Otevřený dopis kardinála Dominika Duky zveřejněný na blogu Aktuálně.cz.
V návaznosti na debatu mezi děkanem Filozofické fakulty Michalem Pullmannem a předsedou správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu Michalem Klímou ohledně povahy minulého totalitního režimu považuji za svou povinnost coby příslušník nejmladší vrstvy tří generací deptaných, vězněných a společensky ustrkovaných, opakovaně na svou zkušenost (a zkušenost řady dalších) se zločinnou povahou komunistického režimu upozornit a zároveň vyjádřit postojům Michala Klímy svou podporu.
Vážený pane Klímo, mohu-li přidat, milý příteli,
úvodem přijměte upřímný pozdrav a přání všeho dobrého! Rád bych Vám poděkoval za Vaši statečnost, za Vaši odvahu, trpělivost a osobní nasazení, s nímž vedete diskusi s vedením Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, resp. s panem děkanem Pullmannem. Pozorně sleduji jak Vaše projevy na internetu, tak i následné diskuse, které ukazují na závažné problémy současného vývoje v naší společnosti; v politické sféře i v akademické obci.
Především bych Vám chtěl poděkovat, že poukazujete na závažná metodologická pochybení, která zasahují velkou část humanitních oborů, což považuji za naprosto zásadní, neboť téměř dvě generace našich spoluobčanů nemají s totalitním režimem vlastní zkušenost. Znají jej jen ze vzpomínek svých rodičů, prarodičů a známých ze starších generací.
Jistěže předěl způsobený Pražským jarem a následné odhalení brutální a bezohledné síly Sovětského svazu a jeho satelitů nebylo možné plně reflektovat v čase normalizace. Postmoderna se svým nadekretovaným relativismem však způsobuje – ruku v ruce s masově praktikovaným hédonismem – spánek kritického myšlení, ničí zájem o hledání pravdy a vede ke ztrátě hodnot, na nichž byla a je vybudována Západní civilizace.
Ztráta víry ve smysluplnost našeho života pak otevírá cestu k tekoucí identitě, která žije pouze zážitkem a vzrušenými emocemi, a proto propaganda a manipulace, jimž se dnes říká „strategie dialogu,“ ve mne vyvolávají jen úzkost. My, kteří patříme k té nejmladší vrstvě tří generací deptaných, vězněných, či (před námi) popravených, cítíme mrazení. O to větší dík Vám ve Vašem úsilí při odhalování pravé podstaty věcí.
Mohu vzpomenout na podpisové akce z padesátých let, kdy byly sbírány i podpisy nás žáků základní školy. Znám pocity vlastní rodiny a přátel, jak se museli vypořádávat s tímto tlakem, který byl umocněn stovkami poprav a tisíci uvězněných, či ožebračených o střechu nad hlavou. Jak mohli v době stalinské totality reagovat lidé, jejichž rodiny byly rozbity, kontrolovány a šikanovány? Chtějí tito revizionisté tvrdit, že zaplněná náměstí v době protektorátu a v době teroru padesátých let byla pouhá hra na schovávanou nebo fraška?
Jistě, doba normalizace nám v mnoha případech mohla takto připadat, ale vzpomínám si na odmítání Anticharty v plzeňské Škodovce a rád bych odpověděl všem těm, kteří se nerozpakují pohrdat uklízečkou, taxikářem, zámečníkem, či truhlářem: Prakticky dvacet let jsem pracoval jako dělník – vč. dvaceti sedmi měsíců základní vojenské služby či patnácti měsíců v nápravně výchovném zařízení na Borech v Plzni – a dovolím si tvrdit, že všechny vyjmenované společenské vrstvy i naši kolegové vězni přistupovali k životu s mnohem větší rozvahou a pravdivostí i osobní statečností, než obhájci či tvůrci tzv. revizionistických či jakých směrů v oblasti moderní historie.
Vážený pane Klímo, děkuji Vám jménem známých i neznámých politických vězňů, kamarádů a přátel z PTP, především ale jménem těch, o jejichž utrpení příslušníci mé generace slyšeli pouze vyprávět; za svůj odmítavý postoj k totalitnímu zřízení totiž zaplatili životem.
Nechci soudit, ale doufám, že se v aktuálním sporu o naše nedávné dějiny setkáváme s pouhou neochotou podívat se pravdě do očí; svědčí o tom i malý zájem ke studiu archivů a skutečných svědectví těch, kteří tu dobu zažili na vlastní kůži. Děsím se, kdyby za tímto postojem byla lhostejnost a nedej Bůh cynismus.
