy a všude k dispozici a sloužil druhým bez ohledu na to, jak se cítí.
Tomuto rozporu dodává onu radikálnost zoufalý strach z odsouzení, odmítnutí, ztráty lásky a vztahu. Mnoho z těchto lidí má zkušenost s rodičem, který nebyl schopen dostatečně vnímat či dát prostor emocím a potřebám svého dítěte, které byly odlišné od těch jeho. Nějakým (i neverbálním) způsobem dával najevo, že správné je žít podle jeho představ. Jiné projevy hodnotil negativně a „trestal“ mlčením, pláčem, ponižováním, dočasným odchodem. Dítě se tak v zájmu udržení blízkosti s rodičem naučilo být citlivé na přání druhého a chovat se podle nich, ta svoje potlačovat a myslet si o nich, že jsou v zásadě špatná. A vzorec – když se nebudu chovat tak, jak chce druhý, ztratím ho – byl na světě.
Smířit dva popsané světy existence a udělat z nich jeden konzistentní je dlouhá, nelehká a často bolestná cesta – i proto, že výše popsané rozporuplné pocity jsou většinou nevědomé. V každém případě jakékoliv sebepoškozování vyžaduje psychiatrickou péči – antidepresiva nebo léky proti úzkosti pomohou zvládat extrémní zátěžové situace, zmírní negativní vnímání sebe a světa, pomohou s nespavostí apod. Vedle farmakologické léčby je pro trvalejší zlepšení psychického stavu podstatné svému příběhu a své vnitřní dynamice porozumět, a k tomu vede (v těchto případech často dlouhodobá) psychoterapie. A vzhledem k tomu, že se v této mé úvaze jedná o křesťany, a uvedené konflikty a zkušenosti s rodiči ovlivňují i vnímání Boha a prožívání víry, je do třetice potřebná také intenzivní pastorační péče. Možnost v přijímajícím a bezpečném vztahu s duchovním otevřeně mluvit o svém vztahu k Bohu, o představách o něm. Dostat pomoc a inspiraci v tom, jak se Bohu přiblížit, jak s ním komunikovat, nebo jak zdravě přistupovat ke své službě v církvi.
Nabízí se také otázka, jak můžeme pomoci my spoluvěřící, když o podobných problémech často ani netušíme. Možná tím, že se budeme zajímat i o lidi, kteří naši pozornost na první pohled nepotřebují. Že se druhých budeme častěji ptát na to, jak vidí svět, jaké mají názory, co prožívají – a že se budeme snažit tomu více porozumět, než to hodnotit a nabízet rychlá řešení. Že lidi, kteří slouží hodně, budeme povzbuzovat k tomu, aby dostatečně odpočívali. Že tam, kde je to na místě, budeme schopni si vzájemně poděkovat nebo se omluvit. Že mezi sebou budeme více stát o autentičnost, než o milé úsměvy za každých okolností. A že se v té opravdovosti budeme snažit jít příkladem.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor: Viera Kliszová – psycholožka a terapeutka, psychologicke-poradenstvi.com Ilustrační foto: unsplash.com
29 Komentáře
Eva Hájková
Dvojaký svět znamená nasazovat si před druhými lidmi určitou masku (lidé to běžně dělají).
Nejsem psycholog a nerozumím psychickým poruchám, ale myslím si, že za tím skutečně může být rozpor mezi tím, jaký chce člověk být a jaký opravdu je. Totiž že se zoufale snaží žít podle toho obrazu, který do něj pravděpodobně vložili jiní (výchovou, různými vlivy atd.). Věřící člověk by měl umět sám sebe přijmout. A měl by si uvědomovat, že je jiný, než jeho představa o tom, jaký by měl nebo chtěl být.
To sebepoškozování mi připadá jako sebenenávist.
Může za tím být také snaha někam patřit. Do nějakého prostředí, které se nám líbí, mezi nějaké lidi, kterých si vážíme… A pochopitelně strach, že nás odmítnou, pokud se o nás doví pravdu. Bůh ale chce, abychom patřili jen jemu.
Tím samozřejmě nechci říct, že k řešení problému není třeba psychologa. Jistě je.
PRK
Nevěřím nabízené diagnostice, že by za těmito stavy stály většinou zlé zkušenosti z minulosti. Spíš myslím, že doba, ve které žijeme, je temnější, že církev a křesťané čelí útokům zlého.
