Petr Húšť o Ukrajině: Šílenci víry, slzy i zázraky

Po vypuknutí války na Ukrajině před dvěma lety ses začal angažovat v pomoci během dvou dnů. Jak to vypadalo?

Vsetínský sbor CB Maják měl kolem sebe několik ukrajinských křesťanů, kteří už dlouhodobě v ČR žili a které kontaktovali další lidé z Ukrajiny. Neustále jim zvonily telefony. 

Na polsko-ukrajinskou a slovensko-ukrajinskou hranici jsme poslali koordinátory. Byla to vždy dvojice: Ukrajinec, který mluvil ukrajinsky i česky, a Čech, který mluvil česky, rusky a anglicky, měl řidičský průkaz a uměl pracovat s Google tabulkami.

V sobotu k večeru jsem přijel domů a říkám: „Máme pokrytou polskou hranici, ale na slovenskou potřebujeme ještě jednoho Čecha.“ Vyjmenoval jsem všechny požadavky a můj 21letý syn říká: „To já všecko umím.“ Manželka na to: „Tak to zapomeňte.“ A já říkám: „Neposíláme ho do války, ale jenom na hranici s válčící zemí.“ Za šest hodin už byli na slovensko-ukrajinské hranici a už další ráno k nám vyjel první autobus uprchlíků. 

Takže manželka nakonec souhlasila?

Ano. Pracovali jsme často i šestnáct hodin denně. Asi po třech dnech manželka řekla: „My se ale nebudeme dívat, jak ty pomáháš na Ukrajině. Vstoupíme do toho celá rodina.“ Z našeho domu se na pár měsíců stalo skladiště, překladiště, předávala se auta, lidi. Všude jsme měli něco.
Lidé mi často říkali: „Petře, ty jsi magor!“ Na to odpovídám: „Kdybych já s rodinou a dětmi utíkal před válkou, rád bych potkal takového šílence.“
Bylo to divoké, a zároveň strhující. V něčem bolestné, ale i krásné. Plakali jsme nad bolestí, kterou jsme na Ukrajině viděli, ale taky nad zázraky, které Pán Bůh dělal. 

Popiš nějaký.

Třeba ten první autobus… Uprchlíci nám řekli, že mají příbuzné v Uherském Brodě a v Praze, protože měli strach, že bychom je jinak nevzali. Ve skutečnosti tam žádné příbuzné neměli – až na čtyři lidi z autobusu. Neměli jsme je kam dát. Hledali jsme nějaká místa v Brně, urgovali jsme Armádu spásy, všechna azylová centra. Vzal nám je Honza Halík z Word of Life z Černé Hory. Pro nás to byl zázrak. Neskutečně se nám ulevilo, že máme 56 lidí kam složit. 

Když jsem přijel domů, napsal mi Miro Tóth z kapely Tretí deň, (pastor AC) z Košic, se kterým jsme hodně spolupracovali, protože jsou blízko hranic. Poslal seznam věcí, které potřebují, jaké léky, hygienické pomůcky apod. Odpověděl jsem mu: „Miro, promiň, ale mám za sebou 16 hodin práce, jsem úplně vyčerpaný a tak rychle to nedám dohromady.“ Můj nejmladší, patnáctiletý syn Oliver seděl vedle mě a četl ten seznam: „Tati, dneska jsem byl na oslavě kamarádových narozenin ve Zlíně. Taky tam dělají sbírku humanitárních věcí pro Ukrajinu a tohle je přesně to, co vysbírali.“ Okamžitě jsem tam zavolal. Za půl hodiny byly věci ze seznamu v dodávce. 

Syn Filip přijel v noci ze slovenské hranice domů, ale hned nad ránem sedl do té dodávky a vyrazil zpátky do Košic. Odtamtud ještě s druhou dodávkou vyrazili do Pavlovcí nad Uhom naložit další uprchlíky. V tom mi volá Honza Halík: „Máme kamaráda, který utíká z Ukrajiny, a potřebujeme ho vyzvednout.“ „OK, kde je?“ „To nevíme.“ „Nevadí, tak mi na něj dej telefon.“ „On nemá telefon.“ Říkám: „Honzo, promiň, ale ukrajinská hranice je něco jako z Bratislavy na Šumavu, nějakých 580 kilometrů, to je bez šance.“ „Ale jeho kamarád má Messenger.“ „Tak zjistěte, kde je.“ Nakonec nám Honza volal, že je v Pavlovcích nad Uhom. „Tam jsme měli před dvěma hodinami dodávky. Zjistím, jak na tom jsou.“ 

Volám Filipovi a on mi říká: „Tati, promiň, máme zpoždění, právě vjíždíme do Pavlovcí nad Uhom.“ „Filipe, potřebuju najít kluka v bílé bundě.“ A on: „Kluk v bílé bundě stojí vedle mého auta.“ (Odmlčí se.)