Autor: kardinál Domininik Duka Datum: 6. srpna 2020 Foto: Wikimedia Commons – kardinál Duka
25 Komentáře
Mirek P.
Skvělá reakce a důkaz, že Duka zůstává svůj. V době, kdy se ho někteří snaží přiřadit k protidemokratickým, proruským a pročínským silám, blízkým současné hradní klice.
Bylo pro mne neuvěřitelné, poslouchat M. Pullmanna na DVTV, že stalinismus měl prvky demokracie, neboť dělníci mohli hlasovat o trestu pro své nadřízené. Je pro mne nepředstavitelné, že po tomto zůstává děkanem filozofické fakulty.
Konečný Fr.
Dnešní EU má také prvky demokracie – ale EU parlament nerozhoduje. Je to taková hra na demokracii. V EU rozhodují mocné vlivné skupiny napojené na politiky.
pavel v
Nesouhlasím s Pullmannovým názorem, že stalinismus nebo později normalizační socialismus obsahoval demokratické prvky a že dělníci byli spojenci represivních orgánů komunistické strany. Pokud ano, pak jen malá část. Jsem už dost starý, zažil jsem to na vlastní kůži. Na jedné straně má pravdu Michal Klíma, že lidé za vlády komunistů byli nuceni držet ústa a krok, že nemohli jednat svobodně, protože byrokratický aparát státu nic takového neumožňoval. Na druhé straně bych dal za pravdu Pullmannovi, že mnoho lidí té represivní moci iniciativně pomáhalo. Důvod byl prostý – bylo jím prospěchářství. A tak byl každý občan dříve či později konfrontován s nabídkou iniciativně sloužit bolševikovi a materiálně si polepšit nebo zůstat nesehnutý a žít v chudobě. Úplně stejnou metodu používali nacisté v Německu. Po válce všichni Němci říkali: My jsme nevinní, my jsme museli poslouchat Hitlerovy rozkazy, jinak bychom riskovali život. Byla to z jejich strany lež. Většina z nich (zdaleka ne všichni) Hitlera zbožňovala a aktivně podporovala. Proto se po válce Američany požadovaná denacifikace nedařila. Bylo příliš mnoho těch, kdo na Hitlera vzpomínali s láskou a nebyli to jen členové NSDAP. Teprve s velkým časovým odstupem se do hry vložila mladá generace, která si vzala za cíl očistit Německo od strašného stigmatu. Pak začali být stíháni bývalí esesáci a jim podobní. Česko něco podobného ještě čeká.
Česká mentalita je mentalita rabů, což je důsledek rakousko-uherského područí . Proto stalinisté tak snadno naši zemi ovládli. Proto u nás demokracie dosud nefunguje.
Eva Hájková
Ve skutečnosti mnoho dělníků považovalo nové socialistické (respektive tehdy ještě „lidově demokratické“) Československo konečně za svůj stát.
Revoluce v dějinách bývaly často spojeny s násilím,které se někdy projevilo až „po“. Někdy i proti „vlastním dětem“, jak je vidět na případu popraveného Záviše Kalandry, který dnes, na rozdíl od Milady Horákové, nikoho nezajímá.
Jiří Wolker výstižně vyjádřil cítění vykořisťovaných dělníků v jedné své básni:
„I tuto tíhu, lékaři, já znám. Však hlouběj ke dnu tělo prosviťte mi. Nejtěžší břímě naleznete tam. Sotva je unáším a jsem si jist, až vypadne, že rozkymácí zemi. – Nejhlouběj, chudý, vidím nenávist.“
pavel v
V druhé polovině 70. let jsem nastoupil jako čerstvě vystudovaný inženýr do vývojového konstrukčního oddělení Zetoru Brno. Někteří mí starší kolegové ještě pamatovali poměry po takzvaném Vítězném únoru. Můj šéf vyprávěl, že jistí dělníci měli spadeno na „pracující inteligenci“ oblékající se v „buržoazním stylu“. Kdo nosil do práce vázanku, byl podezřelý. Tito dělníci se na takového člověka smluvili, přišli za ním do kanceláře a demonstrativně ho vyvedli za bránu fabriky. Vedení podniku se neodvážilo proti těmto možná spontánním excesům zakročit, aby se nedostalo do křížku se závodní organizací KSČ. A tak kdo byl vyveden, dostal následně propouštěcí list. Přišli si také pro mého šéfa. Ten měl štěstí, že byl náhodou někde pryč a past sklapla naprázdno. Druhý den bylo vše jinak. Dotyčným dělníkům asi vychladla hlava. Tak nějak také vypadala „dělnická demokracie“, o níž na DVTV mluvil Pullmann.
