Křesťan dnes

S kytarou tam, kde padají bomby

jezdí pastor Serhij Lvov

Jak jste se stal pastorem sboru Vinice v Kyjevě?

Jel jsem navštívit svého kamaráda do Ameriky a tam jsem se seznámil s Johnem Wimberem (1934–1997, zakladatel Vinice – pozn. red.) a se sbory Vinice (Vineyard Churches). Líbila se mi vnitřní kultura této církve, systém vztahů a způsob hledání Boha a modliteb. Na jednu stranu to nepůsobilo příliš charismaticky, ale Bůh tam mocně jednal. Na Ukrajině jsme nic podobného neznali. Měl jsem z minulosti nějaká proroctví, že jednou budu pastorem. Po setkání s Vinicí jsem vnímal povolání takový sbor založit. 

Jak vypadal život vašeho sboru před válkou? Čemu jste věnovali zvláštní pozornost?

Byli jsme normální sbor – domácí skupinky, mládež, společné modlitby. Občas jsme na ulicích pořádali akci „Evangelium dobra“ – rozdávali jsme čaj a pečivo a mluvili s lidmi. Mladé jsme zvali na různé kulturní programy, výstavy, měli jsme filmový klub a po promítání jsme si s lidmi povídali.

Jak válka ovlivnila život sboru?

Když začalo bombardování a Rusové se blížili ke Kyjevu, říkali jsme lidem, aby odjeli. Ve Slavjansku (město na východě Ukrajiny, spadá pod Doněckou oblast – pozn. red.) máme spřátelený sbor. Ten se v roce 2014 celý evakuoval.

Před válkou jsme měli asi 70 členů. Z těch původních zůstalo jen pár, ostatní odjeli na západ Ukrajiny (např. do Lvova) nebo do zahraničí. Přicházejí ale noví lidé. Někteří jsou nevěřící, někteří přišli z jiných měst a z jiných sborů. Někteří přišli, protože znali mě a mou hudbu…

Po vypuknutí války z Ukrajiny odjeli kromě žen a dětí i někteří muži. Vy jste o tom nepřemýšlel?

Rozhodl jsem se, že za hranice nepojedu, ale ty, kteří odjeli, neodsuzuju. Takových případů ale nebylo mnoho, většina zůstala.

Hrozí vám osobně, že budete odveden na frontu? Jak byste na to reagoval?

Šel bych, ale nestřílel bych. Mohl bych se starat o raněné nebo sloužit jako kaplan. Vlastně už to, co děláme teď, je kaplanská práce.

Jak se váš sbor zapojil do pomoci? 

Na začátku jsme finančně pomáhali lidem, kteří se chystali k odjezdu nebo už odjeli. Byl jsem například ve Lvově a volali mi lidé, že v té oblasti zůstali jejich rodiče, a prosili mě, abych jim pomohl.

Měli jsme tým, který zůstal v Kyjevě, a z našeho centra jsme nabízeli pomoc nebo rozváželi jídlo. Pak se k nám začala dostávat humanitární pomoc, a tak jsme zjišťovali, kde ji na východě předat. Válka je strašná věc, ale na druhou stranu jsme díky ní navázali spoustu krásných přátelství. 

Kolik vás je do pomoci zapojeno a jak to probíhá?

Ve sboru máme čtyři dobrovolníky, kteří na východ jezdí pravidelně. Druhý pastor Ilja, Mark, který dělá videa, Alexej a já. Pak máme přátele, kteří se k nám připojují. Někdy jedeme čtyři, někdy deset nebo dvacet. Máme k dispozici tři dodávky. Neustále něco přivážíme, shromažďujeme a skladujeme u nás ve sboru a pak určíme den, kdy s pomocí vyjedeme.

Na fotkách jsme vás viděli v neprůstřelné vestě, s helmou a kytarou. Jak s pomocí souvisí hudba? 

Vždycky jsem lidem hrál na kytaru. Jídlo může dojít, ale Bůh vždycky přebývá uprostřed chval svého lidu. Jednou s námi jeli reportéři z moldavské televize a reportérka mi říkala: „Když zpíváte, lidé se mění.“ Myslím, že lidem můžeme dát něco mnohem cennějšího, můžeme jim dát naději. Chceme lidem sloužit uzdravením skrze hudbu. Na jaře bychom rádi dělali „koncerty naděje“ venku na ulicích i v nemocnicích. Je to i příležitost, jak zase na chvíli propojit muzikanty. Když se sejdeme, ožíváme.