Jiří Aron
Pokud je popis zápasů té ženy v článku vypovídající, jestli bylo zde řečeno vše podstatné, tak mi přijde, že hlavním pramenem potíží je její soběstředná láska a silná závislost na tom, co si o ní myslí ostatní. Má se zřejmě ráda příliš a dělá pro to, aby ji druzí měli ještě více rádi, příliš mnoho. Jsem takové laskavé sluníčko a budu sloužit vždy s úsměvem. Vyžaduji respekt a naplňuje mě, když mě lidé uznávají.
Problém je, že podobně, soběstředně, fungujeme všichni a ostatním proto nejsme schopni zajistit dokonalý servis přesně podle jejich představ.
Opakem podobných našich postojů je spočinutí v tom, co nás udělal Pán Ježíš Kristus na kříži. Věříme v Jeho vzkříšení a on nás učí milovat v první řadě jeho samotného tak, že v porovnání s tímto vztahem je láska k naší vlastní duši a k našim nejbližším nenáviděním (pozor, jedná se v tomto výrazu o nadsázku, Ježíš nás neučí nenávidět):
L 14:26: „„Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem.“
Také mi to přijde, stejně jako paní Hájkové, jako snaha někam patřit a nasazování si cizí masky. Což je pokrytectví. Svědomí té ženy pak, píše se v článku, když je sama doma, ji správně usvědčuje otázkami, jaký to vlastně má smysl.
Otázkou jinou ale je, nakolik takovému člověku může pomoci psycholog s radami a doporučeními vycházející často z naprosto opačného pohledu, než má Bible, na její problém soběstřednosti a na její vyžadování si pozornosti od druhých.
Moderní psychologie ji bude tvrdit, že se ta žena nemiluje dostatečně, že její rodiče v lásce k ní selhali a že ani její církev ji nemiluje dostatečně.
Ona ale potřebuje otočit směr o 180 stupňů. Což je zastavení se a obrácení se k Bohu, ke Kristu, vyznání hříchů Bohu, přijetí Jeho odpuštění a Božího pokoje v Kristu, prožít naplnění v Duchu svatém láskou agapé podle 1 Kor 13, naplnění radostí, že mi Bůh odpustil, v Kristu mě přijal a dal mi věčný život.
Místo tohoto jí bude psychologie nejspíše učit dále šlapat na plyn a získávat další smutné zkušenosti z nenaplněných očekávání. Klientka si pak, namísto objevení osvobozující nezávislosti na lidech, na svých očekáváních a přijetí závislosti na Bohu, chodí pravidelně postěžovat do poradny k terapeutovi.
Jiří Kouba
Znal jsem křesťanský pár, kde žena často používala slova „obstát“, a to i v banálních situacích. Hlavní téma modlitby znělo „Pane, dej, ať obstojím před tamtěmi lidmi“. Ukazovalo se, že její pojetí života je „boj, kdo s koho“, „kdo je ten lepší, mravnější a duchovnější“. Víte, kam se to zařízlo ? Do jejich vzájemného vztahu. Popsaný problém je jen duchovní variace soběstřednosti. A zatím nevím o psychologu, který by nezakládal terapii na této vlastnosti. Ale i „léčba Kristem“ je obtížná, protože dotyční si to, co bych lépe než Jíří Aron nepopsal, nějak nemohou uvědomit. Jakoby to ani nebylo součástí historie jejich obrácení.
Eva Hájková
Máte pravdu v tom, že psycholog většinou klientovi řekne: Mohou za to rodiče. Nebo: Může za to škola, kolegové v práci atd… Protože lidé to chtějí slyšet. Žádný psycholog neřekne: Můžete si za to sám/sama. Pak by k němu totiž už nikdo nechodil 🙂
PRK
Ano, jistě hraje roli touha po uznání, celá generace mladých ujíždí na jejích nových obměnách, viz youtubeři, selfie… Generace před nimi se snaží vynikat výkonem a získat tak přijetí. Ale nevím, jestli je to opravdusebestředné. Pán Bůh přece ví o našich potřebách přijetí. Církev je tu mj. proto, abychom si navzájem prokazovali lásku agape. Ne tak, jako ve světě. Psala jsem, že je to dobou. Ve světě ochladly vztahy na pracovištích, fungují rafinované způsoby vydírání pro dosažení výkonu. Platí „nikomu nevěř“. „Ochladla láska mnohých.“ Nejsme-li vůči tomu imunní, dostane-li se to do srdce a do rodiny a do sboru, pak se prostě chováme podle vzorce zvenku. Nemusí to být trauma minulosti, ale trauma přítomnosti, trauma, které je aktuální tady a teď, všude kolem. V tom případě výše… dívky se mají smát, být sluníčka, a trochu mě napadlo, jestli by nebylo fajn, aby se mladým ženám v církvi připomínalo, aby se vdávaly, měly rodiny a děti, spíš, než aby jim byly svěřovány v tomto klíčovém věku mnohé služby ve sboru.