Na samém začátku takzvaného „plyšáku“ jsem se žertem ptal jednoho dělníka, proč podporuje pád „dělnické“ vlády, když on sám je také dělníkem. On mi zcela vážně odpověděl, že to nebyla vláda dělníků, ale že se k moci dostala nová šlechta a že tam vyšplhala po zádech dělníků. Byla to krutá pravda. V této firmě, kde jsem tehdy pracoval, měli dělníci tvrdé a vyčerpávající pracovní normy, navíc pravidelně v určitých intervalech zpevňované, zatímco já jako pracující inteligence jsem žádnému pracovnímu vypětí vystaven nebyl (moje práce se nedala znormovat).
geras
Nemohu-li zkousnout fakta, přeji si odstranit jejich interpreta. –
Mirek P.
To nebyl fakt, ale nepravda ( abych volil mírné slovo ). Předem připravené, zmanipulované procesy a mučením vynucená přiznání, kterým měla dát legitimitu manipulace s davy. Někteří podepsali z vypočítavosti, jiní z naivity.
Nikomu nepřeji gulag ani popraviště. Jen chci, aby Univerzita Karlova měla ve vedení charakterní lidi, kteří se nezpronevěřili vědecké metodě a etice.
geras
Vztahuje se Vaše výpověď k jedinému citované skutečnosti uvedené ve vaší první replice, totiž že „neboť dělníci mohli hlasovat o trestu pro své nadřízené“ ? To by snad šlo vyvrátit nebo ověřit. Proč by to netnbě měla být nepravda ?
Mirek P.
Protože o trestu má rozhodovat nezávislý soud. Jinak ke slovu demokracie můžeme přidat nanejvýš adjektivum udavačská. Jistě jste si všiml, že zdroj , z kterého Pullmann vycházel, knížku Wendy Z. Goldman jsem již uvedl níže. Dál už se v záležitosti angažovat nebudu. Petici za odvolání Pullmanna jsem již podepsal.
https://www.petice.com/petice_za_odvolani_doc_phdr_michala_pullmanna_phd_z_funkce_dkana_filosoficke_fakulty_univerzity_karlovy
Mirek P.
Abych byl úplně poctivý, našel jsem si článek W. Z. Goldman : Stalinský teror a demokracie k roku 1937 https://academic.oup.com/ahr/article/110/5/1427/75940 který zřejmě shrnuje knihu, ba základě kteréPullmann prohlásil : “ že jistý řekněme demokratický aspekt stalinismu tkvěl v tom, že dělníci v továrnách mohli na smrt odsuzovat inženýry „. Zde myslím zneužil samotnou Goldmanovou, které nic tak průzračně hloupého nenapsala. Ona píše o snaze dělníků demokratizovat odbory, aby mohli prosazovat své zájmy i proti případné korupci ve straně i vedení. Na závěr článku skepticky píše “ Yet once the slogans of democracy became the lingua franca of struggle within the unions, there was no way to distinguish the true Stalinist from the oppositionist, the honest from the corrupt, or even the sane from the mad. In the end, the Party lost control of the “action text” as its phrases and intentions were twisted to serve a variety of personal, political, and class interests. Repression was not something done to the Soviet people by an evil “other.” It was actively supported and spread by people in every institution, who used it to pursue their own ends. The campaign for union democracy not only paralleled the mass repression of 1937–1938, it became the very means by which groups with different aims were transformed into the willing, even enthusiastic, proponents of purge and repression. Tedy i přes snahu o demokracii zde nebyla možnost skutečně odlišit čestné od zkorumpovaných. Osobní zájmy transformovali každou instituci do ochotné , dokonce entuziastické podpory čistek a represí.
Karel Konečný
Podle mě pan M. Pullmann začal chybnou úvahou, a její pochopení je začátek k logickému myšlení, které vede k porozumění a poznání. Jinak však si je třeba uvědomovat, že k poznání historie událostí je třeba dobře znát psychologii člověka, který se běžně chová falešně a pokrytecky. Když žijeme v jiných podmínkách něž byly podmínky za kterých probíhaly historické události, pak i pravdy, které vnímáme v rozdílných podmínkách jsou odlišné. Takže plně poznat historii událostí není možné.
Eva Hájková
Jediný výklad minulosti nikdy nebude možný. I když ovládnutí veřejného prostoru na nějaký čas možné je.
