Výzvy, vize a hledání cesty v digitálním věku, s Kateřinou Hodecovou
Seznamte se s Kateřinou Hodecovou, redaktorkou Rádia 7. Prozradí, jak se k této práci dostala, jaké výzvy ji provázely a jak překonala svou introvertní povahu. Nahlédněte do světa rozhlasového vysílání a zjistěte, jak rádio může oslovit i spojit lidi, a proč je práce v Rádiu 7 tak inspirující. Objevte s námi jedinečný příběh Kateřiny a její vášeň pro rádio, která ji provází na její cestě. Kateřinu znám přes 20 let. Je neuvěřitelně inspirativní, disciplinovaná, výborně vede redakční tým. S manželem Petrem jsou velice pohostinní a štědří. Pokud byste ji pozvali na oběd, buďte si jistí, že si dá maso. Je fanynkou hokeje a v poslední době kreslí a věnuje se rybolovu.
Poslouchala jsi v dětství rozhlas?
Velmi vzácně, pohádku po obědě, když jsem spala u babičky.
Napadlo tě někdy, že bys mohla v rozhlase pracovat?
Jako malá jsem trošku snila o tom být herečkou nebo zpěvačkou, ale rádio šlo mimo mě. Ještě se mi líbila profese televizní hlasatelky, to byly v mém dětství krásné a milé paní na televizní obrazovce. Ale postupně mě to přešlo, když jsem zjišťovala, jak se před lidmi stydím.
Jak se tedy stalo, že jsi už přes třicet let v rádiu?
Vystudovala jsem architekturu a po ukončení školy jsem se připojila k jedné brněnské firmě. Během této doby jsem se seznámila s Jitkou, která je stále mojí kolegyní a ona mi představila prostředí v rádiu, seznámila mě s kolegy a jednou, když jsem s ní byla v její kanceláři, se tři bratři vraceli z prohlídky nemovitosti, kam byla šance se přestěhovat. Rádio totiž v té době restitucí dostalo výpověď z pronájmu, kde do té doby sídlilo. Nabídla jsem svou pomoc a vzala si volno z práce, přestěhovala kreslicí prkno do rádia (ano, v té době se stále rýsovalo na prkně pery 😊) a strávila jsem tam týden své dovolené navrhováním rozšíření nahrávacího studia. Poté jsem se vrátila zpět do firmy, ale postupně jsem si uvědomila, že mě práce v rádiu zajímá a dává smysl. A vzápětí přišla z rádia nabídka, abych se přidala k redakčnímu týmu.
SOUVISEJÍCÍ – Nové album kapely Safenat Paneach a s Petrem Wagnerem nejen o muzice
Věděla jsem, že by to doma vytvořilo problémy, protože oba moji rodiče byli členy Komunistické strany. Moje studia pro ně byla taky finanční obětí, a tak jsem před Boha položila rouno: když s tím budou rodiče souhlasit, půjdu do rádia. Když ne, zůstanu ve svém milovaném oboru. Nejdříve jsem promluvila s maminkou, která byla o něco tolerantnější. Překvapila mě, řekla, že ano. Nezbývalo, než jít za tátou, který mi řekl, že jsem dospělá a pokud se cítím šťastná v rádiu, ať do toho jdu. Vůbec jsem nechápala, jak je možné, že s tím mí nevěřící rodiče souhlasí… Ale rouno je rouno.
Odjela jsem zpátky do Brna a ve vlaku jsem listovala modlitebním deníkem – bývám často roztržitá, tak si modlitby někdy raději píšu. Narazila jsem na modlitbu, ve které jsem velmi vážně Boha prosila o možnost pracovat na plný úvazek v misii… Dala jsem tedy hned výpověď, nastoupila do rádia a při příští návštěvě doma se rodiče ptali – tak co v práci? „No jo, dobrý, zabíhám se a učím se mluvit na mikrofon…“
Naši s překvapením zjistili, že jsem dala výpověď v úspěšné firmě a teď jsem v nějakém rádiu, a nastal strašný kravál. „Vždyť jsem se vás ptala…!“ Ale oni vůbec nevěděli, že jsme takovou řeč vedli, a mně došlo, že jim Bůh jim prostě zacpal uši a mluvil skrze ně ke mně. Moji rodiče nakonec akceptovali mou volbu a já jsem byla vděčná, že jsem mohla jít tam, kam – jak jsem věřila – mě posílá Bůh.
