Křesťan dnes

Nebeské ptactvo

Je-li v Bibli řeč o ptácích, mluví se o nich často jako o ptactvu nebeském. Zní to velmi poeticky. Naproti tomu, je-li řeč o zvěři, přidává se obvykle přívlastek zemská nebo polní. A ryby jsou mořské ryby, pokud se ovšem právě nejedná o ryby, které žijí v řekách, rybnících či jezerech.

Vedle ustáleného spojení „nebeské ptactvo“ se užívá též sousloví „nebeské hvězdy“. Ale možná jsou ptáci trochu jinak nebeští, než hvězdy. Nebeští ptáci jsou totiž zároveň pozemští, protože byli, podobně jako jiní živočichové, vytvořeni ze země (Gn 2,19). Jsou však určeni k tomu, aby létali pod nebeskou klenbou, proto se o nich soudilo, že spojují nebe se zemí.

SOUVISEJÍCÍBýt součástí celku

„Být volný jako pták“, zní oblíbené rčení. Kdo jiný by měl být symbolem svobody nežli nebeské ptactvo? Nebe přece nezná ploty, zámky a závory. Ptáci nemají žádné jmění, které je zapotřebí střežit. Nejsou k ničemu připoutáni, přestože si budují svá hnízda. Ptáci mají křídla jako andělé, což znamená, že mohou letět, kam chtějí. Nezadrží je žádné terénní překážky – lesy, hory, vody, pouště, propasti… Nelekají je výšiny, protože jim není na překážku zemská přitažlivost. Nemusí pracovat, protože nebeský Otec je všechny živí.

V Bibli najdeme mnoho veršů nejenom o ptácích obecně. Jsou tam zmíněny i konkrétní ptačí druhy. Osobně jsem našla zmínky o následujících: Čáp, dudek, havran, holub, hrdlička, ibis, jeřáb, jestřáb, kohout, kormorán, koroptev, krkavec, křepelka, luňák, orel, pelikán, pštros, racek, rorýs, sokol, sova, sup, vlaštovka, volavka, vrabec, vrána. Na požádání mohu předložit ke každému ptačímu druhu seznam biblických citací. Ale kdo by se zabýval výčtem citací! Raději vnímejme krásu biblického jazyka:

„Jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší, svá křídla rozprostírá, své mládě bere a na své peruti je nosí…“ (Dt 32,11 )

„Jak se blyští stříbrem potažená křídla holubice, perutě zlatavě zelenavé!“ (Ž 68,14)

„Vždyť i vrabec přístřeší si najde, vlaštovka si staví hnízdo u tvých oltářů, aby svá mláďata zde uložila, Hospodine zástupů, můj Králi a můj Bože!“

(Ž 84,4 )

„A tam hnízdí ptactvo, na cypřiších má domov čáp.“ (Ž 104, 17)

„Jako rorejs a jeřáb, tak sípám, kvílím jako holubice, zemdlely mé oči upírající se na výšinu.“ (Iz 38,14 )

„Což se na tvůj rozkaz vznese orel, aby si vysoko udělal hnízdo?“ (Jb 39,27)

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

„Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce.“ (Mt 10,29)

„Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí.“ (Lk 12,24)

A tak bychom mohli pokračovat.

Ráda pozoruji nebeské ptactvo ve svém okolí. V posledních časech ho značně ubylo, podobně jako ubylo hmyzu. Naše zahrada patří ptákům v zimě i v létě. V zimě je jejich prostřeným stolem krmítko, kam denně sypeme slunečnici. Utratíme za ni dost peněz. Nejčastěji ji zobou zelení zvonci, sýkorky a pěnkavy. Občas se přidá nějaký ten holub. A černí kosi poskakující po bílém sněhu klovou do zmrzlých jablek.

Na jaře ovládnou zahradu špačci a drží se v ní celé léto. Zahrada je plná jejich švitoření. Až dvakrát za rok tu vyvádějí svá mláďata. Na stromy jsme pro ně rozvěsili několik budek. Špačci se nám „odměňují“ tím, že ozobávají salátové listy. V létě se vrhají na třešně a na hrušky. Ale zakažte jim to! A tak jen občas otevřu okno a hlasitě zatleskám nebo něčím zaklepu, aby toho nechali.

Občas zaklepe na hrušeň datel (ale úplně z jiného důvodu). Letos se na hrušni usadil párek lesních holubů hřivnáčů. V červnu se jejich mláďata učila létat. Přítomnost lidí prý hřivnáčům vadí čím dál tím méně. Patrně i jiným ptákům, protože nedávno si to přes naši zahradu namířila divoká kachna s káčaty.

V jedné ze sousedních zahrad je živý plot z ptačího zobu, ve kterém se někdy schovává hejno vrabců. Už z dálky je slyšet jejich halasné čimčarování. Když jde někdo okolo, ztichnou jako pěna. Jakmile kolemjdoucí zahradu mine, spustí znovu rámus. Líbí se mi ti vrabci!

Když traktor orá pole naproti našemu domu, slétnou se čápi zdaleka široka, až se člověku nechce věřit, že jich v okolí tolik bydlí. Čekají, až vylezou hraboši, ale vypadají přitom, jako by měli sněm.

Nejraději mám jiřičky. V létě je často vídám na návsi u rybníka. V teplém vzduchu krouží nad hladinou a chytají mouchy. Umně si lepí hnízda na zdi obecního sálu. Létají tiše a plavně. Občas zalétne některá z nich také k nám na zahradu. Přikládám na okna samolepky, aby se nezabily nárazem do skla. Dvakrát se to už stalo. Když pozoruji jiřičky, vím, že je stále ještě léto. Koncem srpna zneklidní a posedávají na drátech. A začátkem září zvednou kotvy a letí do Afriky nebo do Asie.

Když vidím jiřičky odlétat s železnou pravidelností na jih nebo když pozoruji jiné tažné ptáky, vždycky si přitom vzpomenu na Jeremiáše: „I čáp na nebi zná svůj čas, hrdlička, vlaštovka a jeřáb dodržují čas svého příletu, ale můj lid nezná Hospodinovy řády.“ (Jr 8,7)

Čas od času též žasnu nad hejnem holubů, které se naráz vznese vzhůru a v naprosto stejný zlomek sekundy všichni ptáci odbočí stejným směrem, aby velkolepě zakroužili v oblacích. Jaká úžasná síla řídí jejich souhru? A jak úžasně tu sílu poslouchají!

A to přitom my lidé, zvyklí na svůj domnělý pořádek, pohrdavě říkáme: Nedělejte mi tady z toho holubník!

Autor: Eva Hájková Datum: 15. července 2021 Foto: Pixabay – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 



Exit mobile version