„Jednou z nejnezbytnějších podmínek k získání vnitřní svobody je schopnost žít přítomný okamžik. Svou svobodu můžeme uplatňovat jen v přítomném okamžiku. Nad minulostí nemáme žádnou moc, nemůžeme v ní změnit ani čárku, všechno naše znovuprožívání minulých událostí, jichž litujeme a považujeme je za nezdar (měl jsem udělat to, měl jsem říct ono…) je jen honbou za větrnými mlýny – obrátit tok času nelze. Jediným možným úkonem svobody ve vztahu k minulosti je přijmout ji takovou, jaká je, a s důvěrou ji odevzdat Bohu.
Na budoucnost máme pramalý vliv. Dobře víme, že bez ohledu na naši předvídavost, plány a zajištění stačí málo a nic nebude probíhat tak, jak jsme počítali. Svůj život skutečně nemůžeme naprogramovat, lze ho jen okamžik po okamžiku přijímat.
Jedinou věcí, která nám vposledku patří, je přítomný okamžik. Je jediným prostorem, kde naše úkony mohou být opravdu svobodné. Pouze v přítomném okamžiku jsme opravdu v kontaktu se skutečností.
Pomíjivost přítomného okamžiku a fakt, že ani minulost ani budoucnost nám skutečně nepatří, lze prožívat tragicky. Pokud se však postavíme do perspektivy víry a křesťanské naděje, ukáže se nám, že přítomný okamžik je nositelem milosti a nesmírné útěchy. Přítomný okamžik je v první řadě okamžikem, v němž je přítomen Bůh: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28, 20). S Bohem se nespojujeme ani v minulosti ani v budoucnosti, ale tak, že každý okamžik přijímáme jako prostor jeho přítomnosti, jako místo, kde se nám Bůh dává…Měli bychom se naučit prožívat každý okamžik jako plnost – jako plnost existence, neboť Bůh je zde, a je-li Bůh zde, nic mi nechybí.“
(Jacques Philippe: Vnitřní svoboda)
pavel v
Ad „Nad minulostí nemáme žádnou moc, nemůžeme v ní změnit ani čárku …“
———————————————-
S děláním tlusté čáry za minulostí nesouhlasím. Máme vždy možnost činit pokání a pokusit se napravit křivdy, kterých jsme se dopustili. Ostatně pokání bez nápravy žádným pokáním není. Příkladem opravdového pokání může být například příběh o celníku Zacheovi.
Ad „Na budoucnost máme pramalý vliv. Dobře víme, že bez ohledu na naši předvídavost, plány a zajištění stačí málo a nic nebude probíhat tak, jak jsme počítali.“
——————————————
Je pravdou, že naše plány často selžou, ale to vůbec neznamená, že bychom měli rezignovat. Správné je, když něco nevyjde „na první dobrou“, pokračovat ve svém úsilí tak dlouho, až se věc povede. Nemyslet si hned, že když něco nevyjde, že to bylo řízením osudu, tedy svést vlastní chybu na osud.
Eva Hájková
Souhlasím, že je zapotřebí něco dělat, a především začít u sebe. Člověk má bojovat hlavně se zlem, které je v jeho nitru, a které ho rozkládá a ničí. S negativními emocemi, které mohou mít třeba podobu vzteku, nervozity či deprese. Modlitba při tom pomáhá.
Proto se mi tak líbí ten citát, který jsem zde už uvedla: „Je lépe hledět zreformovat vlastní srdce než reformovat svět nebo církev – bude to pro všechny přínosnější.“
Konečný Fr.
Pullmann je zastánce demokratického socialismu stejně jako Merkelová. Kdo je proti Pullmannovi musí být také proti EU.
Mirek P.
Ještě popíši své výhrady vůči děkanu Pullmannovi z celé diskuze s panem Klímou https://video.aktualne.cz/dvtv/delnici-odsuzujici-k-smrti-elity-i-to-je-demokracie-ostry-du/r~03baa980caac11eab0f60cc47ab5f122/
Nebudu se zabývat dobou normalizace, kde o život šlo už výjimečně. Šlo „jen“ o dobrý flek a výjezdní doložku. Mrazivý je citát dr. Pullmanna z času 2:40-50 o demokratickém momentu při stalinských čistkách. Ten opírá o knihu
Wendy Z. Goldman ( dle rozsahu v en.wikipedii zřejmě nepříliš významné americké historičky ) Terror and democracy in the age of Stalin : the social dynamics of repression (2007). Zde studovala procesy z několika moskevských továren a dospěla k závěru, že dělníci v rámci demokracie sami udávali inženýry a nadřízené.