Co bylo v tvých začátcích nejtěžší?
Asi překonat stud, protože já sice mám spoustu nápadů, ale vlastně jsem velký introvert. Já se hrozně stydím před lidmi. Ale časem jsem si zvykla natolik, že v rádiu se nestydím, i když vím, že mě poslouchá spousta lidí, ale zůstalo mi to v tom fyzickém kontaktu. Když se postavím před lidi a může jich tam být třeba jenom 20, tak mám trému do dneška.
Mé vzdělání na první pohled nepřineslo žádný užitek, ale později jsem musela svůj názor přehodnotit. Zjistila jsem, že určité myšlenkové dovednosti, které jsem získala ve škole, používám denně.
Byla to nová fáze, do níž jsem se s nadšením a vděčností vrhla. Moji kolegové mě výrazně podporovali a učili mě vše od základů. A někdy mě taky hodili do vody, ale vždycky mi pomáhali 😊. Pamatuji si na jednu služební cestu s Alešem Bartoškem, kdy jsme jeli kolem Plzně. Bez jakéhokoliv plánu jsme se rozhodli zastavit se v Českém rozhlase a nabídnout naše pořady. Pan ředitel nás skutečně přijal. Během půl hodiny jsme mu představili rádio, naše možnosti a nápady. Souhlasil se spoluprací, ale s podmínkou, že chce živé vysílání, což jsme dosud nedělali. Byli jsme z toho pěkně zaskočení, ale nakonec jsme souhlasili. Tím jsme otevřeli novou kapitolu práce, v minutě jsem se stala moderátorkou živého hodinového pořadu v Českém rozhlase Plzeň. Každou sobotu jsme tam jezdili několik let a já získala cenné zkušenosti.
Co je pro tebe nejtěžší dnes?
Někdy se objeví únava, ale ne vždy jde o fyzickou vyčerpanost. Častěji jde o mentální únavu z neustálého opakování věcí, které se zdají neřešitelné nebo se nemění. To je hlavní faktor, který mi bere energii. Na druhou stranu, když se kdokoli zeptá, jestli mě to stále baví, musím říct, že ano. Denně se těším do práce, protože za těch 30 let se dramaticky změnila, pořád je něco nového, co se musím učit, získávat nové informace a neustále revidovat způsob, jakým pracuji a pracujeme jako tým. Když jsme začínali, připravovali jsme jen necelou hodinu denně, a mysleli jsme si, že to je maximum, co zvládneme. Dnes se na to dívám s úsměvem.
SOUVISEJÍCÍ – Daniela Hurtová z festivalu UNITED: Víme, že to nejdůležitější se odehrává v srdcích lidí
Technika tehdy byla dost jiná, že jo?
Ano, začínali jsme ještě na kotoučových magnetofonech. Přeřeknutí jsme stříhali fyzicky a lepili páskami. Dnes je nás v týmu čtrnáct, jen o pět lidí víc, ale připravujeme čtyřiadvacet hodin denně. Nepoměr práce, ale samozřejmě všechno na počítačích.
Jak vypadá tvůj pracovní den běžný v rádiu?
Mé pracovní dny nejsou zcela standardní, ale obvykle ráno začínám tím, že procházím poštu a sleduji, jestli kolegové nemají nějaké problémy nebo nedopatření, které bych měla rychle vyřešit. Poté se pustím do stříhání nebo natáčení pořadů, případně sedím za mikrofonem. Mezitím se věnuji drobným úkolům a jiným záležitostem. To je takové jádro mého pracovního dne.
Pak následují schůzky, které zabírají hodně času. Na poradách se musíme shodnout a dát věcem nějaký směr, což je pro mě velmi důležité. Dále se soustředím na promýšlení dramaturgie pořadů, které mám na starosti, abych jim dala strukturu a smysl. Také se snažím poslouchat, co vysíláme, abych byla stále v obraze. A samozřejmě tu chci být pro své kolegy, pokud potřebují radu nebo pomoc a já se potřebuji ptát zase jich.