Zpíváte chvály s lidmi i v místech, kam přijedete. Jak je dáváte dohromady? 

Osvobozená města a vesnice mají svoji samosprávu a úřady vědí, kde kdo bydlí. Obcházíme adresy, zdravím se s lidmi a říkám jim, že budu zpívat. A oni říkají: „Jo, jdeme taky.“ Lidé jsou velmi unavení, ani nevím, jak to popsat. V televizi vidíte, co se děje, ale přímo na místě je to strašlivé. Když tudy projíždíte, nejde neplakat. 

Když jsme naposledy byli na východě, byli jsme ve vesnici Dovheňke (v Charkovské oblasti – pozn. red.), kde původně žily dva tři tisíce lidí. Bylo to nádherné místo, zelené, s jezerem a poli. Teď tam není nic. A takových vesnic je mnoho. Když se mezi troskami objeví nějaká babička nebo děda, divíme se: „Co tady děláte?“ Odpovídají: „Jsem tady doma. Kam bych šel? Mám tu krávu, kočku, psa…“

Často tam ale jde o krk, že?

Jednou jsme přijeli asi v šesti autech do vesnice, kam jsme lidem vezli pelety na topení. Vojáci na nás křičeli: „Kam jedete? Tam nesmíte!“ Bylo to tam nebezpečné, lítal tam ruský dron, byl tam tank. Lidé vyšli ze sklepů a řekli nám: „Jedni musí vykládat a druzí poslouchat. Jakmile něco zasviští, musíte si lehnout na zem nebo se schovat.“ Byl zázrak, že jsme zůstali naživu. Ale nepovažujeme se za hrdiny – takhle funguje celá země. 

Co na to, že jezdíte do nebezpečných míst, říkají vaše manželky? Neodrazují vás od toho?

Manželky nás pouštějí a podporují.

Hrajete i vojákům… 

Jednou jsme přijeli do nemocnice a chvilku jsme tam hráli a zpívali. Hlavnímu lékaři se to líbilo a pozval nás, ať přijedeme znovu. Říkal, že nečekal, že chlapi budou takovým způsobem reagovat. Má na starost šest nemocnic v Doněcké a Charkovské oblasti. 

Začali nás zvát i vojáci na frontu. Několik vojáků pravidelně podporujeme. Nejblíž frontě jsme byli dva tři kilometry v rozbité vesnici…

Jak vojáci reagují na evangelium? Jak vypadá pastorační péče v době války? Jak se Serhij Lvov vyrovnává se stresem a jak přemýšlí nad odpuštěním ve vztahu k Rusku? Více se dočtete v 

rozhovoru v květnovém čísle časopisu Život víry. Aktuální situaci na Ukrajině dokumentuje i reportáž Daniela  Skokana. Líčí v ní svá setkání s místními pastory i lidmi, kteří mnohdy žijí v místech, kde stále padají bomby. 
Květnové číslo se dále věnuje tématu Křesťan v zaměstnání. Jak sdílet svůj život a víru s kolegy v zaměstnání? Co si z příběhu královny Ester odnést pro práci v civilní sféře? Jak se podle výzkumů daří křesťanům mluvit v práci o Bohu? K tématu svými postřehy přispívají Kateřina Coufalová, David Novák a Jitka Evanová. O tom, jak se víra projevuje v její práci, vypráví prodavačka Ladislava Havlová a heslo „Pachtění“ do rubriky Slovníček duchovních pojmů zpracoval teolog Pavel Hošek. Téma doplňuje stručné představení křesťanských profesních organizací, příběhy čtenářů z jejích zaměstnání a kreslený vtip Pavla Bosmana.

Je svatba koupí zajíce v pytli? O tom v Životě víry přemýšlí Tomáš Dittrich. Chválu zbožných matek sepsal v úvodníku Radislav Novotný. V Životě víry dále najdete rozhovor s britským kazatelem Terrym Virgem, který stál u zrodu organizace Newfrontiers, nebo historický rozhovor se zakladatelem Červeného kříže J. H. Dunantem. 

Nechybí ani zprávy o dění u nás i ve světě a oznámení o chystaných křesťanských akcích.

Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a zvukové podobě. 

Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.

Autor: Světlana Vránová, Jitka Evanová, Kateřina Coufalová

Foto: Život víry

Exit mobile version