Zápisky Michala Krchňáka z cesty do Nigérie
Na podzim roku 2024 mě Pán dal v Herrnhutu na konferenci Vision for the Kingdom (Vize pro Království) zvláštním způsobem dohromady s apoštolem Johnem Pamem z Nigérie. Ten mě od začátku zval, abych za ním do Afriky přijel. Na konci listopadu 2025 se to uskutečnilo.
Až v hlavním městě Abudže se ke mně připojili Luboš a Marcela, později dorazila ještě Ruth. Společně s německou i českou skupinou jsme mohli celkem sedm dní být hosty na třech konferencích ve městech Abudža, Makurdi a Jos. A já také ve čtyřech místních shromážděních.
Během jednoho programu jsem byl veden k tomu, abych se šel modlit za jednoho mladíka.
Matthew za mnou potom znovu přišel, jestli bych mu mohl každý den psát. Odpověděl jsem mu, že je to smělá prosba a musím si to rozmyslet. Potom jsem mu napsal: „Přijímám tvoji výzvu, abych s tebou zůstal v kontaktu. Přijmeš ty moje výzvy a úkoly? Napsal bys mi například něco o svém životě, jak jsi vyrůstal, co máš rád, co teď děláš?“
Později jsem od něj dostal toto svědectví: „Jmenuji se Peter Matthew, je mi 22 let. Mám rád fotbal a také se tím živím. Vyrůstal jsem v Nigérii a byl jsem obklopen vlivy světa. Oddával jsem se pití, ženám, podvodům a hazardu. Tyto věci mě přiměly zapomenout na svého Stvořitele a hodnoty, kterým mě naučili rodiče. Ale jednoho dne se něco změnilo. Osobně jsem se setkal s Ježíšem Kristem. Přijal jsem ho jako svého Pána a Spasitele a on mi dal nový smysl života. Nebylo to snadné, ale učím se soustředit se na něho. Dříve jsem si myslel, že žiji naplno, ale všechno bylo prázdné. Byl jsem ztracený a nevěděl jsem, kam směřuji. Ale teď jsem našel mír, radost a smysl života. Stále bojuji, ale nejsem sám. Kristus je se mnou a vede mě. Jsem vděčný za odpuštění a nový život. Jsem nadšený z toho, co pro mě Bůh připravil, a toužím se o svůj příběh podělit s ostatními.“
Český křišťál, chudoba a horko
Setkali jsme se s mnoha pozoruhodnými lidmi. Překvapením pro nás bylo třeba setkání s letničním arcibiskupem Leonardem Kawasem, který vede 900 biskupů v 50 zemích.
S několika z nich jsme se setkali – právě totiž končila Celoafrická biskupská konference –,
a v neděli jsem tak poprvé mohl kázat i několika biskupům z různých zemí.
Arcibiskup Kawas mimo jiné založil školu, kterou jsme navštívili, a v sobotu večer se ptal, jestli by bylo možné, aby přijel někdo z Česka učit ve škole angličtinu a zvěstovat dětem evangelium.
Dopředu jsem věděl, že navštívíme také dva domorodé krále. (V Nigérii je vedle demokraticky volené vlády také asi 200 menších a 30 hlavních kmenových králů.) Měl jsem možnost jim oběma jako dar předat český křišťál a muži s titulem „Jeho královské Veličenstvo“ zahrát na housle píseň „Pán Bůh má síla jest“. Nebyl prostor pro to, dozvědět se o něm víc, ale bylo mimořádné být fyzicky v přítomnosti krále.
Druhý král žel nebyl přítomen osobně, takže jsme dary poslali po jeho kaplanovi. Nicméně jsem si z jeho paláce odnesl a často si opakuji prohlášení, které měl napsané na zdi v domorodém jazyce: Yesu ka tor! (Ježíš je král!).
Bylo zvláštní jet pak rovnou k těm, kteří na tom nejsou, lidsky viděno, moc dobře. K lidem, kteří utekli před vyvražďováním křesťanů muslimskými teroristy. To bylo jedním z cílů naší cesty: Vidět na vlastní oči a slyšet na vlastní uši důsledky genocidy, která se v Nigérii odehrává. Biskup Gundu nám zprostředkoval návštěvu v jednom z šestnácti uprchlických táborů, ve kterém je asi 5000 lidí, kteří přišli o své blízké i domovy. V jedné místnosti žije třeba dvacet lidí. Mluvili jsme s vedoucími tábora a následně také přinášeli slova naděje lidem, kteří se tam postupně shromažďovali.
Horko (na jihu až 42 °C) pro mě nebylo tak velký problém – na rozdíl od německé skupiny, která s ním dost bojovala. Spíš jsem trochu bojoval s…
Autor: Michal Krchňák Michal Krchňák a Matthew (foto archiv M. Krchňáka) Datum: 26. března 2026
Ukázka z článku, který v plném znění najdete v březnovém čísle časopisu Život víry.
Co běží hlavou muži, který míří na člověka, a neví, jestli útočník drží skutečnou zbraň, nebo plastovou atrapu? Může křesťan použít sílu? Nejen o tom mluví bývalý elitní policista Jan Macura, který působil i na několika zahraničních misích. Popisuje momenty, kdy mu šlo o život (např. při seskoku s vadným padákem) i o první misi v Iráku krátce po svatbě. Jak se vyrovnával se strachem ze smrti? Jak jeho práce ovlivnila rodinný život? Co se může církev naučit od policistů – a co naopak policisté od církve?
Tomáš Dittrich se v úvodu Života víry zamýšlí nad možnou záchranou západního světa. Ludmila Pohanková poukazuje na to, že láska se nemusí projevit jen přitakáváním. Miloš Poborský píše o zklamání celebritami a tenké hranici mezi odpuštěním a zavržením.
Jana Trávníčková seznamuje s novým Světovým indexem pronásledování organizace Open Doors. Mariana Navrátilová se v dalším z mýtů o dětech a rodičovství zabývá tím, jak si poradit s dětskými emocemi.
V aktuálním vydání najdete i další rozhovory: s vedoucími ukrajinského centra pro postižené, vdovy a sirotky nebo s Michalem Malým o tom, jak souvisí křesťanské správcovství s komunální politikou.
Do historie se můžete vydat po stopách pobělohorského exulanta a prvního Čecha, který se usadil v Americe. Březnový Život víry přináší ochutnávku z nové knihy Chucka Parryho, recenzi nového alba chval Vidím úsvit nebo článek o tom, co vznikne, když se spojí AI, Bible a hudba. Nechybí ani příběhy čtenářů (o cestě ze závislosti až na misii a o uzdravení ramene), zprávy o církvi u nás i v zahraničí, náměty k přímluvným modlitbám a oznámení o chystaných křesťanskýchakcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupitjednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