Často máme hosty a většinou se aspoň mihnou u mě v kanceláři. To je jedno z velkých potěšení práce v rádiu. Přichází sem spousta zajímavých lidí, a jejich přítomnost je pro mě neocenitelným darem. Jejich životní příběhy a postřehy jsou jako velká duchovní i životní lekce. Setkání s nimi je pro mě radostí, a v mnoha případech se dnes už jedná o lidi, se kterými máme dlouholeté vztahy.
Nosíš si práci domů?
Naučila jsem se bez problémů přepnout se z pracovního módu do osobního a zase zpátky. Ale i v osobním čase často o rádiu přemýšlím a mám to ráda. Právě v takových časech přichází nejvíc nápadů. Ale jak říkám, vypnu rychle, a navíc mám díky Bohu dost koníčků i přátel.
Sleduješ, jak to chodí jinde v rádiích, vzděláváš se, čteš, nebo posloucháš jiné moderátory?
Obvykle se snažím udržovat alespoň okrajový přehled. Skutečně se učím od svých kolegů a poslouchám jejich moderátorské dovednosti. To mi poskytuje cenné impulsy. Taky občas poslouchám i jiné rozhlasové stanice a moderátorské výkony. Neumím poslouchat jako kulisu. Pokud jde o vzdělávání a inovace, určitě to podle svých možností sleduji a snažím se učit.
Rádio, které dělají křesťané, je v něčem jiné. Existují nějaké hranice, kam bys ty nebo redakce nikdy nešla?
Myslím, že si dost hlídáme to, co by mohlo křesťany z jiných církví urazit nebo dotknout se jich v míře, která by je od poslechu odvedla. Hlídáme nejenom to, o čem ve vysílání mluvíme, ale také jak to děláme – chceme mluvit s úctou a přitom jasně. Držíme se Bible a vycházíme z Bible. Ostatně jen v redakci je nás tady 14 lidí, ale snad z 8 církví. Musíme spolu umět vyjít, i když máme na některé věci různé názory, učíme se, jak spolu mluvit a nacházet východiska. Tam, kde je nutné mít jednotu, k ní skutečně dojít a tam, kde je to možné, ponechat si navzájem svobodu a zachovat úctu jeden k druhému. To je asi ta hranice, neurážet, ale diskutovat a přemýšlet. Moje rozhlasová zkušenost je, že se dá mluvit o těžkých věcech přívětivým způsobem. Že je lepší se spíše ptát než něco druhému podsouvat. Myslím, že komunikace mezi námi v rádiu je jakési tříbení jazyka i názorů. Jsme zvyklí, že si lidi myslí věci jinak než my osobně. Ale není to vždycky snadné a člověk se to pořád učí.
SOUVISEJÍCÍ – Na zdravé důvěrné komunikaci záleží, když má sex být dobrý, ne?
Ale víme, že nás poslouchají také nevěřící lidé anebo ti, kteří by se za křesťany nikdy neoznačili, přestože vědí, že „něco“ je. I tady chceme, aby bylo jasné, že nehlásáme, že křesťané jsou lepší lidé, ale že jsme dostali Dar, který je přístupný všem. Jen si ho vzít… Osobně těžko nesu slovní aroganci některých věřících, dělení světa na „my a oni“. Rozhlasovou misii vnímám jako možnost být s lidmi v jejich prostředí, ukazovat na Ježíše a seznamovat je s Ním. Hodně lidí je z nejrůznějších důvodů osamělých a fyzicky je složité se k nim dostat. Rádio to umí, a proto je důležité v tom digitálním „éteru“ být.
K programovému vysílání má Rádio 7 vesměs dobré reakce. Bývají i ty naštvané?
Někdy přicházejí i rozhořčené reakce, a záleží většinou na tom, o jaká témata jde. Holt jsou mezi posluchači i lidé, kteří se zdají být trvale naštvaní a přenášejí negativitu na všechno kolem sebe. S takovými reakcemi je těžké něco konkrétního udělat. Nedávno nám jedna posluchačka napsala, že už nemůže naše rádio poslouchat. Ačkoliv jsme ji zdvořile požádali o vysvětlení, nedostali jsme od ní žádnou odpověď. Jindy se stane, že lidé jsou velmi pevně přesvědčeni o svých názorech a těžko akceptují jakýkoli jiný pohled.