Eva Hájková
Připomínat mladým ženám, aby se vdávaly? Nemělo by se spíš připomínat mladým mužům, aby se ženili? Může se snad dívka někoho doprošovat, aby se s ní oženil? Jinak, spoléhat na to, že manželství vyléčí psychické problémy, jako je řezání se žiletkou, není moudré. Už se tu o tom, myslím také psalo. Je to asi jako spoléhat na to, že manželství někoho vyléčí z homosexuality.
S tím zhoršením vztahů obecně máte možná pravdu. Ale aspoň křesťané by si měli víc pomáhat. Myslím, že však dost často někomu, kdo má problémy, řeknou: Musíš s tím za Pánem Ježíšem, jen on ti může pomoci.
Jiří Aron
Myslel jsem to s tou soběstředností tak, že podle citátů té ženy v článku to vyznívá, že ona sama hledá své naplnění v životě pro dobrý pocit sama ze sebe, skrze uznání druhých; nezávisle na Bohu. Podobně vyznívají i rady paní psychoterapeutky, která ji v tomto nesprávném postoji spíš podporuje. Prvotní potřebu přijetí přece naplnil Bůh věřícím v Krista: Jan 7, 37-38 : „Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije. Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra! “ Kristus je ten zdroj, který by měly pacientka i s terapeutkou hledat, ne Sigmunda Freuda (50 minut za 800 Kč, večery a o víkendech 50 minut za 1000 Kč: http://psychologicke-poradenstvi.com/podminky-a-cenik/).
Čímž nechci jít proti Božímu příkazu lásky mezi sebou navzájem; tato však nebude nikdy fungovat správně, pokud přeskočíme to přikázání předchozí, miluj Boha.
Eva Hájková
Někteří psychologové vědí, že ve hře je ego. Tedy pravděpodobně ta část z nás, který vyžaduje uznání druhých, a taky prý (podle některých lidí) způsobuje právě ty deprese.
Psycholog Jeroným Klimeš o tom kdysi napsal článek:
http://www.christnet.eu/clanky/5216/ja_jsem_hospodin_tvuj_buh_nebudes_mit_jineho_boha_mimo_mne.url
Tím zdůrazněním prvního přikázání (Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, nebudeš míti jiného boha mimo mne) s vámi, myslím, vcelku projevuje souhlas.
PRK
Ano, souhlasím v podstatě se vším, co píšete. Popis situace v článku je neosobní a může odpovídat různým situacím lidského srdce. Já tam rozlišuji víc možných motivů.
1. Snaha najít uplatnění ve společnosti – to je ovšem legitimní. Způsob realizace je podle způsobu této doby, a ne podle obecné Boží vůle („mladší, ať se vdávají a mají děti“). To je zodpovědnost sboru. Výchova mladých mužů stejně tak. Mladých lidí je ale třeba málo, důsledkem mj. i slabých ročníků, možná, že je to hřích celé generace, co neměla děti v pravý čas.
2. Nezaznamenala jsem v článku moment hledání Božího povolání ke konkrétní službě, což možná taky není vždy u každé/ho z nás, jak by mělo nebo tak.
3. Opakované setkávání se s krizí jiných lidí nebo vně. Na mně např. dopadají hodně různé tragédie a obavy. Nakolik na to máme individuálně sílu? Kolik uneseme?
4. Krizová temná situace, kdy člověk není schopen chytit se víry. Nechci hodnotit, že je to důsledek hříchu. Myslím, že je to předmět k modlitbě v každé situaci.
Jiří Aron
Myslím, že jste nevybrala dobrý příklad. Pan Klimeš si to přikázání vykládá po svém, cituji:
„Jak židé, tak křesťané byli vždy přesvědčeni, že Bůh je otázka ne víry, ale přirozeného poznání, tedy jak racionálního, tak ale především osobní zkušenosti s ním a pravdivého pochopení toho, jak byl svět stvořen a jak funguje. „Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Ex 6, 7). Tedy těžiště tohoto přikázání spočívá v pravdivém poznání toho, jak svět funguje. Očištění vlastní mysli od pověr a falešných iluzí a hledání správného hodnotového žebříčku.“
Odkud pan Klimeš ví, že „židé i křesťané byli vždy přesvědčeni“, že vztah s Bohem není založen na víře, ale na „rozumovém poznání a zkušenosti, jak svět funguje?“ Pan Klimeš nezná nebo ignoruje Písma a v tom článku se proto místo na Boha zaměřuje na lidi.
Vztah s Bohem je založen právě a především na víře, např. list Židům, zde např. 11. kapitola.