K tomu uvedu, že šlo o vrchol stalinských čistek 1937-38, kdy NKVD měla stanovené své kvóty odsouzených. I když čistky se týkaly především vojska, úřadů, rolníků, menšin, dokáži si představit vznik mentality “ udej dřív než budeš udán“. Takto byli odsouzeni do lágrů významní konstkruktéři Koroljov a Tupolev – za sabotáž a špionáž. Naštěstí, kvůli svému talentu, smrti unikli.
Opravdu chceme, aby historici typu Goldmanové a Pullmanna ovládli diskurs o našich novodobých dějinách?
Konečný Fr.
Pullmann má víceméně pravdu. Výsledek demokratické volby nemusí být vždy dobrý. Lidé si mohou dobrovolně zvolit zlo. Vymyté mozky jednají upřímně. Lidé u nás chtěli patřit k Západu především proto, aby se měli materiálně lépe. Mnozí proto z těchto důvodů na západ utíkali. I dnes mnozí klidně prodají svou vlast, jen aby se měli lépe. Dnešní režim také začíná být represivní. Mladí lidé jsou chytří a naučí se správné odpovědi, které požaduje dnešní doba. Myslím, že většinou dají přednost kariéře a penězům, než že by za názory, které jsou nekorektní trpěli. Na Západě je pravičák vnímán skoro jako fašista.
Eva Hájková
Ve skutečnosti se vůbec nedá říct, zda dělníci vnímali režim pozitivně nebo negativně, protože dělníci nikdy netvořili a netvoří žádný celek. Proto není nic proti ničemu, když někdo řekne, že někteří ho vnímali pozitivně, tedy skutečně jako lidovou demokracii. U každého jistě hrály roli osobní životní zkušenosti z doby předválečné a válečné a hlavně to, čemu věřil. Věřil-li někdo v komunismus, nemohly ho odradit ani tvrdé normy nebo některé jiné nepříjemnosti. Vždyť mnozí chodili dobrovolně na nedělní brigády.
Každý dělník, který byl ve straně, měl po únoru možnost stát se ředitelem továrny nebo jiného zařízení. Nevyužili toho jenom ti, kteří měli soudnost a věděli, že na něco takového nestačí.
O tom, že se k moci vyšplhali různí dobrodruzi a nepoctivci, samozřejmě není pochyb.
Eva Hájková
My jsme si zvykli vnímat slovo demokracie jako pojem s pozitivním obsahem. V naší mysli jsou s ní některé věci neslučitelné. Nikdo nepochybuje o tom, že ve starověkém Řecku byla demokracie. Přitom tam existovalo otroctví a členové obce rozhodovali o smrti svých spoluobčanů. Jistě nemůžeme říct, že rozhodovali vždy spravedlivě.
Mirek P.
Otrokářskou demokracii, kdy otrok byl v souladu s platnými zákony pouhou věcí ( majetkem ) , snad máme definitivně za sebou. Skutečná liberální demokracie se vyznačuje 1. rovností přístupu k základním definovaným právům, 2. opakovanými svobodnými volbami, 3. právem na spravedlivý soudní proces a 4. oddělením moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Pokud je některý z těchto bodů omezen ( např. účastnit voleb se mohou jen vybrané strany ), lze mluvit o autoritářské demokracii. Za takovou je u nás považováno období druhé republiky ( 1. 10. 1938 – 14. 3. 1939 ), v žádném případě roky 1948 – 1989 u nás, či období stalinismu v SSSR, jak by nám chtěl podsunout Pullmann.
Demokracie není ideální, ovšem ( jak řekl tuším Churchill), mluví pro ni to, že jiné způsoby vládnutí jsou ještě horší.
Eva Hájková
Na lepší způsob vládnutí si zkrátka musíme počkat až do doby, kdy nám začne vládnout Duch svatý.
Karel Krejčí
Paní Hájková, omlouvám se, že Vám vstupuji do diskuse, ale Duch Svatý přece již zde je. To jenom ty různé a nespočetné teorie a myšlenkové šablony nám brání prohlédnout a poddat se Jeho kralování.
Eva Hájková
Já vím, že je tady.
A taky vím, že ten, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.
A to jsem já.
Eva Hájková
Už Tacitus preferoval objektivní přístup k dějinám. Přístup bez emocí – „sine ira et studio“ (bez hněvu a zaujetí).
Toho jsou však lidé schopni většinou až s velkým časovým odstupem. Málokdy pamětníci.
Eva Hájková
Ale jak je vidět třeba na sporu o sloup, lidské emoce se týkají i dějin dosti vzdálených.