Často jsme ani nemohli dýchat. S Filipem jsme často diskutovali, jestli to nejsou jenom náhody. Anatole France (francouzský básník a prozaik – pozn. aut.) řekl, že náhoda je pseudonym Boha, když se zrovna nechtěl podepsat. Těch „náhod“ jsme prožívali hodně. Mám pocit, že Pán Bůh běžel před námi.

Součástí pomoci byla také následná péče o uprchlíky. Jak to vypadalo?

Břeťa Raška koordinoval 85 řidičů. Mimochodem, věřící byli jen někteří; jezdili tam i pankáči, knihovníci, hasiči, lidé z úřadů, bank… Převezli takto asi 3500 lidí. Byl tam celý tým, který nejenže přivezl uprchlíky, ale poskytoval ubytování, pomoc v jednání s úřady, se zařízením školek a škol, lékařské péče atd. To po měsíci a půl skončilo, protože to přesáhlo naše možnosti, a tým se zaměřil na integraci cca 250–350 Ukrajinců, přičemž v tom pomáhaly i další neziskové organizace. Vznikl mj. ukrajinský sbor, který ve Vsetíně dodnes funguje.

Jak se od té doby tvoje práce vyvíjela dál? 

Po měsíci a čtvrt projekt CB Majáku ve Vsetíně skončil. Pro mě to bylo docela těžké, protože z Ukrajiny měly přijet další rodiny. Řekl jsem si: Dobře, na 14 dní si vezmu volno, dospím se, nadechnu se a budu zase žít normálně. Už jsem chtěl mít nějakou stabilní práci. 

Když jsme vyslali druhý kamion s humanitární pomocí, za čtyři dny mi v noci přišla fotka. Byla na ní babička, která držela chleba a dvě konzervy. Byly to znojemské párky s fazolemi – to, co jsme nakoupili ve Zlíně v makru. Ta fotka byla z Buči. Jeden den odešli ruští vojáci, přibližně další den tam přijel Zelenskyj a plus minus další den tam dorazily naše konzervy. Tekly mi slzy a říkal jsem si: Jestliže jsme schopní se takovou rychlostí dostat na podobná místa, chci v tom pokračovat. 

Když odejdou ruští vojáci z místa, kde byli lidé třeba týden, 14 dní, nebo i měsíc schovaní ve sklepě, je důležité nejenom tam za dva dny být kvůli hmotné pomoci, ale hlavně kvůli psychologické pomoci – že za nimi někdo přijede. Ti lidé nemluví, jsou vyčerpaní. Ale když je někdo může pohladit, říct jim něco hezkého, pomodlit se za ně…

To byl pro mě impulz. Neměl jsem žádnou organizaci, fundraising, propagaci, auta, tým… Ale měl jsem sen jednou měsíčně vyslat kamion. Pro představu: Náklad pro kamion stojí asi 800 000 až milion a půl a cesta na frontovou linii 100 000 Kč. Od té doby jsem vypravil 35 kamionů. To jsou pro mě Boží zázraky.

Humanitární práci ale dnes neděláš v Česku, ale stal ses součástí týmu na Ukrajině. Co konkrétně děláte?

Tři věci: …

Autor: Tomáš Coufal Datum: 7. března 2024 Foto: Filip Húšť – Petr Húšť

Ukázka z rozhovoru, který vyšel v březnovém čísle časopisu Život víry. Petr Húšť v něm dále mluví o tom, jak se vyrovnává s neštěstím, které kolem sebe vidí, a jak to ovlivňuje jeho vztah s Bohem, i o tom, jak vypadá Ukrajina a tamní církev po dvouletém válčení. 

Březnové číslo dále přináší velikonoční úvodník Lukáše Sztefka, reflexi Jana Gregora týkající se Istanbulské úmluvy a jejího odmítnutí nebo zamyšlení Tomáše Dittricha o vztazích a úskalích přílišné ohleduplnosti.

V aktuálním čísle Života víry nechybí ani články odrážející osobní zkušenosti autorů: 10 věcí, které bych si přál znát, když jsem byl mladší (J. L. Grady), co mě prázdná náruč naučila o rodičovství (C. Lucchiová), jak mluvit s dětmi o sexu (L. Holden) nebo příběh čtenáře o vrtání studny bez proutkaře.

Pohled na konspirační teorie očima psychoterapeuta přináší rozhovor s Dalimilem Staňkem, o práci mezi muslimy mluví misionář Greg Livingstone, o „probuzení po švédsku“ si můžete přečíst ve virtuálním rozhovoru s letničním kazatelem Lewim Pethrusem.

Číslo doplňují recenze, biblické zamyšlení D. Nováka o lidské touze po smyslu a štěstí, zprávy o církvi u nás i v zahraničí i oznámení o chystaných křesťanských akcích.

Život víry lze číst v papírové podobě, na novém webu nebo poslouchat ve zvukové podobě. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho předplatit.

Tags:

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář