Lukáš 4:23 … „Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnaum, učiň i zde, kde jsi doma.“
Je mi přes 50 a bylo mi lékařem doporučeno, abych „bral něco na klouby“.
Musel jsem se pousmát, když jsem při hledání účinné kloubní výživy narazil na jednu, která nesla název Lazarus Joint Blend, tedy Lazarova směs na klouby. Je mi známo, že Lazar z Betánie byl svého času přítelem Ježíše a že čtvrtý den poté, co zemřel, ho Ježíš vrátil zpět k životu. Potvrdil tím pravdivost svých slov: „Já jsem vzkříšení a život.“ (Jan 11:25a) Říkám si, že tenhle Lazar s největší pravděpodobností netrpěl žádnými problémy s klouby. Na druhou stranu, nejspíš má název té kloubní výživy evokovat představu, že díky ní vyskočíte ráno z postele tak zlehka, jako kdysi Lazar „vyskočil“ ze záhrobí…
Fajn, dám tedy na slova lékaře (i Lékaře ;-). Ten přece ví, co říká.
SOUVISEJÍCÍ – To je nespravedlivé?
Uvědomil jsem si přitom jednu zajímavou skutečnost. Onen lékař-ortoped, který mi doporučil kloubní doplněk stravy, sám trpěl artrózou a dokonce musel před nedávnem na operaci kolene. Jistě, žádný lékař není imunní vůči nemocem a úrazům. Stává se ovšem také, že ani medicínský odborník nebere vážně prevenci a sám opomíjí to, co doporučuje svým pacientům.
Lékaři, uzdrav sebe!
Čekáme možná, že doktoři budou jakýmsi „etalonem zdraví“, že půjdou příkladem pacientům a budou budit důvěru právě tím, že aplikují své předpisy v první řadě na sebe samé. Jako by tím dodávali punc své odbornosti a svým doporučením. A to není tak úplně od věci. „Lékaři, uzdrav se sám,“ bylo přísloví, které bylo známé už v Ježíšově době a kultuře. Tehdy se ještě nedávaly univerzitní diplomy za úspěšně zvládnuté studium medicíny, a tak bylo jedním z prvních kritérií odbornosti lékaře právě to, jak byl schopen léčit sám sebe a jak jeho medicína fungovala především u něho samého.
Právě toto přísloví Ježíš zmínil ve svém rodném městě Nazaret. Místní židé slyšeli o Jeho zázračných uzdraveních, které konal v okolních městech, zejména v Kafarnaum, a chtěli, aby je konal především v jejich městě, kde byl přece doma. Ve své domovině měl – jako lékař na sobě – prokázat své poslání Mesiáše. Problém byl, že právě v Nazaretu v drtivé většině odmítali brát svého krajana, se kterým vyrůstali, za Božího Vyvoleného. Odmítali věřit, že je schopen léčit (natož že je vysvobodí ze zajetí hříchu), a tak až na vzácné výjimky (jak popisuje Marek 6:5) srdcem nepochopili a neobrátili se k Němu a On je neuzdravil (podle proroctví Izajáše 6:10).
SOUVISEJÍCÍ – Hele, můžu ti důvěřovat?
Znamená to, že kdo na rozdíl od Nazaretských přijde dnes za Ježíšem v modlitbě, bude vždy vyléčen, uzdraven, vzkříšen? Lze odpovědět, že ano, ovšem ne hned. K uzdravení a vzkříšení v plném smyslu a měřítku dojde až v Den Kristova návratu, při našem vzkříšení z mrtvých a proměnění ke slávě. Možná si to neuvědomujeme, ale i ti, které Ježíš uzdravil před dvěma tisíci lety (stejně jako ti, které uzdravuje dnes), opět později něčím onemocněli, nebo utrpěli úraz a nakonec zemřeli. Avšak Lazar, slepec od Jericha, žena trpící krvácením, deset malomocných a mnozí další, i když je později opět trápily choroby, sténali a umírali s tím, že poznali Mesiáše – Toho, který má pravomoc poručit nemocem, zlým duchům i smrti, a ty Ho musejí poslechnout.
Nemocní léčí
V tomto smyslu je úžasná jedna scéna v seriálu The Chosen (Vyvolení). Ježíš právě vybavil své apoštoly svou pravomocí léčit lidi a vyhánět démony a posílá je po dvojicích do měst, kam má poté přijít, aby tam učil o Božím království. Filmoví tvůrci se přitom rozhodli jednoho z dvanácti, malého Jakuba (Alfeova), učinit na jednu nohu zchromlého, kulhavého. A právě v té chvíli je Jakub, vyslaný léčit druhé, zmaten a rozčarován. Má být nemocným lékařem? Má chromé uzdravovat, ač sám je stále chromý? Proč Ježíš neuzdravil jeho? On přece v Něho věří!
Místo převyprávění scény uvedu pár vět, které autoři seriálu vložili do úst postavy Ježíše. Doporučuji však shlédnout tuto dramatickou a dojemnou scénu celou (česky, anglický originál).
Ježíš Jakubovi mj. říká: „Z Otcovy vůle tě mohu vyléčit ihned a měl bys co vyprávět, že ano? …
Ale pomysli, jaký příběh máš ty, zvláště na nadcházející cestě, když tě teď nevyléčím. To, že umíš, Jakube, chválit Boha navzdory svému neduhu; to, že se umíš zaměřit na to, co je důležitější než tělo; to, jak ukážeš lidem, že umíš být trpělivý se svým utrpením tady na zemi, protože víš, že tě čeká věčnost bez utrpení. Ne každý tohle správně chápe. …
Až opustíš tuto zemi a setkáš se s Otcem v nebi, kde, jak slibuje Izajáš, poskočíš jako jelen, velká bude tvá odměna. Jen vydrž o trochu déle a až zjistíš, že nacházíš skutečnou sílu díky své slabosti a že konáš velké věci v mém jménu tomuhle navzdory, tvůj příklad přetrvá generace.
A Jakube, nezapomeň: budeš uzdraven. Je to jen otázka času. Šalom, můj synu.“
Podobně jako filmovému Jakubovi i apoštolu Pavlovi zůstal „osten v těle“ (2. Korintským 12:7). Díky němu Pavel v pokoře poznal, že právě v jeho slabosti se projevuje Boží síla. A tak Pavel léčil a druhým daroval něco, co bylo mimo něho, co neměl pod svou kontrolou, co působilo bez jeho přičinění. Co bylo Boží. Pavel poznal, že lékař léčí, ale Bůh je ten, kdo uzdravuje.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 29. července 2025 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
4 Komentáře
Karel Krejčí
Není uzdravení jako uzdravení.
Trvalé uzdravení představuje uvědomění a pochopení příčin toho, na co nás upozorňuje ta, či ona bolest, která, když ji nebudeme věnovat patřičnou pozornost, nezanikne, ale naopak povede dál – k propuknutí nemoci. Do stavu, který nás přinutí a dovede do bodu, kdy si budeme muset uvědomit něco zcela zásadního. Něco, co nás odvrátilo od Božího obrazu,
ke kterému jsme byli stvořeni a předurčeni, ale máme k němu z mnoha příčin daleko. Zde nás obviňuje i zachraňuje odvaha, věnovat se svému nitru, svému svědomí a naslouchat jeho jemnému hlasu, kterého se více či méně podvědomě bojíme, protože odhalí pravdu, kterou NECHCEME znát.
Právě tato současná doba, s jejími veškerými „krásami“, nepochybně zanechává a zanechá do budoucna nepřehlédnutelné stopy a následky.
Žádná umělá inteligence nebo cokoli jiného, nemá moc vyvést tento svět ze zajetí hříchu – nemoci.
Skutečné uzdravení je obnovení hlubokého vztahu mezi námi a Bohem.
Usiluje o něj tento svět?
Olga Nedbalová
Pro pana Krejčího – tento svět samozřejmě neusiluje o obnovení vztahu s Bohem. V Písmu je dost jasně řečeno, kam tento svět spěje. A pokud se my, jako křesťané podvolíme světu, tak tam samozřejmě spějeme také. Křesťan může občas podlehnout světu. Ale pokud je Kristův, cítí se ve světě špatně. Je unavený, vyčerpaný, prázdný. Až obnovení vztahu s Kristem mu navrátí pokoj do života. Často přemýšlím, jak se vlastně ke světu postavit. A často ve svém postoji selhávám. Buď před světem Krista zapírám, ve chvílích, kdy bych měla mluvit o evangeliu, tak raději „plácnu“ něco světského, něco, co se světu líbí. A pak sama pro sebe „mudruji“, jak je ten svět vlastně zkažený. Ovšem moc dobře vím, že takto to opravdu nemám dělat. Nemám Krista zapírat a nemám se stydět před světem za svého Pána a Spasitele. Na druhou stranu – mám se vyhnout sudičskému postoji, protože když Kristus nepřišel svět soudit ale spasit, oč méně ho mám právo soudit já. Kristus má moc uzdravit všechny, kdo se k němu přihlásí. A my, co to víme, bychom to měli světu neustále připomínat. Ano, svět je na tom špatně. Na druhou stranu, s pomocí Boží můžeme dělat tolik věcí. Modlit se za svět. Šířit evangelium. Nezapomínat na milosrdenství a lásku k bližním. A hlavně věřit našemu Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu.