Karel Krejčí
Pane Arone, nemáte tak jasnou pravdu, jak si myslíte. Naše víra se stupňuje poznáním, že svět skutečně funguje tak, jak nám Bůh sděluje v Písmu a jak si to můžeme stále více ověřovat a vnímat i v našich životech i okolí. Pak jsme si opravdu čím dál více jisti, komu jsme uvěřili.
Jiří Aron
pro p. Krejčího: Nevím, možná mluvíme každý o jiné věci…
Reagoval jsem na úvod článku p. Klimeše, kde tvrdí, že židé i křesťané chápou 1. přikázání jako „přirozené poznání, jak racionální, tak osobní zkušenosti s ním a pravdivé pochopení toho, jak byl svět stvořen a jak funguje“, a že „těžiště tohoto přikázání spočívá v pravdivém poznání toho, jak svět funguje“. Do kontrastu s těmito svými tvrzeními p. Klimeš dává víru v Boha, cituji: „Bůh je otázka ne víry, ale…“.
Dále v článku je definice teocentrika jako člověka, který nadřazuje zájem celku nad svými zájmy, jako opak egocentrika, ve skutečnosti to není o Bohu, ale o lidské společnosti a o správných postojích člověka, který v ní žije. Z článku mi z těchto a z dalších myšlenek vychází jako pravděpodobné, že p. Klimeš je ve skutečnosti panenteista; ten mj. věří, že Bůh je identický se světem. Panenteismus se myšlenkově nachází na spojnici mezi křesťanstvím a pohanstvím, mezi teismem a panteismem, jedná se o náboženský synkretismus.
(Čímž nechci říci, že se v článku nevyskytují dobré a praktické podněty pro postoje a jednání s lidmi.)
Vy píšete o tom, čím se naše víra stupňuje a já s Vámi v podstatě nemohu nesouhlasit. Nesouhlasím však s p. Klimešem, jak definuje první přikázání, kde je podle něj těžiště tohoto přikázání a jak poznávat Boha.
Pro paní Hájkovou – nenamítal jsem proti vysvětlování rozumovému, ale nesouhlasím s východisky p. Klimeše, kde začít, jak poznávat Boha. Pro naše poznání Boha je zásadní víra v to, co nám On sám o sobě jevil v Písmu (Božím slovu) a v jeho živém zjevení – v osobě Pána Ježíše Krista, v jeho skutcích. „Tato však jsou zapsána, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.“ – konec 20. kapitoly Jana.
Eva Hájková
Inu, asi to bude spíš prakticky založený člověk, ten pan Klimeš. Zřejmě si všechno chce vysvětlit také rozumově.
Peter Azor
Ďakujem autorke článku k odvahe uverejniť ho a vysporiadať sa s irelevantnými komentármi, ktoré sa, žiaľ, dali čakať.
Kresťania potrebujú začať otvorene hovoriť o svojich problémoch, inak sa uzatvárajú nielen pred spoluveriacimi, ale aj pred neveriacimi. Nikto z nás nežije dokonalý a bezproblémový život, to predpovedal sám Kristus. A ak si to myslí, zatiaľ si to len neuvedomil.
Z komentárov niektorých spolukresťanov mám dojem, že sa nachádzajú presne v tejto kategórii. Osôb, ako popísala autorka článku, je v ich okolí – pravdepodobne priamo v ich rodine či zbore – veľa, len treba začať počúvať pozorovať. Autorka textu ich videla a počula určite viac ako všetci my komentujúci dohromady a preto mám obavu, že osoba a jej príbeh nie sú veľmi fabulované. Mali by sme týchto ľudí nielen si všímať, ale aktívne ich hľadať. Je naším zlyhaním, že to nerobíme a namiesto toho si v komentároch vymieňame biblické citáty o láske. Ja som vinný tiež. Mea culpa, mea maxima culpa.
Eva Hájková
Ano. Všichni jsme vinni (mimo jiné i tím, že nekonáme, co máme konat, jak říkají katolíci při mši). Ale někteří věříme, že naše viny na sebe vzal Ježíš.
Peter Azor
Myslím, že s Vašou poslednou vetou tu nikto nepolemizuje.
Niektorí však upozorňujeme na to, že je možné veriť v Božie odpustenie, žiť s Ním a pre Neho, byť aktívny v službe, ale napriek tomu zažívať pocity menejcennosti, úzkosť, strach, nespokojnosť atď. – to všetko preto, že sme zatiaľ iba hriešni a nedokonalí ľudia. Práve o týchto je článok. Áno, často je vhodnou odpoveďou poukázanie na Božiu lásku a Jeho odpustenie. Ale – hoci je toto ultimátna liečba -, mnohí ľudia potrebujú vedenie, praktické kroky, niekoho, komu sa môžu vyrozprávať… A presne tu je miesto pre kresťana – odborníka.
