O vysvědčení

Právě bych měla psát vysvědčení. Co je na tom, napsat vysvědčení. To vezmete papír s hlavičkou českého státu a napíšete na něj nějaké známky. Před 25 lety jsem byla zamčená v ZŠ Londýnská, když jsem jako jedna z prvních u nás psala slovní hodnocení. Byl stejně jako dnes pátek večer a já jsem psala na počítači. Přemýšlela jsem o dětech a kolem mě začalo vše utichat. Nakonec bylo 23.00 a v budově školy svítila světla jen u mne v  kabinetu. Propadala jsem panice a netušila, jak se dostat ven ze zamčené školy. Musel přijet zástupce ředitele, který byl dost naštvaný a pustil mne ven.

Včera poslal smsku kolega Pavel. Mluvili jsme o vysvědčení o on napsal: Měl jsem celý den špatnou náladu. Ale pak jsem se podíval na vysvědčení a začal připisovat k profesionálnímu hodnocení osobní zážitky, a najednou jsou cítil velké štěstí a vděčnost. No jasně, protože je za co cítit velké štěstí a vděčnost.

Každý učitel, který je opravdovým učitelem a ví, že mu dítě bylo svěřeno rodiči, si to považuje. Stejně tak rodiče, kteří mají takové učitele, si jich považují, protože učitel je často ten, kdo s dětmi stráví více času než jejich rodiče. Když jste učitel, vidíte více zázraků než kdokoliv kolem vás. Vidíte mnoho zázraků změn a poznání. Chvíle, kdy přijde žák a neví a najednou ví. Kdy se stane něco, co není ani ve vaší moci. Úžasný zázrak je, když se z malého chlapce stane objevitel a když se z dívky začíná stávat žena s vlastními názory. Učitelé mohou být svědci zázraků. Svědky takových zázraků jste, kdy dáte Bohu a dětem příležitost, aby žily a rostly, a když se stanete vnímavými na takové věci.

Při každém vysvědčení mohu cítit vděčnost za čas, který jsme to pololetí strávili, mohu si znovu připomenout chvíle, které jsme zažili a zaměřit se na to, co přinesly a jak náš život, tedy život nás všech, změnily. Zažívám pocity radost a vděčnosti.

Při každém vysvědčení jsou učitelé naší školy tak nějak více spolu. Nejdříve společně sdílí části vysvědčení a to svých životů a životů dětí. Pak o věcech znovu a znovu přemýšlejí a hledají ty správné věty a dobré formulace a pak následuje vzrušivá chvíle formátování a tisku, což v rozsahu 4 – 5 stran na jedno dítě není tak snadné. Při psaní vysvědčení také sdílíme určitou zdrženlivost v hodnocení žáka, nestavíme se do role soudců, ale do role přátel a vzájemné podpory, kteří je celý půl rok učili. Ale musím říci, že máme skvělé žáky a rodiče, kteří v tom jdou s námi.

Připomínáme si při každém vysvědčení to, co jsem v každém pololetí zažili. Tak v 6. třídě, která se jmenuje Surikaty, jsme byli na týden ubytovaní na Křivoklátě a tak vzpomínám, jak Oliver přivezl na hrad hledačku pokladů a jak chtěl na nádvoří vykopat kastelánovi díru. Ale také vzpomínám na toho netopýra, co létal večer v bráně. Mohu si připomenout, to mne nikdy nenapadlo při memorování u Lavice dítě stálo, jak jsme využili při výuce inscenaci Erbenovy Kytice z Národního divadla. A jak nás inspirovala k povídání o rodině a jejích těžkostech. Ale mohu si vzpomenout i na to, jak nás paní kolegyně herečka učila všechny recitovat Shakespeara.

Ale mohu jít ještě dál a posunout svoje vzpomínky na Maxe ze Surikat před 3lety a na Maxe nyní a mohu mít radost, jak se změnil a jak je zralejší.

Velkým zážitkem je také rozhovor nad vysvědčeními, který mám s kolegy. Často, když si s nimi povídám a pomáhám jim s hodnocením, objevuji vztah mezi nimi a žáky. Takový vztah, který se na papír nedostal. Pamatuji se ze státní školy, jak se na pedagogických radách mluvilo o žácích pohrdavě a neměla jsem to ráda. Ale moji kolegové, ať už je to kolega z Čech nebo kolegyně z Indie o nich mluví moc krásně. Je příjemné, jak o nich mluví pěkně. Někdy si člověk v návalu starostí nevzpomene, že učit je moc krásná práce.

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor: Miroslava Adamcová  Datum: 30. ledna 2020  Foto: CC Search – ilustrační