Pokládám si otázku, jakým způsobem efektivně oslovit člověka v dnešní době. Je důležité mluvit jasně o možnosti vztahu s Bohem skrze Ježíše Krista, aniž bychom se stali demagogickými. Některé křesťanské misijní příručky uvádějí různá čísla, ale jedna z nich například tvrdí, že může být třeba až 12 kontaktů, než se člověk nakonec obrátí ke Kristu. Myslím si, že toto číslo má své opodstatnění. Každý člověk je v životě jinak dospělý, na jiném místě svého duchovního vývoje a potřebuje odlišnou míru podnětů. Neustále v redakci diskutujeme, jak zachovat jasnou biblickou pravdu a přitom lidi nezavírat do nějakých zaběhaných postupů a metodik.
Naše role v rádiu spočívá v tom, že jdeme s lidmi na jejich cestě. Chceme, aby posluchači naslouchali, aby zvažovali různé názory a slyšeli různé interpretace víry. Život je barevný a každý člověk je jiný, s každým Bůh pracuje specifickým způsobem. Chceme mluvit o víře v její barevnosti, inspirovat, vzbudit touhu a možná i zvědavost. Každý máme kolem sebe mnoho nominálních křesťanů, a naše práce má za cíl přinést více hloubky a smyslu do jejich víry.
Rádio 7 stojí nyní na křižovatce. Za sebou má rok a třičtvrtě vysílání na DAB a finančně je to velmi nákladné. Zvládne další rok? Jak to bude dál?
Doufáme v zázrak a aktivně se snažíme vysvětlovat církvi i jednotlivcům, že mít křesťanské rádio v autech na přijímačích DAB má velký význam. Je to jedinečná příležitost, kterou bychom jako církev měli uchopit a snažit se ji využít k oslovení lidí, kteří často tráví čas v autech sami. Současný svět je velmi neklidný a kdo ví, jak dlouho bude ještě možnost svobodně sdílet evangelium…
Na druhou stranu, pokud nebudou k dispozici potřebné finanční prostředky, budeme nuceni od této možnosti ustoupit a je otázka, zda bychom se mohli později vrátit, pokud by se peníze nashromáždily. Vysoké procento lidí poslouchá rádio právě v autě a byla by velká škoda (nebo chyba?) nebýt tam, kde lidé poslouchají. A tak čekáme na zázrak a doufáme, že budou noví štědří dárci. Ale máš pravdu, situace je teď velmi vážná a opravdu se hraje o to, jestli budeme moci na DAB dále vysílat.
Nešlo by to snadněji díky reklamě podnikatelů na Rádiu 7? Proč nechcete jít i tímto směrem?
Je obtížné skloubit byznys s neziskovou organizací. Navíc bychom se neradi dostávali do situací, že bychom vysílali reklamu od soukromých podnikatelů, a současně byli na vážkách, zda se to nekříží s naším posláním. Není jednoduché najít správnou cestu.
Má Rádio 7 a vlastně jakékoliv rozhlasové vysílání šanci uspět v budoucnu v době podcastů?
Nedávný průzkum Českého rozhlasu ukazuje, že až 87 % všech lidí poslouchá rádio, a to je vysoké číslo. Ještě zajímavější je, kde lidé poslouchají rádio nejčastěji. Často jsou to ti, kteří pracují z domova nebo jsou vázáni na jednom místě, a už jsem říkala, že autorádia hrají klíčovou roli. Podcasty jsou samozřejmě skvělá věc (a téměř všechny pořady Rádia 7 mají také svůj podcast), ale chtě nechtě se dostáváte do názorové bubliny oblíbených řečníků a témat. Mám za to, že v živém proudu vysílání je člověk vystavený i jiným než svým obvyklým názorům a musí myslet. A tak i Rádio 7 nabízí rozmanitost, protože posluchači mají možnost slyšet různé pohledy, přístupy a osobní příběhy od desítek i stovek jednotlivců každý rok. Naši hosté prožili svůj vlastní duchovní obrat a sdílejí jej každý svým jedinečným způsobem. Myslím, že tahle pestrost je důležitá pro křesťany i (zatím) nevěřící 😊.
Rozhovor připravila Jiřina Gina Čunková Datum: 15. října 2023 Foto: archiv Kateřina Hodecová
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