Ak ste niekedy videli zblízka človeka v depresii, viete, o čom hovorím.
Ak ste niekedy sledovali následky neodbornej a zlej pastorácie, viete, o čom hovorím.
Ak ste niekedy zažili odsúdenie potom, ako ste sa zdôverili spoluveriacemu, viete, o čom hovorím.
Ak ste nikdy nič také nezažili, nehodnoťte prosím negatívne tento text a ďakujte Bohu za každý deň, kedy nič takéto nemusíte zaživať vo svojom blízkom okolí, prípadne – v horšom prípade – na vlastnej koži…
Pekný deň prajem.
Eva Hájková
Já si nemyslím, že ta žena málo věří. Rozhodně ji nechci nijak odsuzovat. Neberte to tak, prosím. Sama jsem v mládí vyhledala psycholožku, ale můj problém nebyl závažný a psycholožka mi s ním tehdy stejně nijak nepomohla. Teď už problémy nemám. Rozumím ale, že deprese nebo jiné psychické choroby jsou zlá věc. Dokonce věřím, že se na nich může podepsat špatná pastorace, i když de facto nejsem členkou žádné denominace, žádného sboru a tyhle zkušenosti nemám. Ale s křesťany se stýkám a trochu jsem už do toho prostředí nahlédla.
Kdybych mohla a uměla to, ráda bych lidem s depresemi pomáhala. Ale nevím, jak.
Eva Hájková
Panu Aronovi: Já jsem ten článek četla před několika lety. Tenkrát se mi líbil. Musím říct, že už jsem si přesně nepamatovala, co v něm všechno je, když jsem sem dávala ten odkaz. Je fakt, že ten allocentrismus je trochu sporný. Slovník cizích slov říká, že jde o „postupný morálně-sociální vývoj od zdůrazněného zaměření na sebe sama k adekvátnímu zaměření i na jiné osoby, vstřícnost, sociální podpora“. Jde mu možná víc o skutky než o víru.
Dále pak píše: „Křesťanskou alternativou k dnes populárnímu egocentrismu je teocentrismus (druh allocentrické motivace), kdy věřící hledí na sebe a celý svět jakoby z orlího pohledu a hledá Boží království, čili co je nejlepší pro celek – pro rodinu, firmu, stát, svět – ne jen pro něho“.
Máte pravdu, že takhle to nelze pojímat. Například, co je to nejlepší pro nějakou firmu, může být tím nejhorším pro někoho úplně jiného. Třeba ten celek je špatný celek (například špatná firma). Myslím, že ani Ježíše celky nezajímaly, nýbrž zajímal ho samotný člověk. V jistém smyslu byl tedy Ježíš antropocentrický. Samozřejmě, jen v jistém smyslu.
Ale celkově se mi ten Klimeš nezdá špatný. Měli bychom mít také na paměti, že slova nemají vždy tentýž význam a někdy je těžké něco vysvětlit. Je to jako s tou nenávistí, kteréžto slovo je v Bibli asi vícevýznamové. Nebo tělo (které se má umrtvovat, nemá se podle něj žít, ale zároveň je to chrám Boží, k němuž je zapotřebí chovat se s úctou). Někdy bývá těžké se navzájem domluvit.
Jiří Aron
Protože jsem zažil Boží vysvobození z těžkých depresí a jsem jen Jemu vděčný za každý den, kdy je už nemusím prožívat, jsem tedy podle Vás oprávněný hodnotit ten text.
Napsala jej osoba, která za velmi nekřesťanské peníze nabízí křesťanům velmi nekřesťanské řešení. Její „psychodynamická psychoterapie“ vychází z psychoanalýzy S. Freuda, jak sama uvádí na svém webu. Pro ateistu Freuda byl Bůh pouhá iluze, dobrá pro slabochy, viz wiki Sigmund Freud’s views on religion.
Všimněte si prosím, že v článku ani klientka ani terapeutka prakticky s Bohem nepočítají (podobně jako s Bohem nepočítal ve své psychoanalýze ani Freud) a namísto vedení do uzdravující Boží náruče je klientka směřována v pokračování v nezdravých očekáváních, že její potřeby naplní druzí lidé.