Karel Krejčí
Paní Nedbalová,
výrok, že poslání Krista nespočívá v tom, aby svět soudil, ale spasil, má souvislost se vším. Samozřejmě mě v první řadě napadá skutečnost, že pokud jsme zde na zem vtělení pouze pro jeden život pro buď jednoznačné osvobozeni nebo odsouzeni, pak nelze pohlížet na život jako na příležitost – spasení, ale jako na doslovný zápas „na život a na smrt“.
Opravdu si dokážeme představit, že toto bylo a je vlastně Kristovo poslání? Aby byla i zlegalizována smrt nevěřících?
Ne, od takového Boha a samotného křesťanství, dal bych ruce pryč ….
Zcela s Vámi souzním, že je obtížné přenášet evangelium do tohoto světa a přiznávám, že ač věřím a snažím se vnímat reálnou Boží vůli ve všech mých konáních (a též ji pozoruji), mám pocit, že se pokouším přenést na někoho „něco“, co je nepřenosné – neviditelné, nehmatatelné, nehmotné a především nesnadno dokazatelné. (Ano, je potřebné si též sebekriticky uvědomit, zda už i pouhou mou přítomností okolí něco vnímá a přitahuje, co jemu samotnému chybí). Myslím, že prvotní role zde však přináleží Bohu a pokud zde v tom pozitivním smyslu chybí, ať na té či oné straně nebo na obou, bude výsledek takový, jaký vlastně má být. Paradoxně jsem se v poslední době setkal s několika lidmi, kterým se relativně dařilo opravdu dobře a zmínku o existenci Boha neskrývaně přinejmenším odmítali. A pokud je tedy Bůh v tomto jediném životě (a kdo jiný?) „obdařil“ uvedenou štědrostí, tak co by je vlastně mělo nutit k hlubšímu zamyšlení nad smyslem života? Za co by je vlastně Bůh měl soudit, když je sám pro tento jediný život obdaroval a zaopatřil nejen tím základním, ale i tím, po čem jiní marně touží?
Samozřejmě. že jsou stejně tak situace naprosto opačné, ve kterých jsou životní situace katastrofální a zřejmý hlad po informacích o hloubce a smyslu života berou jako jediné východisko, poslední záchranu.
Právě tam je asi ono „neorané pole“….
Olga Nedbalová
Pane Krejčí, moc děkuji za Vaše slova. Ano, vedeme zde na světě neustálý duchovní boj. Díky Vašim slovům jsem také došla na jednu důležitou věc – jak svědčit nevěřícím lidem v případě, že jim umře nenadále blízký člověk. Tady v těchto případech jsem se zatím „ztrácela“. Přišlo mi příliš „kruté“ říci pravdu – pokud člověk neuvěří v Kristovo jméno, zahyne na věky. Taky jsem jim ale nechtěla dávat falešnou naději – že se nakonec všichni potkáme v „nebi“. Tak jsem vždy jen soucitně něco prohodila, že je mi to líto a že chápu jejich smutek. Ale vždyť jeden z důvodů, proč věřím v Ježíše Krista, je i to, že klasicky pojatý koloběh života mi vůbec nedává smysl. Tedy že se život točí v nějakém kruhu – narození, růst, pak rostlinka než umře vyprodokuje nové semínko a z toho semínka zase vzroste nový život. Naopak – Písmo svědčí o úplně něčem jiném. Bůh se k nám přiznává již před našim narozením v lůně matky. Pak nás celým životem provází. A nakonec, díky Jeho Synu, můžeme dojít do věčného království. Tedy místo kruhu je život linie. A máte také pravdu v tom, že Bohu vždy náleží prvotní role. Jen díky Bohu mohou hluší slyšet a slepí vidět. Přesně tak, jak je to v Písmu.