Ano, ta klientka potřebuje někoho, s kým by si mohla promluvit, kdo jí dá vedení a nabídne praktické kroky. Modlím se spolu s Vámi, aby našla tu správnou osobu. Pokud v člověku, tak aby je to jen prozatímně a takový, kdo věří v Krista a povede ji k Němu. On pečuje o své ovečky nejlépe, což mohu sám potvrdit.
Eva Hájková
Jen poznámka, která je možná irelevantní. Psychoterapeutka není freudiánka, nýbrž adleriánka, jak uvádí na svém webu.
O rozdílech mezi nimi je na Wikipedii: https://cs.wikipedia.org/wiki/Alfred_Adler
Jiří Aron
Pro paní Hájkovou. 1/ Ohledně přístupu Adlera a Freuda k Bohu a Božímu slovu není až takový rozdíl, oba s Bohem v podstatě ve svých terapiích nepočítají. http://www.christiandiscernment.com/Christian%20Discernment/CD%20PDF/Roots%20pdf/02A%20AdlerSumm.pdf
2/ Vy asi myslíte tu zmínku o „výcviku v Edukativní rodičovské terapii – adleriánský přístup“ zde: http://psychologicke-poradenstvi.com/o-mne/.
Ale v případě klientky se nejedná o rodičovskou terapii. Této klientce nabízí pravděpodobně Freudovu psychodynamickou psychoterapii: http://psychologicke-poradenstvi.com/psychologicke-poradenstvi-psychoterapie-a-psychodynamicka-psychoterapie/ . Také na jejícm facebooku je o Freudovi řada zmínek a jeho fotografií, Adlera jsem tam, při zběžném prohlédnutí, nezaznamenal.
Peter Azor
Pan Aron,
v prvom rade som veľmi rád, že ste sa dostali z depresií, ktoré spomínate, a hlavne ma teší, že ste našli tú najlepšiu Pomoc. Bohu vďaka!
Niekoľko poznámok k vášmu komentáru:
1. Nech ste členom akejkoľvek organizácie a ponúkate komerčný produkt, mali by ste sa riadiť nejakým všeobecným konsezom ohľadom cenotvorby – či ste remeselník, fotograf, psychoterapeut… Autorka článku je členkou České asociace pro psychoterapii. „Podliezať“ ceny by nebolo férové, navyše nikto (predpokladám, že ani vy) nerobí svoju prácu zadarmo. Najmä nie vtedy, ak do toho, aby prácu mohol vykonávať, už investoval nemalé peniaze (v autorkinom prípade niekoľko rokov štúdia, dobrovoľníckej praxe a hlavne drahý psychoterapeutický výcvik). Zbežne som si pozrel ceny iných pražských terapeutov a jej ceny v žiadnom prípade nevyčnievajú.
2. Na autorkinom webe som nikde nenašiel uvedené, že „Její „psychodynamická psychoterapie“ vychází z psychoanalýzy S. Freuda, jak sama uvádí na svém webu“ ako píšete vo svojom komentári. Čiže predpokladom pre váš negatívny komentár je lož. Autorka sa totiž hlási k adleriánskemu prístupu (Alfred Adler síce bol Freudovým žiakom, ale neskôr sa od jeho prístupov odvrátil a dištancoval). Navrhujem, aby ste sa ospravedlnili.
3. S vaším posledným odstavcom musím súhlasiť, som rád, že nachádzame spoločnú pôdu. Pokiaľ dobre rozumiem, je to presne to, čo autorka vo svojej praxi robí.
VŠEOBECNÝ KOMENTÁR:
Už veľa rokov ma zaráža jedna vec, ktorá sa medzi riadkami objavila aj v tejto diskusii… Medzi nami kresťanmi panuje odmietavý postoj k psychoterapii, hlavne v evanjelikálnych kruhoch. Veľakrát som sa stretol s reakciami, ktoré tento druh terapie zaznávajú, prípadne priamo odsudzujú ako nekresťanský. Pritom každý jeden z ľudí, ktorí tieto slová povedali, chodia na preventívne prehliadky k všeobecnému lekárovi, zubný kaz im lieči zubný lekár, v prípade úrazu bežia do nemocnice, slepé črevo si nechajú operovať chirurgom. Odsudzovať potom niekoho, kto odbornú pomoc vyhľadá v prípade problémov s duševným zdravím sa mi javí ako neskutočné pokrytectvo.
Jiří Aron
Odpověď na příspěvek z 9:13 p. Azora
1/ Netvrdím, že ceníky pražských terapeutů nejsou kartelové ceny.
2/ Viz můj příspěvek z 10:48 hod výše.
3/Můj poslední odstavec jste pochopil jinak, než jsem to myslel. Psal jsem, že se modlím, aby klientka našla osobu, která ji povede k Bohu.
K všeobecnému komentáři:
To přirovnání jaksi kulhá. Duše není tělo, u léčení slepého střeva není nutné, aby lékař zkoumat vztah klientovy duše a jeho vztah s Bohem, stvořitelem duše. Stejnými postupy nás bude léčit křesťan, muslim, ateista… tedy pokud jsou to vystudovaní lékaři.
U léčení duše přece záleží na tom, z jakých duchovních předpokladů daný odborník vychází, jaké je terapeut víry. Tyto různé víry vedou k různým postupům a k různým výsledkům.
Jiří Aron
Můj předchozí příspěvek byl přidán jako reakce na oba příspěvky pana Azora.
Eva Hájková
Pro pana Arona.
Otázkou je, zda to, co má kontakt s Bohem, je lidská duše nebo lidský duch.
Možná se ta označení někdy zaměňují. Hebrejština to rozlišovala.
V Bibli jsem našla o lidském duchu například v knize Přísloví : „Lidský duch je světlo od Hospodina; to propátrá všechny nejvnitřnější útroby.“
V listu Židům se píše o rozhraní duše a ducha.
Depresi mohou také způsobovat změny v mozku. A mozek patří přece k tělu.
A ostatně, Bůh uzdravuje i z tělesných nemocí.
Jiří Aron
Zajímavá myšlenka a delší dobu jsem o ní přemýšlel. Zkusil jsem pak v konkordanci vyhledat v NZ slova duše a duch, řecky psýché a pneuma. Vypadá to, že ano, tedy že většinou má kontakt s Bohem lidský duch, ale také některé verše s duší by se daly také v podobném smyslu vykládat , např. Mt 10,39; Mt 11,29; Mk 12,30 a jiné.
O příčinách depresí jako fyzických změn v mozku nic nevím. V mém případě byly tenkrát příčiny depresí duševní či duchovní, tedy aspoň takto si to myslím. Deprese skončily v podstatě ihned tak, že mi bylo shora dáno uvěřit v Pána Ježíše Krista a prožít v něm a skrze něj odpuštění mých hříchů a příchod pokoje do duše či ducha…
Eva Hájková
Česky duše a duch. Řecky psyche a pneuma. Latinsky anima a spiritus. Název anima evokuje souvislost se slovem animal – živočich. Mají ji i zvířata.
Duše společně s tělem tvoří to, co nazýváme lidskou přirozeností. Hebrej i to prý nazývali tělo nebo duše (nefeš). Nebo taky „tělo a krev“. Oni neměli ty poznatky o lidském organismu, jako my. Podle mého názoru by mohlo jít také o různé tělesné „šťávy“ (hormony a jiné), které pochopitelně psychiku ovlivňují. „Přirozená“ duše není nesmrtelná. Nesmrtelný je pouze duch.
Zmatek byl do toho vnesen po konfrontaci církve s řeckým filosofickým učením (Platón a j.), kdy se některé pojmy nesprávně ztotožnily.
Víra jistě přinese vysvobození a pokoj duši i tělu. Já jsem se zase zbavila záchvatů migrén spojených se žaludeční nevolností (zvracení atd,), kterými jsem trpěla téměř celý dospělý život.
Mária
Všetkým, ktorí sa do diskusie zapojili. Ja som kresťankou-veriacou kresťankou – už viac ako 25 rokov. To ale neznamená, že od obrátenia dodnes som neprechádzala problémami, vrátane ťažkých depresií. Od túžby, aby som bola milovaná Bohom, aby som tú lásku dokázala pochopiť aj prijať a tiež opätovať… 7 rokov som sa takto modlila. Rozumovo som veľmi rýchlo chápala pravdy Písma, lenže „srdce“, nech už je to čokoľvek :-), to má svoju vlastnú cestu chápania a prijímania právd. A vôbec to nemá nič s tým, že verím, skôr s tým kto pre mňa Pán Boh je a či prijímam spasenie ako dar, či ako odmenu. Ak človek bol od mala zraňovaný, odmietaný, ak jeho nádrž lásky nemal kto napĺňať, … tých ak môže byť veľmi veľa, potom aj jeho vzťah k Bohu, resp. chápanie Boha a jeho charakteru je pokrivené a vývoj tohoto vzťahu je veľmi zložitý a dlhý proces.
Často človek ani netuší, čo všetko je tam v podloží (podvedomí, spomienkach, potlačených emóciách, túžbach, potrebách ap.) jeho ja uložené. Pán Boh to vie a keď človeka pripraví, tú 14.komnatu otvorí. (13.komnatu chápem ako vedomú- súkromnú tajnú schránku osobnosti :-)) U mňa to bolo ako výbuch sopky, zničujúci pre mňa aj okolie. Ale hnis vytiekol a zostal priestor
pre slobodu, pokoj, budovanie vzťahov k sebe, k Bohu i ľuďom okolo. Bol to proces sebapoznávania, pokánia, odpúšťania, prijímania. A netrvalo to len pár týždňov. Ale aj depresie pominuli.
Mala som šťastie, že som mohla vtedy otvorene hovoriť s ľuďmi v cirkvi, ktorým som dôverovala a ktorí ma prijímali a modlili sa so mnou a za mňa. Aj ja (ako tá mladá žena v úvodnom článku) som vždy pôsobila ako vyrovnaná, optimistická, láskavá, milá a usmievavá (to je hodnotenie spoluveriacich! ) a oni roky netušili, v akom zničujúcom vnútornom ghete žijem. A keď som sa rozhodla byť sama sebou, otvorená a autentická v emociálnom prežívaní, zostali prekvapení. Nemali to so mnou vtedy jednoduché 🙂 Možno si niektorí tiež občas mysleli, že som sebestredná, že sa neviem ovládať, že chcem byť stredom pozornosti, ktovie… Možno mali pravdu. Ja som totiž vtedy vôbec nevedela, kto som ako človek ani ako kresťanka.
Prečo som sa tak rozpísala? Rozumom môžeme prijať a veriť hlboko a bez výhrad pravdám Písma. To ale neznamená, že vieme kto sme ako ľudia a ako kresťania a že keď príde na lámanie chleba, sme skutočne takí, akí si myslíme, že sme, či ako nás vidia iní, alebo akí chceme byť. Ak ide o skutočné prežívanie kresťanstva meraného láskou agapé.
Veľmi dobre tej mladej žene rozumiem. Možno netuší, prečo tak trpí, prečo sa tak zraňuje, ten poklop na „14.komnate“ je veľmi pevný a pre ňu neviditeľný. A o tom, čo je pod ním, zrejme ani netuší. A ak je niečo, čo človeka doslova zožiera, je beznádej. Pre kresťana by to slovo nemalo existovať, že?
Možno by mohlo byť jedno, či psychológ má také či onaké vzdelanie a zameranie. Pokiaľ je to človek citlivý, vnímavý, skúsený a hlavne dôveryhodný, môže tú 14.komnatu otvoriť. Ak však nenasleduje kvalifikovaná pastoračná práca, môže to byť pre takto chorého človeka nebezpečné, pretože jej/jeho „srdce“ choré je. A nemyslím sval. Skutočne uzdraviť tu môže len Pán Boh. Preto sa prikláňam k tomu, aby kresťana viedol hlboko veriaci kresťanský psychológ. Skutočné uzdravenie musí prebiehať za plného vedomia pacienta a to vyžaduje Božie „ARO“.
Súhlasím s tým, že človek, aj kresťan, je v týchto časoch veľmi osamelý a stratený v tomto na úspech, výkon, výzor a postavenie zameranom svete. Deti už nie sú deťmi, nevedia čo je to hrať sa, naháňať a robiť nezbedu s kamarátmi, vonku, kde sa dajú objavovať tajomstvá života v prírode. Neučia sa prirodzene budovať vzťahy a nachádzať si miesto vo svete okolo. Stres, zhon, povinnosti, krúžky, nedospaté rána,… nehovoriac o virtuálnom svete hier, TV, internetu, sietí, tvrdej hudby. A to ani nemusia mať rozvedených, necitlivých či zlých rodičov, šikanu v škole, zamestnaní, atď. Prosto žijú a vyrastajú v inom svete ako my kedysi, riešia iné problémy,… Sú inteligentnejšie, ale emociálne menej pripravené na život. Tzn. osamelosť, nedostatok dôvery v autority a v nejaké istoty, bezmocnosť v hľadaní odpovedí na otázky zmyslu života, manželstva a vôbec vzťahov, budúcnosti atď.
Asi si už myslíte, že veľa píšem?
Vlastne sa to dá zhrnúť do pár viet. Potrebujeme sa navzájom. Zaujímať sa o seba, načúvať si, povzbudzovať, byť tu pre iných. Byť autentickí, dôveryhodní, ochotní a spoľahliví. Byť kresťanmi s hodnotou agapé, aby sme boli pripravení ponúknuť rameno, náruč, istotu prijatia a vieru v Boha bezpodmienečnej lásky, dobroty, uzdravenia a nádeje. Preto zrejme Ježiš ustanovil cirkev, ako jedno telo, kde sme navzájom údmi. Ale to inokedy 🙂
Kiež vám Pán žehná.